Prázdniny mezi druhou a třetí třídou byly pozoruhodné tím, že jsem ke svým dovednostem přidal i jízdu na kole. Plavat jsem uměl už dáno a troufal jsem si i na taková místa, jako byla Letovská Černá skála, která měla mezi obyvateli Řevnic velmi špatnou pověst, podpořenou několika utonulými.
Problém byl v tom, že levý břeh řeky tvořila břidlice, podložená těsně pod hladinou rozervaným kompaktem. Navíc zprava přitékalo a dost prudce, další rameno řeky. Výsledkem byl pomalý, leč obrovský vír, který sice usazoval na levém břehu písek, a dno se pomalu spouštělo do hloubky, ale pokud se neopatrný plavec dostal do proudu, přitékajícího zprava a nedával si pozor, strhl ho proud do hloubky a pokud se zamotal mezi rozervané skalní výčnělky, které nebyly svrchu vidět, měl to spočítané.
Tůň s písčitým dnem se mi líbila a často jsem se tam chodil koupat, tehdy ještě jako neplavec a s kruhem. Jenže jednoho dne jsem z něj sklouzl a místo abych se, jako řádný občan a neplavec spořádaně utopil, začal jsem plavat bez kruhu a zjistil jsem, že už ho vlastně nepotřebuji. Pochopitelně jsem začal obávaná místa opatrně prozkoumávat a zjistil, o co tam vlastně jde.
Jinak řečeno: pokud se budu držet na hladině a plavat výhradně po proudu a z vody se budu dostávat na odtokové hraně tůně, kde bylo stěží po kolena, žádné nebezpečí mi nehrozí. Takže jsem ze souše vlezl do vody uprostřed přítokového ramene, nechal se proudem snést, za minimální námahy, dolů a po souši se pak vrátil, buď po levém břehu, kde vedla podle vody pěšinka, až k místu, kde tůň na hlavním toku začínala, nebo po pravém zase na boční rameno.
Jenže jednoho dne se rodičové rozhodli, že se zajdou rovněž k řece svlažit. U břehu, mezi dětmi mne, pochopitelně, nenašli, takže přebrodili na ostrov, dorazili k tůni a vykuleně koukali, jak jejich nezdárné dítko plave bez kruhu do míst, kam se oni sami báli. Dostal jsem sice držkovou bez talíře, ale tak nějak jsem cítil, že to není doopravdy a že moje plavecké umění, navíc získané samostudiem a zrovna na takovémto místě, je hodnoceno kladně.
A jednoho dne jsem přijal do opravy kolo. Padá řetěz, přední brzda nebrzdí a zvonek místo cinkání chraptí. Za půl hodiny bylo hotovo; zadní kolo jsem šoupl dozadu, čímž se řetěz napnul a toulavé choutky ho přešly a brzdu a zvonek jen seřídil. A protože do večera bylo daleko a na ulici nikde nikdo, dostal jsem hovězí nápad, a sice, že bych se mohl projet.
Děda s babičkou podřimovali na lehátkách vzadu na zahradě, rodiče byli v práci. I otevřel jsem vrátka, vytlačil velociped na ulici, nasedl a JEL! Bez vrávorání, bez padání, v obloucích sice poněkud nejistě, ale jen napoprvé. S brzdami i pedály jsem se skamarádil okamžitě, takže jsem prosvištěl ulicí, dojel před nádraží, kde byl ohromný prázdný plac a jal se trénovat zatáčky.
Dopravní předpisy a nezbytnou obezřetnost do mne rodiče nahustili hned, jak jsem začal chodit sám do školy a kolem nádraží tehdy nic nejezdilo, protože ulice tam v podstatě končila a dál vedla jen cesta pro pěší Asi po půlhodině mne to pomalu přestalo bavit, kolo poslouchalo jak hodinky a já dostal hlad.
Takže domů na svačinku, protlačil jsem kolo skrz vrátka na zahradu, po cestě přijel dozadu a: cililink, vstávat, prarodičové, vnouček má hlad. Prarodičové jen nevěřícně zírali, jak bravurně projíždím cestičkami toho anglického parku a pravoúhlé zatáčky vybírám smykem. Sestra začala, jak bylo jejím dobrým zvykem, vřískat, že chce taky, že už je velká, že chodí do školky, jenže když jsem jí stroj zapůjčil, zjistila, že přes štangli nepřehodí nožku.
