Když jsem ji uviděla, tak mi najednou bylo zase nějakých sedm let. Páni, tak je! Proč tu vlastně nemám kolo? To se člověk musel rozjet a potom jupííí! A nohy se zvedaly jen někdy… a poprvé. Potom už to bylo jedno:)) Ano, mluvím o kaluži.
Včera se k nám někdy před polednem připlížily bouřky a postupně se kolem propráskaly tři za sebou. Po prvním nárazu deště se ochladilo na pětadvacet stupňů, postupně teplota klesla až na krásných sedmnáct. Měli jsme štěstí, že se nám vyhnuly vichřice i kroupy, takže jsme jen šťastně poslouchali, jak voda šumí, dívali se, jak odplavuje prach, únavu a podrážděnost z úmorného horka.
Psi ožili ještě víc než my. Řekněte sami: jaký je to život, když ten černý kožich nemůžete sundat a venku je pořád kolem třiceti stupňů? Takže bylo logické, že jak dopršelo, tak jsme vyrazili ven. A kousek od našeho vesnického hřiště jsem uviděla tu kaluž. Velikou, přes celou cestu, slibující báječné gejzíry vody, když se pořádně prosviští:))
Ta je, co?:))
Těžko vysvětlit, proč zrovna včera a zrovna tam vyskočily ty vzpomínky. Divoké jízdy na obyčejném kole bez přehazovačky, jízdy bez přilby a bez rozumu, zato s nadšením Nikyho Laudy:)) Brždění smykem tak často a s takovým gustem, že jsme si vysloužili výhrůžky dospělých, že až si úplně prodřeme na kolech pláště, oni nám nové nekoupí.
Sjíždění prudkých kopců po jílových cestičkách, kdy kolo vyhazovalo jako bujný mustang. Nadšený řev, když se jednomu povedlo projet tak hlubokou kaluž, že nebylo vidět na ráfky, takže měl bahnem nahozená nejen záda, ale i vlasy. Úmyslné ztrácení blatníků, protože blatníky měli na kole jen staříci – tak od třiceti let výš:))
Ilustrační foto
Popravdě mě napadlo, že když dnes děti mají drahá kola s přehazovačkami a jinými vychytávkami, jestlipak je mohou taky jen tak bezstarostně odhodit tu u hřiště, tu u potoka nebo před cukrárnou, jak jsme to s našimi jednoduchými bicykly dělali my? Když o tom tak přemýšlím, tak taková „plečka“, neboli starší kolo nelákající zloděje, má taky ledacos do sebe:))
Nevím, odkud ty vzpomínky přilétly – a proč zrovna včera a ne třeba před měsícem. Možná je to těmi pokračujícími prázdninami, protože vesnice je plná dětí. Nebo to prostě byla touha vyvolaná deštěm a svěžestí, kterou s sebou přinesl.
A protože snad nakonec pršelo všude, tak si dnes pojďme povídat o prázdninových hrách – a především těch s bicyklem. Jezdili jste na kole? A jaká dobrodružství jste si s ním užili? A jestlipak taky rádi projíždíte kaluže?:)) A dělají vaše děti nebo vnuci podobné skopičiny, jako jste dělali vy nebo se doba změnila? Pojďme si dnes užít vzpomínkové prázdniny na kole!:))
Ilustrační foto
jako malá jsem se vozila na sedýlku ,přidělaném na štangli otcovy Ukrajiny, mamka mne do školky vozil ana nosiči svojí skládačky, pak jsem měla trojkolku,potom kolo Pionýr s přídavnými kolečky, pak SOBI , nakonec 3/4 Velamosku, podědila jsem mamčinu skládací Esku a pak Ukrajinu po otci. Esku i Ukrajinu mi ukradli :@ ostatní kola podědily děti v příbuzenstvu….
na pojížďky do krámu bych bral ai tu Ukrajinu..městské kolo je tak za 6 litrů a i s košíky a výpletem ,aby se mi do něj nedostala sukeň nebo nákup,BY MI HO I PŘIPOUTANÉ NĚKDO UKRADL…. s kalužemi jste mi připomněli slavnou scénu z Obecné školy, když dojde za deště Svěrák domů a na syna hystericky zařvě-Kde jsou mý blatníky!?…taky jsm ej eprojížděli se zvednutejma nohama, jooo kde jsou ty časy…asi si půjčím po dešti od někoho kolo….
