V osmé a deváté třídě se konečně objevily předměty, které se mi líbily a byly zajímavé hlavně náplní.

Zatímco tělocvik a kreslení jsem upřímně nenáviděl, dějepis, češtinu, ruštinu a matematiku toleroval, hudební výchovu bral jako nudu, (v době Semaforu klasika, interpretovaná na housle s. ředitelem osobně – ufff, jednou, když nechal skřipky o přestávce ve třídě, spolužáci mu je ,,naladili“ a strunky potřeli vlhkým mýdlem a křídou), toleroval, tak fyzika, chemie, biologie a zeměpis pro mne byly lahůdkové záležitosti.

Statickou elektřinu jsem se naučil vyrábět vlastním pozadím, dělalo se to tak, že jsem se chvíli vrtěl na nalakované židli, potom se nadzvedl, natáhl ruku, ve které jsem držel Versatilku a hrot tuhy přiblížil k oušku vybrané oběti. Ozvalo se jemné prsknutí, přeskočila jiskřička a oběť zoufale zaječela, což bylo, zejména během psaní nějakého testu, velice pikantní. Nápad se rychle ujal A fyzikář měl radost, jak rychle si dítka látku vštípila.

Bohužel to fungovalo jen tehdy, když byl suchý vzduch a venku odpovídající počasí. Pokud bylo ošklivo, používaly se Versatilky jako indiánské foukačky, municí byly kuličky, vzniklé rozžvýkáním kousku pijáku, ty byly tehdy krásně růžové a v natupírovaných drdolech parádivých spolužaček působily velmi půvabně, bylo zajímavé, jak se množina střelců dokázala, bez jakékoli komunikace, rychle shodnout na konkrétní oběti.

Jednou to došlo tak daleko, že soužka bioložka/tělocvikářka, vynikající, mimo jiné i mohutným ječákem si všimla nervózně poposedávající dívenky, marně se snažící dostat z dostřelu a mohutně zařvala: Stáňo, seď a koukej psát, nebo ti tu siláž ošmikám dohola.

Pan učitel, kterého jsme měli na fyziku a chemii a který vlastnil i Flexaret VI, což byl můj tehdy marně toužený idol, zahájil vyučování chemie slovy: Chemie je, když to bouchá a smrdí. Což nám pak s oblibou předváděl, přestože reakce, které kouzlil, jsme v učebnicích občas hledali marně.

Ve fyzice mne pak fascinoval pokusem, kdy modelem bodové svářečky roztavil hřebík a s pomocí dvou uhlíků, které jsem mu, na požádání, promptně vykuchal ze staré baterie, rozsvítil elektrický oblouk. Pro mne to novinka nebyla, svařovat elektrikou jsem uměl už dávno, ale zbytek žáčků jen vyděšeně zíral.

Atomovou energii a vše kolem ní nám naservíroval ohromnou nástěnkou, kterou vytvořil ve stylu komiksu Káji Saudka, sice dostal sprdáka za to, že atomovým komiksem zabral místo, určené pro vyvěšování budovatelských hesel, ale dosáhl toho, že záhady kolem atomů pochopila i dámská část třídy a to tak dokonale, že měla z fyziky nejhůř dvojky!

Začátkem šedesátých let se to, čemu se říká zábavná pyrotechnika, nejen nevyrábělo, ale ani nesmělo prodávat, takže kvetla amatérská výroba. Oblíbené byly bouchací klíče – klasický klíč s dutinou, dovnitř se nacpalo několik hlaviček od sirek. Zastrčil se hřebík s uštípnutou špičkou, vše bylo zkompletováno kusem provázku, který byl jedním koncem uvázán za očko klíče a druhým pod hlavičku hřebíku, takže vzniklo jakési oko.

Odpalovalo se to tak, že provázek se uchopil uprostřed a soustavou se mávlo tak, aby hřebík narazil do zdi, ale z bezpečnostních důvodů za rohem. Rány to byly pěkné, i když klíč občas nevydržel, ale, jak praví klasik, pitomci a opilci mívají štěstí a nikdy se nikomu nic nestalo.

Oblíbené byly také dělbuchy, vyráběné tak, že duralové piliny se smísily s hypermanganem, zabalily do kapsičky z tvrdého papíru, do které se strčil kousek bleskovice, ta se zapálila a kapsička zahodila. Jenže dostat se k bleskovici, čili prachové zápalné šňůře, byl obrovský problém.

Dělat randál bylo věcí cti, jenže kde vzít suroviny, když jsem měl přístup jen k obyčejným zápalkám. Ale když hlavičky sirek bouchají v klíči, následkem nárazu, mohly by bouchat i jinak, není liž pravda milý Watsone? Od nápadu k realizaci byl jen krůček. Kleštěmi jsem opatrně rozdrtil hlavičky několika desítek zápalek, do drtě přidal trochu bílé lepicí pasty, vše řádně promíchal a získal lepkavé těsto.

