Když jsem z nějaké schůzky či události nervózní, případně se jí bojím, tak si dávám záležet. Zvolím odpovídající slušný oděv, botky, nalíčím se, navoním a pokusím se uspořádat vlasy do důstojnějšího účesu. Zkrátka – oblékám si brnění.
Zato když jsem někde v pohodě, ať na cestách, nebo čekám-li přátelskou návštěvu, tak si z oblečení hlavu nedělám. Obvyklý „sportovně-zálesácký“ styl mi vyhovuje, ladí s mojí povahou, obvyklým duševním rozpoložením a chlupy pouštějícími psy.
Řekla bych, že oblékání „hedvábného brnění“ je to něco – speciálně pro ženy – tak přirozeného, že o tom ani neuvažujeme. Jen jedna cítí rozdíl, zda si ty elegantní šaty a lodičky obléká proto, aby okouzlovala a sváděla, reprezentovala, potěšila sama sebe nebo se obrnila proti… něčemu.
To něco může být obecné, jako třeba nepříjemné jednání na úřadě, pro firmu a podobně, nebo osobní – to když člověk musí čelit někomu, kdo je pro něj nepřátelskou entitou, byť je setkání doprovázeno (v lepším případě) zdvořilými úsměvy. Dokonalý zjev pomáhá skrýt emoce, které nechceme světu ukazovat, a pozvedává sebevědomí. A právě to bývá pro úspěch na nepříjemných misích zatraceně potřebné.
A tak se dnes ptám: jaké brnění si do svých pracovních i osobních bitev rádi oblékáte? Máte na tyto účely něco speciálního, v čem se opravdu dobře cítíte, nebo vám je to jedno, jen když styl odpovídá události? V jakých šatech se cítíte nejlépe? Pojďme si povídat o oblékání, pocitech a sebevědomí:))
PS: Pokud naše Moravské sestry zajásaly, že referuju o Brnění, tak je musím zklamat:)) O tom budou muset referovat samy! 🙂
Moje dnešní psí brnění je už v pračce. Po včerejší pořádné lijákové bouřce, jsme zavítali v dnešním dopoledni k Babídolskému potoku.Chtěla jsem se podívat jak je potok na tom s vodou. Potok teče, voda jenom zurčí, ale po včerejší přívalové vlně jsou okolo duny z lesního, černého bahna. To naše fousaté čuně se rochnilo, ne v potoce, ale právě v těch bahnitých měkkoučkých dunách, prolítávala jimi, zapadala do nich až po hřbet a dělalo ji radost se silou z nich dostat. Když přiběhla ke mně tak se otřepala. Bahno jsem měla až na klobouku (proti slunci, šlo dobře očistit doma kartáčkem). Na zpáteční cestě sama od sebe vletěla do rybníka, plavala jak o život sem a tam (dokonce se i celá potápí i s hlavou a něco hledá pod vodou, možná jak se jí otře ryba, nebo nějaká rostlina o nohy), až vylezla čisťounká. Jak na ní schlo a tvrdlo, tak už jí vadilo, šla se ho zbavit plaváním. Celá záležitost trvala skoro tři hodinky, takže nyní spí jako když ji do vody hodí 😉 . A já jdu věšet to prádlo 🙂 .
No jó milá Dede – „je to pravda odvěká, že šaty dělaj člověka“ 🙂 Já už naštěstí na sebe žádné „látkové brnění“ oblékat nemusím a vystačím si s ležérním a sportovním oblečením (s občasnými vyjímkami samozřejmě). Ale je pravda, že v dobách mého života v Praze, když jsem brnění potřebovala obléknout, jeho výběre záležel na tom, kam jsem šla a co jsem chtěla docility. V životě jsem ale nikdy nevlastnila kostýmek – tedy sukni a sáčko (kalhotový ano). Jednou jsem si ho zkusila obléci, když jsem o něm uvažovala. Ale fakt jsem si připadala jako v brnění, prostě nejsem kostýmkový typ, ani trochu jsem se v něm sobě nelíbila a připadalo mi, že by každý hned poznal, že se v něm cítím a vypadám stejně prkeně asi jako Otík (z vesničky), když jel do Prahy. A protože tenkrát nebyl v práci povinný, vždycky jsem si vystačila se sukní, šaty, nebo parádními kalhoty.
Dede, vybrala jsi k povídání překrásné „echt“ brnění. Se nedivím, že v takovémhle oděvu pak jezdce do sedla zvedali div ne heverem – a chudák kůň (protože i on míval do boje své brnění)!
Mě se při pohledu na brnění zase vybavila vzpomínka na náš „pobyt na hradě“. Bylo to ve španělském paradoru v městečku Olite (Navarra) a byly to dvě nezapomenutelné noci. Nejenže nás na chodbě u vchodu do pokoje hlídal „duch“ v plném brnění, ale také prvně a naposledy jsme spali v posetlích s nebesy. Byli jsme tam v zimě a matně si vzpomínám, že jsme v hale viděli ještě jeden pár, jinak nikde nikdo (proto nám asi také dali sami od sebe luxusní pokoj, ať si to užijeme). Schválně jsem se dívala, jestli parador ještě existuje. Ano a tak přikládám odkaz. Ptala jsem se manžela, jestli si pamatuje, kolik jsme tenkrát platili (v r.73). Říkal, že myslí, že asi $25 za noc (měli jsme tenkrát na naši dlouhou dovolenou rozpočet $30 na den (benzín, jidlo, ubytování) a vždycky jsme se vešli. Na jiném odkazu jsou i ceny a dneska tam noc stojí od $250 výše za noc ! Ale kdybyste se chtěli vyspat jako kdysi „knížata a hrabata“, tak si tam zajeďte.
http://www.parador.es/es/paradores/parador-de-olite
Kdysi jsem se kdesi dočetl, že rytířské brnění vážilo, včetně zbraní, až 65 kg! O váze koňského brnění se taktně pomlčelo.