Tak mne k tematu cestou domu napadly Myslenky. (chuckle) Vzpomnela jsem si, jak jsme jak decka litaly po vesnici v podstate bez dozoru a hraly si. A hraly hry – casto slozite, ktere se musely planovat. Hry,ktere trvaly tydny. Jako ze jsme se rozdelily na dva kmeny, ja jsem patrila k Huronum, jina decka k Siouxum. A valcily jsme, ale ne jako, ze jsme po sobe hazely sutrama, ale delaly zaskodnicke akce – furt bylo treba byt v pozoru. Proc to rikam je, ze v tom byl neuveritelne silny socializacni prvek. Jednak jsme si to vsechno sami planovaly – dospeli se nam do toho nepletli. Ze jsme se samy musely rozhodnout, co jeste jde a co je za hranou. Ze v te skupine je nejaky vudce, a ze tam jsou pravidla a ze tam je solidarita. Ze zalobnici a vycuranci nebudou tolerovani. A ze jsme si to strasne uzivaly. Na to vsechno jsme prisly detskym rozoumkem. Prijde mi, ze to je, o co dnes hodne decek prichazi. V Americe naprosto, ale i v Cechach. Rodice jsou jim furt za zadkem, vsechno jim organizujou a ty decka nejak se nenauci ty zakladni spolecenske funkce jak prezit, tak receno, na ulici.
Hanko, tohle je téma samo o sobě a to velké téma… někdy je mi opravdu dnešních dětí líto, protože ta svoboda nim chybí. A pořád přemýšlím – je opravdu o tolik nebezpečněji, než bývalo? (Když nepočítám auta – to je problém) Nebo se o všem jen víc mluví? A říkám si, jak mohou z takových dětí vyrůst samostatní dospělí?
Tak abych nebyla proti přírodě 😀
Jenže vy všichni vzpomínáte na kola, která jste huntovali o prázdninách u babiček. Já samozřejmě uměla na kole od asi pěti let a bylo to DOST proti mé vůli, ale naši se domnívali, že nastal ten správný čas, tak jsem dostala dětské kolo a slib že když spadnu tak … A u babiček jsem kolo neměla.
Doopravdy jsem začala jezdit na kole až na střední škole. V době, kdy ostatní holky jezdily na koních, v městské aglomeraci severní Moravy jsem sedlala mámina dámského favorita, dala jsem mu nějaké velmi romantické koňské jméno, Černý krasavec, nebo tak nějak. 😉
Kola jsou pro mě živá dodnes.
Každý normální člověk (v Hradci) má dvě kola. Jedno „na řepu“ a jedno sportovní na neděli. Naše dětičky měly taky kolo výletní a „zabarákové“. Co činily s tím druhým je mi jasné, ale nechci vědět, co si myslely o cyklovýletech, leckdy dlouhých, které s námi absolvovaly.
Jo, a nenávidím přilby. Škrtí mě, koušou, hřejou, překážejí …
Dnes jsme jeli na kolech do statku pro mléko. Trošku v dešti, trošku bez blatníků … a bez přilby 😛
Díky, milá ri, žes nezklamala – a doufám, že mlíko jste dovezli nevycákané 😀 (nezapomenu, jak jsem někdy v sedmi letech jezdila na kole pro vajíčka – jela jsem třikrát, aby jich nakonec bylo v součtu šest – pokaždé jsem jich koupila pět…:)) Jinak když jedu něco vyřídit po vsi, nebo na koupadlo, tak si taky přilbu neberu. Na výlety jo (a taky ji zrovna nemiluju)
Černý krasavec… myslím, že bychom si tehdy rozuměly (rofl)
pokud jde o ty rodinné výlety, tak já mívala kolo doma a kolo u babičky. Ale naši na kole vlastně moc nejezdili (v Praze nám po těch malých taky už velká nekoupili – co tam s nimi) a tak jsem rodinné cyklistické výlety zažila až s našimi dětmi (jejich názory radši nezjišťuju, ale umím si je představit:))
Svoje kola jsem milovala, pojmenovávala a děti vozila na sedačce. Nezapomenu na chvíli, kdy mi nudící se Marek strčil nožku do předního kola… Jemu se zázrakem nic nestalo ani s tou nožičkou, já byla potlučená strašně (kryla jsem Marka, nemohla jsem chránit sebe) a bicykl měl z předního kola osmičku a vyražené dva dráty. Než jsme to stihli dát spravit, někdo mi ho ukradl – jako mnoho jiných našich kol (devil) Potom jsme si pořídili naše první horská kola a ta s námi bydlela v panelákovém bytě v ložnici… jen tak je nikdo neukradl. No, vracet se do tohoto stavu bych už nechtěla – chytala se mi do nich noční košile a dloubala mě šlapkama! (chuckle)
Šiš ani mi nevzpomínej. Mi mládě vrazilo nožičku do zadního kola. Dodnes mě z toho chytá hysterák 🙁
U prvního baráku jsem mlátila na vrata, ať mi půjčí kleště, abych vystříhala dráty z kola. Uf. Kdo to nezažil, neví, jak se kostičky můžou ohnout.
