BTW: Časná rána a siesta

BTW_dé_logoLetní prázdninové dny jsou spojovány se spoustou bezvadných pocitů a zážitků, ale málokdy mezi ně patří časné vstávání. Což o to, je-li člověk vzhůru a vyběhne se podívat na letní východ slunce, je to naprosto úžasné a v souladu s duchem prázdnin a dovolených. Ovšem nastavit si budík na šestou a pak sténat, to je něco úplně jiného. To už chce slušnou míru oddanosti tomu, kvůli čemu nám budík zvoní:))

 

No a právě takhle jsem musela vstávat já minulý týden. Stopařské tréninky v parném létě totiž začínají o půl osmé ráno. To se předpokládá, že se dostavíte s vyvenčenými a aspoň trochu vyběhanými psy a navíc najedení tak, abyste vydrželi nejmíň do jedenácti hodin. No, a abych tohle stihla, musel zkrátka budík zvonit už v šest.

Navíc jsem letos musela ještě dojíždět – zájem o výcvikový tábor je tak velký, že už na mě nezbylo v Zahradišti žádné ubytování a já jsem musela hledat jinde. Našla jsem bezvadný penzion v sousedním Pavlově (http://www.penzionrohac.cz/o-penzionu), takže jsem takové to polotáboření ve spartánském kempu vyměnila za takřka hříšný luxus, oplývající teplou vodou po celý den, a kuchyní s lednicí:))

Psům to naprosto vyhovovalo – tedy, holky by podle svého vstávaly ještě o hodinku dřív, ale naštěstí už po prvním dnu práce vyspávaly skoro stejně jako já. Tu první noc mi ale lezly na nervy, protože přišly na nový způsob, jak mě budit – věřte, že s funícím čenichem vraženým do ucha toho moc nenaspíte:))

Přesto to bylo strašně fajn – jakmile jsem se ráno umyla. U domu byla zahrada s venkovním posezením, takže jsem si obvykle brala svoje ranní vločky s jogurtem a kávou ven. Holky po své snídani blbly, honily se a navzájem se zakusovaly. Z blízkého statku bylo slyšet bučení krav, vzduch byl ještě jiskřivý, osvěžující a celý den ležel přede mnou – s přísliby možných úspěchů:))

No, úspěchy nebyly samozřejmé, ale dny byly krásné, jeden jak druhý. A pochopila jsem, proč se v táboře klade takový důraz na polední klid. Protože nebylo nic lepšího, než být od rána v pohybu, cvičit psy ve společnosti lidí, kteří vás chápou, potom si dát oběd a padnou na hodinku do postele. Po prvním dnu se připojily i psice – Ari dělala vycpaného psa hned před postelí, Berry spávala přední půlkou psa pod mojí postelí, takže ven jí koukal jen zadek. Prostě – idyla:))

 

A tak si dnes pojďme povídat o siestě – o sladkosti odpoledního spánku, vykoupeného časným vstáváním. Tak co – vyhovuje vám krátké odpolední zdřímnutí? Nebo by vás něco takového ani nepadalo?

 

PS: Zatím nemám stáhnuté žádné fotky… ale napravím se. Je fakt, že ty nejlepší fotil Marek a ten je v Budapešti:)) Ale budou!

 

Aktualizováno: 27.7.2014 — 12:06

27 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. To je dobře, že jste si to užily DEDE.

    Poobědový spánek by se mi líbil moc, jen nesmím vytuhnout na gauči v obýváku. Protože se ve spánku tak nějak zkroutím, že mě po probuzení bolí celý člověk.

    V týdnu vstávám do práce v 5 25 hod, a o víkendu se snažím přispat. Ale s blížící se 50-sátkou už nedokážu spát do 9 nebo 10 hod. Dnes jsme vstávala v 7 30 hod. Déle mi to už nešlo.

    Míša

    1. Ahoj Míšo 🙂 Taky už nedokážu dlouho spát – a popravdě v ani v noci můj spánek za mnoho nestojí, pořád se budím. Možná i proto jsem dospěla k tomu, že chvilku si „po o“ pohovět není vůbec k zahození (blush)

  2. Ráno vstávám první – už někdy o půl šesté (já vím, pro ty, co chodí na šest do práce je to už dost pozdě) – v klidu se vysprchuju, uvařím kafe, nakrmím Zikiho a ta ranní hodinka je jenom moje. Miluju to. Bohužel, letošní prázdniny jsou trošku jiné – teda, taky vstávám v půl šesté, bleskem se osprchnu, popadnu holky a klíčky od vozu a frrrrr na louku na venčení. Brooke totiž potřebuje ranní hodinku (tak si ji Terka naučila, neb poslední dva roky chodila do školy většinou „na odpoledení“). Jak já si oddechnu, až bude konec srpna – a to konec srpna celoživotně nenávidím. Zase budou ranní hodinky jen moje.

