Ležím v trávě pod mladým smrčím, pozoruju velké mravence a dělám si starosti. Ta bouřka, která velkoryse plýtvá hromy a blesky jen kousek ode mne… přijde či nepřijde i sem? Jsem uprostřed vysokého smrkového lesa, úkryt proti dešti veškerý žádný a navíc nemůžu odejít – tedy dokud mě Cilka nenajde, nebo někdo nezavolá. Jsem totiž kladeč aneb ztracená osoba:))

To je tak. Stopařský trénink nezahrnuje jen člověka (ideálně) klusajícího cestou necestou za čuchajícím psem, ale také různě dlouhé pobyty v kdejakém roští, jámě, za rohy zdí a budov, a v extrémním případě i na stromech. Stopy, po kterých psi jdou, samozřejmě musí být někým položeny a tomu někomu se říká kladeč.

Obvykle to je prostě jiný trénující psovod, ve šťastném případě jsou k dispozici i jiní poučení lidé, schopní a především ochotní jít kamsi přesně podle zadaných instrukcí (Vidíš ten šikmej strom? Táhle! Ne, támhleten!! A ten pařez? Tak tudy jdi a po třiceti metrech zahni v úhlu pětačtyřiceti stupňů doprava a zapadni za obzor:)), najít si úkryt a čekat, než je psovod se psem najdou.

Copak, když se trénuje pachové rozlišení (pes si musí ve zmatku různě starých stop najít tu pravou a držet se jí), tak jsou stopy krátké a obvykle nejsou staré – tak do půl hodinky. Pokud není mokro, velká zima, nebo neútočí mraky komárů nebo jiných hmyzích příšerek, je to v podstatě bezvadnej oddechovej čas.

Sedíte nebo ležíte na zemi, koukáte do nebe nebo do trávy a svět se najednou kroutí pomaleji. Pak uslyšíte dusot a funění a už po vás šlape a slintá nadšené psisko, které vy ohromně chválíte a strkáte mu misku s dobrotou. Pokud je takovým psem přátelský bloodhound, jste pošlapáni a poslintáni dvakrát tak dokonale než od ovčáka:))

Horší je to u starých stop a především pak u těch, které jsou brány jako testovací, tedy je nutné dodržet přísné „pachové“ podmínky. U hodinu starých stop je to asi nejhorší, protože tam člověk tu hodinu opravdu trčí. Kvůli takovém času nemá cenu experimentovat s odchody a příchody do úkrytu. U starších stop se už s odchodem a pozdějším příchodem počítá, což znamená nutnost trasu stopy důkladně promyslet a podstoupit poměrně náročnou logistiku.

Čerstvá stopa přicházejícího kladeče totiž nesmí ovlivnit starou stopu, po které bude přicházet stopovací tým – tedy pes a psovod. A to je podmínka, která už umí organizátorům pořádně zamotat hlavu. Možná vám to přijde divné, ale zkušený bloodhound umí čerstvou stopu chytit i z projíždějícího auta, takže v případě takového přesunu si kladeč v autě vypíná i větrání:)) Ten, kdo sleduje vypracování stopy, o příchodu kladeče ví (kdy a kudy šel), takže pokud se pes přesune na čerstvý pach, je mu to prominuto – pokud samozřejmě kladeče najde:))

Ale vraťme se pod smrček zmíněný v úvodu. Zalezlá v trávě a smrčí poslouchám bouřku a snažím se číst (knížky se do úkrytu výborně hodí, tráva i mravenci se přece jen za nějakých deset minut odkoukají:)). Každou chvilku koukám na hodinky a snažím se odhadnout, za jak dlouho tu Dana s Cecilkou mohou být. Klíčovou je otázka – bude tu ta bouřka dřív?

Najednou slyším vykviknout ptáky a vpravo za mnou se ozývá dusot. Kruci, tak tohle bloodhound není! A Dana už vůbec ne. Opatrně zdvihám hlavu a vykukuju z úkrytu. A s úžasem a okouzlením sleduju, jak kolem probíhá urostlá laň. Na jeleny zvyklá nejsem – u nás je to samé srnčí. Z mé pozice vypadá nebezpečně veliká:))

Laň si mě ve spěchu vůbec nestačila všimnout a já si uvědomila, že ji nejspíš vyplašili ti, na které čekám. A tak tiše ukládám knížku a zalézám hlouběji pod smrkové větve. Cecilko, dělej! Ti mravenci už berou naše seznamování opravdu osobně…:))

PS: Cecilka s Danou mě opravdu našly, byť hledání nebylo jednoduché. Stopa byla tři hodiny stará, a na začátku byl opravdu těžký terén.

PPS: A jak to dopadlo s tou bouřkou, co jsem o ní psala na začátku? Měla jsem pekelnou kliku – celou dobu řádila asi o jeden a půl kilometru ode mne. Věděla jsem to přesně, protože poté jsem tam projela autem – voda valící se po kraji silnice mě ujistila, že ta bunda, co jsem ji měla s sebou, by mi opravdu nepomohla:))