Díky každodennímu chození do školy a běhání po lesích a lukách jsem měl dobře vytrénované nohy, což jsem využíval v tělocviku při přetahované, kdy jsem bez problémů odtáhl kohokoli, včetně soužky tělocvikářky, což byla také jediná disciplina, kterou jsem nesabotoval.
Běžecké rekordy jsem využíval jen k únikům před rozezleným davem spolužáků, (zase nám ten …píp prohrál utkání) a i jinak jsem se držel zásady, hlavně žádné zbytečné pohyby. Nicméně ujít za odpoledne po místech pro mne atraktivních, (kytičky, motýli a j.) 10 – 15 km pro mne nebyl problém.
Táta měl ve skříni vojenské mapy, speciálky, které jsem mu zabavil a učil se podle nich orientovat v terénu, kompas jsem neměl a nikdy nepotřeboval, vylezl jsem někam, kde byl rozhled a podle polohy silnic, železnic a vodních toků, velmi rychle poznal, kde skutečně jsem. Světové strany jsem určoval podle času, (teď je 16 hodin, takže slunce je přibližně na jihozápadě a tenhle potok je na mapě tady, takže já jsem tady, a když půjdu kilák a půl tamhletudy, budu v Litni) A také jsem tam byl. Čili jsem si vytvořil vlastní mapu okolí Řevnic, kterou jsem si uložil do hlavy a putoval po dosti rozsáhlém okolí naprosto suverénně.
Řevnice leží na dost zajímavém místě. Na východě se na jejich okraji (říkalo se tomu Vatikán a byly tam hlavně rekreační chaty) odklání masiv Hřebenů (Brd) k jihozápadu a Berounka přitéká od severozápadu, přičemž tok řeky, který dříve vedl pod horským hřebenem, se časem přemístil víc k severu.
Ono s definicí co jsou Hřebeny a co Brdy to není zas až tak jednoduché. Hřebeny v podstatě začínají na levém břehu Vltavy nad Zbraslaví, kde z nich ukusuje lom. Nad Řevnicemi jsou to Hřebeny, ale na opačné straně masivu ležící Mníšek už je pod Brdy.
Obecná definice sice říká něco o tom, že Hřebeny by se měly táhnout až k Jakubskému údolí, kterým protéká Litavka a vede silnice a trať ze Zdic do Příbrami, takže na pravém břehu Litavky by měly končit Hřebeny a na levém začínat Brdy, ale když občas čtu, jak se Jan Čáka toulal po Brdech, nebo projíždím obcí Podbrdy, která by měla ležte pod Hřebeny, podle této definice…
Takže větší část městečka leží v kotlince, kterou kdysi dáno vytvořil tok řeky. Od západu je tato kotlinka ohraničena kopcem Vrážka, který vznikl jako následek vulkanické činnosti, jedná se o hřbet, který byl vyzdvižen lávovým proudem, ale láva už neměla sílu vyrazit na povrch.
Puklina, kterou se láva tlačila vzhůru, pak pokračuje přibližně severovýchodním směrem. Láva, odpreparovaná řekou pak má na svědomí skály v Zadní Třebáni a do oblouku stočený skalní masiv Malých Himalájí, jak nazývají třebáňští patrioti do oblouku stočený skalní masiv, pod kterým vede železniční trať do Karlštejna.
Vrcholem tohoto masivu je pak Voškov, na němž je dnes Karlštejnské golfové hřiště. Původně to byla součást CHKO Český kras a místo s mnoha vzácnými rostlinami a živočichy, jenže když holt máme hentenoný kapitálismus, čo, Kefalín? Prostě zacinkaly penízky a rezervace se změnila ve sterilní golfový trávník.
Jenže to už jsme moc na západě. Takže: Třebáňská černá skála je obnažený lávový pluton, který se sice částečně zanořuje, ale pak se objeví znovu, přímo na sever od Řevnic, jako seskupení několika kót. Ta první je na mapách označena jako Skalice, (je pod ní pramen výborné pitné vody), druhá je bezejmenná a té třetí, nejvyšší, se nesprávně říkalo a možná ještě říká, Čabrak.
Puklina, ze které láva pronikla pod povrch, pak ještě vytvořila skalní hradbu, která ohraničuje údolí Berounky až pod Všenory, kde si řeka prorazila cestu pod Kazínskou skálou a zbytek cesty do Vltavy už je jen o lautr rovině.