Však proto každý slušný rytíř měl pro boj svého chladnokrevného hřebce, který tu váhu také dokázal unést. A na jiném lehčím koni jezdil, když se potřeboval někam přemístit. Navíc ti rytíři s touto vahou museli fungovat v podstatě jako středověké tanky a drtili vahou, podle mě s tímhle už dost těžko máchali mečem, který sám o sobě vážil další docela významná kila. Asi i proto se to postupně zase odlehčovalo, aby vůbec byli bojeschopní. A taková zbroj i něco stála, asi tak jako slušný statek, a pak to šli zvalchovat do boje… Tp byly „kratochvíle“…
A náš otec vlasti Karel IV? Tak ten provozoval v něčem podobném adrenalinové sporty, respektive se účastnil turnajů, na což téměř zemřel, a bylo to státní tajemství.
Apino, nevěř každému blábolu, co se na hradech vykládá. Obouruční meč (mimochodem, pro pěšáky!) vážil asi 4,5 kg a byl perfektně vyvážený (to je u chladných zbraní hodně důležité). Na koni můžeš bojovat jen zbraní drženou v jedné ruce, pokud nechceš uzdu držet v zubech (v přilbici to jde blbě). Takže jednoruční meč měl cca 1,5 kg. Jenže to nebyla jediná zbraň- můžeš mít taky oštěp nebo biják nebo palcát. Palcát zná každej od Žižky, biják je v podstatě tyčka s dvěma až třemi kusy řetězu, je to velmi účinná zbraň.
V mečích se určitě vyznáš mnohem lépe než já a je fakt, že ti chlapi byli úplně jinak trénovaní než my zhýčkanci, ale i tak je neuvěřitelné, jak když jim to brnění sedělo na ramenou (když pominu to na nohách, kde dejme tomu seděli na koni) dokázali cválat s koněm, ovládat ho a ještě šermovat. Zvláště ty železné jízdy za doby Přemysla Otakara II musely stát za to. Na koni jsem jezdila (tedy žádnej Váňa) a i bez brnění si na koni člověk docela zasportuje, ve cvalu docela určitě a když k tomu připočtu velmi omezený pohyb v železném obalu a tu váhu, tak nevím… On ten kůň s takovou váhou také nevydrží běžet donekonečna, přičemž musel přinejmenším přeběhnout celou trasu až k nepříteli.
Tuhle jsem koukala na dokument o starých Římanech, ti měli taktiku, že ti jejich obrnění pěšáci v první linii bojovali tak 6-7 minut a pak se střídali, protože dál nemohli. O kolik více mohl vydržet rytíř a jeho kůň?
Oni v tom trénovali. Když jsme dělali gotiku, tak můj muž i na trénincích nosil kroužkovou košili, kterou si udělal ze silnějšího drátu a vážila cca 13 kg. Prostě si zvykneš. Mimochodem, plná plátovka neměla 65 kg, ale zhruba 25 kilo. To, co se na hradech obvykle ukazuje (obouručák 15 kilo apod) jsou kopie z období romantismu, kdy to mělo vypadat starodávně, ale tvůrci neměli o funkci páru. Nejtěžší zbroje nebyly bojové, byly turnajové, kde to bylo o parádě a dojmu na dámy a taky předvádění majetku. V boji ani těžký kůň neuveze na hřbetě dva metráky a jak z něho rytíř spadl, tak byl mrtvej- neexistuje zbroj, do které se štíhlá dýka nedostane.
Je vidět, že víš, jak to bylo(inlove), docela ráda jsem se poučila. Ale počítám, že se s tenkými dýkami asi tolik nepárali. Viděla jsem kdysi lebku Přemysla Otakara II., toho vzali nějakým mečem po hlavě a v podstatě mu ji rozsekli vejpůl. Když nic jiného měl to okamžitě za sebou.
Tzv jehlová dýka existovala- jmenovala se misericordia, neboli milosrdná (ne vždy, někdy to byla třeba vražda ze zálohy). Ehm, náčrtek je tady: http://en.wikipedia.org/wiki/Misericorde_(weapon)
a používala se opravdu jen v době, kdy se nosila plátová zbroj.
Jelikož ji mám, tak tuším, že to byla prima dýka pro vrahy- čepel je velice úzká, příčku nemá, takže se dá snadno schovat…
Apino, to je zajímavé o těch dvou koních a dává to smysl. Jo a turnaje – když takový obrněný rytíř seděl na koni a druhému se podařilo ho kopím šťouchnout, není divu, že spadl jako hruška. Stejně jsem nechápala, jak se tím veledlouhým kopím dokázali i tak trefit na nějaké nezakryté místo a soupeře smrtelně zranit (v tom asi bylo to umění boje).
Alex a Yetti ohledně chování (níže). Když se nám s bratrem oběma překulilo „náct“ (jsme rok od sebe)maminka nás povinně vodila na kursy slušného chování. Vedl je pán „ze staré školy“. Bratr pak s uspokojením „sklízel plody“, když ho maminčiny kamarádky horem dolem vychvalovaly, když se při setkání před nimi nejen mírně uklonil, ale nadzvedal klobouk (jeden čas ho nosil), nebo smekal a i v mrazu okamžitě sundaval čepici. A my oba samozřejmě sundavali rukavice před podáním ruky. Takže jsme mamince za tuhle „výchovu“ nakonec oba byli vděční, rozhodně nám neuškodila, ab naopak. A já ještě dnes, když vidím, jak se mladý člověk hrne do dveří před starším, natož, aby mu podržel dveře, tak jen nevěřícně zakroutím hlavou.
