Na začátku druhé třídy jsem uměl prakticky všechno, co člověk potřebuje k tomu, aby v divočině přežil a hlavně aby se obešel bez pomoci druhých. Táta mi vštípil dvě zásady, a sice: Když se půjdou všichni utopit, půjdeš taky? A za druhé: když se dva perou, nech je být. Poblejou se, olížou se a ty budeš ten špatnej!

Život mne velmi rychle naučil, že to tak skutečně funguje, (čest velmi vzácným výjimkám). Takže jsem si žil vlastním životem. Ve škole jsem si hleděl svého, přestávky trávil zásadně mimo třídu, což se ukázalo být výhodné, neb jsem unikal kolektivním trestům za spáchaná alotria a náhradám vzniklých škod.

Tehdy to fungovalo tak, že byl zaveden institut třídního důvěrníka, což byl jen vznešený název pro udavače, který měl pedagogickému sboru donášet, co se ve třídě děje a co kdo rozbil. Soužka třídní, bůhví proč usoudila, že bych se pro tuto funkci hodil, takže o velké přestávce jsem byl odvelen do sborovny a bylo do mne hučeno, abych to vzal, že… a že…

Když jsem to odmítl, řka že s tou bandou blbců nechci nic mít a žalování je dobré leda pro holky, byl jsem, za řevu, že nemám pochopení pro potřeby školy, a že mi to bude připočteno k ,,dobru“, vyhozen.

Spolužáci sice můj postoj ocenili, ale to mi bylo putna, bral jsem je stejně vážně, jako pedagogický sbor a když jsem si představil soužku třídní, jak doma štípe dříví na podpal, měl jsem o svoji soukromou estrádu postaráno. Prostě jsem znal svou cenu a mínění okolí mne nezajímalo. Oni mne potřebovali, já je ne.

S třídními důvěrníky to nakonec na celé škole dopadlo tak, že ve všech třídách bez výjimky se této úlohy ujaly holky. V každé třídě byla minimálně jedna zamindrákovaná Miss Ošklivinec, která si své postižení takto léčila. Pro mne to byl jasný signál, že pokud si budu chtít nudný školní život zpestřit nějakou lumpárnou, nesmí mne při tom nikdo spatřit.

Takže se nikdy nevyšetřilo, kdo rozbil izolátor na sloupu s vedením 220 V, takže celou hodinu sledovala celá škola, jak uvolněný drát vystřelí vzhůru, (vedení bylo nataženo tak, že od sloupu šlo do stran a na obě strany do kopce, takže uvolněný drát se prověsil do oblouku), dotkne se drátu, nataženého nad ním, přičemž to mohutně a po celé délce zaprská a zajiskří, uvolněný drát se odrazí a vrátí.

Vydrželo to hodinu a bylo to velmi půvabné, ohňostroje byly tehdy vzácnou podívanou, a protože se nejednalo o tvrdý zkrat, ochrany na blízké trafačce nezabraly. Nikdo nevěděl, že mám prak vlastní výroby, vybavený dvojicí mohutných modelářských gum a zásobu ložiskových kuliček o průměru osm milimetrů. Mělo to takovou sílu, že to do břizolitové omítky udělalo ze dvou metrů skoro centimetr hluboký důlek, takže rozbít porcelánový izolátor s tímto vybavením byla brnkačka.

Stejně tak nikdy nikdo nezjistil, kdo v zimě nasypal na rozpálené, parou vytápěné radiátory ve dvou třídách práškovou síru. Ráno jsem si přivstal, (musím zítra dřív, máme třídnickou hodinu), Vklouzl do, v tu dobu naprosto prázdné, školní budovy, síru nasypal na rozžhavené radiátory a schoval se na WC. Deset minut před osmou jsem se nenápadně vmísil do davu v šatně, ale to už chodba hezky voněla a ve třídách bylo modro a nedýchatelno.

Síra se na žhavých radiátorech roztavila, zatekla mezi žebra a ochotně oxidovala na kysličník siřičitý. Výsledek byl ten, že zimní prázdniny se o týden prodloužily, ve třídách byla otevřená všechna okna, kterými se valil ven modrý dým a školník fedroval pod kotel metráky koksu, protože se velmi rychle přišlo na to, že jediná možnost, jak se čoudu a smradu zbavit je, topit, dokud to všechno nezreaguje.

Doma ve sklepě jsem kdysi našel tzv. sirnou svíčku a pořádnou, což byl svitek papírové lepenky tvaru Babylonské věže, sírou bohatě napuštěný, po několika minutách klepání kladívkem se síra od lepenky oddělila a bylo jí skoro půl kila). Všichni sice tušili, že mám v obou lumpárnách prsty, ale kde není žalobce, či spíš udavače, není ani soudce a důkazy veškeré žádné. Prak jsem nosil v tajné kapse, našité na nohavici zevnitř, takže prohlídka aktovky a přezůvkového pytlíku dopadla negativně a síru jsem přinesl v papírovém sáčku, který skončil v bordelkoši před kotelnou a při nejbližší příležitosti pak i v kotli.