Koncem padesátých let les na Čabraku vyhořel. Jižní stráň lehla totálně popelem, takže se obnažil skalní reliéf a oheň se zastavil až u vrcholového hřebene, který byl tím pádem jakoby olemován zbylým lesem. Severní svah je totiž tak prudký a hřebenová linie tak úzká, že požár nedokázal na severní stranu přeskočit.
Výsledek byl nejen esteticky zajímavý, ale vzniklý biotop, než lesní mužíci zasázeli nové borovice, se stal lákadlem pro vzácné druhy hmyzu i rostlin. Objevil jsem tam takové skvosty, jako okáče skalní, (zmizel, posledních pár jedinců přežívá na Rané u Loun), žluťásek čilimníkový, (zmizel), bělásky a babočky, jakož i okáče bojínkvé, různé vřetenušky. Soumračníky a běloskvrnáče nepočítám, toho tam byly tuny, saranče modrokřídlé, (zmizelo), mravkolvy, (posledních pár kousků, kdo jste četli Ferdu Mravence, vzpomeňte si na Ťutínka), ano přesně tyhle nenasytné, písek metající larvičky tam jsou, na jaře, když se rozvíjejí poupata hlohů a babyk, objevují se na krátký čas Adélky, (Adella viridella, motýl, který nemá české jméno, ale ze všech našich motýlů bezkonkurenčně nejdelší tykadla).
Z rostlin vstavače kukačky, (poslední jeden kus loni, letos už nic), vemeník dvoulistý širokokvětý, (ten jediný prosperuje), spousta běžného, leč v době květu nádherného janovce metlatého, kamejky modronachové, přímo na Skalici, v místě, kterému jsme s kamarádem Petrem říkali červené skály devaterník šedý, slezinník routička, kociánek dvoudomý, neboli lesní protěž, v bílém i červeném provedení, dole na louce u potoka světlíky, ocůny komonice, silenky a bůhví co všechno ještě.
Celý komplex Skalice vznikl rovněž vulkanickou aktivitou a na západní hraně toho prostředního kopce se na jednom místě dokonce nepatrná část lávy dostala na povrch, takže je tam k mání autentický sopečný popel a valounky atmosférou ohlodaného čediče. Čedič je v podstatě křemičité sklo, dá se s ním pracovat stejně, jako s klasickým sklem a dají se z něj vyfukovat nádherné věci, některé druhy navíc při tavení vytvářejí bublinky. Na Havaji mají v Hilu sklárnu, která zpracovává lávu z Kilauey na turistické suvenýry, totéž by šlo i s českým čedičem, kterého je na severu Čech víc, než dost.
Na Skalici to bylo pěšky z domova necelou půlhodinku. Zadní vrátka, závory, Letovský most, hned za ním doleva, pak po polní cestě mezi domky až na vrchol, kde byl borový les s chatami a o kus jižněji sráz Letovské Černé skály, na vrcholu doprava, na silnici a pak už dolů do údolí potoka, který vyvěral pod Mořinkou, (pramen byl později podchycen přetékající studnou, ze které se brala voda pro kravín).
Právě tenhle potok způsobil, že ač byl masiv Skalice jen nepatrně vyšší, než okolí, byl jeho obrys od okolí výrazně oddělen. Les byl bohatý na houby, nikdo je tam nesbíral, protože všichni chodili na druhou stranu řeky, takže přinést domů kdykoli kilo jedlých i když mnohdy divoce vyhlížejících hub nebyl problém.
Velký poprask jsem vzbudil s ryzci peprnými. Rodina se obrovských bílých jakoby holubinek bála a máti se do jejich úpravy pustila, až když jsem kousek klobouku ulomil a demonstrativně snědl. Nic moc, ale co člověk neudělá pro dobrou věc, že? Nicméně osmažené na sádle se slaninkou neměly chybu. (dnes už je v našich lesích sotva najdete).
Pokud jde o kamaráda Petra. Jistě tušíte, že to není jen tak. Není. Byl Pražák a v Řevnicích u nádraží měli chatu, kam jezdili na víkendy a na prázdniny. Sčuchli jsme se jednoho krásného dne, kdy jsme hutnili svými šlapostroji další hromadu jemného štěrku a následně začali vyrážet spolu.
Já mu půjčoval knížky o motýlech, on mě Čachtickou paní, Batličku a různé rodokapsy. Naše cesty se rozešly po skončení školy, já šel do učení, on na gympl, pak na hnojárnu a skončil svoji pracovní kariéru nedávno jako starosta České Lípy. Nicméně jsem nalezl spřízněnou duši, a mnoho zajímavých botanických a biologických objevů jsme učinili společně.