    Siestu si plánuju téměř denně, ale bohužel na ni jaksi nedochází – a když dojde, tak jsem pak jak praštěná paličkou na maso … holt ještě nejsem zvyklá. Taky plánuju, že večer půjdu spát brzo – a o půl dvanácté se přemlouvám, ať už zhasnu (chuckle) …

    1. Milá Ygo, jak tě chápu! Kdysi jsem bývala skřivan a když byly děti školou povinné, byla časná rána jedinou chvílí, kterou jsem měla úplně pro sebe. Chodívala jsem s Maxem ven a i když jsem bývala ospalá, stejně se mi ta rána moc líbila. Pokud ovšem nelilo – strašně špatně vstávám do deště! (chuckle)
      A kde se ti dcérenka toulá, že máš Brooke celé léto?
      A ten srnec… už si to s ním Brooke vyříkala? (Hm, nebo ty s ní? (chuckle) )
      A jak se má zlatíčko Toyenka? (inlove)

  3. Zaplať Pán Bůh, konečně zase pěkný čtivý článek!

    Siesty neplánuju, ale občas se mi stane, že (obvykle brzy odpoledne) usnu při vyšívání.

    1. Jé, Judith, já jsem kdysi také vyšívala křížkovým stehem i plným. Ještě mám ubrusy, které nebyly jako dárky na rozdání, schované. Mám obrovskou spoustu různých barev „mulinek“ tak nevím, zda se k tomu co by důchodkyně zase nevrátím. Ale ubrusy už neee. Je to děsná škoda, když skončí pokapané vším možným a u nás (dva dospělí :O ) takto ubrus končí dost často. Proto mám už jenom ty s teflonovou úpravou (chuckle) .

      1. Alexi, v minulosti jsem si vyšila pár ubrusů, ale jak říkáš,
        „Je to děsná škoda, když skončí pokapané vším možným . . .“.

        Takže ubrusy nééé . . . .

        1. Taky jsme si jich kdysi pár vyšila a dneska jsou na některých fleky, co nejdou vyprat, ale já miluju ty vyšívané ubrusy na stole, tak to holt musím risknout. I patchworkové věci obvykle šiju spotřební, sice vím, že se to časem zničí, ale ta radost z každodenního používání mi za to stojí. Nemám ráda pracholapky 🙂

      1. Judith, tvoje výšivky obdivuju. Já v poslední době nějak blbě vidím na drobné věci a očařka mi nechce dát silnější brýle- protože bych musela mít dvoje- na blízko a na dálku. Prý to tak tři roky vydržím s jedněma a pak se jim stejně nevyhnu- ale třeba pak zase začnu vyšívat 🙂 Momentálně chce Kačka, abych ji to naučila. Tak na učení ještě vidím 🙂

        1. Matyldo, já mám už přes 20 let bifocals (spodní část na jemnou práci jako je vyšívání a čtení, včetně textu na krabičkách s léky; horní část je na dálku). Na práci s počítačem mám brýle předepsané jen na tuhle práci. Nemohla by Ti očařka předepsat alespoň ty biofocals?

          Jinak jsem moc ráda, že se Tobě i ostatním líbí obrázky pro Deky z Lásky. Mě to moc baví. Jen tak mimochodem, vyšívám i pro jine projekty. Až se k tomu dostanu, udělám si buď svoji webovou stránku, nebo si založím nové Picasa album s výšivkami.

          1. Časem asi mohla- ale prý si na to každý nezvykne. A u nás jsou opravdu hodně drahé. Navíc mám docela velký rozdíl dioptrií mezi levým a pravým okem, nevím, jak bifokály fungují na tohle. Levé oko mám totiž tupozraké a to je něco, s čím v podstatě nejde nic udělat ani operativně, prostě nic.

            1. Matyldo, na jedno oko vidím děsně mizerně, zatímco druhým okem mohu i bez brýlí číst hodně textu na téhle webové stránce. Mám to tak už přes 20 let, ale naštěstí jsem s tím nikdy problémy neměla.

              Jo a tenhle typ čoček je tu také dost drahý, to je pravda. Myslím, že momentálně stojí okolo 300 dolarů – plastikové, měnící barvu podle ostrosti světla (nezbytné hlavně v létě za slunečného počasí).