Maričko, Karel IV. to ještě přežil, zato francouzský král Jindřich II se při stejné kratochvíli smrtelně zranil. Jeho soupeři se podařilo mu kus dřevce vrazit přímo do oka – jestli měl král odkryté hledí nebo to prošlo nějakou škvírou, to už se myslím neví. Jindřich II přežil ještě asi 10 dní, stihl ještě vyvdat dceru a snad nneteř (musela bych se podívat) a pak umřel.
A Karel IV ochrnul a na celý rok zmizel z dějin. Bylo to tak tajné, že o tom nejsou skoro žádné záznamy. Něco se našlo ve Švýcarsku a potvrdilo to ohledání jeho kosterních ostatků. Vypadá to, že dostal pořádnou ránu do čelisti, kterou měl zlomenou na obou stranách a zůstalo to posunuté. Dále mu přilba poškodila krční obratel, což ti lékaři docela zvládli, prý mu tahali hlavu za vlasy tak silně, až je vytrhali, nicméně krk mu natáhli a tím ho zachránili. Jenže měl stejně otok míchy a byl rok ochrnutý. Navíc pak se začal věnovat řezání dřeva, prý u audiencí běžně řezal nějaké proutí, to mu pomáhalo k lepší koordinaci prstů, se kterými měl, zdá se problém do konce života.
22. června 1559 začaly bujaré oslavy obou svateb. Konaly se i turnaje, které král Jindřich tolik miloval. 31. června se Jindřich postaví v osudovém klání skotskému veliteli gardy Gabrielovi Montgomerymu. Poprvé to skončí nerozhodně, oba jezdci se udrží v sedle. A přestože je to proti pravidlům, žádá Jindřich odvetu. Rozmlouvají mu to skoro všichni. Emmanuel Filibert Savojský, královna Kateřina, jeho věrní služebníci, a dokonce i sám Gabriel Montgomery. Král si to však nenechá nikým vymluvit. Vrhnou se proti sobě podruhé. Oba jezdci jsou pořád v sedle. Ale Gabriel Mongomery si nevšimne, že pořád drží v ruce zlomené kopí a vyrazí potřetí. Montgomery se trefí. Králi se zapíchnou třísky z jeho kopí do oka. Jindřich je smrtelně zraněn.
K Jindřichovi hned zavolali nejlepší lékaře v čele s se slavným lékařem Parrém. Snaží se všichni a používají i velice „zajímavé“ metody, ale zachránit pacienta se jim nepodaří. Král umírá ještě celých deset dní. Dá dauphinovi otcovské požehnání, vymíní si, aby se o několik dnů dříve konala svatba jeho sestry Markéty s vévodou Savojským a 10. července 1559 zemře. Jeho tělo bylo pohřbeno v Saint-Denis.
Sharko, skvělý, nechtěla jsem to psát úplně do detailů, ale dobře že jsi to sem dala ty. Tak to byla sestra a ne neteř…. Jinak ty zajímavé metody Ambrože Parrého spočívaly v tom, že si vyžádal hlavy popravených odsouzenců a do hlav jim vrážel podobná dřeva, aby zjistil, co přesně se vlastně Jindřichovi II. stalo. Tehdejšími metodami i tak vynikající chirurg neměl šanci to zvládnout. Troufám si říci, že i pro dnešní doktory by to nebyla vůbec jednoduchá situace, i když by to pravděpodobně zvládli a život JIndřichovi zachránili. Ale to by zase neměl pravdu NOstradamus, že?
Maričko, já jsem musela nosit kostýmek v práci, napřed jsem z něj byla na mrtvici, ale potom jsem si zvykla. Jeden (do kterého se už nevejdu) mám stále schovaný. Je nádherně ušitý z prostějovského OP, krejčířsky vypracovný, proto jej schovávám.
Jinak také chodím většinou ve sportovním, kvůli Ajwi, a hlavně z takových materiálů, aby to mohlo jít hned do pračky. Prostě můj životní styl se změnil a věřím, že k lepšímu!
Keď som ešte pracovala vo veľkej fabrike, došlo k zaujímavej príhode.
Pán generálny riaditeľ mal mladučkú, krásnu, vysokú blonďatú sekretárku, ktorá síce nosila v práci kostýmček, ale jej suknička bola porovnateľná so širším opaskom 😀
Raz prišla k p. generálnemu obchodná návšteva zo Spojených arabských emirátov.
Už pri káve, ktorú priniesla sekretárka, vyliezali Arabom oči z jamiek. Ale keď p. generálny prikázal sekretárke, aby vyhľadala nejaký spis a dievčina sa sklonila k dolnému regálu, bol so všetkými rokovaniami Amen (whew)
Návšteva nebola viac schopná sústrediť sa na obchodné jednanie (wasntme)
Vtedy sa pán generálny naštval a zorganizoval pre FŠETKY sekretárky dvojdňové povinné školenie, kde ich odborníci inštruovali, čo a ako si majú obliecť, ako sa majú upraviť, ba dokonca ako sa majú ozvať do telefónu, keď zazvoní (wave)
Yetti, to se nedívím, že jednání zkolabovalo! 😀 Ale byla to ostuda pro toho ředitele a je vidět, že si toho byl vědom – dost zřídkavý jev! (angel)
Yetti, před více jak 40-ti lety, jsem musela tři roky navštěvovat školu pro sekretářky, když jsem jako sekretářka se začala zapracovávat. Kromě psaní na stroji, těsnopisu, jednoho jazyka, výcucu z psychologie atd, jsme měli i splečenské chování a vše co s tím souviselo. Přednášel nám tehdy bývalý ředitel ND v Brně, noblesní starý pán. Končilo to všechno závěrečnými zkouškami. Měla jsem tehdy štěstí na svého ředitele, že tohle všechno po mně chtěl. Ono maturitou na gymplu včechno nekončí, dá stále dál studovat. Tahle „škola“ mi dala hodně do života. Lituji, že když jsem nakonec přestala těsnopis používat, tak jsem ho zapoměla. Byla to velmi užitečná věcička.