I vzal jsem dvě zahradní židle, kolo jimi zafixoval a sestře naň pomohl vylézt. Věděl jsem, z dřívějška, že rozmlouvat jí cokoli je jen ztráta času, takže kdo chce kam, pomozme mu tam! Sestra se nakonec uvelebila na sedadle, na pedály taky dosáhla, takže jsem ji ještě chvilku přidržoval, a když se dala do pohybu, pustil. Přistála na trávníku a stopy po smýkání na šatech ji rozhodily natolik, že utekla s brekem domů a večer, samozřejmě, žalovala.
Hele, Jirko, proč si jí to půjčoval?
No znáš ji, viděla mne jezdit a chtěla taky. Takže nebyla jiná možnost.
Cože, ty jsi jezdil na kole? Kdy ses to naučil? A čí bylo?
No Rudla, spolužák mi to přivezl, abych mu to opravil, že to jako nebrzdí a padá řetěz, tak jsem mu to dal do kupy a zkusil jsem si to a zjistil jsem, že je to fajn. Tati, já chci kolo, mám na knížce přes šest stovek, to bude stačit.
Nojo, ale když si je vybereš, tak tam nebudeš nic mít a přijdeš o úroky.
Nevadí, vydělám jiné a kolo je prima.
Tatínek nevydržel, druhý den knížku vybral a já si vybral červené kolo zn. Pionýr. Sestra sice ječela, proč pánské, že by chtěla také jezdit, ale táta rezolutně prohlásil: Jirka si na něj ušetřil, ušetři si taky! A napřed se nauč jezdit, Jirka už umí.
Kolo bylo dětské a jako takové nepříliš dokonalé. První, co jsem udělal, bylo, že jsem přední brzdu typu gumový špalík, přitlačovaný na plášť vyměnil za mnohem účinnější ráfkovou z Favorita. Odšroubovat původní bazmek, nasadit ráfkačku a seřídit ji pro mne byla práce na slabých deset minut a výsledky omračující. Brzdná dráha se zkrátila o dvě třetiny a já měl postaráno o zdroj zábavy:
Hele, nech mi svézt.
Jo, ale dej pozor a opatrně s přední brzdou.
Dobrý to zvládnu. —- škrrrr-bum!
Udržet se na kole, když je přední kolo ve smyku je prakticky nemožné, takže každý, kdo nevěděl, co ráfková brzda umí, skončil na zemi, což se mi velice líbilo. (Říkal jsem ti; bacha na přední brzdu!)
U nádraží jsme na kolech blbli často. Obec tam vozila do dočasné deponie štěrk na opravy silnic a chodníků, ze kterého jsme si dělali s oblibou cyklokrosovou trať. Když se přes hromadu chvíli napřed běhalo a pak jezdilo, povrch, zejména když byl po dešti vlhký, se ,,utáhl“ a ztvrdl, což nesl obecní cestář velmi nelibě, protože místo, aby nabíral lopatou štěrk, musel krumpáčem pracně bourat dokonale ztvrdlou uježděnou hmotu.
Děti brzy zjistily, že u nádraží se dá hezky blbnout, takže občas tam bylo různých povozidel jak naseto a jednou se tam objevila i jakási Martina, která bydlela hned vedle nás a kterou dnes svět zná, jako Martinu Navrátilovou.
Jenže jednak měla povozidlo velmi nekvalitní a jednak jí chyběl tréning, takže asi po hodině znechuceně odkráčela. S tenisem na to byla ze začátku podobně a řev, který se skoro každý večer ozýval ze sousedního domu, nebyl zrovna příjemný. Jenže nevlastní otec nepolevil a dcera se ke svým triumfům nakonec prodřela.
Obětovala dětství, aby získala slávu a peníze, ale tak už to v životě chodí. Není každému dáno, aby s minimální námahou dosáhl maximálního úspěchu, a ve sportu už to nejde vůbec. I pro ten největší talent je cesta na vrchol dlážděná krvavými slzami a těžkými obětmi.
Madam, vy si naprosto přesně pamatujete, kdy a kde jste si před 55 lety koupila jakou zmrzlinu? Fakt je, že Navrátilovi bydleli hned vedle nás a jejímu otci jsem kdysi opravoval skůtr, jestli to bylo ve třetí, nebo šesté třídě už ale opravdu nevím. Vím jen, že jsem ten skůtr opravoval a také velmi dobře vím, jak ta chudák holka poskakovala do zblbnutí na kurtech. Ona je dnes, na rozdíl ode mne, bohatá, ale já bych s ní neměnil, ani tehdy, ani dnes.
