„Sandra, Sandra!“ Dětské hlasy se nesou přes hladinu jezírka a na okružní pěšině se objevuje zvolna se ploužící postavička. Sandře může být tak devět a běh je to poslední, do čeho by se jí chtělo.
„Sandra!“ nese se přes vodu a dívenka se s povzdechem dává zase do pohybu. Sotva se dostane za zatáčku a už se kolem řítí dva malí chlapci následovaní skupinou děvčat. Děti běží druhé kolo, zatímco Sandra se ještě plouží tím prvním.
Ze svého místa vidím mládence a dívku, kteří je mají na starost. Jsou pořád v klubku dětí, povzbuzují, smějí se, sami se zapojují do zadaných úkolů. Obdivuju, jakou soudržnost dokázali mezi různě starými dětmi vytvořit, aniž by potlačili jejich soutěživost.
Ono je těžké vychovat děti tak, aby byly hrdé na svá vítězství a nenechaly se udolat dočasným neúspěchem. Aby prohru nebo chybu necítily jako pokoření, ale jako příležitost ke zlepšení. Aby věděly, že být druhý, třetí, nebo desátý má také svoji hodnotu. Sláva vítězi, čest poraženým.
A není snadné povzbuzovat a chválit dítě trucující jako Sandra, která vypadala, že snahu cokoliv uběhnout vzdala ještě dřív, než začala. Napadlo mě, že třeba krásně kreslí, nebo zpívá… ale co je to platné, když má běžet?
Líbilo se mi, že nad ní ti dva mladí vedoucí nezlomili hůl. Co víc, když ostatní děti přece jen reptaly, tak navrhli další povzbuzování. A malí i větší se nadechli a přes jezírko se zase neslo skandování: „Sandra, Sandra!“ To bylo slávy, když se přece jen probojovala k cíli!
Doufala jsem, že až skončí sportování, začnou děti dělat něco, co bude Sandře bližší a dá jí to možnost vyniknout. Protože každý člověk potřebuje mít aspoň jednu oblast, kde se mu daří, která je schopná podržet jeho sebeúctu a tak podpořit odvahu bojovat tam, kde mu to nejde.
Pokud třeba Sandra po svačině krásně zazpívá, bude pro ni snazší smířit se i s tím během. Nebo aspoň s rychlou chůzí:))
(Napsáno pro Český rozhlas Hradec Králové 2014)
A tak se dnes ptám – jestlipak máte (si pamatujete) na nějakou činnost, ke které jste měli stejný vztah jako Sandra k běhu? A jak jste to řešili? Pomáhalo vám vědomí, že v jiných oblastech zase pro změnu vynikáte?:))
Ty „živtoně důležité předměty“ jsem úspěšně zvládala, ale často fakt jen poctivě a prance našprtáním. Takže jakmile nebyla nutnost, z hlavy se mi získané vědomosti zase rychle vykouřily. Např. chemie a fyzika, z našprtané Mend.tabulky si pamatuji snad 4 znaky stejně jako fyzické zákony je běda. Při matematice jsem také trpěla. Ale zase jsem měla ráda (a šly mi velice dobře) tělocvik a hudební výchova, takže se to nějak vyrovnalo a ze školních let jsem si neodnesla žádné mindráky a nepamatuji se, že by si kdy na mně nějaký kantor či kantorka „zasedli“.
