„Ari! Arííí!“ Volání je marné. Bílá fenka sviští po rozlehlé louce jako šíp, rozhodnutá nezpomalit, dokud nebude v bezpečí před tím roztouženým uslintaným mamutem, který jí cválá v patách. Už ani nevolám, protože je mi jasné, kam se běží schovat – do auta. A přemýšlím, jak to dopadne, až zjistí, že je beznadějně zavřené.
Skupina aut parkuje na pomezí posekané louky a strniště, naštěstí hodně daleko od nejbližší silnice. Pokud je to možné, je výhodné mít auto blízko tréninkových ploch, protože to znamená, že psi, čekající, až na ně přijde řada, budou mít pohodlí svých mobilních pelechů a my nebudeme muset na zádech tahat veškerou výstroj. Hlavně v létě se to pronese, protože její součástí musí být i dostatek vody pro psy i pro lidi.
Ari má tentokrát štěstí, protože v jednom z aut sedí i panička onoho neúnavného psího Romea, takže veliký, dobromyslný a momentálně rozdováděný bloodhound je odchycen a z Ari je vidět jen špičatý čenich, podezíravě vykukující za bleděmodrým blatníkem. Samotné auto stačí, aby se cítila v bezpečí. Protože auto je „domeček“ – jak se říkalo, když se hrály divoké hry na honěnou a bylo třeba určit, kde je bezpečný úkryt před soupeři.
A já jsem v duchu byla opět vděčná za to, že právě stopařské tréninky mě donutily naučit psy čekat v autě tak dlouho, jak je zrovna potřeba. Popravdě, já jsem s tím měla mnohem větší problém, než oni…
Chystáme se na stopu – strojím v autě Berry (archivní foto:))
Začalo to kdysi v Bratislavě, když jsme v areálu zahraničních misí absolvovali stopařský kurs pořádaný slovenskou policejní akademií. Psi do učeben nesměli, ani do jídelny, takže během výuky museli být v autech. Všichni to brali naprosto normálně a jediný, kdo z toho vyšiloval, jsem byla já. Dokonce ani Berry nevypadala nijak ukřivděně. Však jsem za ní přiběhla, kdykoliv jsem mohla – a těch mlsků, co ze mě vypadlo:)) Ale na její noční spaní v autě jsem nepřistoupila, takže jsem si radši našla nocleh v blízkém penzionu. Do kasáren jsme pak každý den dojížděly.
Ari se čekání naučila úplně přirozeně od Berry, stejně, jako se naučila mít ráda jízdu autem. Samozřejmě holky si umějí čekání v autě užít – pokud nejsou na úvazku. Skákání po sedadlech je normální a obě – nezávisle na sobě, se naučily přeskočit až na sedadlo řidiče, opřít se o klakson na volantu a na paničku si zatroubit:))
Byť jsem ráda, že berou auto coby bezpečný útulek, nehodlám mít psí boudu z celého interiéru. Takže v době tréninku přehazuju přes zadní sedadla deku, holky mají oblečené cestovní postroje a jsou uvázané. Pokud je to možné (v okolí nejsou cizí lidé), nechávám kufr auta otevřený a psi si mohou vybrat, jestli budou sedět uvnitř, nebo venku – úvazky jim tuto volbu umožňují. Pokud musí být auto zavřené, jsou samozřejmě otevřená okna. A pokud nejsme s to najít vnější stín, používám na zastínění oken deku. (Deka je u nás prakticky součást povinné výbavy vozidla:))
Autíčko je domeček:))
Něco jiného všem je, když psi musejí čekat uvázaní někde v lese. Přestože jsou vždy vázaní ve skupině a díky střídání psovodů tam s nimi vlastně pořád někdo je, holky takové čekání nesnášejí. To se potom kvílí a… hryže. Loni tak překousaly dvě vodítka a Ari amputovala popruh ze stopovacího baťohu.
Letos jsem jela už vybavená – ze šňůry na prádlo, která má uvnitř plastového obalu ocelové lanko, mi Martin vyrobil úvazky. No, plast ohryzaly, ale lanko vydrželo:)) Pokud jde o jiné čekání, tak díky tomu, že jsme bydleli v penzionu, měly holky lepší podmínky – když jsem s nimi nemohla být já ani Marek (velmi zřídka za ten týden), byly v pokoji, kde měly pohodlí a klid.
