První rok školní docházky pomalu končil. Osobně jsem chození do školy nepovažoval za nijak významný přínos; většinu z toho, co mne naučili, už jsem uměl z dřívějška, nuda v hodinách kreslení, jeden velký opruz v hodinách tělocviku.

Užalované a uječené spolužačky, které, už v tak raném věku, zajímala jen paráda a kvůli nazdobenějším šatičkám byly schopny si dělat rafinované naschvály a spolužáci, kteří žili v úplně jiném světě, a strašně je štvalo, že na ten můj nedosáhnou.

V obci ještě pořád přežívali drobní živnostníci, měli dílny, montovny a v nich strojní vybavení, které měli sice zakázáno používat, ale když bylo třeba, ochotně pro dobrého známého přiložili ruku k dílu. Táta občas potřeboval opravit něco na motocyklu, nebo do domácnosti, takže po domluvě, většinou na nějakém tom candrbálu, kde hrál, zašel ,,na návštěvu“ a mne vzal vždy sebou.

A já nadšeně zíral, jak soustruh, či fréza dělá z kusu rezavého železa kýžený náhradní díl, nebo se pomocí autogenu, či elektrické svářečky rozbité kolečko stává opět funkčním. Když jsem pak, cestou ze školy na dotyčné místo zabloudil znovu, byl jsem přátelsky přijat, zatímco ostatní děti byly vyhnány s tím, že: Tady nemáte co dělat, běžte si hrát jinam, kdo vás má, holoto mizerná hlídat, tady se pracuje.

Samozřejmě, že jsem v rámci svých možností vypomáhal: takhle mi to podrž a zavři oči, elektrické svařování je prevít! K elektrice jsem byl občas připuštěn, sice jen cvičně, ale po několika lekcích jsem uměl vybrat vhodnou elektrodu, nastavit proud a dva kusy železa skutečně svařit.

U sklenáře jsem se naučil řezat diamantem a zasklívat okna, u truhláře mi byl objasněny taje, souvisící se spasováváním dřevěných konstrukcí a ručním obráběním dřeva. U obecního kováře jsem pochytil základy jeho řemesla natolik, že koncem první třídy už jsem dokázal vyrobit i tak relativně složitou věc, jako byl polotovar vratového šroubu.

Takže koncem první třídy jsem zvládal základy devatera řemesel. Ve třídě jsem se sice stal vyvrhelem, se kterým nechtěl mít nikdo nic společného, ale mě to nevadilo, dětský svět už pro mne definitivně ztratil jakýkoli půvab, zatímco ten dospělácký byl pořád plný překvapení a poznatků, které jsem nasával jako houba vodu.

Učitelský sbor sice ze začátku ječel a na třídních schůzkách brblal temné hrozby o zvláštní škole, ale táta se nedal a prohlásil, že jeho syn není tele a sám dobře ví, co je pro něj dobré a co ne. Závěrem pak učitelům doporučil, aby na mne neplýtvali časem a věnovali se raději ostatním. Takže třída byla rozdělena na tři celky: kluky, holky a mne a tak to zůstalo až do konce školní docházky.

Když začaly prázdniny, rodiče mi zařídili pobyt v dětské zotavovně v lázních Svaté Kateřiny u Počátek. Tyto, dnes luxusní soukromé lázně, leží poblíž vrchu Lísek, kde pramení řeka Jihlava. Takže první prázdninové pondělí mi máma s tátou vzali objemný kufr a šlo se na vlak.

Cestu do Prahy jsem znal, ale na Wilsoňáku se šlo podchodem na jiné nástupiště, kde stál rychlík do Českých Budějovic. Cesta mne trochu zklamala, z rodné trati jsem byl zvyklý na svižné tempo jízdy, ale zatáčkovitá a stoupající trať do Benešova nic moc a nebýt majestátního mostu v Čerčanech…

Z Čerčan do Benešova se pokračovalo opět pomalu a za Benešovem, kdy zmizela druhá kolej, už to byla naprostá nuda. Ve Veselí jsme přestoupili na osobáček do Jihlavy a v Počátkách cesta vlakem skončila. Táta sehnal cosi, jako taxík, co nás dovezlo až před zotavovnu. Byl jsem i s kufrem předán, rodiče se rozloučili a odjeli.

Sestra mne odvedla do patra do pokoje, kde nás bylo pět, a řekla: Tady máš skříňku, vybal si věci, tady stolek, tady postel, kufr ti uklidím do skladu; dobře, že ho máš podepsaný. A za půl hodiny je svačina, jídelna je dole. Odešla, já si vybalil věci a odešel k místu, kde se vydávala strava. Jenže okýnka byla zavřená a nikde nikdo, až po skoro hodině se dovnitř vlila řeka povykujících dětí.