P.S. A také nás učili, že máme všechno co napíšeme po sobě číst, aby nebyly chyby a překlepy. Jak je vidět, tak jsem tohle také zapoměla (envy) !
Pred 40 rokmi za socíku sa v 8-čke vyučovalo varenie a v 9-ke starostlivosť o dieťa. Neviem, či sa niečo podobné vyučuje aj dnes.
Ale ja by som mala „nemiestny“ návrh : čo keby sa v niektorom ročníku ZŠ vyučovalo spoločenské správanie?
Dnes mladí ľudia do tanečních nechodia a je až zarážajúce, pre koľkých ľudí v mladom aj v strednom veku sú slovká „prosím a ďakujem“ cudzejšie ako čínština, alebo japončina.
Nojo, ale kdo by to učil? Dnes jsou všichni ,,asertivní“ a pokud má někdo něco učit, musí to sám umět.
Tak jednak- do tanečních chodí spousta mladých. Aspoň těch okolo mě :)Druhak- výuka vaření a spol. byla ve školách zrušena proto, že pro učitelky bylo snazší hodit děti do učebny k počítačům. Na vaření potřebujete dost specificky zařízenou učebnu a do školní kuchyně děcka nesmí. Když jsem k tomu před pěti lety měla námitky, učitelky se tvářily dost uraženě.
vykachlíkovaná místnost, 4 sporáky, nádobí,4 pracovní stoly..jeden velkej dřez na nádobí-dneska asi myčka…zas tak moc toho není…ono na všechno není potřeba mixér, jen ať se děvenky učej používat ruce a primitivní nástroje jako struhadlo ,ruční mlejnek ,nůž atd….ať umí ručně vymíchat těsto a ušlehat sníh z bílků….a´t se naučí krájet na několiky působů…. nemusí to umět rychlostí světla, ale vědět,jaké krájení to je a umět si poradit…
Ale právě na to potřebuješ upravenou učebnu, kde máš 4 odpady, přívod plynu (školy obvykle nemají ani na nový židličky) a nezapomeň, učitelku s kvalifikací- tj. vysokoškolským vzděláním v daném předmětu. To, že umíš vařit, tě nekvalifikuje na učitelku. Můžeš být otřesná kuchta, ale musíš mít vysokou školu 🙂 Navíc tu sběř musíš hlídat a když se řízne do prstíčku, přijdou na tebe do školy řvát rodiče. Proto radši haranty nacpou k počítačům- je s tím prostě míň práce. Využitelnost v praxi nikoho nezajímá.
Nás učila varenie pani úča,kt. učila aj výtvarnú výchovu. Ako špeciálna učebňa nám slúžil neobývaný školnícky byt. Úlohy boli rozdelené – 2 dievky robili nákup, ďalšie miešali cesto, iné plnku, ďalšie chystali prestieranie atď.
Čo sme si navarili, to sme aj kultivovane zjedli a po jedle všetko upratali. Finančné náklady sa delili rovným dielom. Nikto sa nikdy neporezal, ani nepopálil.
Ale naučili sme sa napr. ručne vyrobiť rezance do polievky (NIKTO SI NEODREZAL PRSTY), a naučili sme sa, na kt. stranu taniera sa dáva nož a na kt. vidlička 🙂
Trošku OT: Nechápem terajší trend prehnane chrániť deti od akéhokoľvek „nebezpečenstva“. Američania zakázali dovoz Kinder-vajíčok, lebo sú nebezpečné – hračky pozostávajú z malých súčiastok,matka chytá šoky, lebo otec učí 14-ročného chalana rúbať drevo, 12 – ročné dieťa nemože zostať doma 2 hodiny samé, aby rodičia mohli ísť do kina. Preboha, kam to spejeme.
Odstránime všetko, čo je „nebezpečné“, len aby rodičia nemuseli svojim deťom vysvetliť, že nožom sa možno porezať, že horúcej platne sa nechytáme a v istom veku, že nepcháme všetko do pusy.
Plyn teda fakt nepotřebuješ….stačí eletrickej sporák 😀
a že s edítě při vaření řízne? Ono se může i opařit, když nedá pozor…
Nojo, rodiče nemaj soudnost…a kantoři jsou někdy líní a pohodlní…
na vaření ti stačí mistrová odborného výcviku,pokud se odhodlá odučit pár hodin navíc……a některé by rády…
Pokud ji seženeš… mě když vyhodili ze školství, tak odtud vyhazovali i spoustu mistrových. Naše ministerstvo ve své moudrosti rozhodlo, že i tihle lidi musí mít vysokou školu. Takže skončili ti, co uměli řemeslo, a zůstali ti, co řemeslo jako takové moc neumí, protože místo praxe si dodělávali tu vejšku. Tak je to ve školství se vším. Hlavní je ten papír.
Ja tomu rikam pracovni monterky. (chuckle)
Tak říká šolně můj muž, když už se do ní musí navlíct (většinou spíš někde běhá – nebo fárá – v montérkách opravdových a v těžkých olejovaných botách).
P.S. Kvíz pro mimobrněnské – co je šolna? Minulý týden jsme s tím bavili kamarády z Čech, netušili.