Je fakt, že díky pravidelným tréninkům se psice učí mnohem víc, než jen čuchat na povel – a hledat přesně tu osobu, kterou jim určím. Je to výborná socializace a mě to nutí nebýt změkčilou paničkou. Nikomu to neříkejte, ale někdy mi to jde dost ztuha:))
Čekání v lese – fotka ze Zahradiště 2013
Kde zastaví auto, tam je kousek „doma“
Jé, Dede, změkčilá panička – tak jsem se prezentovala na našem cvičáku. Tam totiž bylo zvykem, když se odcvičila série cviků poslušnosti, zavřít psy do kotců, prý aby si odpočinuli. Byla jsem zděšená, když mi to řekli! Ten kotec vypadal jako jeden díl králikárny (vůbec nechápu, jak se tam vešel ovčák nebo boxer!). Denis tam poprvé vešel,nic zlého netuše, nejspíš očekával nějakou psinu, podruhé jsem ho tam rvala násilím a potřetí jsem odmítla ho tam nacpat. Takže jsme jako beznadějný případ dostali výjimku. Změkčilá panička a rozmazlenec! (chuckle)
To už lépe Denis snášel (totiž oba jsme lépe snášeli), když byl odložen a uvázán venku a viděli jsme na sebe. Samozřejmě chápu, že pracovní pes se musí určité disciplíně naučit, a tak je fajn, že tvoje holky mají auto jako domeček. 🙂
Ještě pochválím fotky, kouzelná je ta prostřední, kde Ari vykukuje zpoza Berry. No jistě, to byla ještě štěňátko!
Milá Hančo, já jsem změkčilá panička, ale nikomu to neříkej! (rofl) Úplně tě chápu a Denise taky.
Já taky nemám s uvázáním holek problém (tedy ony nemají a já taky ne), když na sebe vidíme. Ale to na tom tréninku obvykle neplatí. Tak si holt musímě všechny zvyknout 🙂
Jak jste oslavili záplavu rodinných svátků? (inlove)
Včera jsme navštívili rodinku, která je kousek od nás (no, asi tak 100 km, v Oseku u Duchcova) na dovolené – pogratulovali jsme, společně jsme poobědvali, dali si zmrzinový pohár, společně jsme se vykoupali (a vyřádili) v rybníce, prošli jsme se k místní studánce a večer zase odjeli. Dortu dostanou, až se u nás v sobotu zastaví. 🙂
Na fotky Ariberry je radost se dívat, hlavně ta prostřední „čekání v lese“ je výstavní !!!
Naše Trixie (stejně jako Sadie) jezdí autem ráda. Tady není (pokud vím) ohledně „zabezpečení psa“ žádný zákon, takže Trixie si lebedí na předním sedadle a pro mě zůstává to zadní. Často na nás na křižovatkách ostatní z aut vrhají úsměvné pohledy právě kvůli tomu přednostnímu zasedacímu pořádku. Dozadu ke mě Trixie skočí jen tehdy, když míjíme nějakého psa, aby ho (packy na hraně sedadel) zadním oknem sledovala co nejdéle. Ovšem při tom je mi schopná zdupat stehna (až mám modřiny) a pošlapat vše ostatní, co na sedale je (rozšlápla mi tak už omylem odložené sluneční brýle). Sadie si zase běžně při jízdě sedá choti na klín a nezřídka zatroubí , spustí stěrače, občas i stříká vodu. Psi jezdí v našem starém Fordu, který byl překřtěn na „dogmobil“ , protože už je užíván pouze pro výjezdy ze psy. Má už najetých 250.000 km, takže se s ním neodvažujeme jet mimo okruh našeho městečka. Silné nánosy černo-bílých chlupů z podlahy by už asi nevysál žádný vysavač(i když se o to občas pokusíme). Já pravidelně peru stará trička natažená přes opěrky předních sedadel a vytřepu koženou deku nataženou na zadních. Olslintaná okna a přední panel myje manžel.Protože máme ještě další dvě „zcela bezpsí auta“, Forda se nám vyplatí udržovat – každé další auto by brzy dopadlo stejně. Zrovna minulý týden do něj manžel celkem ochotně vložil dalších pár stovek, když potřebovalo opravit. Takže auto je u nás fakt psí domeček.