Takže o prázdninách a víkendech jsem se nenudil a zatímco sestra trávila volný čas s kamarádkami a v létě pilně vymetala pionýrské tábory, já si žil životem nezávislého svobodného tvora, který si nade vše cenil právě té osobní svobody. A vydrželo mi to až do r. 1984, ale to je ještě na moc dlouho.
Minulý týden jsem poslal Dede mailem většinu z toho, co jsem letos nafotil. Takže pokud si někdo chcete vypláchout očka kytičkami, napište si. Všechno je volně k mání a je mi naprosto jedno, jak s tím kdo naloží.
„já šel do učení, on na gympl“ – Krakonoši, jak je možné, že tak nadaný, podle vás, kluk, šel do učení?
Brzy se to dozvíte. Další díly jsou na cestě.
A pokud nechcete čekat, zkuste si někde nastudovat, jak fungovalo zařazování absolventů ZDŠ v r. 1963. Protože tenkrát to bylo o tom, že nejpozději ve třetím čtvtletí deváté třídy už měl každý určeno, kam po prázdninách nastoupí a o tom, kdo kam půjde rozhodovali učitelé a úředníci na okresech a krajích. Jenže tohle asi také nepamatujete, že?
V roce 1965 se – v Praze – mohla v devátě třídě zvolit jedna střední škola (SVVŠ nedoporučeno) a jeden učební obor. Na tu střední školu se dělaly přijímačky. Udělala jsem je a dostala se na průmyslovku.
Takže pořád ještě vím, co je to P51 :-).
Drážní ústředny byly mechanicky stejné, (třidič, skupináře, LV, přenašeče), ale elektrické zapojení bylo jiné a troufám si tvrdit, že lepší. Protože dráha měla už koncem 50. let plně automatické meziměsto a navíc udělané tak, že spojení se sestavovalo postupně, tranzitem přes až osm mezilehlých ústředen a v případě poruchy na trase si systém sám našel obchozí cestu.
Já měl střední školu také ,,nedoporučeno“ takže jsem šel do učení. Nakonec jsem si ji udělal o pět let později a díky znalostem z učňáku a praxi na montážích, levou zadní. Na ZDŠ mi chtěli uškodit, ale místo toho mi prospěli, protože, tím, že jsem se vyučil, jsem získal praxi a znalosti, na které bych jenom na průmce nikdy nedosáhl.
Eh, přsunutí ovcí našeho souseda z oplocené zahrady do otevřeného výběhu na kraji pole, ohraničeného pouze elektrickým ohradníkem, mělo za následek opravdu nezapomenutelný průběh sobotního večera – psice bafly na ovečky (jak byly zvyké činit na zahradě u společného plotu) a ovečky hbitě vyskákaly skrzevá ohradník a rozprchly se po okolí. (tmi) Mohu podpořit Pratchettovu pochybnost o kapacitě ovčího mozku – ta zvířata mi připadají úplně pitomá. (wasntme)
No, nakonec jsme ovce zahnali (malou ovečku Martin prakticky donesl) zpět do výběhu (whew) a psice dostaly výprask, protože „baf na beránka“ je hra, kterou jim prostě nehodlám trpět. Obávám se, že budoucnost s cestovatelskými ovcemi v sousedství nebude postrádat jisté napětí (blush)
E. T. Seton v jedné ze svých knih říká, že je dobré mít ovce pohromadě s kozami. Ovce prý repektují vyšší inteligenci koz a podvolují se jejich vedení.
A tomu bych věřila, neb často vídám smíšená stádečka kozí a ovcí – i když jsem si myslela, že je to proto, že koza – mlsná – spásá jen určitý druh trávy a ovce spasou zbytek, nejsa vybíravé.
Hmm – Dede, a dostaly výprask beránkem (jako kdysi Kazan slepicí), aby jim došlo, proč byla ona exekuce (rofl) (rofl) ?
Na druhou stranu – měli jste hezky rozpohybovaný večer, toto se vám potom spalo.
Po dva dny Brooke prohnala srnce – jsem zvědavá, jak to bude, až začnou říje, jestli pro změnu neproženou oni ji. Naštěstí srnec není zajíc, tak se nechala od nich odvolat.
Ahoj, Dede, vítej zpátky z výletu! (inlove) Těším se na zpravodajství.