  4. Včera jsme se vrátila z Itálie a úplně chápu důvod tamní siesty, to vedro. My na ni nejsme zvyklí, takže nás rozhodí takové věci, jako že je v muzeu zavřeno- všichni mají siestu. Ale klidně bych ji zavedla i u nás pod Pálavou- večer bylo tady větší vedro než v Itálii 🙂

    1. Matyldo, vítej doma (inlove)
      To, že je tu možná tepleji než v Itálii mě nepřekvapuje – naši mladí mají dovolenou, jedou na sever po norském západním pobřeží a pořád mají přes třicet stupňů. A když vypomůže bouřka, tak se horko rychle vrátí. Je to celé nějaké divné – po teplé zimě ještě teplejší a sušší léto – a až daleko na sever. 😡

      1. V Itálii byly denně bouřky- ale déšť byl tak teplý, že nevadil a chodila jsem v něm v žabkách, kudy voda jedním koncem vtekla a druhým vytekla. Jen při cestě zpátky mě mátlo, že v letoviscích na severu lilo a v poledne bylo 19 stupňů- zatímco tady u žabek bylo v devět večer ještě 27…
        Ta cesta zpátky byla vůbec výživná, za jeden z horších okamžiků považuju ten, kdy jsem na benzince v Klagenfurtu chtěla na toaletu. Čerpadlářka mi podala klíč a ukázala za benzinku. Vytřeštila jsem oči, protože venku zrovna lilo a padaly kroupy. „No,“ nevěřila jsem a ukázala očima ven. „Yes,“ potvrdila s úsměvem čerpadlářka a snaživě anglicky dodala, že z druhé strany. No, než jsem tu benzinku oběhla, kapalo ze mě docela fest 🙂

  5. Dede, prožila jsi jistě krásný týden dovolené (až na to vstávání 😉 ). A holky se jistě zdokonalily tak, že jsou z vás profesionálky. A já už nemusím mít strach se ztratit v lese, někde v Podkrkonoší!
    Vstávala jsem celý svůj život v pět hodin do práce (dojíždění) takže když už jsem nyní doma, tak si i ráda pospím, zvlášť, když se zadaří a já nemůžu z nějakého důvodu v noci spát. A odpoledne si dávám šlofíka. Ne cíleně, to tedy nee (wait) , jenom když si jdu přečíst kousek knížky, tak to hned usnu jako špalek 😀 .

    1. Alex, kdybys zaslechla, co mi občas říkal „náš policajt“ Vláďa, tak si do zdejších lesů bereš kompas a deku na případné přespání:)) Potíž je v tom, že on je profík a se psy pracuje rozumem i srdcem a vidí úplně všechno (wasntme) Takže i když navenek vypadají věci úspěšně, on dobře ví, kde jsme třeba měly prostě kliku 🙂

  6. Neumím v poledne usnout. Neuměla jsem to ani jako děcko, ani ve Španělsku (kde se nedalo přes poledne doslova nic dělat a člověk byl vděčný, že může ležet jak mrtvola – pracovala jsem tam na poli). Ale poobědní pád hubou napřed na postel a tupé ležení a nicnedělání jsem párkrát zažila. Nejlepší to bylo vždycky na budó seminářích. 🙂
    Když můžu, sednu si přes to nejhorší vedro na schody do stínu bříz a prostě jenom čumím do zelenýho, pohybujícího se a bleskotavýho nebe. (inlove) Skvělej relax pro oči.

    1. Jako mlaďoch jsem polední klid silně nesnášel. Nacpat si cejchu a vyrazit ve, vyběhat přijaté kalorie, jsem považoval za ideální a nikdy mi to nedělalo problémy. Dnes se mi často stane, že mi najednou z ničehož nic ,,spadnou klapky“ a jsem v jakémsi polospánku, kdy sice vnímám, co se kolem mne děje, ale jinak jsem duševně i fyzicky silně utlumen. Naštěstí mi funguje i druhý reflex a sice, že dokud držím volant, jsem na 100% bdělý, zvadnu až když je auto zaparkované a já doma.

      1. Když začnu usínat za volantem, musím okamžitě NĚCO udělat – jinak je průser na spadnutí. Jednou (relativně nedávno) jsem na dálnici zastavila doslova v hodině dvanácté a mám dojem, že než mi paní na benzince přinesla to espresso, tak jsem si u pultu ve stoje zdřímla (blush) Bylo to celkem důrazné varování, takže teď jsem mnohem pozornější.

        1. Náš podnikový řidič, když ho zmáhala únava, (jezdils Avií), prostě zahnul na první odstavnou plochu, položil hlavu na volant, 15 – 20 minut si schrupnul, načež se vzbudil a bez problémů pokračoval.A mikrospánek je pěkné svinstvo, pozor je třeba dávat zejména po vydatném jídle. Mozek se odkrví, klaky klesnou a…

    2. jako dítě jsem nikdy po obědě spát nechtěla – to chtěli jen dospělí 😀 Poslední roky nějak rychle dospívám! (A dospávám (chuckle) )

      1. Vilém z Baskervilu říkal, že staří nepotřebují spát, protože už tuší, že se v hrobě naspí až až. Tak ti nějak nevím, co z těch dvou věcí plyne. 🙂 Asi že teprve dospíváš, a Vilém se už propracoval do věku moudrého starce. 🙂
        Report o štěněti máš vedle.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN