Škola znamenala v mém životě významný předěl. Mohl jsem se pohybovat mimo domov bez dozoru a kontroly, protože život na venkově byl tehdy jen minimálně rizkový a: Jiřík už je velký a rozumný, do školy i domů trefí a bude chodit se Slávkem odvedle, takže jen ať chodí sám. Když může jezdit sám vlakem za tátou do Prahy, tak do školy to nebude problém.

Takže ráno jsem dostal na záda tašku s učením a svačinou, do ruky pytlík s přezuvkami a šlo se. Ve škole to byla nuda. Veškeré textem vybavené pomůcky jsem během dvou dnů přečetl a většinu jejich obsahu znal nazpaměť, což mi vydrželo až do konce deváté třídy, Takže místo sledování výuky jsem otráveně koukal z okna a přemýšlel, co podniknu odpoledne.

Soužky učitelky to strašně štvalo, protože pro spolužáky jsem byl inspirací, takže udržet ve třídě to, na co byly zvyklé, je stálo dost energie a zlobení. Jenže co s žáčkem který, místo aby slabikoval My- má- me-ma-so-ó-my-se-máme čte naprosto plynule, a řeší špatně napsaný příklad, (7 – 8 je kolik?) Jirko, nekoukej z okna a počítej! Minus jedna. – COŽEEEEÉÉ?……. promiňte děti, já to napsala špatně.

Nakonec to skončilo tak, že soužka třídní po verbální válce s otcem na třídní schůzce, (když vám vadí, že kluk umí víc než vy, tak ho prostě nechte být a věnujte se zbytku třídy!) se podle otcovy rady zařídila a já si ve třídě žil svým vlastním životem. V pololetí jsem dostal na vysvědčení jednu obrovskou jedničku a koncem roku dvě dvojky; z tělocviku a kreslení.

Tělocvik a kreslení byly dvě disciplíny, které jsem smrtelně nenáviděl. Nucení do pořadových a prostných jsem považoval za zhovadilost, (proč mám dělat vpravo v bok na fleku, a navíc na povel, když stačí otočit hlavu, nebo jít prostě do oblouku), tělocvičné nářadí mi silně připomínalo mučicí nástroje, které jsem kdysi viděl ve sklepení jakého si hradu, který jsme navštívili na jednom z výletů, a specifický odér tělocvičny měl k vůni květin na loukách také daleko.

Ječení rozkazů typu: Nástup, rozchod etc. Ve mě rychle vypěstovalo hlubokou alergii na veškeré projevy autority, nepodložené dostatečnými kvalitami rozkazujícího. Poslouchat rozumná slova od rozumného člověka ano, ale jekot tělocvikářky? Ani náhodou! Takže jsem tělocvik sabotoval, což mělo za následek, že ve vyšších ročnících se dvojky změnily v trojky a čtyřky. Jenže já věděl, že z tělocviku propadnout nelze, takže jekot, že stovku běhám za 35 vteřin, a krikeťákem hodím 9,20 m, mne nechával chladným: No co, někdo musí být poslední.

S kreslením to bylo to samé. Pravítko, kružítko a úhloměr byly moji výborní kamarádi, ale souch učitel trval na tom, že do svých malůvek musím vnášet uměleckého ducha a tvořit je od ruky. Dosáhl toho, že jsem se naučil kreslit technické výkresy bez pravítka a kružítka, což ho značně naštvalo, zatímco požadovaný umělecký duch se ne a ne dostavit. Rodiče prohlásili: je to sice škoda, že nemáš vyznamenání, (později, když došlo na ty trojky a čtyřky), ale kreslení a tělocvik tě živit zřejmě nebudou a to ostatní zvládáš, takže no problem.

V polovině padesátých let se ještě na některých školách učilo náboženství a rodina musela řešit dilema. Děda s babičkou byli tvrdě věřící a pilně chodili do kostela, maminka už ne a otec nemohl flanďáky, ač také pokřtěný, ani cítit. Pan farář si babičku s dědou po mši odchytil a: Jak to, že váš vnuk nechodí na náboženství? Jste věřící a je vaše povinnost šířit světlo víry!

Doma si děda předvolal mámu, (táty se bál) a začal do ní hučet že… a že… Podrobnosti jsem se nikdy nedověděl, ale když se táta vrátil z práce, máma se mu svěřila a táta si mne předvolal.

Hele, chceš chodit na náboženství? Ne. Slávek, (spolužák od vedle), chodí, a když přijde domů, je vyděšený a říká, že pan farář je kráká za vlasy a za uši a že na ně řve. Táta zašel za babičkou a dědou do patra a prohlásil, že do náboženství chodit nebudu a pokud to nebudou respektovat, bude zle!

Děda zlostně vrčel a jednou se mu povedlo propašovat mne v neděli do kostela na mši. Když jsem slyšel, jak pan farář z kazatelny hystericky ječí o mukách pekelných a bandě hříšníků, využil jsem první chvilky nepozornosti prarodičů, z kostela utekl a otcovi doma pověděl, co jsem zažil. Otec dědu seřval a tím vše skončilo.

