V zotavovně se mi líbily jedině vycházky do přírody. Kluci honili po louce mičudu, dívky vily věnečky, jak se na řádné a slušné děti slušelo a já, coby enfant terrible, pozoroval, jak mravenci staví mosty přes lepkavé pásy kvetoucích smolniček ve snaze dostat se k nektaru v květech a obdivoval lesklé skvrny na rubové straně zadních křídel perleťovců.

V lesích byly hojní lyšajové svlačcoví, obrovské šedé černě krumplované můry, které po chycení a puštění měly ve zvyku se ke startu rozbíhat a při tom svými drápky citelně škrábaly. Veškeré ženstvo, včetně dospělých, z nich mělo panický strach, čehož jsem pilně zneužíval, když se někdo pokoušel mne umravnit k obrazu ostatních.

Ale Vysočina už byla daleko, a když mne loni toulačka za orchidejemi do oněch míst znovu zavedla, zjistil jsem, že vše je jinak a příroda opět jednou doplatila na to, čemu se vznešeně říká podnikatelský záměr.

Máti můj předčasný návrat přežila celkem dobře, když se vrátila, byl jsem s otcem na fízlárně a sestra jí sdělila, že jsem ze zotavovny utekl a vrátil se domů. Máti myslela, že to je blbý vtip, takže realitu přijala jen s mírnou a dočasnou psychickou úhonou.

Nicméně rodičové usoudili, že je nezbytné, aby si ode mne aspoň na chvíli odpočinuli a tak otec domluvil se svou sestrou, že si mne na zbytek prázdnin vezme k sobě. Teta bydlela v domku ve Svinařích, kde se otec i ona narodili, se svým manželem a mojí babičkou z otcovy strany. Strejda pracoval jako řidič linkového autobusu a jezdil trasu ze Zadní Třebáně přes Bílý kámen, Svinaře, Hodyni Hatě, Skuhrov, Liteň, Měňany a Koněprusy do Berouna a zpět; některé spoje pak zajížděly až ke Královodvorským železárnám.

Oba věděli, co jsem za číslo a problém s mým hlídáním vyřešili jednoduše. Strejda zastavil z autobusem cestou ze Třebáně před domkem, teta mu dala v sadě ešusů pro nás oba jídlo na celý den, já byl usazen na služební sedalo dopředu vedle řidiče, a na cestách strávil se strýčkem celý den.

Pitný režim se neřešil; až budem na konečné, dostaneš napít, teď koukej, jak je tu hezky! (a bylo). Brzy jsem nad svými tělesnými pochody získal absolutní kontrolu, takže jsem se stal dokonale imunním jak proti kinetóze, tak proti tlakům na močák a střeva, pokud nebyl v dohledu záchod, necítil jsem ani potřebu.

Autobusová linka vedla pod pásmem Hřebenů a Brd a také, a to převážně, územím dnešní CHKO Český kras. Bílé vápencové kopce mezi Měňanami a Koněprusy, jakož i struktury skal na cestě z Koněprus do Berouna ve mně vzbuzovaly nadšení, v kombinaci s bujnou zelení a bohatstvím květů to pro mne byl ráj na zemi.

U Koněprus vedla silnice pod mostem úzkorozchodky, která vozila vápenec z lomu v Koněprusích do železáren a cementárny v Králově dvoře. (provoz ukončen k 31. 12. 1962, dnes už po ní prakticky nic nezbylo). Parní mašinky a miniaturní vagonky vypadaly jako by patřily do liliputí říše z Guliverových cest a pokud bus zastavil v době, kdy se na mostě něco dělo, bylo jasné, že ze zastávky se odjede se zpožděním.

Strejda to nesl mnohem hůř, než cestující, ale nějak to vždy přežil, většinou ho v cíli nikdo nedusil a pokud se dostavil kontrolní orgán, bylo mu řečeno, že se ve Třebáni, (Berouně), čekalo na zpožděný vlak.

Když měl strejda volno, (pravidelné vystřídání), šlo se, buď s ním, nebo s babičkou, po okolí. Svinařemi protékal od jihu k severu Halounský potok, který byl zajímavý tím, že v něm byli raci a střevle a měl rezavé dno, protože protékal výběžkem ložiska železné rudy, která se dolovala na Skalce u Mníšku pod Brdy.

Střevle jsou na první pohled nezajímavé, dnes chráněné kaprovité rybky, které se ale v době tření dokáží vybarvit jako trojitá duha a v této době jsou nádhernou ozdobou každého akvária. Raky babička uvařila a večer se mlsalo, Pokud někdo z vás pamatuje Sovětské konzervy Chatka, tak tohle bylo ještě o něco lepší.

Svinařský potok protékal pod obcí na dně širokého údolí, kterým kdysi dávno protékala Litavka. Jenže pak se podzemí splašilo, u Osova vyrostl hrb, který obrátil tok Litavky ke Zdicům a na místě říčky zůstal jen potok, který ústí v Zadní Třebáni do Berounky.

Tehdy hostil mřenky, sekavce, piskoře, pstruhy, vranky, a další druhy, které jsem ze špinavé, leč úživné Berounky neznal. Ale ani ten to neměl lehké. Láva se ve Třebáni dostala těsně pod povrch půdy a vytvořila přehradu, kterou potok nakonec prokousal, ale se kterou se pak museli poprat stavitelé silnice a lokálky ze Třebáně do Litně a Lochovic.

