Nástup do druhého ročníku trapárny, jménem základní škola proběhl bez mimořádností. Na školním hřišti se sešlo veškeré osazenstvo, pan ředitel přednesl projev č. 1 (zahájení školního roku, č. 2 bylo k zakončení a č. 3 k čemukoli jinému), byli jsme odvedeni do tříd, usazeni do lavic. Pro mne bylo vybráno místo, kde jsem měl vynikající výhled z okna a byl od stupínku co nejdál; soužky už věděly, že pokud má být ve třídě snesitelně, není jiná možnost.

Byl jsem v lavici sám, spolužáci se mnou nechtěli nic mít, (nenapovídá, nedává opisovat, nic nepůjčuje a navíc vždycky všechno ví). Takže jsem měl nejen pohodlí, ale i jistotu, že nikdo se pokusí okoukat, natož napodobit moje know how. (domácí úkol hned o přestávce, dokud si pamatuji, vo co go).

Ne že bych si s ním neporadil i později doma, ale proč marnit drahocenný čas volna něčím, co mohu pohodlně udělat hned? Rodiče nikdy netušili, kdy se vlastně učím a jestli vůbec, ale neomluvené hodiny jsem neměl, stížnosti na chování nebyly a vysvědčení také nevzbuzovala negativní emoce. Na třídní schůzky chodil zásadně otec, (táto, zajdi tam, já vím, že o nic nejde, ale na ty kecy o stranění se kolektivu a deptání spolužáků nemám nervy).

Táta nechal soužku vykecat a pak prohlásil, že život není peříčko, s klukem doma nejsou problémy a pokud soužka neví, jak na něj, je to její chyba. On je se mnou spokojen; jsem šikovný, pracovitý, se vším si poradím a to je klíčové, jestli koukám při vyučování z okna nebo ne, je mu jedno a řešit to začne, až začnu nosit špatné známky.

Soužka prohlásila, že je stejně obdivuhodné, co všechno umím a znám a že to musí být strašně obtížné mne to všechno naučit. Tím tátu nesmírně pobavila, a když jí řekl, že o tom, že bych se někdy něco učil, vůbec neví, byla soužka na mrtvici.

Prosím vás, co dělá, když přijde domů?

Coby, hodí do tašky věci na druhý den, někam vyrazí a vrátí se až po tom, co přijedu z práce!

A on se opravdu neučí?

Ne. když mu kontroluji učení, má úkoly hotové a říká, že mu stačí, co slyší ve škole, takže proč by si to doma četl znovu?

A co jinak dělá?

Coby, když je potřeba, dojde nakoupit, naštípe dříví, postará se o zvířectvo, má skalku, sbírku motýlů, akvárium…

Proboha, on opravdu štípe dříví? Ve druhé třídě?

Jo. Rozbije klínama a palicí pražec, rozřeže ho a naštípe. Ale s palicí a klínama jen, když jsem u toho, v sobotu, nebo v neděli. To si připravíme forotu a on pak přes týden štípe to nařezané. To víte, vaří se na sporáku na uhlí, bez dřeva to nejde.

Bylo vymalováno.

Učitelstvo už pak dalo pokoj, já se vzdělával, prvních pár dní jsem četl učebnice, a když jsem do paměti vstřebal jejich obsah, přešel jsem opět na domácí a později obecní knihovnu, kam se přihlásila maminka, ale knížky jsem si s ní chodil vybírat já. Nějak jsem zapomněl vzít na vědomí, že existuje něco, jako povinná četba, takže zatímco ostatní děti do sebe ládovaly Timura, Čuka a Geka, malého Bobše, odvážnou školačku a další literární skvosty, louskal jsem Maye, Setona, Verna, Coopera a další literaturu tohoto druhu.

V lesích a na loukách jsem chytal motýly, z přírody na skalku úspěšně přesazoval různé, leckdy velmi vzácné a leckdy i nebezpečné rostliny, a ač, jak jsem zjistil mnohem později, odborníci tvrdili, že to, či ono přesadit nejde, že to zahyne, mě rostlo všechno, nejspíš proto, že jsem názory oněch odborníků neznal. A i kdybych je znal, asi by na mne neudělaly nějaký podstatný dojem.