Předpokládám, že je to oblek… i když slovo slyším poprvé v životě (chuckle)
No jistěěěě
Milá Dede, brnění je brnění, taky se někdy cítím jako přerostlý rytíř svázaný tou správnou zbrojí. Mám několik druhů. Nejvíc užiji psího brnění, náhradní vozím v autě páč leckdy nejsem jako rytířka ale jako čuně.Pak mám brnění hlavně se sakem a dobrým podtričkem, které ladí a k tomu jednu univerzální sukni. Boty doplňuji dle délky chůze, či stání.Vše doplněno originální LenčinoBlážovou aplikací. Další brnění mám bóžohodové, to jen jako občasník, abych tak říkajíc splynula s davem a nevymykala se nějakou kreativitou. Těším se až uplynunou poslední dva měsíce mé příslužby a skončím jako bezdomáč u rybníka ověšena psy.
Jo a ještě. Rostó, rostó, rostó, špendlíky za cestó, cestó a sou pekně červenýýý, tralala. Taky žlutý, ty jsem měla včera a zítra jdu na červený.
A teď jdu na ty jeřabinky,ten bobulí stromek miluji, je tak přátelský a něžný, taky ptáčci ho zbožňují, jdu číst.
Jenny, občasník pro splynutí s davem mě nadchnul! (chuckle) A přeju ti, aby ty zbývající měsíce ve službě uběhly jako nic a nic zvláštního (a špatného) se nestalo… (inlove)
Dede, brnění, tak jak píšeš dole, funguje opravdu skvostně při poruše auta. Jednou jsem jela odkudsi, měla jsem bílý letní kostýmek, bílé otevřené lodičky na „šteklách“ a píchla jsem 😛 . Zastavila jsem na krajnici, otevřela kapotu od motoru a opřela se opatrně, abych se neušpinila o auto. Během minuty zastavilo za mnou auto, v něm dva muži, což bylo výborné, protože DVA muži se snaží být lepší než je ten druhý. Za chvíli oba dolovali špinavou rezervu z ještě špinavějšího uložení (šlo tenkrát o 1000 MB), rezerva byla kdesi vpředu pod SPZetkou a bylo nutné si takřka lehnout před a pod auto a těžkou rezervu vysunout a vyjmout. No, auto bylo přezuté bleskurychle. Já čiťounká jako bílá lilie. Když jsem přijela domů a oznámila přednostovi, že jsem dojela na rezervě, tak vykulil oči na můj „čistoskvoucí“ bílý kostýmek a prohlásil, že který chudák se válel u našeho auta. Nevím, neseznamovala jsem se. Jen jsem způsobně poděkovala. Povalovali se sami a ochotně 😉 .
Naposledky byly moje šaty modré a lodičky černé… zastavili mi chlapi s traktorem. Jak já je ráda viděla! 🙂
Tak toto je zase jednou téma. Nejraději jsem ve sportovním, klidně džíny (v posledních letech černé, které trochu suplují lepší kalhoty), nějaká mikina, v zimě svetr a bunda. Nějaký kalhotový kostýmek na lepší se u mě sice najde, ale stejně je vždy vidět, že v tom vypadám nějak divně. A potom pracovní úbor tak to stojí opravdu za to – jak se člověk pohybuje v laborce, tak jsem od kyselin samá díra, případně z pole je všechno umouněné od půdy a dalšího bince, propotím při práci na poli. Někdy vypadám fakt jak trhan, pes by si ode mě kůrku nevzal. A co čert nechtěl, přišel nám ředitel, který je tak nějak pintlich. Já ho v podstatě chápu, co se má koukat na ženskou orvanou jak jetel, ale někdy je to docela těžko proveditelné. Jakékoli neděravé tričko se stane děravým po prvním dnu stráveném v laborce. Špinavé a propocené se dá vyprat, s dírami je to horší. Bavlněné triko v podstatě nejde zalátat, na laboratorní košili se nalepí alespoň nažehlovací záplata, ale kdo to má zase opečovávat. Máme nárok na 2 trika ročně a dvoje kalhoty včetně oblečení na pole. Kdybych na sobě neměla mít ani dirku, těch trik bych potřebovala desítky ročně. Tudíž běžně používám stará trika a holt mám tu menší, tu větší díry. Největší trapas nastal, kdy se mi u úplně nově přineseného neděravého trika během práce udělala díra přímo na bradavce a do toho přišel ředitel něco vyřizovat (blush) Myslíte, že mi někdo věřil, že bylo ten den ráno ještě neděravé? A komentáře byly samozřejmě docela výživné.
Tedy podprsenku jsem měla, ale…..
Já ti to věřím, Apino 🙂 . Asi taky patříš k lidem, na kterých oblečení doslova hoří. Mně to včera předvedl syn – dostal nové trenky, hrdě v nich obešel stavení a za pět minut koukám, že si asi sedl do starého listí – a houby, on tam má díru vedle dírky. A že prý za to může Japonec Ono Samo. No dělám si samozřejmě legraci – můj laboratorní plášť je sice bez děr, ale je to kreace Duhový Dalmatin :).
V sejrovce, dusičný nebo chlorovodici to oblečení „hoří“ docela dobře, to mi můžeš věřit. Ale takovej louh je snad ještě horší, blbě se splachuje. A když jsem se louhem jednou trefila přímo do otevřeného oka, to bylo docela zajímavé. Jen to v takových případech chce vědět, co má jeden dělat, takže oku se nic nestalo.
V prvním laboratorním zaměstnání to bylo v pohodě, v podstatě to byla mikračka (Ames), takže oděv moc netrpěl. V druhém to bylo horší – chemie (Kjeldahl), to jsem fakt byla samá díra, kolikrát včetně jizev všude možně po těle (protože haclovka a ledová kys. sírová, že). Teď v kanclu je to v pohodě a chodím vlastně víceméně v „brnění“ – šaty, sukně, atd., kalhoty fakt minimálně. O víkendu zcela změním šatník, takže je kolikrát šok, když mě v týdnu potká někdo, s kým obvykle trávíme víkendy a vice versa.
