Nešťastně roztáhnu vyprané kalhoty. Je to tak – tyhle už fakt svoji službu skončily. A já je přitom měla tak ráda! Jenže… víc než jedno velké záplatování na gatích udělat nejde, přestože naše švadlena umí se záplatami hotové zázraky.
Čím jsem starší, tím méně ráda nakupuju nové oděvy. Možná je to i tím, že se mi v obchodech jen málokdy něco doopravdy, na první pohled, zalíbí. Takže když už mám oblíbené kusy oděvu, snažím se jim prodlužovat životnost, jak to jen jde – včetně záplatování.
Ono obecně, když se kouknete, kolik hadrů neustále zaplavuje svět, nijak kvalitních, nic moc pěkně vypadajících, ale finančně přístupných, tak ve vás možná i zatrne. Kolik z nich bude doopravdy sloužit, kolik se nikdy neprodá a skončí bůhvíkde?
Pak logicky následuje myšlenka: Jak dlouho ještě náš svět toto bohapusté plýtvání vydrží? A tak mě opravdu oslovil jeden z Matyldiných článků, tentokrát nejen o pojmu, kterému se říká REFASHIONING (článek nejdete tady: http://matyldin-svet.webnode.cz/news/refashioning/)
Je to jen nové módní slovo pro staré přešívání, nebo není? Myslím, že ano, pokud jde o princip znovuvyužití již existujícího oděvu. Ale novou záležitost z toho dělá naše nová doba – a to v oblasti společenské.
Nejenže jsou obvykle důvody k přešívání jiné, než jen nouze, ale krásné na tom je vedle samotné tvůrčí činnosti i to sdílení, které dnes umožňuje internet. Ono: „Koukněte, co se mi povedlo! Jestlipak vás taky napadlo udělat něco podobného?“
Cituji Matyldu: „Takže to není žádné přešívání z nouze, je to záležitost stejně kreativní, jakou se v současné době stávají ruční práce i u nás. Nejde o to, že bychom tohle nekoupily – někde určitě ano, ale když se to povede, má člověk radost z vlastní šikovnosti.“
Tak co vy na to? Pojďme si dnes povídat o tom, jak se dá dát nový život starým předmětům. A nejen proto, aby člověk ušetřil…:))
Slovo „Refashioning“ slyším (tedy vidím) poprvé. No já se už o módu moc nezajímám, takže není divu, že mi tohle uniklo. Ale je to skvělý nápad, rozhodně to není přešívání z nouze ale velice nápadité využití už neužívaných věcí. Na odkazu, co přidala Matylda mě asi nevíce zaujala zástěra z pánské košile.
Šiji už velice málo a nepřešívám vůbec. Akorát zkracuji svoje nebo manželovy kalhoty, toť vše. Takže stále ještě použitelné oblečení nosíme do charity, ostatní se donosí doma. Manžel svoje košile doslova dotrhá. Když jeho košile „mezi lidi“ už z nějakého důvodu přestanou dělat parádu, stanou se z nich košile „pracovní a psí“. A tam je nosí tak dlouho, až pot, časté praní a slunce jejich zadní díly změní téměř na gázu a při jednom ohnutí prostě rupnou vejpůl. Pak ze zbylých kousků natrhám čtverce, které používám při mytí nádobí.
Já chodím převážně v tričkách, které všechna „odpadnou“ kvůli flekům, takže na charitu nepoužitelné. Protože jsou ze savého bavlněného material, rozstříhám je na hadry (obkladové), nebo si z nich udělám potní čelenky, bez kterých při práci venku nemohu existovat. Tričko rozstříhám na pruhy, upletu buď jednobarevný (nebo barevný)copánek, odměřím kolem hlavy odpovídající délku (započítám pružení látkz) a sešiju v čelenku.
V mládí (a ještě i několik let v manželství) jsem si na sebe hodně šila a v samozřejmě jsem se též snažila konfekčně zakoupeným věcem dát trochu „originální punc“. To se docílilo různými háčkovanými límečky, ozdobnými nášivkami, jinými knoflíky, přípdaně zcela jiným tvarem límce (nebo jeho odstřižením a našitím „stojáčku“). Nebo se koupilo bíle či červené „spartakiádní“ tričko u kterého se poměrně hluboko vystřihl a stužkou olemoval vršek a hned bylo „nové sexy“ tričko, které se v obchodě koupit nedalo.
já bych tak chtěla umět šít, nebo si alespoň zkrátit kalhoty, zúžit pas na sukni, nebo vylepšit šaty kouskem krajky ale nikdy mi to nešlo. mamka nám šila všechno a taky šetřila, všechno se zužitkovalo.