Drobné úrazy a oděrky jsem řešil tak, že jsem si postižené místo olízal a pokud tekla krev, na několik minut obvázal řádně špinavým a dlouhodobě používaným kapesníkem. (kapesníky jsem měl vždy v hojném množství v každé kapse jeden, nehodlal jsem řešit dilema: mám, či nemám, takže množství to jistilo a do prádla šly vždy teprve tehdy, když při pokusu o ohnutí křuply. Takže bakterie měly posvícení, ale infekce se jaksi nekonaly, rány se hojily prakticky na počkání a bez komplikací a bez jizev.

Nějakým zázrakem se mi povedlo úspěšně přesadit koniklec český, který držel ve skále tak dobře, že se mi podařilo vydolovat z půlmetrové, (zjištěno jindy a jinde) sítě kořenů jen třícentimetrový pahýl. Ta potvora kytka nejen, že to přežila, ale v měkké úrodné hlíně začala divoce růst a za dva roky jsem měl na místě mrňavého chcípáčka ohromný nádherný trs s několika desítkami květů.

Z odborných knih jsem se dočetl, jak se mají správně preparovat motýli. Preparační jehly jsem vyrobil z ořezaných lískových prutů a jehel na šití tak, že prut jsem upravil do tvaru rukojeti, duši navlhčil roztokem barvy v terpentinu, šicí jehlu upnul do vrtačky ouškem ven a vrtačkou zatočil do duše, takže ven koukal jen hrot s cca 2 cm dříku.

Prkénko s drážkou jsem vyřešil tak, že jsem na půdě objevil zbytky parket z dob, kdy se rekonstruovaly podlahy, a prostě jsem svrtal a sešrouboval vždy tré parket k sobě. Špendlíky se skleněnými hlavičkami a kousky pauzáku už nebyly v domácnosti, kde živitel rodiny pracoval u firmy vytvářející pauzákové matrice a maminka fušovala do krejčoviny, problém, a tatínek dovezl z prodejny v Jungmannově ulici speciální zasklené krabice a entomologické špendlíky.

Největším problémem byla síťka. To, co se prodávalo v obecní Narpě za 4 Kčs, sice jako síťka vypadalo, ale byla to spíš ozdoba pro dívenky předstírající romantický zájem o entomologii.

Zasáhla náhoda. Jednou jsem se přimotal k četě, opravující ve stanici výhybky. Bylo mi vysvětleno, jak je řešeno jejich přehazování, (jak to dělají v Německu jsem z dědových knih věděl), takže jsem, jako obvykle vzbudil nadšení a byl mi předveden otevřený přestavník klepetáč, závorník a signalista pilně kvedlal pákami, abych měl dokonale jasno. Přednesl jsem novým přátelům svůj problém: potřebuji metr nějakého hodně pevného a tvrdého drátu.

A na co?

Na pořádnou síťku na motýly!

Počkej, a k čemu ti ten drát bude?

To je jednoduché, potřebuji něco, co se neohne, když s tím seknu po motýlovi a seberu ho i s kytkou, na které sedí.

Nojo, ale jak to chceš ohnout, víš, jak je ten drát tvrdý? Má čtyři milimetry v průměru a v tahu unese čtyři tuny!

Mám svěrák, hasák a sikovky, nějak to zvládnu.

Hasák a sikovky?

Předevčírem jsem u sousedů měnil kohoutek, vím, co s tím.

A jak to přiděláš k nějaké té tyči?

Mám dřevěný hranol 3 x 3 centimetry, takže tomu udělám takový jako nohy a z každé strany třikrát dva hřebíky lepeňáky. Asi takhle. A do prachu cesty jsem nakreslil svoji představu.

Chlapi se ze začátku chechtali, ale když koukli na malůvku, smích je přešel.

Hele, von to má perfektně vykoumaný, můj kluk věčně brečí, že má síťku rozbitou a když mu ji opravím, je to tak na čtvrt hodiny! Dobrý, mladej, tady máš a díky za radu.

Ocel byla tvrdá a houževnatá, jenže já už od kováře věděl, jak na to. Stačil poměrně malý ohníček, drát v něm změkl, a když jsem ho po vytvarování zakalil, byl výsledek excelentní. Hotový výrobek jsem přinesl ukázat a sklízel oprávněné uznání, zejména tepelná část technologie zpracování udělala obrovský dojem.

Našít na drát obrubu z odolné skoropytloviny a k ní přišít pytel z běžné lehké látky už pro mne byla hračka. Síťka mne provázela školním životem až do doby, kdy jsem odešel do učení. Nebyla sice z nejlehčích, ale byla bytelná a naprosto spolehlivá. Navíc byla i univerzální a bylo možno ji používat i ve vodě k lovu krmiva pro rybičky.