Pan farář jednou ve městě odchytil maminku a zkoušel ji ukecat, když mu řekla, co všechno čtu, znám a umím, prohlásil vztekle: Právě takovéto přemoudřelé děti by měly chodit na náboženství! Zatěžujete svou duši velkým hříchem! Tím dosáhl toho, že maminka přišla domů, tátovi řekla, že pan farář je vůl a mě, že jsem se rozhodl moudře.

Pan farář nedopadl dobře. Děti mu na výuku, pod dojmem vykrákaných vlasů a bolavých oušek, přestávaly chodit a ty zbylé si doma stěžovaly, že je pan farář týrá. Takže pan farář dostal zákaz vstupu do školní budovy a následně byl převelen někam jinam. Po sametu z něj udělali mučedníka a v Řevnicích po něm pojmenovali jednu uličku.

Ve škole vládl duch kolektivismu, což byl pro mne i spolužáky problém. Oni měli proti mně obrovský vědomostní handicap, který nebyli schopni překonat, protože školní výuka jim nedávala šanci, aby mne dohnali. Navíc se zjistilo, že mám hudební sluch a umím i zpívat. Takže se stalo zvykem, že jsem školu v oboru zpěv každoročně reprezentoval na STM, čili soutěžích tvořivosti mládeže a bez problémů a bez jakéhokoli tréningu vyhrával okresní a občas i krajská kola. Navíc jsem se dokázal skamarádit i s tak nezajímavými věcmi, jako byly kleště, šroubováky, rašple, hoblíky pilníky, ale i klíny a palice na rozbíjení polen a pražců.

Pilou a speciální ,,kanadskou“ sekerkou, přizpůsobenou mým fyzickým možnostem jsem se oháněl s bravurou profesionálního dřevorubce; doma se topilo vysloužilými železničními pražci a ty bylo nutno napřed zpracovat, čili pomocí palice a klínů rozčtvrtit, nařezat pilou na patřičnou délku a rozštípat.

Ve třetím čtvrtletí první třídy už jsem toto vše zvládal, což budilo u dospělých údiv, u spolužáků posvátnou úctu a u pedagogického sboru zděšení. Takže zatímco ostatní dětičky poslušně slabikovaly, dumaly nad tím, zda jedna a dvě jsou opravdu tři, já si žil svým vlastním životem. Výuky jsem se zúčastňoval silně pasivně, a jen ty nejodvážnější kantorky si mne troufly vyvoláním zřídka vyrušit.

Úkoly jsem si udělal o přestávce, v tělocviku jsem vykonával pouze nezbytně nutné pohyby a tempem, které jsem považoval za přiměřené a které bylo o několik řádů nižší, než to požadované. Pokud došlo na nějaký sport, zaujal jsem okamžitě místo v brance a létajícím míčům jsem se snažil co nejméně překážet. Zlom nastal v momentě, kdy bylo vytaženo lano, a začala se s přetahovanou. Dopadlo to vždy tak, že jsem bez problémů odtáhl každého, včetně soužky tělocvikářky, což na tuto, mírně nadměrečnou, leč atleticky založenou dámu učinilo ohromný dojem. Jenže nastal problém; soužka si mne vzala na paškál a proč, když mám takovou páru, tělocvik flákám. Řekl jsem jí pravdu: Že poskakování a honění si trika na povel mne nebaví a když mne něco nebaví, tak prostě smůla.

Po posledním zazvonění jsem vždy vyrazil ze školy mezi prvními a tempem, na které nebyli moji spolužáci z tělocviku zvyklí, takže jsem jim během pár okamžiků vždy zmizel. Úkoly jsem měl hotové, látku na druhý den dávno v hlavě a zbytek dne až do večera byl jenom můj. Takže hurá k řece.

Kolem vody vedla protipovodňová hráz, (byla postavena za války a přežila bez poškození i povodeň v r. 2002). Mezi hrází a korytem byly louky, plné motýlů a květin, bylo tam jedno vosí hnízdo v zemi a doupata cvrčků, které jsem chytal, poodnesl stranou a vypustil vždy dva proti sobě. Cvrčkové jsou nesnášenliví rabiáti, a jakmile se někde dva samci potkají, je z toho vždy bitva, která skončí teprve sežráním poraženého.

V mělčinách se producírovaly rybky a kolem vody létaly motýlice, vážka, šídla a z břehu do vody občas mohutně žbluňkl ohromný skokan zelený a občas se v trávě zavlnila i užovka, většinou obojková, ale časem se objevily podplamaté a obojkové vyklidily pole.

Prostě pestrá a zajímavá škola života, bez buzerace a ječení. Domů jsem přišel plus minus stejně s tátou; Ahoj, co v práci? Dobrý, co ve škole? Nuda, jako obvykle a u řeky jsem našel tohle, podívej! No, hezký a co to je? Vzácná kytka a léčivka. Nojo, synku, na tohle už nemám, ale mám z tebe radost…

První třídu jsem absolvoval s dvěma dvojkami a rodičové usoudili, že potřebuji změnu a za dobré vysvědčení zasluhuji odměnu. Ale o tom až příště.