OT pro Aidu. Synátor se zúčatsnil dračích lodí v Račicích pro seniory, nad 40 let, hahaha, prý senioři a má za ČR 2 stříbrné a 1x bronz. jel s např. s M. Doktorem,Chalupou a tak. https://picasaweb.google.com/109975122988573066125/MERacice2014#
Sem já.
MLP s těmihle „mladými“ seniory od roku 2008 do loňska taky jezdil, ale protože se zúčastnili právě tihle (a taky Grospič, to si nech od synka vyprávět, co je to za týpka), ani se do repre letos nepřihlásil. U dcéry to bylo taky pasé, letos prostě předseda naší asociace naznal, že posádka U23 nebude (a nebyla ani U18, anžto se nám vloni na MS v Szegedu regulérně zbláznil její trenér a nikdo jiný není, nebo by i byl, ale nestíhá). Takže jsme po letech nikam nejeli. Ani do té Ravenny za tři týdny nejedeme, koliduje nám to s dovolenou a s následným manželovým školením, které bohužel nešlo odvolat.
P.S. Jo a dík za fotky. Většinu z těch českých účastníků znám, za ta léta. A Račice, ty mám moc ráda, to je takové moje „srdeční“ místo. Původně jsem na to ME měla jet taky, s našimi děvčaty 40+ (jako zdravotník, haha – kamarádka jim dělá kapitánku), ale sama bych sem tam „necítila“, s rodinou je to lepší. Každopádně, muselo to být bezvadné, my všichni doma pořád vzpomínáme na Račice 2009, bylo to MS, byli jsme tam celá rodina a bylo to bezvadné.
To jsi moc šikovná, že sis poradila (já vím, chemik to má natlučené v hlavě, co má v takovém případě dělat, ale oceňuji, že jsi nezmatkovala a držela se návodu 🙂 ). Na sousední budově jsou čisté prostory, pracuje se tam mmj. s fluorovodíkovou kyselinou a mají tam celotělovou a oční sprchu pro případ, že by…
Aido, k ledové sírovce mám až nezdravý respekt, tu opravdu nemusím (hned po flourovodíkové), obdivuji lidi, co s tím umějí. Kdykoliv jsem měla co do činění s kyselinou, brávala jsem na sebe bavlněné triko – moc zajímavé bylo, že rozsah škod šlo přesně zjistit až po vyprání.
V takovém případě se hlavně nesmíš s něčím mazat. Samozřejmě tu máme roztoky na neutralizaci jak louhů, tak kyselin, jenže než bych se na ty lahve podívala a vyhodnotila, kterou vlastně potřebuju, tak jsem nemusela mít to oko. Nejjednodušší je všechno okamžitě strčit pod tekoucí vodu, případně udělat striptýz ať už máš jakoukoli postavu a kouká na Tebe šéf a nebo i hezkej chlap. Tudíž jsem na plné pecky pustila kohoutek a násilím si otevřela víčko a strčila tu svou bulvu přímo pod prudce tekoucí vodu. Držela jsem to tam pěkně dlouho a pak teprve jsem se začala dívat po nějakých roztocích na oči, které tu samozřejmě máme také. Nakonec jsem to ještě vypláchla borovou vodou, abych nebyla za úplného barbara, ale to podstatné udělala tekoucí voda.
Pokud jde o sejrovku, paradoxně to není až tak zlá kyselina, jak vypadá. Ona má totiž chvíli než se so toho rozežírání pustí, takže pokud se potřísníš , stačí v relativním klidu dojít k jakémukoli umyvadlu nebo dřezu a smýt to. Oproti například bouchající chloristé (tedy s tou jsem nikdy nedělala a dělat nikdy nebudu, protože nejsem sebevrah)je to úplná pohádka. Také nesmrdí jako chlorovodíková, takže ji zlikviduješ relativně dobře. Podmínkou je, že vždy musíš mít v jakékoli chvíli po ruce vodu a ne jako kolegyně, která šla uklízet do nějakého sklepa s chemikáliemi a nalila si ji na nárt, pak v něm samozřejmě měla díru.
A to objevování děr po vyprání dobře znám. Na to stačí i jen mírně zředěná kyselina, nerozpustí hned, ale látka zkřehne a při vyprání vypadne.
Na to nemusíš být chemik, stačí být motorista a transportovat baterku do auta v batohu. Ta díra byla potom dost velká….
Přece jen, mezi dírou v batohu a dírou v nártu nohy vidím určitý rozdíl, ale máš pravdu, že je celkem jedno, v čem ta kyselina je, jestli v autobaterii nebo v laboratorní lahvi.
Tedy Apino, já jsem nikdy v laborce nedělala, takže jsem všechno tvé povídání četla opravdu se zaujetím 🙂 Jo a klobouk dolů před tvou pohotovostí s okem – jsi dobrá a tak i vidoucí (inlove)
Dede, protože jsem tak trochu cvok, jednou jsem udělala ještě poněkud šílenější věc. To jsem měla v laborce studentku, které se jen při pohledu na kyselinu třásly ruce a já ji poučovala o zásadách bezpečnosti práce při práci s těmito materiály. Jenže třesoucí se ruce jsou zárukou toho, že to na sebe doopravdy vyleje, že. Takže jsem vzala lahev se sírovkou a přímo před ní jsem si to nalila na ruku. Pravda, před tím jsem pustila vodu a tak jsem to okamžitě strčila pod vodu a pak jí ukázala netknutou ruku. Ale pravda je, že se mi do toho moc nechtělo a tady ta reakce musela být docela rychlá. Tedy jeden malý problém tam byl, měla jsem na ruce úplně malé škrábnutí, které pak trochu cítit bylo, protože tam kůže nechránila tak dokonale. Nicméně výsledek byl, že děvče tu laborku přece jen celkem zvládlo a neublížila si.
jo, taky takhle bojuju. A ještě jednu zbraň mám – dobře rozmýšlím, komu nabídnu tykání. Takže to vypadá Petře zařiď, Mirku zajisti, Pavle podrž a PANÍ ANTIová mohla byste prosím?