Dítko dostalo zinkáč a druhý den skákalo z gauče, dráty do kola jsme sháněli půl roku 😀
Já se učila jezdit rovnou na velkým kole, malý jsme jaksi neměli. Takže jsem na sedlo nedosedla, ale tak dlouho jsem se s kolem smýkala, až jsem to dokázala… bylo nějaký ruský, mělo takovou zvláštně zelenomodrou barvu včetně gumových rukojetí na řidítkách. Nebylo moje, bylo mé starší sestřenice, svoje jsem dostala, až když mi bylo už asi dvanáct třináct. Na tom jsem pak i vozila děti do jeslí a školky, auto nebylo a na kole to bylo přece jen rychlejší. Ale nejlepší byly výpravy k rybníku, nebo na pajtl do kukuřice, na hrášek, na třešně. Kdepak, bez kola by bylo našich dobrodružství polovic…
Neboj Toro, děti se tak stále ještě vozí 🙂 Náš Andy takhle brázdí masta v Patrikem, ale má holandskej model, což znamená, že je sedačka umístěna na té tyči, co nese řidítka (tedy výš než na klandru:)) Mimi má před sebou plexisklo a jízdu miluje. Takže nám vyrůstá další generace milovníků jízdních kol (chuckle)
Ostatně, kde je ri? Tady se mluví o kolech a ri nikde! není to proti přírodě? (blush)
Tak zrovna včera, jak přestalo lít, jsme se šli projít, a synátor pak hupsl do kaluže snožmo 🙂 (aneb, jak praví klasik, chlapec se stává mužem, když obejde kaluž, místo aby do ní vstoupil – ale který klasik, to fakt nevím).
Kolo? Tak s tím mám bohužel zkušenosti minimální. Sedla jsem na ně až v dospělosti, a to na dámské (z čeho se nedá za jízdy seskočit, není bezpečné 🙂 ) za asistence osobní trenérky. „Ono to jede!“ kvílela jsem. „Ale to je autorský záměr!“ řehnila se moje osobní trenérka. Její černý pes z toho měl taky nehoráznou… řekněme srandu. „Když dokážeš čtyřikrát po sobě šlápnout, dostaneš…“ následovala neodolatelná motivace. V téhle fázi trénink zatím skončil. Ale ještě není všem dnům konec, viď, Io?
Chichi JJ, můžeš jezdit se svýma klukama a chvíli se cítit jejich sestrou (rofl)
Jinak je to skvělé, jízdu na kole zvládnout… otevřeš si zase novej kousek světa (wave)
PS: Io, nenech ji zahálet! (chuckle)
Kolo jsme doma nikdy neměli. Na chatě měl strejda staré pánské kolo, které nám dětem dovolil huntovat nohou společnou. Bylo ohromné a těžké, přesto jsme na něm dokázely blbnout pěkně dlouho (samozřejmě bez helmy či jiných chráničů). Jezdily jsme na lesní pěšině nad chatami, jediné poměrně sjízdné, ale i ta byla plná trsů trávy, hrbolů a kořenů – těžké kolo je zvládlo i když drncalo. Dalo se jet pouze dolů z kopečka (velice mírného), nahoru se muselo vylačit. Mělo rám, takže kdo došlápl, jezdil normálně, někdy vzal i někoho na rám. Kdo nedošlápl, prostě jezdil „pod rámem“ (pěkně na křivo, ale o to to bylo dobrodružnější, udržet řidítka s rukama div ne nad hlavou a doufat, že s tím kolosem vůbec dojedu, aniž bych si namlela). Ale jezdit jsem se naučila a když jsem pak měla možnost sednout na normální kolo, balanc už mi žádný problém nedělal (a jezdila jsem ráda právě na pánském – vždyť jsem přeci hladce dokázala „hupsnout do sedla“, našlápla, rozjela se a pak hladce přehodila nohu). Nejvíce jsem si kolo (už vlastní) užila s manželem v Německu a ač už dospělá, vdaná paní, jakmile se přede mnou zaleskla kaluž, zvedla jsem nohy a bujaře, s dětskou radostí vjela přímo do ní(hlavně vjezd do kaluže z kopečka jsem si užívala). V Německu jsem s kolem jezdila nakupovat (košík zavěšený na řidítkách a případně další upevněný na nosiči), nebo jsem jezdila pomalu krásnou polní cestou přes hodinu za manželem do práce – to jsem fakt milovala. Manžel pak moje kolo (skládací jako je na posledním obrázku) naložil do auta a vraceli jsme se domů společně. Jízda na kole je asi jako plavání, jak se to jednou naučíte, už se to asi nedá zapomenout.
Je zajímavé, že když pro to děti „mají důvod“, tak se dokáží pachtit do padnutí. Vytlačit kolo (nebo později „dragáč“- prkno na 4 kolčekách), do kopce, nebo vylézt na vršek strmé louky (a válet dolů sudy) , to jsme byly schopny opakovat donekonečna bez reptání, protože „byl důvod“ – to blaho pak znovu frčet (se kutálet) zase dolu. Dokonce ani chodit na šišky, hrabat listí nebo natahat dříví z lesa jsme nepovažovaly za práci – šiškami se bojovalo, do listí se skákalo, dřevo často bylo na táborák – bezva společná zábava. Ale když nám rodiče řekli, ať do toho kopce pro něco zaběhneme to se jeden kroutil (jéé to je dalekóó, vysokó´, jsem unavenáá) a koukal na koho by tu povinnost hodil. Ale byly jsme naučení poslouchat a neodmlouvat, tak se šlo.
Ach Maričko, ty mi živě maluješ moje vlastní vzpomínky! I tu jízdu nakřivo pod rámem pamatuju (dědova Ukrajina:))
A svatá pravda s tím účelem – kvůli blbnutí nebyl žádný kopec dost vysoký, ale běda, když bylo třeba na ten kopec třeba vylét pro mléko! (chuckle)
Kolo jsem měla vždy s košíkem, i své první horské, které jinak bylo takový „drsnější“ pánský typ. Dnes nemám košík, ale zapínací tašku a přes ni „pavouky“, které přidrží to, co se do tašky nevejde… (wave)
Dede,ešte musím dodať:s Tebou sa úžasne dobre spomína.Je to veľký dar.
To není můj dar… to je tím, že se ostatní přidají a pak máme všichni co číst a co srovnávat… a vzpomínky se hned rojí ochotneji (wave) Ale děkuju! (blush)
Tak ešte raz.zhltol mi to qviklík.
Dostávali sme od Ježiška mnoho darčekov-väčšinou patrili do kategorie“praktické“.Ale na Vianoce,kedy som dostala bicykel,nezabudnem nikdy.Stále ho ostro vidím:bordový kombinovaný so šedou,opretý o gauč,“polovičný“/potom po rokoch sme ho vymenili za trojštvrťový /
Bicykle so štanglou boli v mode na dedinách.V prepubertálnom veku sme jazdili nohou pod štanglou,v puberte nás chlapci vozili na štangli.Tie kradme dotyky a potom počítanie ktorú ktorý a koľkokrat odvezol.No a keď to bolo aj cez kaluže a skončili ste mokrá-to nemalo chybu.
Prilby-u nás sú povinné,len ministerstvo udelilo vynimku na jazdy po dedinách v nedeľu.Babkám sa nezmestili hlavy v šatkách do prilby a ešte aj vyzerali smiešne.
Verenko, představa babek jedoucích do kostela v přilbách… je dost silná (rofl) Je dobře, že dostaly výjimku (chuckle)
Jinak pokud jde o ježdění na „štangli“, tak jsem nebyla dostatečně dívčí a nelíbilo se mi být tou, které je vezena 🙂 jednak jsem málokdy věřila umění onoho vozitele, a pak, ta tyč děsně tlačila! (chuckle)
takže jsem na tom byla stejně, jako s motorkou – řídit ji sama, klidně a ráda. Ale dělat spolujezdce – ani náhodou 😀
Kdyz zprisnili v CR zakon o detskych sedackach, tak osoby, ktere povinne musely jezdit v sedackach definovali podle vysky, nikoliv podle veku. Nasa mama je niszi nez ta stanovena vyska. Moc jsme se bavili tim, ze kluci budou mamu vozit v sedacce. (rofl)
No jo, tak vidím, že mé dětství bylo zase o cosi ochuzené – o kolo! Totiž – v naší „horské“ vesnici kolo neměl nikdo – kdo by se s ním furt vláčel do kopce (rovný je u nás jenom hřbitov, a to taky jenom relativně – vzhledem k okolí).
Sice jako děcka jsme měli malého zeleného pionýra, na kterém jsme se všecky naučily jezdit (jízda na kole patří k základní dovednosti), ale v šesti rokách jsme z něj nenávratně vyrostly a pak už nic! I ustrnula se okoralá srdce kluků z Podivína (našich bratranců cca o 10 roků starších), na smeťáku našli cosi, co mělo dvě kola, šlapátka bez šlapek (jenom ty tyčky), řídítka a olámaný sic (kdepak nějaké brzdy, o světlech a ostatních vymoženostech nemluvě) a dovlekli to na Vrbicu. Mamka nám to natřela nejprve na bílo, později na krvavě růžovou (no – jiný výraz pro tu barvu nemám) a jak jsem na něm drandila – když jsem drandila! Blbý bylo, že ty gumy byly už dost spuchřelý, takže většinou kolo stálo na mlatě na splasklých dušách – tenkrát shánět nové pneu (a ještě za prachy, když to bylo jen pro zábavu (rofl) ), tož to se u nás nenosilo (shake) .
No a o té ukrajině, jíž jsem měla půjčenou na věčnou oplátku (taky od kluků z Podivína), abych se dostala do teletníku a kravína, tak o té jsem už nejednou psala (nod) !
Jo – a co jsem to vlastně chtěla?! Teď, co jsem se „z hor“ přestěhovala na rovinu, si kolo užívám – ne nadarmo pracuju v moravském Saigonu (chuckle) . A když někdy náhodou zaprší (jako například včera a jak se chystá teď), tak ty kaluže se zdviženýma nohama si vychutnávám furt. MILUJU KALUŽE!
Ygo, díky za další kapitolku z Vrbických memoárů (inlove) To víš, že jsem historku o ježdění do teletníku nezapomněla! (rofl)
Jinak – mezi námi – ty na první pohled vypadáš jako člověk, který umí prosvištět kaluží! Máš to asi zapsané v DNA – stejně jako ty svoje vtipy a šrapnely (chuckle)
Prazdniny jsem pobyvala u babicky na Morave. Cela vesnice od deticek po babky a dedky jezdivala vsude na kole. Vsichni moji prazdninovi kamaradi meli kolo, jen ja, mestka, ne. A co hur – ja na nem ani neumela jezdit! Az jednou se nade mnou jedna z mych cetnych pribuznych slitovala a kolo mi pujcila. Nasedla jsem, rozjela se a … havarovala do opecovavanych ruzi jeji babicky. Domu jsem sla s brekem, do krve servana od trnu a za hlasiteho spilani one babky.
Jedno leto jsem se prekonala a na kole se jezdit naucila a pak jsem s deckama litala na babiccine rozvrzanem kole – dodneska slysim ten zvuk. Melo veeelika kola, bylo hodne vysoke, takze na sezeni na sedadle jsem musela zapomenout a opleteny prostor mezi blatnikem zadniho kola a dratkem, ktery zadni blatnik na kole drzel. Aby se babkam nemotaly sukne do kola :).
Svoje prvni kolo znacky Lady (zelene, priserne tezke, jednorychlostni) jsem dostala, kdyz mi bylo takovych patnact. V usteckych kopcich jsem se na nem desive nadrela a vlastne jsem na nej okamzite zanevrela.
Jako vydelecne cinna jsem si koupila Authora, svetle modrou metalizu. To mi jakysi chudak v Drazdanech ukradnul pred uradem zrovna, kdyz jsem se zde hlasila k pobytu. Po trech letech mi ho policajti nasli a vratili :), ale mezitim jsem si koupila krasne nove cervene. To vydrzelo do dneska a podle toho taky vypada – nejspis uz ho nikdo neukradne a tak to ma byt :).
Obe deti jsem odvozila v kocarku, ktery vypadal, jako bych ho nekdo zanechal svemu osudu cestou na smetiste. Vyprala jsem co se dalo a vymenila kola. Takovemu kocarku nevadilo bahno v parcich ani pisek na hristich, detske rucicky opatlane od cokolady, ani zapadnuti gumovi medvidci.
Deti jsme na kole vozivali v privesnych vozicich. Na nekolika mistech v Drazdanech jsou vodotrysky zabudovane nikoliv uprostred kasny, ale nekolik vedle sebe a v nekolika radach. Stoji pak na zemi a promenlive strikajici voda odteka do kanalku, ktery vede kolem takovehoto fontankoveho hriste. Umite si predstavit, jakou radost maji male deti, kdyz je mezi temito vodotrysky vozite sem a tam. Vdecny je i velky ram na Postplatz (Wasserspiel Postplatz Dresden).
Dnes budou kaluze na kazdem rohu – tady prsi a prsi a hromy biji.
Hezky den, E.S.