Z krabičky jsem odlomil dva kousky škrtátka, na jeden z nich dávku těsta napatlal, přiložil druhý kousek, přilepil desetník, vše nechal uschnout a pomocí papírové lepicí pásky vyrobil cosi, jako kapslík. Pak už stačilo produkt položit na tvrdší podklad a praštit do desetníku kladivem.

Výsledkem byla ohlušující rána, mnohem silnější, než všechny ostatní vynálezy. S dýmovnicemi, neboli čuďáky, vyráběnými z nitrocelulózového filmu už byl konec, hořlavý materiál se přestal používat už dávno a zbytky se sháněly čím dál obtížněji.

Když se přiblížilo pololetní vysvědčení, začali chodit na školu náboráři a lákat oběti do učení. Královodvorské železárny, ČKD Praha, ZVIL (dříve Janka) Radotín, Cementárna tamtéž, několik JZD v okolí, jedině haviři z Ostrávy nedorazili, nějak se jim nepovedlo se k nám prokopat, ale dorazil maník z Kladna, takže jsme o nic nepřišli. Na školy, kupodivu, nikdo nikoho nelákal. A pak přišel den D, kdy jsme dostali k vyplnění jakési blankety, s tím, že jejich vyplněním řešíme svoji pracovní budoucnost.

A nastal problém. Souch ředitel mým rodičům sdělil, že, vzhledem k jejich angažovanosti a mému postoji ke kolektivním akcím, (koncem prvního čtvrtletí jsem se v rámci praktického školení na školních pozemcích odmítl podílet na ručním vybírání školní žumpy s tím, že si má škola zaplatit fekální vůz), nepadá v úvahu, že bych byl doporučen na jakoukoli školu a že pro mne mají na výběr; buď zedník, nebo zemědělec a do učení.

Jenže já jsem mezi tím objevil další kouzlo železnice; sdělovací a zabezpečovací zařízení. Jeden z mých známých, se kterým jsem provozoval čilý výměnný obchod se skalničkami, pracoval na stavědle jako signalista, takže jsem se brzy naučil přehazovat výhybky a zařízení obsluhovat, včetně nutného minima příslušných předpisů. V dalším kroku jsem pak zvládl i práci výpravčího, takže jsem dokázal vládnout celé stanici.

Jednou, když jsem zašel na nádraží, podívat se, zda do trafiky konečně dorazilo další číslo VTM, všiml jsem si otevřených dveří, na nichž byl zákaz vstupu a za nimiž kdosi cosi kutil. I nakoukl jsem dovnitř a spatřil poprvé v životě, část toho, co mne pak živilo po zbytek života, totiž železniční sdělovačinu. Ten pán, který vevnitř pracoval, řešil poruchu telefonního zapojovače.

Pozdravil jsem a s obdivem okukoval jakési podivné cvakající válečky, o nichž jsem se vzápětí dozvěděl, že to jsou telefonní relé a že je to elektromagnet, (to jsem znal), na kterém je pohyblivá kotva, (ha, novinka), která ovládá sadu kontaktů.

,,Takže jedno relé může ovládat několik dalších, ano“?

,,Dobrý, mladej, ano tak to je.“

,,A proč je tohle tak velký a tak moc rachotí?“

,,Protože vyrábí ze stejnosměrného proudu střídavý, aby zvonily telefony. Říká se tomu pólový měnič.“

Otevřel se mi nový svět.

,,A zabezpečovačinu děláte také?“

,,Jo, chvilku vydrž, hned na ni dojde.“

Pán dokutil, přesunuli jsme se do dopravní kanceláře a já kulil kukadla na otevřený řídicí přístroj. Okamžitě jsem věděl, kam budou moje kroky po škole směřovat.

,,Jé, tohle je nádhera, to bych chtěl dělat taky.“

,,To ale budeš muset do učení, na tři roky a až do Brna.“

,,Neva, to zvládnu a tohle se mi moc líbí.“

„Tak víš co? Tady ti dám hračku, (dostal jsem jednu z těch kouzelných krabiček s pěti relátky), běhá to na 24 voltů, ale to určitě zvládneš, ať máš nějaký fundament.“

Dárek vyvolal doma zděšení, (máma a sestra) a nefalšovaný zájem (otec). Hele, to je fór, když se ta kotva zmáčkne, tak ty kontakty cvičej jak dorostenci na spartakiádě a ty bys to fakt chtěl dělat?

„A mám snad jinou možnost? Na školu mne ty svině komunistický nepustěj a do zemědělství, nebo stavebnictví nechci, tu radost jim neudělám!“

„No, synku, já jsem sice jako zedník začínal… Já vím a být dobrým řemeslníkem je lepší, než být špatným inženýrem, ale když mně se tohle líbí.“

Uvidíme, něco zkusím.

Zkrátím to: SZD Praha – Jih mne přijala, jako učně, čímž jsme elegantně obešli školu a další administrativní překážky, učitelstvo se tvářilo jako rybář, který přišel o kapitální trofejní úlovek a já, s vysvědčením, na kterém byly trojky z výtvarné výchovy, praxe na pozemcích a tělocviku, nastoupil na své poslední prázdniny.