Anti, tady docela často používám ještě trochu odtažitější výrazivo – Petře udělejte…, MIrku zařiďte… , Báro umelte… V tomto případě samozřejmě neexistuje, že by mi tykali. Někdy se hodí držet si trochu distanc. Zrovna teď tu máme na praxi děvčata, která nebudou mít nárok mi tykat. S loňskými jsme se hromadně potykali, jenže to byly výrazně pracovitější a ochotnější děvčata.
Apino, to jsi trochu v jiné pozici – ty jsi nadřízená, já jsem v nejlepším případě rovna. Ale díky věku mi ti MBA hoši jaksi sami nabídnout tykání nemohou 😀
Nejen díky věku, ale jsi také žena. Tudíž z chlapů tykání může navrhnout pouze šéf, a to ještě na výrazně vyšší pozici. Tuhle jsem na to koukala, protože jsem si ta pravidla potřebovala osvěžit. Téměř vždy tykání navrhuje žena, v případě dvou žen ta starší, u mužů ten starší zpravidla nemá nárok to nabídnout ani výrazně mladší ženě, natož starší. Co mě pobavilo, náš slavný etiketolog pan Špaček dokonce vyřešil tykání mezi podřízenou a ředitelem společnosti. Podřízená mu může sama začít tykat v jediném případě – když spolu skončí v posteli. Ale to už je o jiné historii, že.
Ono to jde udělat i tak, že objekt zájmu hezky poprosíme, zda by nám nechtěl tykání nabídnout. A pokud jde o toho ředitele; ,,Už je tam, milostivá, můžeme si tykat“ :*
A funguje to! (vyzkoušeno dnes odpoledne).
Dnes se tady zařadím k převážné většině: rifle, tričko, teď v létě i nějaká ta dlouhá rozevlátá sukně nebo šatečky – ale vždy spíš takové „sportovnější.“ Do práce jsem se dopravovala převážně na kole a tam se převlékala do bílého, takže prostor pro nějaké módní kreace ani nebyl, naštěstí pro mě 😀 Teď o hřišti a pískovišti ani nemluvě.
Problém nastává, když potřebuju nějaké to brnění. Prostě situace, kam se nehodí ty rifle, ale taky to není vysloveně na kostýmek nebo společenské šaty. To pak stojím zoufale před skříní, snažím se v ní něco vyčarovat, padesátkrát se převleču a nakonec se v tom obvykle stejně necítím moc dobře.
Zato události vysloveně slavnostní, kdy jdu teda jednou za dlouhý čas opravdu za dámu, ty si docela užívám.
Priznám sa, že už od strednej školy inklinujem k oblečeniu „za dámu“ – keďže som s tým začala vo veku okolo 15 rokov, musí to byť nejakým spôsobom vrodené alebo čo. A prejavuje sa vo mne aj nejaká „stará škola“, pretože ísť sa v nedeľu poobede prejsť do centra a posedieť na kávičke len tak „v civile“ je pre mňa nepredstaviteľné – v nedeľu je nutné opäť byť „za dámu“. Ale na vychádzky so psom chodím samozrejme v športovom 🙂
To já se prostě v šatech a oblečení „za dámu“ necítím. Takže jsem-li nervózní z nějaké situace, společenským oblečením se obvykle znervózním ještě víc. Někdy to ale jinak nejde – vždycky jsem potom ráda, že se můžu převléct zpátky „do civilu“ (chuckle) I když jsem šla bratrovi na svatbu (šaty, boty, účes, výrazné nalíčení) a koukla se do zrcadla, napadlo mě: tam té paní to sluší, ale já ji neznám 😀 Jinak mám ve stylu oblékání takové výkyvy – když trávím celé léto na poli, s koncem křečkařské sezóny začíná narůstat moje touha obléct se trochu víc žensky. Pak nějakou dobu si užívám, že jsem upravená a namalovaná, ale postupně snaha upadá, až se dostanu zpět do svého obvyklého sportovního stylu. A tak pořád dokola 😀
I když nejsem zdravotník, tak se oblékám v práci do bílého. Musíme všichni i THP. Říkám tomu pracovní hábit.
Jinak se nejlépe cítím v tričku a jeansech.
Ctím zásadu, že do divadla jen v šatech. Oblékám své svatební z druhé svatby. Nejsou bílé, ale modrobéžové.
Na léto mám jedny letní dlouhé šaty až po kotníky a k tomu slamák s mašlí. To nejraději nosím na dovolené. Potom jsem za dámu.
Míša z Plzně
Já jsem dámy vždy dělil na Dá mi a Nedá mi. 😀
moji kolegové v dávné minulosti dělili ty první ještě na rychlé a pomalé… (blush)
Jak definovali hranici a podle čeho?
Míšo, teď si tě prostě musím představit se slamáčkem u fontány Di Trevi (inlove)
No dyť DEDE v Římě jsem je měla i se slamáčkem.
Já mám speciální auditový oblečení, jinak pochopitelně čím lépe se cítím, tím méně jsem nervózní.
S oblékáním mám jednu historku: Naše kamarádka okolo čtyřicítky onemocněla RS. Byla učitelka a tak to bylo pro ni i dost problematické v zaměstnání a když jí navrhla doktorka invalidní důchod, docela zajásala. I nastal den řízení, ona se pečlivě oblékla, nalíčila, načesala, vyčerpala veškerou energii a manžel ji odvezl. Pochopitelně důchod nedostala, protože zjevně byla schopná se o sebe postarat. Když potom týden sbírala energii alespoň na malou procházku, byla opravdu na dně. Musela požádat o přezkoumání a tam nám uvěřila a šla za nemohoucí babku s holí. Stejná žena se stejnou diagnózou a ejhle, najednou dostala invalidní důchod jedna dvě
také mám oblečení na výstavy a veletrhy..a pak použiju i letitý šminky (chuckle) jinak pohodlný oblečení nemusí být nutně ošklivý nebo teplákovka….