Ne, to si vážně pamatovat nemůžu, tak dlouho na světě nejsem.
A docela by mne zajímalo, co všechno si ze svého dětství budete pamatovat, až vám bude 66 pryč!
Bimbův dědeček zemřel, když mu bylo téměř 100 let. Pravda, posledních 10 let silně pracovala senilita, ale kupodivu dětství si vybavoval velmi dobře. Byl ročník 1900, takže pokud řekl před válkou nebo po válce, posledních 20 let myslel tu první. Takže vzpomínky na dětství si člověk pamatuje asi ze všeho nejlépe. Kamarádky mamince je 84, minulou sobotu jsem k nim zašla s Majdou, protože babina má moc ráda zvířátka a Majda se jí moc líbí. Tak jsme spolu povídaly a stále jsme se drželi okolo jejího dětství a psů. Protože vím, že mívali německé ovčáky, zeptala jsem se na ně. Odpovědí mi bylo: To já už si nepamatuju. Takže co dělala v první třídě mi popsala naprosto přesně, ale období 30 – 60 let zůstalo jen stopou…..
Můj děda se dožil 94 let a zemřel na sešlost těla, což ho, protože byl duševně naprosto v pořádku, dost trápilo. (už jsem tady jen pro ostudu). Je otázka, co je lepší, jestli umřít jako duševně čilá fyzická troska, nebo s nefunkčním myšlením, kdy je mi už všechno jedno, protože si nic nepamatuji a nevnímám okolí. Já osobně bych bral třetí možnost, a sice náhlou příhodu mozkovou, kdy postižený hekne, lehne a odejde. Jenže ne každému je dáno.
To je jediná spravedlnost, která tu je – i génius může dožívat jako slintající blb. Moje maminka se stále denně učí anglicky a vaří pro sebe a sestřinu rodinu, paňmáma se stará o pravnoučata, obě jsou ročník 33. Pantáta je o trochu starší a na jeho zahrádce roste vše ve vymezených prostorech. Duševně jsou s námi a já jim mohu jen závidět.
Dcera manželčina bratra se vdala a má syna, který studoval VŠ. Ve druhém ročníku zkusil marjánku, upadl do bezvědomí, byl měsíc v komatu a dnes je na úrovni sedmiletého dítěte bez naděje na nějaké podstatnější zlepšení.
S tou Martinou Navrátilovou kecáte, v době vašich prázdnin mezi druhou a třetí třídou ještě nebyla na světě nebo měla maximálně necelý rok. A tak je to možná s celým vaším vyprávěním, možná z toho moc pravda nebude.
Hihi a když už jsme u toho vývoje.
Každý kdo slezl z „favoritky“ a zakoupil sobě nové horské kolo s brzdami chycenými na vidlici (teď mi vypadl název) si skočil přes řídítka. A v prodejně nás varovali, varovali, ale … přece to na kole umíme ne?
😀
Ja jsem zacala na Favoritu,i kdyz jina decka po vesnici tlacila Ukrajiny a Pionyry. Nasi mi to drahe kolo koupili, abych mela dobry rozcvik na ten zmrseny kloub. A ta tezka kola se na to nehodila. A byla to parada. O prazdninach jsem na tom nekdy udelala desitky kilometru za den a jeste jsem stihla si zaplavat v piskovnach, kterych v okoli bylo spousta. Obcas se nasi obavali, zda to, co mi bylo dano jako rehabilitacni pomucka, se stalo necim, cim jsem to prehanela. Ale nestalo,byla jsem v pohode.
Jak kdo, my ani naši známí jsme si rozhodně na novém horáku zobák nerozbili 😉
O tom to je. Kdo umí, umí. Kdo neumí… natluče si kokos, nebo vozí kočárek. 😀
Checht, to jsem nenapsala 🙂
Dobrá tedy:
Po vyzkoušení nového kola jsme zjistili, že účinnost brzd na něm, je oproti starému favoritu, překvapivě vysoká.
Je teď už kancelář pro uvádění internetových komentářů na pravou míru spokojená? 😛
Účinnost nové brzdy na kole Pionýr byla také značně vyšší, než té původní. S tou původní kolo zablokovat nešlo, s ráfkovou to nebyl problém. Takže na páčku brzdy bylo nutno sahat opatrně a kdo na ráfkovou brzdu nebyl zvyklý, měl problémy.