Hančo ditto, ditto 🙂
I u jsou letos rajčata všelijaká. Sice už zrají několik týdnů, ale jsou mnohem menší, než jiné roky. A papriky mám jen dlouhé žluté (zvané banánové). Těch je hodně, ale zelené bachraté jsem zatím sklidila pouze 3 z dobře 20 keříků!!!! Keříky jsou nádherně vysoké, košaté, byly i plné květů. Ale papriky kde nic tu nic. Dokonce jsem se musela podívat na fotky z loňska a předloňska, protože jsem si byla jistá, že jindy mám papriky už od června zároveň s rajčaty. A opravdu mám fotky hromady velkých masitých zelených paprik už od poloviny června. Skoro jsem si říkala, že mi v zahradnictví prodali nějaké neplodné sazenice, protože tohle se mi ještě nikdy nestalo. Při konverzaci u společné večeře jsem si stěžovala jsem si kamarádovi a on tvrdí, že je to poklesem včel, že je jich málo a květy nestíhají opylovat. Možná má pravdu, ale jak to, že mám žluté papriky a žádné zelené?
Pro ioanninu:
Ano. Já jsem odešel. Cítil jsem, že mám křídla a nechtělo se mi sedět v kleci. Tomu zbytku se to líbilo, mě ne. A s odstupem času musím konstatovat, že se mi to bohatě vyplatilo.
Rozhodl ses, prospělo ti to, nelitovals. To je dobře.
Někdo jiný se třeba rozhodl jinak, možná mu to taky prospělo a taky nelitoval. Vede život, který si ty neumíš představit, stejně jako on si neumí představit ten tvůj. A je to taky dobře. 🙂
Ještě pro Krakonoše – dole je to už úzké: víš, tady jsou lidé, kteří tě podporovali a cítili s tebou. Z tvých vzpomínek a komentářů jaksi vyplývá, že svět se v tvých očích dělí na tebe – a ty ostatní. Což chápu. Jenže ty ty ostatní velkoryse strkáš do jednoho pytle – jako blbce. Hm, a my tady jsme taky ti ostatní, ne? Lidé nemají rádi, když z nich děláš a priori blbce a stádo… Myslím, že jsme se na tvoje vzpomínky opravdu těšili – máš co říct. Jenže takhle se to už až tak pěkně nečte. A to je škoda – koukej, dnes je to zajímavé od začátku do konce, ale lidi už vidí jen ty blbce… a to je škoda.
Asi jsem měl na své okolí smůlu. A nemůžu za to, že se v mém psaní někdo poznává. Každopádně nemůžu vědět jaký je každý z těch, co to čtou. Jenže pokud máte kolektiv třiceti lidí, byť různých, který táhne za jeden provaz a na druhém konci toho provazu bude jeden, který potáhne na opačnou stranu, co se stane? těch třicet, bez ohledu na to, jaký kdo je, se bude snažit vyhrát a to za každou cenu. Takže já opravdu neměl na vybranou. Zbytek třídy na mne byl kompletně a beze zbytku soustavně naštvaný, protože jsem dělal věci, které neuměli, kterým nerozuměli a kterých se občas báli, nebo se jich i štítili a navíc mi záviděli, že mohu chodit tam, odkud oni byly promptně a rychle vyhazováni. Takže nějaké zapojení do kolektivu se tím pádem konat nemohlo, oni za mnou občas přišli, když potřebovali něco opravit, nebo s něčím poradit, já jim vyhověl, s tím jsem problémy nikdy neměl, za práci si nechal zaplatit, protože, jak praví klasik: kamaráčoft je kamaráčoft, ale kšeft je kšeft a náhradní díly také nebyly zadarmo, jenže když jsem je pozval na výlet vlakem do Prahy,tak se buď báli, nebo neměli na lístek… To je potom těžké, budovat nějaké kolektivní soužití. Já byl prostě někde jinde a jim se to nelíbilo, jenže na mne neměli páky, aby mne srovnali do latě podle sebe a to je štvalo ještě víc. Jenže kdo to nezažil na vlastní kůži, tomu se to vysvětlit prostě nedá a vvo ttommm to jjjje.
Sorry, mám tam hrubku.
Krakonoši, mě nevadí, že nejsi kolektivní – to já taky nejsem. Obvykle jsem ve třídě mívala jednu, dvě kamarádky, jinak jsem byla sama – se svým světem, knihami a dalšími věcmi, které jsem nesdílela. V tom to opravdu není. A nikdo ti to nevyčítá.