Evo! Vy vážně jezdíte mezi těmi vodotrysky? Hned bych jela taky! (rofl) Já takovou fontánu viděla prvně v Lyonu a moc se mi ten systém líbí 🙂
Jo a líbí se mi vize kočárku k neukradnutí… (chuckle)
Kolo jsem mívala téměř přirostlé k zadeli. V dětství i mládí,synátora jsem vozila na sedačce přikurtované k rámu kola, do školky i na výlety. Teď si uvědomuji, že takto snad už ani rodiče s dětmi nejezdí. Byla to krásná doba s malým množstvím aut,bicyklem, co se všude vleze a skoro všude projede. Od doby kdy jsme zakoupili auto,jsem na kole téměř neseděla ale to se změní, brzy.
Nejvíc se mi líbilo, když jsem v sobotu ráno jela v klidu do trhu na kole a z košíku pak trčela mrkev,petržel,okurky,květiny a tak,všechno to vonělo, připadala jsem si tak nějak farmářsky a zároveň žensky, svátečně.
Jenny, tohle můžu podepsat celé – až na ty pochybnosti, jestli se tak ještě jezdí, protože jezdí! I když asi ne už tak často… auto je prostě pohodlnější (wasntme)
Já se na kole naučila jezdit v předškolnim věku. Tehdy ještě žil dedynkův bratr, strýc Emil. Byl vyučený zámečník a uměl vyrobit jak kočárky (měla jsem od něj, velký masivní proutěný kočár a potom sporťák 😉 ), ale také mi vyrobil velkou masivní čtyřkolku, které se ta dvě postranní kolečka vzadu dala sejmout, takže vzniklo malé dětské kolo. Na tu dobu (polovina padesátých let) to bylo nevídané. Strýc byl prostě šikulka a předběhl se svými nápady dobu. Jak jsem rostla, tak jsem od něj dostala velké, dámské kolo, které také dělal. Bylo perfektní a strávila jsem na něm divoké dětství. Bez přilby. Díky strýčku!
Dnešní dobu přileb vítám a sama přilbu nosím, i když se mi nenosí příjemně, protože dostat pod ni tu spoustu dlouhých vlasů je kumšt a na krku je mít nemůžu, protože mě hřejí jako kožešinový límec. Na kole jezdím moc ráda a spokojeně jsem přivítala dovoz dospěláckých horských kol (a hned jsme zakoupili) začátkem devadesátých let. Jezdíme hlavně po lesích. Na silnice se bojím a ani nemůžu, kvůli psovi.
Psi nás doprovázeli na kolech všichni a už i Ajwi radostně skáče a kňučí, když si nasazuji helmu. Jedu pomalým tempem asi tak 6km do hodiny, to se stači pes vyvenčit, kluše svým psím vytrvalostním klusem, stačí si očmuchat všechny zajímavosti. Když se zdrží, rychle dobíhá, když se pustí po vekslu za zvěří, tak hned stopu opouští a dobíhá mne, protože ví, že když chci, tak dokážu být na kole sakra rychlá a ujet. Ajwi dokonce reaguje na zvonek. Cinknu a už běží za mnou. Jízda na kole je perfektní – pes se proběhne a mě nebolí kyčle a ischias a přitom urazíme dost kilásků. Má to jednu chybu, nedá se jezdit v horku, to bych asi padla a navíc žerou mouchy a ovádi. Nejlépe se mi jezdí v zimním období, když není sníh, ale je zamrzlo a sucho. Když napadne sníh, dost sněhu, tak vyměním kolo za běžky a také se dobře dá pes vyběhat.
Kolo je také velmi příjemné na výlety, bez psa. Člověk se rychle dostane tam, kam by se jinak plazil hodiny a ještě by bolely klouby a páteř.
V devadesátých letech jsme takhle projezdili na kole velký kus Rakous, tam mají nádherné cyklotrasy. Kam se hrabeme i v dnešní době.
Poslední roky jsem vyměnila své horské kolo se „štanglou“ za dámské trekové, i když pneumatiky jsou trošku víc terénní, ale nemá „štanglu“, takže se mě na něj pohodlně nasedá i seskakuje. Ve vedlejší vísce je obrovká super prodejna na kola a tam mě mladí mužové vyslechli a kolo doporučili a upravili na mé potřeby stárnoucí dámy. Tam také dávám kolo každé dva roky před sezonou prohlédnout a seřídit.
Před deseti lety jsem ještě také v letním období jezdívala na skůtru. Ale to už je jiné povídání.Prostě dvě kola, to je moje.