Módu neřeším. Tepláčky, mikinku, botky samochodky a jde se. Vyválím se v rašeliništi, nebo na louce, otřepu a otřu nachytaný bordýlek a jdu se osvěžit do hospody. Že sem v tomhle nesmím? nevadí, dám vydělat jinému jinde. V MHD si mne kapsáři, nebo revizor ani nevšimnou a že pro pár snobů nejsem zajímavý? To je tedy opravdu nebetyčný problém, ale ne pro mne.
Pro boj se světem se oblíkám „za dámu“, což znamená šaty nebo sukně, vysoké podpatky , mejkap a pokus udělat něco s vlasama zn. dráty. Mám zjištěno, že s tímhle „brněním“ jde většina věcí vyřídit lépe, rychleji a splavněji. Nejen ve firmách, ale když jsem loni na podzim projížděla vesnicí za Brnem a zrovna prodávali brambory, vystoupila jsem z auta a stoupla si ukázněně do fronty za drbající babky. Když na mě došla řada, prodejce nevěřícím zrakem přejel šaty, sáčko a červené lodičky na jehlách, začal vtipkovat, brambory mi naskládal až do kufru auta a ještě přidal oblíbený recept na úpravu. Prostě občas se to fakt vyplatí a navíc to pomáhá i mně cítit se lépe (makeup)
Matyldo, ještě přidej klobouk! (inlove) Působí skoro kouzelně. Já jsem teď hroznej lajdák, když nemusím, za dámu nechodím, nicméně o to větší úder na okolí to je, když si dám tu práci (chuckle) Když jsem před časem musela jet jako dáma (i s kloboučkem) do Prahy vlakem, tak jsem pochopitelně nemohla klusat na nádraží přes kopec pěšky a použila místní autobus. Chudáka řidiče jsem fascinovala natolik, že se málem v serpentinách netrefil do zatáček 😛
Jo a když člověk píchne a měl by měnit na autě kolo, vzhled dámy taky pomáhá – i když tady u nás není podmínkou. Nikdy jsem si zatím neměnila kolo sama (inlove)
Já si přidat klobouk, to by mi zastavila hlavně záchranka !
Už jsem ho párkrát v životě na hlavě měla a vždycky jsem vypadala jako jojo, jednou jsem ho vzteky nacpala do kamen
Marsko, modistky říkají, že neexistuje člověk, kterému by klobouky neslušely, jen si vybral špatnej 🙂
Klobouky miluju. Jednou mi jeden klobouk pomohl vyhrát červenej neskafovej hrneček. 🙂
No, já doufala, že budeš referovat s námi! Co děláš 22.8.? 🙂
Mne vždycky spolehlivě rozesměje věta z Tisíce a jedné noci (tedy z té zkrácené verze, co mám doma jako dětem přístupnou) „A věnovala svému vzhledu stejnou péči jako válečník své zbroji před bojem.“ Ono to tak bohužel chodí.
Oblékám se přiměřeně situaci a nesmím se v tom cítit špatně (nesedí, mám dojem, že vypadám jako blbec apod.). Snažím se vypadat co nejlíp – ale někdy přemýšlím, jestli to není lepší udělat naopak: http://sosaci.net/dmd/node/3492
Pokud má být boj úspěšný, musí být zbroj kvalitní, pohodlná, lehká a nesmí válečníka omezovat v pohybu. Takže velmi záleží na tom, kam se jde bojovat a s kým, (čím). A chodit na sociálku v posledních výkřicích módy opravdu není moudré.
Tak sociálku jsem ještě nezkoušela 😛 .
Ale s „nedostatečným“ oblečením mám taky veselou historku. Odjeli jsme s mužem do sadu načančaní, jak se jezdí kácet – botky samochodky, montérky, flanelky, v tašce pilu. Sundali jsme tam švestku, ta nás zmazala, potrhala a doškrábala, jak jen to šlo. Šitíčko jsem samozřejmě neměla, hospoda měla zavříno, takže se ani nebylo kde umýt. I jedeme si to tak tramvají a na další zastávce přistoupí můj bývalý student. Dvakrát na mne nevěřícně koukne, a pak se začne ke mně mohutně hlásit. Jak prý se mám a co dělám a jestli pořád ještě pracuju… a teď se zasekl, zčervenal a povídá: „Paní doktorko, promiňte mi tu beztaktnost, vy už asi na univerzitě bohužel nejste.“
A tu mi došlo, co si asi myslí, a nakloním se k němu a šepnu na půl tramvaje: „Neříkejte mi paní doktorko, vždyť vidíte, že jsem tu inkognito!“ No, řehtali jsme se všichni, a pak si to dovysvětlili…
Co není, může být, (fuj, jen to ne). já až do relativního nedávna také netušil, že se stanu jejich zákazníkem. A je dobré být vždy připraven na vše.
JJ, přijedou mi Andy s Patrikem a začne víkend, kdy s námi bude i Martin… tak si nemyslím, že bych mohla vyrazit do Brna. Ale budu na vás myslet a závidět vám posezení v Thálii! (inlove)
Škoda, Dede. Ráda bych tě zase viděla (a něco u nás máš za DMD, tedy u Io). Přece jen si rýpnu – co je vzít prostě s sebou? No nic, už mlčím… (h).
To je fakt – a co to společné mnohofení venčení? 😉