Já opravdu nevím, jak ti vysvětlit, že lidé z tvého textu cítí na svoji adresu opovržení… I tito lidé, kteří to čtou dnes a kteří s tebou do školy nechodili.
Já nemůžu za to, co kdo cítí. Popisuji to, co bylo a nemohu nijak ovlivnit, jak si kdo psaný text vyloží. Bohužel jde o fenomén zkreslování informací. Postavte dvacet lidí do řady a prvnímu řekněte, že tenhle čtvereček je černý. Ten poslední prohlásí, že viděl bílé kolečko, ze kterého kapala voda. Ano, učitelce jsem řekl, že na tu bandu blbců donášet nebudu, to je prostě fakt. Že si z toho někdo vyrobil, že jsem spolužáky opovrhoval, je jen a jen jeho problém. Ne. Já jsem je jen nebral na vědomí, max. jsem se snažil, být od nich co nejdál, když jsem tušil, že chtějí spáchat nějakou kravinu. Oni prostě žili v jiném světě a ten mne nijak nelákal, protože mi neměl co nabídnout.
Jenom faktická poznámka ke kamarádu Petrovi – znám všechny starosty České Lípy, jeden bývalý je Petr, ale ten v době, o které píšete, ještě nebyl na světě. Takže byl kamarád nejspíš starostou někde jinde. Anebo se nejmenoval Petr. 🙂 To jen tak na okraj, třeba pro osvěžení paměti.
Pokud vím, působil na Českolipské radnici v době, kdy ministrem vnitra byl Jan Ruml a tuším, že jim s tím předčasně praštil, ale to už z jistotou nevím.
Dede,som veľmi rada,že si späť.Dozvieme sa ako bolo?
K tým rajčinám.Je mi ľúto,že u vas ešte nezrejú.Ja sa potýkam s nadúrodou jednak z mojej zahradky-sorta Tornádo rodí ako divá a tiež od kamaratiek,ktoré zakrývajú rafinovane svoju nadúrodu rozdávaním a rečami“odtrhnem si od huby,len aby ste mali aj vy“.Sú prekuknuté a donášam im polmetroveé cukety.Teraz rajčiny spracovávam podľa receptu našich američaniek/Marička alebo Hanka/ mrazím ich s bylinkami.
Ahoj Verenko! 🙂 Bude povídání – hlavní zamyšlení chystám pro Liku (a dám i sem), ale střípky jsem shromažďovala a zítra dám první – byť je neděle 🙂
Jinak nadúrodu rajčat… abych uvažovala o mražení nebo zaváření, to bych chtěla zažít! Já mám stabilně osm rostlin (na víc nestačí rajčatový veletruhlík) a protože jsem hamoun, ještě jsem letos do původně květinového poloveletruhlíku nacpala ještě dvě rostliny. A obávám se, že je zase s prominutím sežeru skoro všechny sama. Jsem maniak, miluju čerstvá rajčata a sním jich opravdu mocmoc 🙂
Ahoj moji milí! Jsme zpátky, živé, zdravé a částečně i úspěšné (blush)
Těším se, až vám o tom popovídám, ale momentálně se topím ve špinavém prádle, přerostlé trávě na zahradě a tak 🙂
A ještě jedna anketní otázka – zrajou vám už venkovní rajčata? Já nse těšila, že ty moje se aspoň trochu začervenají, než přijedu a ono houby. Jsou krásná, ale zelená!
Dede vítáme Tě z pracovní dovolené, hladíme na přivítanou též Berušky. Mě např. venkovní rajčata zrát začala. Jestli tobě ne, tak jim zkus vyprávět potichu neslušné vtipy a ony se začervenají
„tak jim zkus vyprávět potichu neslušné vtipy a ony se začervenají“ -teeda Marsko, to se ti povedlo. Ale zpet k Dede rajcatum- treba mas pozdejsi odrudu.
Maruško, ty jsi ale číslo! (rofl) Bezvadnej nápad – něco nastuduju a až budu večer zalejvat, tak jim to přečtu! (Vtipy si totiž zoufale nepamatuju)
Teď zrovna si vzpomínám na jedinej – ale ten rajčata nezčervená. V tom se totiž praví: Absolventi přírodních věd e ptají „proč?“, absolventi techniky „jak?“ a absolventi humanitních studií „A dáte si to s hranolkama?“ (chuckle)
Zkusím si dočíst, co se kde dělo – měla jsem šťastný týden bez netu a skoro bez mobilního signálu, takže jsem totálně opožděná, pokud jde o události.