Když manžel vyzvedává Sadie a ona se někdy jen tak z roupů rozběhne po okolí (naštěstí teď bydlí v cul-de-sac), stačí nastartovat a Sadie tryskem letí zpět. Stejně reaguje Trixie, když jí něco děsně zaujalo a odmítá nastoupit. Docela často, když při cestě z procházky zajedeme krátce do obchodu Trixie zůstane v autě sama. Když je to třeba jen čerstvé pečivo, manžel vyběhne sám. Někdy ale jdeme oba. V chladném počasí Trixie pootevřeme okna, v horkém beru i svoje klíče. Pak ty manželovy zůstanou v zapalování, aby mohla běžet klimatizace a s mými auto zamkneme. Ale je to asi zbytečná jistota. Už dostkrát musel jet manžel s Trixie sám a cestou se pro něco stavil(a zapomněl si moje klíče vzít s sebou). Pak holt auto zůstalo běžet nezamčené. Ale pochybujeme, že při pohledu na Trixie by se ho někdo pokusil ukrást. Jí samota v autě nevadí. Většinou si na sedadle lehne, čenich u větrání(když už leží,náš odchod ani nevnímá). Chtěla bych vidět překvapený obličej případného zloděje, který by se k na pohled prázdnému autu přiblížil a dotkl se dveří. Svoje bydlení ve vedlejší garáži má Trixie ráda. Aby ne, má tam velký obývák s kobercem + ložnici s měkkým polštářem(klec) a hromskou zahradu k neomezenému používání. Co ji máme zatím , jinde zatím nikdy odložená nebyla, takže vůbec nevím, jak by se chovala třeba uvázaná někde před obchodem.
Maričko, ty tak krásně o Trixie a Sadie vyprávíš – miluju tvá zvířecí povídání (jakožto i všechna ostatní) – sálá z nich tvá dobrota. Ale chtěla jsem se zeptat – co znamená bydlení na „cul-de-sac“ – je to něco jako venkov nebo okrajová část města?
YGO, moc děkuji za pochvalu. Hm, pardon, myslela jsem, že výraz „cul-de-sac“ je u vás též běžně používán. Znamená to „dead-end“ 🙂 (to jsem pomohla, což 🙂 Tedy v domkových zástavbách je to ulice, která dál nevede, končí většinou takovým kruhem. Shora to vypadá to trochu jako lízátko (ulice má na konci kolo). Ten okruh (lízátko) je dost velký, aby se auto mohlo pohodlně otočit (nebo ho obkroužit) a po obvodu kruhu bývá jako paprsky několik domů. Takže tahle ulice je neprůjezdná, používaná jen majiteli domů a návštěvami. Určitě je to i u vás, jen se to asi jinak jmenuje.
Je to vlastně slepá ulice – chicht, pamatuju si, jak jsem v Anglii taky netušila… ale tam jsem si to prostě mohla projít:))
Maričko, Yga má pravdu a já taky moc ráda čtu tvá psí vyprávění. Ona jsou psaní pořád tam maličko s určitým úžasem nad tím, jak jsou ti psi jiní – pro kočíčího člověka, jakým jsi celé roky byla ty. (inlove) A zase je v tom to hluboké pochopení pro jejich potřeby a láska.
Hihi Dede, díky a přesně. Budu si „slepou ulici“ pamatovat. No říká se, že fotka vydá za tisíc slov. A tady zase jeden správný výraz vydá za celý odstavec „okecávání“.
Melipes jezdí autem nerada a pokud možno zapasovaná pod sedadlem. Ale co má Donyštěně, lepší se: tu šílenou tříapůlhodinovou cestu domů s Donyštěnětem (protaženou o čůrací zastávky) absolvovala způlky NA sedadle a způlky na zemi pod sedadlem, ale ne narvaná v nějaké škvíře – musela kontrolovat štěně, přece! 🙂
Domeček máme, kdekoli se zastavíme. Melipes začne celkem brzo hlídat široké okolí, aby mu náhodou někdo neukousl Donyštěně.