Alex, moc závidím to ježdění na kole se psem… to mi, obávám se, nehrozí. Ať jedu od nás kamkoliv, vždycky musím po silnici a nejsem sebevrah, abych to s holkama zkoušela. Ale je to škoda (nod)
Jo a já mám kolo pořád ještě pánské 🙂 Tak uvidím, jak to půjde dál. Pokud bych ovšem měla do budoucnosti jezdit s Martinem, je jedno, zda pánské nebo dámské, hlavně, kdyby bylo elektrické! (chuckle)
Také jsem DEDE jezdila na kole bez chráničů bez přilby. A kupodivu se nám nikdy nic nestalo. I když jsem jednou při důkladném zabrzdění přelítla přes řidítka na zem.
Loužema jsme také projížděli. Byla to zábava. Kolo se odložilo, kde se dalo. A pokud vím, nikdy ho nikomu neukradli.
Dnes děti nemají tolik volnosti, myslím si, jako jsme měli my. Je to dáno dobou.
Můj vnuk má zatím odrážedlo a má i helmičku. Ale nechce jí nosit.
Míša z Plzně
Taky jsem jezdila na kole bez přilby a nic se mi nestalo. Nicméně, u svých dětí na přilbě trvám, a trvat budu. Stejně jako autosedačky v autě, považuji přilby na kole za dobrý pokrok. Minitosca má přilbu od prvního kola, minitiger od plastového odrážedla. Narozdíl od minitoscy řádil už na něm, a hlavně, když má přilbu „velká“ sestra, musí ji mít i on 🙂 Zvykli si na ni oba tak, že jim přijde divné, jet na kole bez přilby. Podobně, jako protestují na jízdu v autě bez autosedačky.
Míšo, pokud vnouček proti helmičce protestuje, možná by stálo za to navštívit s ním specializovaný obchod a nechat si poradit odborníky, jaká přilba mu bude sedět. Ono je to docela věda (jak jsem s údivem zjistila). První přilbu jsme minitosce koupili s prvním kolem. Výběr přilby byl celkem jednoduchý, byl tam jen jeden typ, a volilo se, zda modrá nebo růžová. Neseděla ji, neměla ji moc ráda, ale je to holka poslušná, tak ji nosila. S minitigerem jsme se dostali náhodou k výběru přilby ve specializovaném obchodě, se skvělým majitelem. Vyzkoušel snad 10 různých přileb, než našli jednu, která seděla (a ta byla ještě součástí sady 🙂 ) No, babička zainvestovala do vnoučka a koupila mu celou sadu. Přilba sedí perfektně, minitiger si ji klidně nechává i když „hodí kolo na kraj cesty a jde zkoumat broučky“. Nepřekáží mu. Po téhle zkušenosti jsme koupili novou přilbu i minitosce. A nosí ji mnohem raději. Takže, na výběru správného tvaru a velikosti přilby záleží 🙂
Tady na vsi nosí přilby jen děti a ještě jen občas. Na popojíždění po vsi je obvykle nemají. Na kole se tady jezdí vždy a všude, ale přilbu si lidi vezmou, leda když jedou na větší výlet. Přitom většina jich uzná, že je užitečná… ale ty starší k tomu nošení stejně nikdo nepřinutí. Nikdy ji neměli a kdo by se s takovým krámem do vinohradu tahal…
Přesně. někdy mě může čert vzít, když vidím mládež jezdící mezi vesnicemi (obvykle neviditelní a v houfu), an mají fešácky pověšené přilby na řidítkách. Tam jim budou platné, když se něco stane!
Jinak souhlasím s Toscou, naše děti měly přilby od chvíle, kdy se na trhu objevily a vyplatily se mnohokrát. Před několika lety by bez ní Marek zle dopadl, když ho na kruhovém objezdu vytlačil z cesty nepozornáý řidič. Přilba praskla, ale hlava zůstala celá…
No jo, co ve vinohradu s přilbou! Kluci frajeří a holky si nechtějí pomačkat vlasy 🙂
Už mě to Tosco také napadlo, že mu ta helmička nesedí. Na podzim poputuje odrážedlo a helmička k malé holčičce z rodiny. A Samík dostane nové kolo od Ježíška. A helmu půjdeme raději koupit spolu.