Rodičové nás oba učili, že peníze se dostávají jen k výročí a pokud chceme nějaké finance, musíme si je vydělat. Pro mne to problém nebyl. Ve sklepě byl ponk se svěrákem a spousta nářadí, takže jsem opravoval rozbité hračky a starším spolužákům koloběžky a kola. A protože jsem měl, byť nepřímý, přístup k autogenu, elektrické svářečce a kovárně, poradil jsem si i s náročnými problémy.

Taktika byla jednoduchá: dej mi to sebou domů, zítra to budeš mít hotové. (většinou to byla práce na pár minut, ale čím déle oprava trvala, tím ochotněji zákazníci obraceli kapsy naruby). Ceny, pochopitelně, odpovídaly možnostem zákazníků, ale tam, kde ostatní škudlili korunky, měl jsem já dvouciferné možnosti.

V peněžence v šupleti nočního stolku jsem měl ,,pohotovostní zásobu“, ze které jsem si dopřával zmrzlinky a nanuky cestou ze školy a na vkladní knížce na heslo mi také penízky hezky přibývaly. Takže když se jednoho krásného dne objevil v místním pelmel obchodě, (kovomat + drogerie+ různé ,,nezbytné“ věci) bakelitový fotoaparát Pionýr 2, rozbil jsem pomyslné prasátko a přinesl jsem si ho domů i se třemi filmy.

Pro později narozené: Byla to bakelitová krabička s vytáčecím objektivem typu Periskop – dvě čočky v provedení kladný meniskus, závěrka s dvěma časy – 1/50 sec. a B a dvě clony – 8 a 16. Fotilo se na svitkový film široký 6 cm a byly dvě možnosti: buď na ,,plnou díru“ – čili čtverec 6 x 6 cm a dvanáct obrázků, nebo se použily dvě plechové vložky, čímž se formát zmenšil na šířku 4,5 cm a na film se vešlo 16 obrázků. (Dnes stojí foťák s takto velkým snímačem skoro milion).

Rodičové nic netušili, dal jsem si dobrý pozor, abych nic neprozradil, takže o tom, že mám foťák a fotím se dozvěděli až když jsem přinesl tátovi exponovaný film, aby mi ho dal vyvolat. Táta měl kamaráda, který si focením přivydělával a vlastnil veškeré vybavení, t. j. temnou komoru, chemikálie, ze kterých si sám míchal vývojku, zvětšovací přístroje a vše potřebné ostatní. Takže otec se s ním v práci domluvil a druhý den mne za ním poslal:

Čím fotíš, mladej?

Tímhle. (předložil jsem přístroj)

Hehehe, něco tak primitivního jsem ještě neviděl, to jsem zvědav, co z toho vyleze.

A jak se to vlastně vyvolává, já bych si to chtěl taky zkusit.

Vyvolat negativ není problém. Tohle je tank, takhle se otevírá a zavírá. Tady do té cívky naláduješ potmě film, zavřeš ho do tanku a pak už můžeš rozsvítit. Touhle dírou naleješ vývojku a tím hle čudlíkem musíš pět minut kroutit.

Pak ji vyleješ, naleješ vodu, párkrát zakroutíš, vyleješ vodu, naleješ ustalovač, pět minut kroutíš, ustalovač si sleješ zpátky do flašky, protože vydrží a je hotovo. Pak už negativ jen opláchneš a dáš sušit. A teď si zkus nacpat do té cívky film, tady je starý negativ, zkus si to napřed na světle a pak potmě.

Zkusil jsem, povedlo se. Takže jsem si svůj první film následně sám vyvolal. Výsledek tátova kamaráda šokoval. Hele, vono je to nádherně prokreslený a ostrý, to teda zírám, (sám fotil Rolleiflexem). Takže zítra k večeru přijď, budeme z toho dělat fotky, teď to musí uschnout. A máš ještě nějaké filmy?

Mám, ještě jeden.

Takže: tady ti dám tank, tady máš flašku s koncentrovanou vývojkou, ředí se jedna ku dvaceti, (Rodinal), tady máš flašku s ustalovačem a nějaký zatemněný kamrlík už snad doma najdeš.

Druhý den jsem dorazil s dalším vyvolaným negativem.

Následně jsem se naučil, jak zacházet se zvětšovákem, jak vybírat papíry, (od ultraměkkého až po ultratvrdý), jak zvolit správnou délku expozice… Takže když jsem další den přinesl do školy fotky z okolí Řevnic s tím, že jsem je nejen nafotil, ale i sám vyvolal, sklidil jsem opět další vlnu bledé závisti, naštěstí to nebylo až tak hrozné, protože většině davu vůbec nedošlo, co všechno to obnáší.

Rodiče, zejména máma, byli vykulení, sestra začal ječet, že chce foťák taky a otec usoudil, že je čas konat. Takže k narozeninám jsem dostal dvouokou zrcadlovku Ljubitěl 2 (druhá třída ZDŠ) s expozimetrem, zvětšovací přístroj Opematus, několik balení ustalovačů, misky s pinzetami a další flašku koncentrovaného Rodinalu, což byla vývojka z výroby Agfa Wolfen, Později ORWO R 09 – výborná a hlavně dlouhoživotnostní a jednorázová.