Donyštěně má domeček na mých nohách a pod Melipsem. Bez ohledu na to, kde se já nebo Melipes nacházíme. Když má roupy, začne Melipsa z tohoto bezpečného postavení okusovat. Ale většinou domeček nepotřebuje – pořád ještě žije v bludu, že svět je fajn a malá štěňátka jsou jeho nejoblíbenější obyvatelé. 😀
Milá Io, je to skvělé, že Melly ve snaze pěčovat o štěně zapomíná na své strachy! Vypadá to, že se tvůj předpoklad naplňuje a já jsem zvědavá, jak to s tvýma holkama půjde dál (inlove)
Předpoklad se naplňuje neskutečně skvěle. Melipes si chodí k cizím lidem pro pohlazení (ne tak horlivě jako Donyštěně, ale už přijde, nemusím ji přivléct a nevyrývá rýhy odporu do země), hraje si (s Donyštěnětem, ale už i s klackem), má většinu doby veselý uši (takže vypadá konečně jako pěknej pes a ne jako příšera zpod mostu)… a tak. Je taky vidět, že je hodně chytrá (jenom to obyčejně tají): když někdo provede Donyštěněti nějakou věc a Donyštěně pískne, pokusí se Melipes obrátit pozornost na sebe a dotyčného psa nejdřív utahat, než ho ke štěněti znovu pustí. Běhá vepředu a dělá emisara – kdokoli by se měl potkat se štěnětem, projde padesát metrů předtím celní a pasovou kontrolou, pískacím rámem a důkladnou osobní prohlídkou, a pokud se Melipsovi nelíbí, jednoduše ho k Donyštěněti nepustí (natlačí se mezi vetřelce a Donyštěně a Donyštěně přitom natlačí na mě). Zjevně nehodlá riskovat, že přijde o další kámošku. Radši překoná své hrůzy a nastaví krk.
Zírám.
Milá Io, to je úžasné! Jak nemám zkušenosti s překonávání děsů a útulkového syndromu, nedovedla jsem si úplně představit, že skoro permanentně vystrašený pes s bůhvíjakou (ale jistě nepěknou) minulostí a oním vánočním útokem v duši, bude schopen takhle fungovat. Klobouk dolů, jak máš holku psí načtenou… (inlove) když dokážeš zvládat tohle, tak si nejspíš puberty vymazlené slečinky Donnie ani nevšimneš – proti tomu, cos už musela zvládnout, tě může holka těžko překvapit něčím novým. I když možná ano – a to lehkovážnou zpupností nafoukaného mládí (chuckle) Tou nejspíš útulkoví psi obvykle netrpí…
K těm děsům musíš přistupovat stejně jako k poraněné tlapce: pokud je pes opravdu zraněnej, tak šetřit, ale postupně přidávat zátěž a nenechat kulhat do konce života. Jde to odhadnout o něco hůř než u té tlapky a strašně moc záleží na tom, aby ti pes věřil (a přenesl rozhodování, jestli se bát nebo ne, na tebe).
Divila by ses, ale zpupnost mládí se u útulkáčů vyskytuje taky – v podobě „byl jsem za alfu v prvním domově, tady budu taky“. Trpěla na to Nessy.
Hehe, prepuberta už tu je – mrňa zjistila, že když pískne, okolí couvne. Takže teď na mě piští – a já jaksi (na rozdíl od Melly při hře) necouvám a necouvám. Je z toho akási zmatená, mrňa jedna. (chuckle)
Ještě k otázce od minulého článku – ve čtvrtek vyjde článek přímo o stopování a tam odkazy budou (wave)
Psi mají „doma“ tam kde chci a kde je nechám – někde jsou radši, někde ne, ale přijímají to jako fakt. Při mém způsobu života je to nezbytnost, která se ale psům bohatě vrací. Neexistuje aby odložený pes štěkal nebo úvaz překousal. Auto je úžasná bouda – nejen pro psy, ale i pro nás. Berem jen kombíky a umíme tam spát 2+2, takže můžeme jet na víkend jako kočovníci. V sestavě 1+1 klidně i dlouhodoběji. Pes ale musí akceptovat i „bydlení“ někde ve srubu nebo pod širákem. Musí zvládnout to, že si jej vezmu do práce, kde mne musí nechat pracovat. Úvaz kdekoliv, zavření v jiné místnosti. Kamkoliv položím spacák nebo pelíšek, tam se bydlí. Moc nemusím kotce (smrděj i mně, natož psům) a neexistuje nechat psa zavřeného v autě (NIKDY!).
Na ničení věcí (jedno jestli doma nebo v autě) existuje úšasný drátěný výrobek a když si o něj pes řekne, tak jej dostane. Nejsem milionář abych si mohla každou chvíli dokupovat to co pes zničil. Předpokladem pro tohle všechno je ale dostatečné vybití psa, jedno jestli fyzicky nebo psychicky.
Ano, oblibu kombíků máme společnou (chuckle)
Je to skvělé, když máš psy takhle vycvičené (inlove) – já se přiznám, že mým holkám chvilku trvá, než přijmou nové místo za své. Ale přijmou ho, a to je důležité.