Moja stará mama z otcovej strany nebola vyučená krajčírka, ale keď jej ženské priniesli látku a módny časopis ( pri Rimavskej Sobote najčastejšie z Pešti), tak ušila ČOKOĽVEK včetne svadobných šiat. (angel)
Ja som bohužiaľ, toto nadanie nezdedila. Viem štopkať (opravovať diery na ponožkách, sorry, ale neviem ako sa to povie česky), štrikovať, háčkovať, vyšívať, ale FŠETKY moje pokusy čokoľvek ušiť dopadli katastrofálne 🙁
Doma mám starý šlapací šiací stroj – Minervu. Mama na ňom dokázala kadečo ušiť. Pre mňa bol problém už šliapať na pedál.
Stará mama od RS mala ešte starší exemplár – Singer, taký čierny, pekne vytvarovaný a ozdobený zlatým ( teda mosadzným ) kovaním. Bohužiaľ, starí rodičia zomreli, keď som mala 9 rokov a Singer sa prepadol do stratena 🙁
Keby som ho mala dnes, mal by svoju hodnotu ako zberateľský kúsok (inlove)
Skoro stejně: Štupovat, nebo také látat. To štupování je, tuším, germanismus.
(inlove)
Moje maminka chodila mnoho a mnoho let do kurzů šití. A já s ní. Musela jsem pomáhat kličkovat, stehovat, až jsem se sama jaksi dobrala k šití 🙂 . V tanečních jsem byla za hvězdu, jaké výtvory dokázala maminka s paní učitelkou vymyslet. Dokonce se pořádaly i módní přehlídky. Předváděla jsem tam jednou večerní šaty v Besedním domě! vzpomínám si ze stříbrného brokátu s vysokým stuartovským límcem. A potom svoje šaty jakési zelinkavé! brrrrr, (nechtěla jsem je nosit), ale na přehlídce měly úspěch.
Ono to mnohaleté docházení do kurzu se vlastně zvrhlo v jakousi takovou babskou drbárnu. Bylo to bezva a nakonec jsem tam chodila s maminkou ráda.
Dnes už na sebe nešiju, jaksi nemám náladu, či co. Mám koníčka fotografování, Zvířetníky a Ajwi a dům a zahradu a……. na šití nezbývá čas 😛 .
Já jsme na refashioning v podstatě narazila, když jsme hledala něco ohledně pánských košil a objevila toto: http://www.pinterest.com/explore/men's-shirt-refashion/?p=0
Pak už to jelo 🙂
Omlouvám se za převeliké O.T. pro paní Toru ohledně Postcrossingu. Nemám na ní jiné spojení.
Už mám 33 pohledů z celého světa a stejné množství jsem jich do celého světa poslala.
Poslední úlovek dnes nádherný pohled z New Yorku od mé jmenovkyně Michaely.
Míša z Plzně
Zkuste se napojit na tuhle diskusi, tam si pokecáte ad libitum: http://www.modnipeklo.cz/diskuse/postcrossing-znate-nekdo-2079/
Osobně to nechápu, podobné aktivity jsem provozoval tak v devíti letech, ale holt každý máme jiné koníčky, že.
Milá Míšo, jsem moc ráda, že tě to baví. Já už mám pohledů přes 70… pokud by ses chtěla podívat, tak tady
http://www.postcrossing.com/user/Radava
ať to tady neplevelíme 🙂
Míšo, ukaaaž… (inlove)
Já mám z těch svých nejradši kapesního pejska. Tu: http://www.postcrossing.com/postcards/FI-2081269
Někomu to možná přijde trapné a málo cool, ale mě osobně tohleto posílání milých slov neznámým lidem na druhém konci světa fascinuje. Je to úžasný pocit, dostat v takovém upršeném dni, jako je třeba ten dnešní, pohled s textem typu „píšeš, že děláš xxx, a tak jsem si myslel, že by se ti mohl líbit tenhle obrázek“.
Ovšem je to málo cool. 😛
A tak je to jen pro ty, co nemusí být cool za každou cenu. 🙂
Já bohužel nezdědila šikovnost a kreativnost svých předků.
Ale moje babička byla vyučená dámská švadlena. Byla ročník 1922 a zažila válku. A tak měla plnou skříň věcí, byť je už třeba nenosila. Ale jak nám zdůrazňovala : “ Ještě budete rády, že máte z čeho přešít. “
Já jsem také pěkné oblečení po synech, dokud byli malí, dávala sousedce od vedle. Bylo mě líto je vyhodit.
Kluci byli za 22 měsíců po sobě, takže se brzy srostli a já kupovala vše 2 x.
Míša z Plzně
Míšo, ono z leckterých dnešních materiálů se nedá přešít nic, to by nezvládla ani švadlena- myslím třeba ta průhledná úpletová trička prachmizerné kvality. Z dobrých materiálů to smysl mělo a má. Problém je najít tu krejčovou- je jich málo. V dobách nedávných, kdy se na zakázku nešilo, si spousta z nich našla jinou práci a dneska je velký problém se v tom oboru vyučit- v Brně bylo veliké učiliště a v současné době je to nejbližší 100 km daleko…
Matyldo, než jsem se dostala k počítači a k tématu, napsala jsi za mne to, co mne napadlo jako první… přešívat ano, ale co? vždyť spousta těch dnešních věcí se rozpadne po pár použitích, a to nemluvím jen o tričkách za pár korun. Nějak mám pocit, že dřív ty látky bývaly pevnější, nebo co… nejsem zdatná švadlena, prošla jsem si obdobím, kdy jsem šila taky, asi jako kde kdo z naší generace, na děti kalhoty, šaty, dokonce i zimní bundu jsem ušila pro syna tehdy asi pětiletého, oteplovačky, pro sebe nějakou tu sukni, šaty… protože nebylo z čeho vybírat, ale látka občas nějaká pěkná k sehnání byla. Dnes už bych to asi nedala.
Látky se dají sehnat pořád – a já vážně uvažuju, že se naučím šít. Protože právě když vidím, z jakých vikslajvantů jsou hadry v obchodech… Mám ráda, když mi věc vydrží dlouho; mám nějaké zdravotní požadavky na materiály… Asi bude naučit se šít nakonec nejlepší řešení.
Přešívání z vikslajvantů mě nebaví, ale pár věcí z dobrých starých jsem si stvořila. Miluju svou domácí sukni z babiččina županu. Je to úžasná měkkoučká sepraná látka, modrotisk, a je to taky sukně, která mi padne nejlíp. Musím někdy vykoumat, jak přesně ten starý střih mysleli. Umí totiž dělat dojem vlečky. 🙂
Dají se sehnat a po mnoha hubených letech to v látkách zase vypadá slušně, jen ta cena je někdy… no, prostě nám v Brně chybí levnější látky, a tak občas nakupuju ve slevě přes e-shop.
Hodně dobré (kvalitní a přitom cenově únosné) kdysi bývaly látky v prodejně na Křížové (v zatáčce s Hybešovou, nedaleko od „zdravé výživy“), chodila jsem tam léta. Pak se prodejna přestěhovala na Josefskou, do takového toho novějšího objektu postaveného místo tržnice (nad schody kolem Grandu). Pak jsem tam pár let nezašla a prodejna je pryč, nevím, kam se přestěhovala. Takže mi už holt nezbývá než Kalců nebo Marlen, ale tam je to kolikrát hodně drahé (ale někdy taky ne). Přes net bych si nakupovat netroufla, radši si vše nejdřív osahám.
Kdo se chce učit šít a nějaké základy už má, vřele doporučuju knížku z nakladatelství Burda – Šití krok za krokem: http://www.burda.cz/i-portrety/burda__specialy/5351/burda__specialy_kniha_siti_krok_za_krokem.html – tu svou mám už léta letoucí, a když letos vyšla reedice, koupila jsem ji dceři. Pro profíky to samozřejmě není, ale pro laiky je tam spousta užitečných rad. Cena se zdá vysoká, ale zajímavé je, že před těmi cca 20 lety, když jsem si kupovala tu svou, stála +- stejně.
Ono tie dnešné látky sú všetky viac-menej úplety, takže ak je vám napr. niečo moc dlhé a chceli by ste to skrátiť, neexistuje že odstrihnúť a podhnúť. Ak to odstrihnete spustí sa očko, kt. už nezastavíte 🙁
Co jsme nosili dříve a stačilo? Tak třeba do školy na odpol.vyučování, ležérní punčocháče hnědé a na tom modré trenky,kdo měl kapsičku na zadeli byl machr.K tomu cvičky, černé, s pružnou gumou na nártu. Bomba. Punčocháče se štupovaly i dědily, trenky se dále užívaly jako hadr na nádobí či na zem. Tepláky bývaly hodně teplé s gumkou dole v nohavici, pak na prošoupaná kolena byla našita srdíčka z předchozích teláků.Končily jako hadr přes rohožku. Za mých mladých let jsme musely být my děvčata hodně kreativní abychom mohly vůbec ven.Po revoluci jsme se časem nabažili všichni nových krámů a teď nastává opět doba šetření a kreativity. Ovšem ani ne tak z hmotné nouze ale dost bolo párájících se šmejdů za drahý peníz. Džíny nosím, látám na brnění pro psí vycházky, pak zkracuji a nakonec končí jako laty.Sama jsem nešikovná a tak nakupuji občas na fléru u mé modistky, která recykluje úžasné věci a umí kreativně malovat na trika ze sekáče.
Jenny , ty pamatuješ skoro to co já? Já pamatuju když se prostěradla prostředkem rozstřihla a sešila se tím pevným krajem k sobě a byla zase ,,jako nová“ a potom se z nich nadělaly utěrky, ale byly parádní, ještě když se kraje obšily barevným stehem. Teď se většinou staré povlečení zužitkuje pro psy.
nechte toho, pamatuju si to taky a koumu,jestli jsem ve 46 letech stará (whew)
Šárko, stáří je velmi relativní pojem, s přibývajícími pátky se jeho hranice posouvá stále dozadu.
Ty jsi ještě mladice.
máš tedy velmi dobrou paměť z dětství, jsi tak stará jako naše Jana /dcera/ a na tu jsem šila ještě když byla na intru v Kopidlně
Tak refashioning – to musím mamce říct, že ty tři týdny, kdy se měla u nás láznit, vyráběla pro nás takové světové věci (nod) .
Jsem na tom stejně, jak mnozí zde – nerada nakupuju nové, a tak se snažím všechno doslova dotrhat. Bohužel, na spravování jsem levá, tak se mi hromadí šatstvo „že třebas někdy na laty“. No a moje maminka se zlatýma rukama přijela, tu už téměř nepoužitelnou hromadu popadla a ejhle – mám zase nositelné rifle i gatě, umně zalátané, dlouhé zkrácené, krátké zkrácené na kraťasy (chuckle) , zipy všité, málo podstřižené kalhoty spravené tak, že se nezařezávají (Terčiny), košile zúžená na únosnou a nositelnou míru (Terčina) …
Navíc ze závěsů a starých ručníků (zakoupeno v sekáči – kus za desetikačku) ušila Terce výštuchy pod sedlo (nové cca 160,-) a návleky na podbřišáky, které se snad ani neprodávají :O .
Ygo, taky tvoje maminka šije utěrky ze starého povlečení jako moje? Babička to dělala taky. Ze starých froťáků žiňky na umývání- já teda do starých ručníků utírám psy 🙂
Jistě! Všecko se zužitkuje.
Já taky používám staré povlečení na psy – hlavně flanelové nemá chybu.
Moje maminka byla naštěstí naprosto nešikovná, takže nepřešívala nic. Psy/kočky nemáme, takže přebytečné věci dáváme na charitu. Povlečení z výbavy kupodivu jakž-takž drží, zatím jsem nevyhazovala nic.
Taky recikluji,nejvíce staré ručníky na žinky a ručníky do kuchyně,pořád je kam se utírat,uterek je na to škoda. Staré záclony,ty barevné posloužily na tašky síťovky a sáčky na ovoce a zeleninu. Nepoužívaná bavlněná prostěradla se hodí na ubrousky na vaření knedlíků v páře,nebo pasírování ovocných šťáv, vyvařit a použít znovu. Taky jsem prošla šicími kurzy s mamkou a po svatbě i s tchýní a dokud byly děti malé, šilo se z kde čeho a krtkovi hrací kalhoty ze závěsů byla bomba.
Slyšela jsme, že to, co se v obchodech neprodá, se tak, jak je to nové, vozí na skládku. Což mě poněkud děsí.Nejsem žádný ekolog, ale jsem duše spořivá, jak to do mě natloukly babičky a mamka, a tohle mi připadá jako děsné plýtvání. Plýtvání je už to, že se něco takového vyrobí- co je ve špatné kvalitě- někde v banánové republice, kde si za výdělek ty lidi nekoupí pomalu ani jídlo.
Staré oblečení balím do pytlů a hážu do charitních kontejnerů. Jsem ráda, že to někdo využije, část třeba půjde na prodej do charitního obchůdku (bývají tam i hezké věci, co by bezdomovci nepotřebovali- třeba dámský kostýmek) a zbytek se prý recykluje (nevím jak). Ale mám pocit, že to dělám dobře. S tou skládkou je mi to zkrátka proti srsti.
To je v kapitalismu normální. Než to prodat za korunu, nebo nechat bezdomovcům, raději se to vyveze na skládku. A brzy to začne potkávat i potraviny a zeleninu, které byly určeny na vývoz do Ruska. Nic nového pod sluncem, v 30. letech minulého století běžná praxe a dějiny se opakují.
Vzhledem k tomu, že jsem byla v osmdesátých letech na brigádě v JZD, tak vím, že tam se to dělo taky.
To nic Matyldo, Krakonoš si vzpoměl a oprášil v paměti,z dějepisu (byly tam i č+b fotky), jak zlí kapitalisté, lili mléko z konví do kanálu.
Já viděla umírat krávu v JZD, na zemi v dešti, několik dní. Protože když zdechne „doma“, JZD dostane víc peněz od pojišťovny, než kdyby ji odvezli na nucená jatka (a zkrátili jí utrpení). Socialistické pojetí výdělku.
Už vidím kapitalistu, jak tu krávu nechá humanitárně usmrtit! V TV ukazují každou chvíli, co se dnes se zvířaty v soukromých chovech děje a zrovna nedávno byla reportáž, jak dopadl zvířecí táta. Nedělám si nejmenší iluze, že ta zvířata čeká nějaká zářivá budoucnost. Za socíku byly v JZD také dobytkové, ale byli pod dozorem. Dnes jsou z nich soukromníci a dobytek dobytkem zůstane, jenže dnes má mnohem širší prostor k páchání škod. Nebo snad pamatujete za socíku množírny psů?
Množírny psů často provozují lidé s psychickými problémy a takoví byli vždycky. Jenže se o tom nesmělo psát. Nesmělo se psát o spoustě věcí a to neznamená, že neexistovaly.
Videla som doku-film z Nemecka. Potraviny tesne pred koncom záruky rozdávali bezdomovcom a chudobným.
U nás sa zničia, dokonca ich nedovolia skonzumovať ani hospodárskym zvieratám.
Tak isto, colníkmi zabavený tovar putuje do spaľovne. To by bol taký veľký problém odpárať falošné značky a podarovať fakticky nové veci domovom dochodcov,sirotincom, bezdomovcom, alebo nezamestnaným a chudobným ??? :O
Ale jednoduchšie je hodiť nové veci do pece 🙁
Byl. Protože by se nesypalo tolik peněz do kasiček na charitu a potrhlé celebrity by měly méně prostoru ke zviditelňování. Kde potom ty peníze skutečně končí, toť otázka. i když je možné, že část z nich se ke správnému cíli občas dostane.
Pani Matylda má prekrááásne výtvory (inlove)
Klobúk dolu pred takými nápadmi, šikovnosťou a dobrým srdiečkom (h) (rose1)
Kdeže loňské sněhy jsou – když byly děti malé, vyhrabala jsem po tetě takové ty zimní bombarďáky, měla zásobu nových a bohužel je neunosila. Děti z nich měly nádherné mikiny, použila jsem sametové aplikace, náplety, výšivky.
Několik představení souboru Mrsťa Prsťa jsme s kamarádkou obšily kostýmy a většina z nich byla ze závěsů ze sekáčů. Takže vyrábět z něčeho něco mi jde
Tvá kreativita mne nadchla. Jo bombatrysky na mikyny 🙂 super a ještě k tomu pěkně růžové či žluťoučké. :)))
A závěsy, jó, to byly modely!
A batikované haleny šité z dětských plínek- měla jsem růžovou, k tomu se obarvily jarmilky, aby byl obleček sladěný 🙂
A halenky z bavlněných šátků…pěkně cípaté
No však už Lešek Semelka zpívá o šatech z šátků (chuckle) … a vyřazené doktorské kalhoty (na boku se zapínaly na knoflíky) obarvené Duhou na cyklámen a byla jsem za hvězdu diskotéky (nod) (nod)
Ano, vyrazene doktorske obleceni vtipne obarvene nebo batikovane, to byl trhak. A navrch to jeste bylo pohodlne.
No, my si ty „doktoráky“ s kamarádkou kupovaly i nové (někde na Kobližné, tuším? – byly tam pracovní oděvy) a teprv pak přešívaly a barvily. Ona měla okrové, na barvu těch svých už si bohužel nevzpomenu. A jarmilky jsme si samozřejmě barvily taky, barvy Duha byly náš velký kamarád.