Teď odpoledne jsem práce na pozemku v sálajícím slunci důkladně zaspala, takže teprve teď si skutečně na chvíli sedám k počitadlu 🙂
Ahoj doma! Těším se na report.
Rajčata nemám, ale znovu mi kvete růžička. Má ráda déšť.
Pomalu ho poskládám 🙂 Jak se daří feněti? Taky dej report! (wave)
Feně roste jako z granulí, chytrý je jako borderfeně, má šílenou výdrž, kterou denně zvyšuje (a tak mu zvyšuju čas procházek a cvičení, a tak se znovu zvyšuje jeho výdrž, uvidíme, kdo vydrží dýl… ostatně já ujdu 40 kilometrů a tam ještě nejsme (chuckle) ) a pilně píše do Makovýho domku.
Melly převzala úlohu velké a zodpovědné, hlídá, vyučuje, slouží jako sparringpartner, vyučuje, vychovává, slouží jako polštář… a večer si velmi ráda vyleze na spací podestu. Feně kvílí pod žebříkem, že ono ce takýýý, ono ce takýýý. Ovšem jelikož je kamikadze (Banzááái! po hlavě ze schodů – jé, ony tam byly schody? A ty hvězdičky sem přidělal kdo??? Banzááái! lovím hvězdičky), tak spí na dolní palubě, ergo máme aspoň v noci klid. 🙂
Melině to strašně prospělo, neskutečně se jí srovnalo sebevědomí. Vůbec jsem si netroufala doufat, že se stane něco tak úžasnýho.
No a plyšfeně je prostě tři kila roztomilosti na nožičkách.
Dede, vítám vás všechny tři doma v Domě. Jak já jsem na vás vzpomínala!!!!
Příští týden také jedu s Ajwi pryč, za kamarádkou na Vysočinu, tak uklízím, převlékám, peru,vařím, abych pánečka nenechala doma ve špíně a o hladu (chuckle) .
Rajčata mi nečervenají ani venku ani ve skleníku, tam teprve růžovějí. Kromě jednoho mutanta, kdy srostlo několik rajčat dohromady a to celé vážilo 95 dkg! http://dig.rajce.idnes.cz/Cervenec_na_zahrade#DSC07577.jpg
Ale jsou velmi krásná, nabírají vodní vláhu a tím i velikost.
Tedy Alex, čím ta rajčata hnojíš??? (rofl)
Taky jsem zvědavá, jak se budeš mít – Vysočina mě okouzluje, hlavně ten kout kolem Zahradiště. Díky stopám a tréninkům už tam mám prolezlé kdejaké křoví a musím říct, že je tam nejen krásně, ale jak tam umějí posekat louky! Nádhera… proti mnohým našim loukám tam vyrábějí praktcky golfová hřiště 🙂
Rajčata nám taky zrají poněkud pomalu, což je v tomto vedru divné, ale je to tak.
Díky Blážo, za poznámku! Už jsem si říkala, že ty moje jsou fakt nějaká divná… Jinak je jich dost, zatím jsou krásná, ale furt zelená!
Dede, buď ráda, že vůbec nějaká rajčata máš. My měli každý rok rajčat, že jsme nevěděli co s nima, a letos nám z šesti keříčků zůstaly dva, a je na nich rajčat poskrovnu a ještě jsou taky pořád zelená. Nevím, co se to letos dělo, ale letos si na rajčatech (vlastních) moc nepošmáknem…
A vítej doma 🙂
Krucityrkn, jsem to ale hlava dubová, nepodepsala jsem to. To jsem byla já, Tora, pardon.
Hezky zrajou Cherolly, Bejbiny a Stupická,rajčata odrůdy Bonset a Pollicino jsou zelená jako broky 😀
Okurek ve skleníku mraky, nakládačky začínají, už mám čtyři 😀
Já zeleninovou zahrádku nemajíc, pěstuji všechno v pytlích a květináčích. Ale mám strach, že mi na rajčata přijde plíseň a bude opravdu všechno v pytli.