Takže jsem si vzal tác, stoupl do řady a nechal si naložit cosi, čemu tam říkali jídlo a co jsem nemusel. Bílá káva, kterou jsem neměl rád ani doma, jakési sladké pečivo, (pro zapřisáhlého masožrouta prostě supr mňamka) a kus jakési vánočky s ROZINKAMI! Doma jsem je vždy pečlivě vyloupal a zahodil, takže jsem začal činit totéž. Okamžitě jsem byl seřván, s tím, že vánočka se tady jí celá, tedy i s tím polosladkým hnusem!

Naštěstí se mi povedlo většinu rozinek včas eliminovat a odklidit k sousedovi, který je velmi ochotně sezobal. Snědl jsem tedy vyčištěnou část a dloubání a transport zbytku dokončil později. A pak už to jelo podle ze školy známého a vysoce protivného scénáře. Ráno budíček, přesně v době, kdy byla chuť na všechno, kromě vstávání, kolektivní rozcvička, (třikrát FUJ), kolektivní hygiena, (FUJ Kolalokově limonádě) a kolektivní nástup na prefabrikovanou, zoufale jednotvárnou a bezmasou snídani! (Hnus fialovej!)

Pak se jednotlivé oddíly o počtu zhruba 15 kousků na jednu bachařku seřadily a šlo se buď ven, když bylo hezky, nebo do tělocvičny, když pršelo. Jedna z vycházek nás dovedla až na jižní stranu Lísku. Pod námi ležela Jihlávka a já zaregistroval vlak, evidentně přijíždějící a zastavující na nádraží.

Aha, přijeli jsme od Veselí, takže musím na vlak do Veselí a tam přestoupit na rychlík do Prahy, zbytek už bude sranda. Na nádraží to bude max. půlhodina, to pěšky zvládnu, v šupleti mám režijku a deset korun. A bič a pryč!

Počkal jsem, pro jistotu, dva dny, a jal se svůj plán realizovat. Po obědě (v době, kdy jsem byl vždy nejvíc aktivní a měl nejvíc chuti do života), byl vždy dvě hodiny odpolední klid; všichni museli povinně ležet a spát. Dozor měla sestra, která ho prováděla tak, že po uložení dítek a ujištění, že všechny spí, sedla za stolek a tloukla špačky.

Nicméně proplížení kolem ní a vrátnicí jsem riskovat nechtěl, takže taktický plán, aneb finta k oklamání nepřítele vypadal tak, že v době, kdy se uléhalo, jsem se jakoby zašil na WC, (sestři, mně je po tom obědě nějak těžko, musím na velkou). WC v patře byl nějak rozbitý, takže se muselo o patro níž.

Tím pádem jsem bachařce unikl a místo na WC zamířil do kotelny, kde v tu dobu, jak jsem bezpečně věděl, nikdo nebyl a která byla otevřena, protože v kotli se kvůli teplé vodě topilo, a v létě to se zavřenými dveřmi nešlo. Sestra na mne nějak pozapomněla a podle zmuchlané deky na lůžku usoudila, že už jsem zpátky. Jenže já už pochodoval lesem na nádraží.

Režijní rychlík Řevnice, pronesl jsem u kasy. Pan přednosta vykoukl, ale když viděl režijní průkazku a vyčouhlého mladíka, který evidentně ví, co chce, usoudil, že je vše v pořádku, požádal o čtyři koruny šedesát a žádanou jízdenku vydal. Na peroně jsem rychle zjistil, kterým směrem musím cestovat a na tabuli odjezdů, že vlak přijede do několika minut.

Stalo se. Nastoupil jsem, vlak se rozjel, průvodčí cvakl kleštičkami a na dotaz ohledně přestupu ve Veselí odpověděl, že budu mít čtvrt hodiny času a rychlík bude na třetí koleji. Přestup ve Veselí a cestu do Prahy a do Řevnic už jsem zvládl levou zadní a ve čtvrt na deset večer vstoupil na práh rodného domu.

Maminka byla na jakési schůzi, takže doma byl jen otec se sestrou. Otec byl na mrtvici a sestra začala ječet, protože myslela, že vidí nějaký přízrak. Co tu děláš? Kde ses tu vzal? Jak ses sem dostal? Nelíbilo se mi tam, tak jsem si došel na nádraží a vrátil se domů. A už tam nechci! Jídlo hnusný a buzerace jak v kriminálu!

Nastal šrumec. Táta mne vzal na okrsek VB a policajtovi řekl, co a jak. Policajt zavolal do Počátek, kde mu oznámili, že nikdo nic nehlásil a oni o ničem nevědí! Takže zajeli do zotavovny, kde bylo velké divení, sice se jim nezdálo, že chybím u svačiny a večeře, ale nikoho ani ve snu nenapadlo, že osmiletý klučina si udělal privátní výlet.

Otec pak dojel pro kufr, který jsem i se všemi věcmi zanechal na místě a tím moje první polovina prvních prázdnin (ne)slavně skončila.