Košili z plínek jsem neměla (přešívala a barvila jsem si staré prvorepublikové košile po dědečkovi, to byl taky kdysi hit), zato jsme hodně používaly organtýn – metr šířky 140 byl jen za 9,- Kč, to se to šilo a barvilo (jen se to bohužel muselo dát aspoň trojmo, aby to neprosvítalo), různé volánové sukně a šaty z toho byly pěkné. Nebo praporovina, za pár korun, a takové parády – pamatuju si, jak jsem si kdysi v cca roce 1982 ušila mrkváče z červené praporoviny a pak jako velká frajerka vyrazila na Čáru“ – otočili se úplně všichni.
No, ještě, že je ta doba za námi, nerada na to vzpomínám.
Jo, co byl maximální opruz, to bylo pletení z náhražkových materiálů, když se nic pořádného nedalo koupit – třeba taková stehovka daná 7-10x, to bylo něco. Věci z toho vypadaly pěkně, to jo, ale trvanlivost byla samozřejmě minimální.
Taky pamatuju na takové ty sešity „Jak si co ušít/uplést“, např. „Šijeme Kalhoty“, „Šijeme kabát“, atd., atp., bylo toho hodně. Z té doby si mj. pamatuju jako autorku a příležitostnou modelku jistou Blanku Kyselovou – a vida, co se z ní časem stalo (počítám, že její tehdejší já by se s tím dnešním asi moc nebavilo), taky Danielu Flejšarovou, Išku Fišárkovou (tu až později z časopisu UM), Ťapťucha a řadu jiných.
Abych pravdu řekla, jsem fakt moc ráda, že ta doba skončila, byla to vážně zoufalost.
Já na to vzpomínám docela pobaveně- snažily jsme se a většinou nás to bavilo. Kolik holek dneska by to ušilo? Ve spoustě domácností už šicí stroj není, nespravuje se, kalhoty se nezkracují, takže lidi nosí džíny s cancourama… je mi to svým způsobem líto, protože lidem je jedno, co si oblíknou, hlavně když je to pohodlné a moc to nestojí.
Víš co, Ty jseš mladší, takže za Tvého mlada byla situace o dost lepší, nebylas na tom tak zoufale, jako my jen o pár roků dřív, to fakt bylo hrozné, my si musely šít všechno, včetně mikin, zimních bund a kabátů.
Pokud jde o šití, už zase spousta mladých holek šije a umí to (beru to podle dcéry a jejích kamarádek a podle mých vlastních mladších kamarádek).
A pokud jde o stroje, jen v naší rodině jsou čtyři – jedna moje zánovní automatická Zetina (moc dobrá), jedna Lada, jedna Veritaska a jeden stále provozuschopný a dobře šijící šlapací Royal po babičce.
No, o tolik mladší zas nebudu… revoluce proběhla pár měsíců po mé maturitě. Všechno jsme si šily, taky jsme měla vlastnoručně ušitou zimní bundu a podobně. Kolem Kačky nešije nikdo. Ani na základce, na střední šila spousta děcek jen ve škole v hodinách. Málokdo u šití zůstal. Tady na vsi nešije žádná. A z dospělých kolem mne šijou jen patchworkářky. Tu a tam se objeví nějaká mamina na mateřské, která šije dětem hračky a sobě tašky, ale to je tak asi všechno.
Revoluce proběhla jen pár měsíců po mé promoci (na pětileté VŠ – a na gympl jsem šla taky až z devítky), ono je v tom věku znát fakt téměř každý měsíc.
V mém okolí se opravdu šije, ale asi je to vážně individuální – kromě vás zvířetnic pro změnu neznám žádnou „piškvorkářku“ (a hrozně vás všecky obdivuju, na tohle bych vážně neměla, jste moc šikovné).
i ty Ege…já taky..a ve stejné barvě (chuckle)
A že jsme byly kočky!
V té riflové záplavě jsme úžasně vynikly …
Byla bys kočka i dneska 🙂 Neexistuje uniformnější dav, než skupina dospívajících- rifle a černé tričko, rifle a černá bunda…
Kdyby jen dospívajících..rozhlídla jsem se před chvílí u nás v jídelně..krom chlapů v montérkách- černé a modré barvy..se svejma kytkovanejma gatěma, jsem tam byla jak bílá vrána…ale triko mám dneska taky černé .D
to máš pravdu, asi se po nějakých zase poohlédnu,koupím Duhu a jen teda asi ne ten cyklámen 😀