Kdysi se mi dostala do ruky kniha Geralda Durella: O mé rodině a jiné zvířeně. (potom i další) Představte si, že tento člověk do školy nechodil vůbec! Dětství strávil na ostrově Korfu, (Kerkyra) základní vzdělání absolvoval tak, že si jakési povinné penzum odkroutil s domácími učiteli, či spíše lidmi, kteří ho, formou přátelských besed naučili číst, psát a počítat, zatímco zbytek života prožil stejně, jako já, tedy běháním venku a lovením a domácím chovem všeho možného. Nicméně to dotáhl na majitele a šéfa soukromé ZOO na ostrově, tuším, Jersey. Bohužel před několika lety zemřel. Nicméně se také obešel bez kolektivu a také to na něm nezanechalo žádné zkázonosné následky. Ono není kolektiv, jako kolektiv. Pokud jakémukoli lidskému seskupení šéfuje xindl, nebo idiot, má celé seskupení přesně takovou lidskou hodnotu, jako jeho šéf. A platí, že kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. A pokud se někomu takovéto seskupení nelíbí, má dvě možnosti: Buď se pokusit založit nějaké lepší, což je v 99% případů jen ztráta času a energie, nebo se prostě vyčlenit a zůstat sám sebou. Já jsme zvolil druhou možnost a když se dnes ohlížím na to, co jsem prožil a co po mě zůstalo, myslím, že jsem udělal dobře.
Pan Gerald Durell byl jistě báječný a jedinečný člověk, ale byl také psychicky nemocný (píše o tom ve svých povídkách) … nevím, jestli to byla příčina nebo důsledek jeho životní pouti. Samozřejmě, že jeho nemoc v žádném případě nesnižuje jeho dílo – nejen literární, ale především ochranářské práce pro zachování živočišných druhů.
Tak toho jsem si nevšiml. Vím jen, že vyměnil několikero partnerek, čemuž jsem se při jeho způsobu života nijak nedivil a že si rád přihnul. Ale, jak už jsem tu jednou ventiloval, každej jsme nějakej. Kdyby všichni opilci udělali pro lidstvo a přírodu to, co on…
Poněvadž v komentářích na těchto stránkách se již nikdy neobjevím, zanechávám zde srdečný pozdrav pro Dede, až se vrátí z tábora, věřím že s „erbovními“ psicemi byla úspěšná.
Proč, Pů?
Docela chápu. Čtu, je to zajímavá, velmi zajímavá studie osobnosti.
Odborné znalosti jsou nezpochybnitelné, jen zírám. Patřím však mezi ty blbce, co musí s lidmi vycházet,korigovat vlastní chování a učit se složitost různých povah.
Svým způsobem obdivuji Krakonošův přístup k životu a plně chápu Dede. Nabízí se nám tady velmi zajímavý způsob, jak zhodnit své vlastní počínání a činit závěry pro sebe sama.
Zároveň je vše věc volby a to je dobře.
Jenny, já se s dovolením přidám, jelikož také patřím k (myslím, že převážné)většině obyčejných dětí, kterým více vyhovovalo zapadnutí do kolektivu a solidárnost(i když samotu jsem také nezřídka ráda vyhledávala).
Krakonoši pamatujete si z dětství detaily(a tím mi je připomínáte),které já už dávno zapomněla, takže čtu se zájmem. Proto pokud vás to baví, piště dál. Ale právě kvůli vašemu způsobu psaní neočekávejte, že pod jednotlivými díly bude bujná diskuse. Když totiž každý komentář způsobem vám vlastním okamžitě „odpálkujete“, jednoho to prostě přestane bavit „si s vámi písemně zavzpomínat“. Já vím, je to naše vina, že jsme z vašeho pohledu ty blbé ovce. Jenže my máme stejné právo si myselt, že jsme to byli naopak my, kdo vyrůstali jako úplně normální, šťastné i když podle vás všemožně oblbované, děti. Takže se asi v pohledu na školní docházku, výchovu a vůbec tahle léta prostě neshodneme. Ale pokud vy považujete svoje dětství za krásné, stejně jako my to naše – je vše v pořádku. Jen byste se mohl pokusit podávat nám ho trochu méně panovačně a namyšleně (ano je to zase jen a jen moje věc, že si to myslím, ale jak jsem si přečetla myslí si nás to víc).
fuj, odpusťte hrubky v textu (u dětí má samozřejmě být na konci „y“). Psala jsem fofrem a prsty byly rychlejší, než „gramatické myšlení“.
Dede, doufám, žes dorazila v pořádku, ověnčená úspěchy !!!
Co se stalo, stalo se. Pohybujeme se, momentálně, ve třetí třetině 50. let a bohužel je to o tom, že (pod)průměrná většina není schopna svoji (pod)průměrnost skousnout a protože je to většina, soudí se, že být (pod)průměrný je normální a správné. Jenže, položme si otázku: co je vlastně ,,normální“? To že 90% občanů se řídí podle textu jedné známé písničky:
Podle kabátu
se svět měří
lháři v fraku
každý věří.
