Nudná přímka, o něco zajímavější oblouk, nebo pestře zvlněná křivka. Co kdo raději? Sestra byla přímková. Ve škole byla vzorná, dělala to, co měla a říkala to, co se od ní čekalo, pilně se zapojovala do všech požadovaných aktivit, a tudíž byla chválena a velebena.

Já jsem dělal to, co mne bavilo, Tělocvik a kreslení jsem totálně vypouštěl a škole a ostatním mimoškolním činnostem jsem věnoval pouze nezbytné minimum času. Takže když nastala doba ke vstupu do Pionýra, byl jsem, spolu s ostatními slavnostně ošátkován, (předtím navlečen do bílé košile s odznakem a parádních, leč silně nepohodlných kalhot) a tím do této ,,povedené“ organizace přijat. Po slavnostním aktu nám byl představen oddílový, (nebo snad skupinový, už si přesně nevzpomínám), vedoucí a stanoven termín první schůzky.

První schůzka proběhla tak, že náš vedoucí nám barvitě vylíčil, jak si nejprve nacvičíme linějku, což byla obdoba toho, čemu se v tělocviku říkalo: V řad nastoupit! A jak budeme běhat okolím obce a učit se pracovat s kompasem, číst z mapy a provozovat bojové hry. Takže jsme si jednou zkusili linějku a rozešli se domů, s tím, že další schůzka bude za týden.

O týden později už jsme ve třídě našli jen tabuli s napsaným programem schůze, vedoucí se stačil včas někam vypařit. Tím, že zapomněl stanovit termín další schůze, pak rozhodl o tom, jak bude činnost našeho oddílu pionýrů po zbytek školní docházky vypadat.

Takže občas, když bylo celoškolní shromáždění, nebo na 1. máje jsem ze dna skříně vyhrabal košili, máma vyprala a vyžehlila šátek, který jsem, ve spojení s náhradním, používal jako improvizované plavky, (když se svázaly všechny cípy obou šikovně dohromady, vznikly tzv. adamky) a šlo se. Celoškolní shromáždění jsme přetrpěli, z prvomájového průvodu jsem vždy utekl, jakmile jsem byl některým z pedagogů spatřen a hezky si jel dál po své parketě.

Doma se také ledacos změnilo. Táta, ač nerad, prodal motorku a za získané peníze se pořídila pračka ROMO s odstředivkou, nové rádio pro nás a pro dědu, kterému stará Mikrofona od Philipsů dosloužila, a padlo důležité rozhodnutí: Postaví se pořádná koupelna.

Táta zpracoval patřičnou dokumentaci, obdržel stavební povolení a dali jsme se do práce. Mezi kuchyní a pokojem se posunuly dveře stranou, což obnášelo vybourání díry pro nové dveře a zazdění díry po těch původních, další dveře se vybouraly do ložnice, takže koupelna byla průchozí a kuchyň se zúžila příčkou, čímž vznikla pro koupelnu místnost.

Následně se do obvodové zdi vybourala díra pro okénko a začalo se s instalacemi. Nejprve podlaha s podlahovou vpustí, potom vývody kanalizace a teplé a studené vody pro umyvadlo, vanu a pračku, vývody pro 80l. elektrický bojler, úprava elektrických rozvodů, zazdění a obkladačky.

Takže jsem se naučil rozebírat pomocí majzlíku a kladiva cihlové zdi, stavět ,,na kantku“ čili na výšku postavené cihly tlusté příčky, řezat závity do vodovodních trubek a tyto pak sešroubovávat a i k elektřině si řádně přičuchl. Že elektřina je rodu ženského a tudíž nešikovné otlapkávání rázně trestá, jsem věděl už z dřívějška, kdy jsem, ve snaze nahradit teplomet, který rodiče před odchodem do práce schovali, vzal náhradní spirálu, roztáhl ji a oba konce vrazil do zásuvky, pochopitelně neizolované.

Hezky to zabrnělo, takže jsem spirálu hbitě pustil. Naštěstí nebyl její konec zastrčen příliš hluboko, takže ze zásuvky vypadla a tím to skončilo. Otec mne pak poučil, co je fáze a nulák, namaloval mi schémata zapojení žárovky a topného tělesa a přinesl žárovku 3,5 V s bakelitovou objímkou a plochou baterii, protože, jak známo, kdo si hraje, nezlobí.

Tím pádem jsem měl postaráno o zábavu v době plískanic a sněhu; zimu jsem upřímně nenáviděl, včetně veškerých zimněsportovních aktivit, což mi zůstalo do dneška, takže od jara do podzimku jsem se věnoval přírodě a přes zimu hrátkám s elektřinou.

Na podzim jsme si pořídili ledničku, Calex 120 l, tehdy poslední výkřik techniky. Bohužel ji přivezli ve čtvrtek, kdy měl děda na programu pravidelný potlach s kamarády v hospodě. Protože už jsem byl velký kluk, zmákl jsem vývod pro zásuvku sám, takže lednička se postavila na podestu v mezipatře, aby k ní měly obě rodiny stejně daleko a hlavně aby na ni sestra nepodnikala příliš časté nájezdy, protože ráda mlsala a bylo to na ní trochu znát. Lednice se postavila, vyrovnala, a zapnula do zásuvky. Kompresor začal tiše vrnět a děda odešel na potlach.

Vrátil se o něco později, než měl ve zvyku a také poněkud atypickým způsobem. Uslyšeli jsme u domovních dveří jakési žuchnutí, hekání a šramot. Obě ženské, t j. máma a sestra se začaly bát a pištět. Šli jsme se s tátou podívat, co se děje; u domovních dveří polo seděl a polo ležel děda a pokoušel se dosáhnout na kliku, jenže v poloze, v jaké byl, neměl šanci.

Táta ho zkusil zvednout, jenže milého dědouška jaksi neposlouchaly nožky, byly změklé a tvrdošíjně se rozjížděly od sebe. Nicméně děda se jen spokojeně uculoval a vrněl jako kocour, když ve špajzu vylíže krajáč smetany. Táta řekl jenom: Nojo, děda slavil. Vem ho z druhé strany a jdeme nahoru. Dědu jsme vytáhli po schodech do prvního patra a předali babičce, která jen kulila oči a nemohla pochopit, co se to děje, protože jakživ nikdo z nás nezažil, že by děda přišel z hospody takto upraven, vždy si dal jedno, max. dvě piva došel domů v pohodě po svých.

Takže babička si dědu převzala, s tím, že se o něj postará a my šli dolů. Vyděšené mámě, (prosím tě, co se tátovi stalo) otec jen řekl: Nic, oslavoval ledničku, z toho se vyspí. A my jsme se pomalu chystali také do peří. Jenže najednou jsme shora uslyšeli babiččino zoufalé volání: „Honem, bílej kýbl, děda se pos*al!“

Přidávám jednu z Krakonošových fotek – k příběhu se nevztahuje, ale je krásná:))

Vlaštovky