Dede, jak říkají Američani “don’t get me started” 😀

Myslím, že dovedu obstojně zacházet s vešekrým běžným kutilským náčiním. Nepamatuji se, že by nás náš šikovný tatínek nějak nuntil přihlížet a učit se co a jak. Asi jsme to odkoukali prostě ze zvědavosti a sem tam přidali ruku k dílu. A jako děti jsme si také na chatě pro různé hry potřebovaly občas něco rychle vyrobit – sedačku do větví stromů, “podprdelníky” k táboráku.. a ve dřevníku se vždycky kladívko, hřebíky, šroubovák a pilka našly. Pracovat u ponku a jemnější řezání či pilování jsem se zase naučila ve škole v hodinách “dílenských prací” které mě bavily. Můj choť rozhodně není nešika, ale asistovat mu u práce – to chce většinou z mé strany veliké sebezapření. Tedy přidržet polena při řezání a podobné “hrubé” práce to jde v souladu, bez zádrhelů. Ale veškeré drobnější práce u kterých je třeba jako přidržovače či podávače to je o nervy. Tedy ne, že by mi manžel vyčítal, že to neumím, ale nemá rád, když radím jak to třeba udělat jinak (lépe či snadněji). Snažím se to nadhodit co nejdiplomatičtějí, abych se ho nedotkla, ale on to přesto nechápe, že dvě hlavy vice ví a bere to osobně, že jako on nic neumí zato já ano. Když pak velmi často stejně dojde na můj návrh, raději se k tomu už nehlásím a manžel zahanbeně pomlčí. Není to mezi námi žádné tajmeství, už dávno jsme se shodli na tom, že při vší lásce bychom spolu prostě nemohli pracovat v jedné dílně. Při tom mi jednou manžel říkal, že on sám se spolupráci s tatinkem vyhýbal, protože to nikdy neudělal tak, jak si tatínek přál. Takže asi zůstal na sebejemnější „rady“ haklivý a od své ženušky o to víc. Bohužel ta jeho ženuška mám navíc takový blbý zlozvyk. Když mu totiž asistuji a nějak se nemůžeme shodnout (on mi něco nařizuje a já asi dost rychle nechápu) tak se prostě začnu smát, vůbec nevím proč, ale situaci to rozhodně vůůůbec neodlehčí ba naopak. Jenže já za to nemůže, prostě ten smích přijde a tak se ho alespoň snažím co nejvíce tlumit a odvrátit tvář, aby manžel neviděl. Proto, ač bych často ráda a dobrovolně pomohla, raději ho nechám ať mě buď sám požádá, nebo ať se s tím popasuje sám. Pak mu jen horem dolem hotové dílo chválím, jaký je šikulka (ale on si to často fakt pochvalu zaslouží, to abych mu tady nekřivdila).

Pochopitelně, nikdo. Kdo si sám dobrovolně přizná, že je blb? Ten blb rozhodně ne, spíš začne ječet na ty druhé, že je v pořádku a blbí jsou oni, a inteligentní člověk se jako blb nechová.

Hmm – opět musím s láskou vzpomenout na své rodiče. Nejenom že nás chválili, ale nevzpomínám si, že by nám láli, jak jsme nešikovní. Je pravda, že jsme doma musely (tři holky) zastat veškerou práci, i tu, kterou běžně dělávali kluci (odnést brambory do sklepa – v pytlích na zádech po tři a třiceti příkrých schodech, vykopat krumpáčem trativod, vyvézt hnůj …), ale i podrž-podej jsme zvládaly bez zvláštních hlasových efektů.

Teda – ne že bychom byly všechny stejně zručné … já jsem byla domácí trhan (naštěstí jsem dědila po dvou holkách a mamka byla šikovná krejčová) a rozbíječ (stavěla jsem zásadně hrnky i talíře mimo stůl – což mi zůstalo) – i to mi bylo vytýkáno většinou s úsměvem (holt v každé rodině nějaká ovce černá (chuckle) ).

A protože jsem měla takový vzor, tak se i já snažím spíš chválit a co nejméně vytýkat (třebas Jenda to tak doma asi neměl, a proto s chválou šetří, kdežto s výtkami hýří (rofl) ).