???
O těch lhářích ve fraku máte naprostou pravdu.
No a o tom to právě je! Sice víme, že nám lžou, ale co děláme pro to, aby jim to neprocházelo? Senior vyjede na poznávací zájezd, kde ho šmejdi odrbou, ale za týden, za dva dostane další nabídku a jede znovu! Jiný zase pustí do bytu, (domu) kdejakého hejhulu a pak brečí, že byl okraden, ale za měsíc přijde další hejhula a je to o tom samém! Všichni dbají na formu, prskají, když se jim naservíruje syrová pravda, ale když pak naletí těm, kteří jejich povrchnosti zneužijí, brečí. Já jsem pracoval v profesích, kde každá, byť sebemenší chyba mohla mít za následek desítky mrtvých a milionové škody, takže jsem chyby dělat prostě nesměl a to, že teď můžete číst tyto řádky znamená jen tolik, že jsem žádnou neudělal! Pokud to někomu přijde jako vytahování, měl by se zamyslet sám nad sebou.
Krakonoši, já si tvoje vzpomínky ráda přečtu, ale prosím drž se protokolu těchto stránek a neurážej ostatní lidi. Každý máme svůj životní příběh, každý máme v něčem úspěch, jinde ne… pocházíme z různých prostředí, měli jsme různé příležitosti a podle toho žijeme. Každý jak umí, většínou nejlíp jak za daných okolností dokáže.
Urazit někoho je snadné… zpátky to jde hůř, pokud to vůbec jde. A soudit… čím jsem starší, tím méně soudím, protože těch odstínů šedi mezi bílou a černou a je rozhodně víc, než padesát 😛
Každý je tím, co z něj jeho okolí uhněte. Pokud okolí uhněte z kvalitního těsta zmetek, kdo za to může? A proč je tomu okolí dovoleno, aby ty zmetky vyrábělo? Můj život byl o tom, že kdykoli jsem se do něčeho pustil, dělal jsem to na vlastní zodpovědnost a za to, co jsem udělal, jsem si také plně ručil. Ostatní si na takovýto přístup netroufali a tudíž měli život mnohem těžší. Ale oni mi nezáviděli to, že jsem se nebál zodpovědnosti, oni mi záviděli to, že jsem nemusel řešit fůru problémů, které si svým přístupem sami dělali. Předhazujete mi, že nejsem schopen jet v kolektivu, což není pravda, ono to bylo přesně naopak! Parta, kterou jsem dostal na povel, udělala za den to, na co jiné potřebovaly jeden až dva týdny. (To bylo také naposled, co jsem na povel někoho dostal, jistě pochopíte proč). A vše šlo v pohodě, klidu, každý věděl, co má na starost a jak musí postupovat. Výsledek byl, že se v osm ráno vyjelo na přepínačku a v šest večer byla veškerá sdělovačina v úseku Břeclav-Hodonín přepnuta z vrchního vedení do dálkového kabelu a plně funkční. Já jsem k tomu, abych si vydobyl respekt uniformu a hvězdy na náramenících, ani šéfovský titul, nepotřeboval.
Každý je aspoň z poloviny tím, co ze sebe udělal sám.
Taks tou polovinou zásadně nesouhlasím. Každý dostane k tomu, co by ze sebe mohl udělat prostor od svého okolí. A pokud je ten prostor malý, nebo nesprávně orientovaný, jsou dvě možnosti: Buď se přizpůsobit, nebo, pro silné a svobodné jedince, z něj odejít a formovat se mimo něj. A v takovém případě hrozí, že to, co vznikne, se nemusí povést.
Přizpůsobit se nebo odejít je svobodná volba člověka. Tudíž to, co se z něj pak stane, je důsledek jeho svobodně učiněné volby. Jsme zodpovědní za svoje životy, nemá cenu si stěžovat na strašlivé okolí.
Čím víc zodpovědnosti, tím víc svobody.
Vždyť je to jinými slovy to, co sám říkáš.
A že by se těch lhářů ve fraku našlo! Člověk se až diví, jak blízko jsou, protože by to do toho člověka nikdy neřekl. A ono ejhle…Každý má asi tu zkušenost… (doh)
To je mi líto, Pů, ale nemůžu tě nutit. (h) Když si to třeba rozmyslíš, budu mít radost! (wave)