Naštěstí v autě nic naschvál nezničí – jen ty otisky drápů na středním panelu by nemusely být (blush)
No a v autě je zavřené nechávám – to plyne z organizace výcviku. Naštěstí mohu nechávat otevřená okénka, do auta s dvěma vlčáky se taky zloději nehrnou.
Ale viděla jsem kdesi na netu takový forichtung, který drží dveře kufru pootevřené, ale auto je přitom zamčené. Líbilo by se mi to, ale neměli to na skladě…
Kolegové mají v autech obvykle klece (pak nechávají otevřený celý kufr, i když u auta nejdou), ale já v kufru na klec, která by pojmula dva relativně velké psy, místo nemám. Tak to řeším, jak to jde.
kluci auto milují, taky je pro ně druhý domeček, Terry dokonce vyzkoušel jestli nepůjde láskou sežrat, nešlo – tak to odnesla guma od 5.dveří a plasty a je definitivně odsouzen být v autě s náhubkem a na velmi krátkém úvazu když čekáme na obranách
Chicht, „láskou sežrat“ (rofl) Tedy Pájo, ty jsi ale číslo! 😀 Opravdu chápu náhubek i úvazek…
tak uvázaný býval vždy ale jednoho dne mu prostě ruplo v makovici a začal škubat auto….dřív to nedělal, tak má náhubek….a že vříská celou dobu je vám asi jasné 🙂 protože on chce KOUSÁÁÁT 🙂
Nejhorší to bylo na prvním táboře – auto jsem neměla, o stan jsem se dělila s kamarádkou a jejím synkem, takže se tam Yumma nevlezla a v kotci byla hysterická. Bylo to nehorších 14 nocí v mém životě. Druhý rok jsem už měla stan sama s Yummou. Bylo to lepší, i když občas přes den, z důvodu bezpečnosti, musela být v kotci noci byly v pohodě. Ale pořád to nebylo ono. Po setmění totiž nedokázala vydržet ani v kotci ani sama ve stanu, takže z večerních posezení na klubovně pro mě nebylo nic 🙁 Třetí rok jsem si prosadila auto s sebou a bylo vyhráno 🙂 . Byla uvázaná tak, aby si mohla vybrat, jestli bude na pelechu vedle auta nebo v autě a konečně byla konečně spokojená. V autě v pohodě vydržela i za tmy a já si konečně mohla vychutnat posezení s ostatními bez Yummina ječení 🙂
Miki, to je naprosto přesné – a naprosto chápu tu bezmoc, protože některé věci se psovi nevysvětlí snadno a poručit mu, aby se nebál, nesmutnil a nebrečel sice můžeš (pokud tě to vůbec napadne:)), ale to je asi tak všechno. Pes se potřebuje ortkat a najít si v novém (nomádském) způsobu života své jistoty. A auto je zatracená jistota! 🙂
Jsem moc ráda, že na většině tréninků máme možnost ta auta mít. Vítek má dohodu s lesníky, kteří nám půjčují klíče od závor, blokujících vjezdy do lesů. Oni vědí, že se chováme slušně (psi ostatně pracují na stopovačkách) a tak nás někdy i varují, nebo přímo nedoporučí některé terény – většinou tam, kde sledují velké stádo divokých prasat (letos v zimě se to stalo asi třikrát). Ve městě hledámě stanoviště na větších parkovištích – pokud to jde. Pokud stojíme u domů, obvykle se to snažíme lidem vysvětlit:)) Po některých zkušenostech hlásíme větší tréninky ve městě i městské policii, aby věděli oč jde, až jim někdo zavolá (angel)
Dede,já už jsem si zvykla,že moje Františka není auto,ale psí bouda na kolečkách.Sisska má k dispozici celé zadní sedadlo,má na něm deku do Učka a od předního prostoru jí dělí síť.Připoutaná nejezdí,považuje to za omezování osobní svobody a bezpečnostní pásy překouše,aby mohla na zadní okénko.Jezdí autem moc ráda,ale nejrsději by se vozila u mně na klíně.Čekání v autě jí ale dost stresuje,tak to omezuju na nezbytně nutné minimum.
No jo, svobodomyslná povaha kombinovaná s ostrými a silnými zuby podobné následky mívá 😀 Taky o tom něco vím.