Míša
Včera jsme mezi dešti vzala psy ven a Borůvka se tak zapomněla s hlavou v díře na rozbahněném poli, že jsem si pro ni musela dojít. Měla jsme prozíravě obuté jen žabky a málem v tom bahně zůstaly. Když jsme z pole vylezla, byla jsme špinavější než ti psi, a proto jsme si šla umývat nohy do kaluží- a že jich na cestě pěkných pár bylo. Psice byly „vzorné“- brodí panička, brodíme taky 🙂
Nutně bych potřebovala kolo značky plečka. Dělala bych si menší starosti, když ho nechávám před obchodem a vyrobila bych z něj model, co jsme viděla letos v Itálii- děsná plečka s proutěným košem na předních řídítkách, to vše nastříkané (i s tím košem)na šmouhatě žlutooranžovou, víceméně reflexní. Mám kolo s přehazovačkou, ale na místní placatou rovinu by mi na nákupy stačila ta plečka 🙂
Myslíš něco takového 😉 ? http://aukro.cz/kolo-ukrajina-i4477306800.html
Ano, takový model by byl ono 🙂
Och – ukrajinu nebrat. I za tu stovku je drahá. A nevěř tomu, Matyldo, i na naší rovině by ses na ní ukrutně nadřela „Jestli nevíš, co je dřina, kup si kolo Ukrajina!“ – tak to bylo, jest a bude (rofl) …
Navštiv nějaký bazar a tam za pár kaček nějakou plečku najdeš (poslední Jendův objev byl opřený štyři dny o popelnicu – máme ho v práci a na pojížďky po Břeclavi jak dělané).
No jo, asi máte lepší popelnice, že vám tam o ně opírají kola 🙂 Nicméně to bude chtít nějakej bazar na lontu, v Brně aji v bazarech neví, co by chtěli.
MATYLDO, NECHO´D NIKAM DO BAZARU, ALE ZAJDIDO NEJBLUIŽŠÍHO SBĚRNÉHO DVBORA.LIDI DNES NEVĚDÍ, CO SE STARÝMI KOLY UDĚLAT A DÁVAJÍ HO DO SBĚRNÉHO DVORA. TAM BYS JISTĚ NĚJAKOU POJÍZNOU PLEČKU NAŠLA. ASPO\Ń U NÁS SE TO STÁVÁ ČASTO. JÁ NA KOLE UŽ BOHUŽEL JEZDIT NEMOHU, BO NEJSEM SEBEVRAH. NEUDRŽÍM PO TO ÚRAZU UCH VŮBEC ROVNOVÁHU,TAKŽE Z NĚJ PADÁM NEBO KLIČKUJU JAK ZAJÍC.NA KOOLE JSMM NAJEZDILA MNOHO KILOMETRŮ, ALE UŽ TO NEJDE. NA TŘÍKOLCE JSEMM SE NEDOKÁZALA NAUČIT JEZDIT,PROTOŽE TŘÍKOLKA JE O NĚČEM JINÉM. JIŘÉMI SESTROJIL TŘÍKOLKU SÁM, ALE NAKONEC JI DOSTAL DAREM STÝČEK, KTERÝ TAKY Z KOLA PADAL A JEŠTĚ JE HODNĚ STARÝ A DOST CHROMÝ. ON SE NA TÉ TŘÍKOLCE DOKÁZAL NAUČIT I V 80 LETECH, JÁ NIKOLI.
Lenko, obávám se, že žiju v kraji, kde lidi „plečky“ nevyhazují, protože na nich jezdí do práce, nebo aspoň na vlak- soudě podle stavu kol, která v hojném počtu postávají v předlouhém stojanu u nádraží a lemují i všechna zábradlí okolo 🙂
Matyldo, pokud doma nejste technici, kteří milují rasborku a sborku kol a umí seřizovat a vyměňovat, raději se poohlédni po novém plečkotvarém kole. Když ho vybavíš košíkem vpředu i vzadu, nebude zajímavé pro mládež a bude jezdit. Ta stará kola bývají odložena z nějakého důvodu. Nejpravděpodobnější je , že získáš krám, na kterém budeš jen zuřit.
A z vlastní zkušenosti vím, že staré součástky, léta skladované doma, ke kolům tak od roku 90 nepasují :-/
Hm, to je asi pravda… budu muset zapracovat na tom, kde sehnat kolo, které bude fungovat, a přitom bude možné ho upravit patřičným košíkotvorným způsobem 🙂
Brodí mi oba psi. Štěně bylo původně estét, dokud neuvidělo Melly sťa ptáka brodivého. Od té doby mi leze do každé kaluže, do které vlezla lejdy. Ovšem kde si lady zmáčí maximálně okraj svých vyšívaných spodniček, štěněti jsou kaluže minimálně po břicho.
A tak má přezdívku Kryska.
Jo a tady prší ještě furt.
Kalužemi mi běhali všichni psi – až na Ari. je to podezřelé, že by vynechala nějakou blbinu, při které se může navíc smazat, takže čekám, kdy přijde s nějakou děsnou inovací (chuckle)
Jak rostě mrňa? (inlove)