Rozdováděná láva se pokusila přehradit i Berounku, ale už neměla sílu a půdu na dně řeky zvedla jen nepatrně. Zbyl jen mohutný masiv Třebáňské Černé skály, (Letovská je z břidlice) kopec nad Rovinou, jménem Políčko a trojdílný masiv Skalice, který je natolik pozoruhodný, že mu věnuji jeden z dalších dílů.

Lokálka do Lochovic, zvaná též houbařská dráha, je fenomén, o kterém je rovněž nutno utrousit pár slov. Původní projekt počítal s tím, že trať povede ze Třebáně údolím Svinařského potoka přibližně souběžně se silnicí. Jenže jakýsi pan Daubek měl v Litni pivovar a cukrovar a bůhvíco ještě, (dnes už tam má jen hrobku u křižovatky silnic na Třebaň a Svinaře) a tak místo aby trať vedla rovně údolím, byla poslána údolím Stříbrného, (spíš špinavého a smradlavého) potoka do Bělče a Litně.

Přes 250 m výškového rozdílu překonávala stoupáním až 26 promile, což je hodně i na dnešní poměry a protože trasu nebylo možno přes členitý terén s obrovskými výškovými rozdíly převést plynule, byla v Litni vytvořena úvraťová stanice. Pan statkář byl spokojen, na vlak to měl s mizerným pivem a zemědělskými produkty coby kamenem dohodil, cestující už na to byli hůř.

Vláček vyjel ze Třebáně okamžitě na stoupání, projel po kraji obce, ostrým obloukem se zanořil do průkopu v lávovém proudu a vyjel na násep dobrých dvacet metrů nad silnicí, kterou o necelý kilometr před tím překonával úrovňovým přejezdem. Pravým obloukem na vysokém náspu se dotkl masivu Malých Himalájí, jak se říkalo vysokým kopcům na obloukem Berounky mezi Třebaní a Karlštejnem, jenže z jeho druhé, jižní strany, oblouk vlevo, násep s propustkem přes Stříbrný potok.

Přejezd přes polní cestu a po pravém břehu údolí, ale vysoko nad vodou, do Bělče a Litně. V Bělči se trať na chvilku srovnala, ale hned za zastávkou znovu stoupák, pak esíčko vlevo, vpravo a úvrať v Litni. Vlaková četa přeházela výhybky, vedení vlaku se ujal postrk, protože se jelo jakoby zpátky, ale do kopce se pokračovalo dál.

Nejvyšší bod trati byl v zářezu v místě, kde se oblouk, kterým se trať vytáčela z původně východního na západní směr, lomil. Pak už to šlo po spádu ke krvárně, což byl provoz, který zpracovával krev z jatek a dokázal nepříjemným zápachem zamořit celé údolí. U krvárny se trať jakž takž srovnala a pokračovala na Nesvačily, Všeradice, Neumětely, Osov a Hostomice do Lochovic, kde překročila Litavku a napojila se na trať Zdice – Protivín.

Z oken domku ve Svinařích bylo vidět na místo, kde se trať vynořila ze zářezu, překřížila polní cestu a vzápětí se zanořila do lesa, kterým pak pozvolna sestupovala. Vláčky před přejezdem houkaly, což bylo slyšet až na dvorek. Pro mne, pokud jsem náhodou nebyl na cestách, to byl signál: Všeho nech, padej k oknu a koukej. Ze zářezu, (lesa) se vynořil typický červený motoráček, několik vlečňáků, druhý motoráček a vše ihned v lese, (zářezu), zmizelo.

Houbařská dráha rozhodně nebyla o rychlosti a pohodlí, kdo pospíchal ze Třebaně do Lochovic, jel raději přes Beroun a Zdice. Dřevěné lavice Hurvínků a jejich přípojných vozů, plus kodrcání jednoduchých podvozků, rachot a řev motorů, jedoucích do kopce na plný výkon nebylo nic pro skleníkové květinky, zvyklé na současná sedadla.

Jenže kdo chtěl do Brd na houby, neměl jinou možnost, a i dnes tato trať zažívá o víkendech značné nápory houbařů, protože nacpat obsah dvou plně obsazených City Elefantů do soupravy složené z několika orchestrionů a přípojných vozů je opravdu kumšt.

Dokončení prázdnin pro mne bylo rozhodně pozitivní. Vypěstoval jsem si téměř absolutní odolnost vůči potřebám těla a negativním vlivům cestování, získal lásku poznávání nových krajin, seznámil se s místy, která jsem pak často navštěvoval a díky strejdovi, který mne v pauzách na konečných stanicích, (byl vyučený automechanik), seznamoval s útrobami silničních vozidel, další technické znalosti.

Na konci prázdnin jsem věděl, co je to spalovací motor, jak pracuje dvoutakt a čtyřtakt, jaký je rozdíl mezi dieselem a benziňákem, a proč je v autobusu kompresor a jak se to dělá, aby se dveře autobusu otevíraly a zavíraly stiskem jakéhosi čudlíku.