Sissinka je zlatíčko a na tom klíně si ji umím jasně představit. Hele, co takhle ji nechat a třeba by za tebe dávala blinkry, nebo tak! (chuckle)
Jo,i to si dovedu představit,ale hlavně by mě samou láskou celou oblízala včetně brejlí a moc bych toho neviděla :o))).
Většina pejsků jezdí autem ráda – na rozdíl od kočiček. Všichni naši kocourkové auto nemuseli, takže když jsme je vezli na chatu, kam se evidentně těšili, museli jsme nakládací činnost zahájit tím, že jsme kocourka ulapili a zavřeli do přepravky. Jakákoli odchylka znamenala, že se okamžitě někam nevydolovatelně zašil.
Ano s kočičákama je to tak.
Když se u nás v bytě měnily stará okna za plastové, tak jsme museli Honáse a Hepču odvézt k mojí mami. Jeli každý ve své přepravce autem švagra, který řídil. Já seděla vedle něho a něžně ke kočičkům promlouvala. Honás celou cestu kvílel a kvílel. On nemá rád ani cestu MHD k veterinářce. Paní vetku má moc rád, té se nebojí. Ale cesta výtahem a MHD je pro něho za trest.
Míša z Plzně
Naše kočky cestovaly bez protestů – ale ony byly vychováním půl psi a nakonec by jim ty protesty k ničemu nebyly. Možná i pomáhalo, že byly v jedné přepravce obě 🙂 (Zato se pak ta přepravka zatraceně pronesla!:))
Milá DEDE, naší Hepči je takový kus a společně s Honásem by se do přepravky nevešla.
Nemluvě o tom, že bych je neunesla.
Míša
Obvykle psy v autě nenechávám, i když někdy musím… a na psí výstavě, kde se jim nelíbilo, po odepnutí vodítek, až návštěvníci odešli, psice neomylně odsvištěly k našemu autu a čekaly tam na mě. Jasnější vyjádření jsem si nemohla přát 🙂 Nechat je někde uvázané a odejít- to bohužel díky Borůvce nepřeslechne nikdo v okruhu pěti kilometrů. Nedokázala jsem ji naučit, že takhle to nejde. Světlucha nekvílí na stanovišti, ale držkuje celou cestu až domů.
Já je nevozím sebou když je hodně teplo a svítí sluníčko, to jim řeknu, že musí doma spinkat a oni to pochopí. Když je příznivé počasí tak je taháme všude. Vždycky se vnutí a vědí, že bude i cestou nějaká procházka. Oni neradi chodí na stejná místa.
V teple bych je v autě nenechala. Nemají problém zůstat doma, vyslechnou si mantru „holčičky, buďte tady hodný,“ zkontrolují, že fakt jedu pryč a praští sebou na pelech. Ovšem chystání kšírů do auta, nedejbože slova „jedeme na výlet“ je dokážou vybudit k neuvěřitelným aktivitám. Tancují u dveří, pokvilují a popohání lidi, že fakt už jedemeeee 🙂
Nevím proč mají psi auta tak rádi? Není to přece dané od přírody. Ale naši kluci to mají také tak. Kde je auto, tak tam mají kousek DOMA. Berušky jsou kouzelné a vychované.
Jak píše vedle Dalmi, tak to samé jsme měli my s Luxíkem. Rok jsme nemohli jet ani na čtrnáct kilometrů vzdálený domek po rodičích. Úplně se to odstranilo a to z hodiny na hodinu po menším zákroku na veterině, spojeném se slabší narkózou, při trhání prvního špičáku. Jeli jsme odtamtud a už od té doby nikdy neblinkal a jezdí strašně rád i kdyby to bylo jen od baráku ke garáži.
No proč asi 🙂 ? Pokud nemájí spojení auto = něco nepříjemného (třeba návštěva veterináře, jak už to tak často u některých majitelů bývá), tak vědí, že se jede někam, kde to bude príma. U nás třeba na čumendu na klubovou výstavu, výlet s chodskými psy, koupačka v lomu…Jinak my k vetovi jezdíme autem jen výjimečně, jen pokud je nějaké zranění na tlapce, jinak chodíme pěšky, konec cesty a dovnitř ordinace to berou smykem. Vet se jim jen chechtá – no nejseš blbá, kamarádit se s veterinářem??
Maruško a vlastně i Ivo – ano, když psi jezdí autem za zábavou a dobrodružstvím, rychle si cestování oblíbí. U nás patří povel „autíčko“ k těm opravdu oblíbeným! (chuckle)