Jako dítě jsem samozřejmě měla radost, když jsem třeba v tělocviku doběhla trať jako první apod. , ale čím jsem starší, tím méně mám jakékoliv soutěžení ráda (vlastní neprovozuji, mám na mysli celkově, světově), vždycky je mi líto poražených. Já vím, někdo musí vyhrát, ale oni se přeci snaží všichni a v soutěžích, kdy jde pak o miliony se „počítá“ jen ten první (alespoň v USA mám takový dojem)
Jinak si myslím, že umím prohrávat. Třeba stolní hry mě baví hrát prostě pro tu radost a je mi fuk jesli vyhraju nebo ne. Samozřejmě mě výhra těší, ale je to jen taková třešnička na dortu, není to důvod, proč hraji a mám stejnou radost, když příště vyhraje někdo jiný, hlavně, že se hraje. V dětství jsem jako děti (spřízněné na chatě) milovaly hrát karty – kanastu a žolíky (když mužská část vyrostla, hrávali pak mariáš). A hrály je s námi často i naše maminky (sestry), všichni na to dodnes moc rádi vzpomínáme. Vydržely jsme hrát hodiny asi hlavně proto, že jsme hrály především sobě pro radost, společně si užít. A to nám zůstalo. Když k nám jezdila maminka, hrály jsme tu spolu velmi často a dlouho halmu a která z nás vyhrála tu druhou neodradilo. Bohužel můj manžel karty nehraje a halma ho přestane bavit, když třeba 2x za sebou prohraje. Když spolu hrajeme Scrabbles, baví nás to, protože jsme silami většinou vyrovnaní. Ale když já vyhraji třeba 3x za sebou, také už nechce dál hrát. Umět prohrávat (hlavně, když o nic vlastně nejde) se člověk musí fakt učit. Myslím, že pak i s různými životními kotrmelci (které bývají „prohrou“) se dokáže vyrovnat lépe – nevzdat se.
Maričko, děkuju – neuměla bych to líp napsat (inlove)
S vyhravanim mam trochu profesionalni uchylku. Jaksi se ode mne ceka, ze ty pripady, co vedu, bych taky mela vyhrat. A muzu rict, ze kdyz vyhraju nejaky slozitejsi pripad, je velmi slastny. Ale taky asi proto s tou nutnosti vyhravat jsou pravnici casto na nervy.
„A muzu rict, ze POCIT, kdyz vyhraju …“
Hanko, to je prostě profesionální a s tím nic nenaděláš, Důležité je mentálně odlišit soud a proces od jiných situací, kdy člověk na tu pilu zdaleka tak tlačit nemusí 🙂
He, všichni píšete o těláku.
Já neuměla šplhat. Tím myslím vůbec. Přitáhla jsem se dvakrát a začala jsem se děsně bát a slezla jsem.
Takže jsem mívala dobrou známku za to, když jsem se přitáhla o jednou víc než posledně. 🙂 Ona totiž moje paní učitelka věděla, že se nahoře bojím a že nevěřím rukám. (V běhu zase věděla, že jsem vytrvalec, takže to, že jsem dala sprint mezi posledníma, taky moc nevadilo.)
OK, běhám dodnes nepříliš ráda… ale ten šplh mě celou dobu štval.
No a pak jsem přišla jako dospělá do džuda. Tam se dělají posilovačky všeho druhu. Člověk si ani neuvědomí, jak je den ode dne silnější a obratnější.
A po půl roce jsme dělali testy výkonnosti. Kolik kliků, než člověk padne; kolik sedů lehů za minutu; kolik koleček kolem tělocvičny za myslím 10 minut; za jakej čas opičí dráhu; kolik vteřin udržíme v napjatých rukách po deseti kilech; za kolik vteřin vylezeme na šplhadlo.
Džudo (respektive džúdžucu, ale to je buřt) bylo prima tím, že na tréninku byli všichni – od nováčků po zkušené. Takže se nováček nemusel absolutně stydět, že něco neumí, protože měl právo to neumět. Když člověku něco extrémně nešlo, vybral si nejbližšího barevnýho páska a zeptal se, jak to má dělat. A ten barevnej pásek mu s tím pomohl. Nevěřili byste, jak účinnej systém to je: člověk se učí strašně rychle, když chybí ten tlak, že je ten blbej a poslední – když má první rok přirozenej nárok být ten blbej a poslední; pak pár roků s nižším žákovským stupněm pomáhá těm blbým a posledním, zatímco jemu pomáhají vyšší žákovský stupně; potom už jako vyšší žák v podstatě dává pozor a jde a zasáhne, když je někde něco šejdrem, nebo i vede kusy tréninku (a pomáhá mu mistr); nakonec jako mistr vede celej trénink a úplně nakonec i celej oddíl. Nikdy na něj nepadne nic, na co by neměl zkušenosti – a dokud nemá zkušenosti a schopnosti, nepostoupí v hierarchii. Dole sice nemá hlasovací práva, ale nemusí skoro nic; nahoře může skoro všecko, ale má obrovskou zodpovědnost. Je to dobrej a hodně funkční systém, o dost odlišnej od západní verze školy.
Věděla jsem, že pravděpodobně nevylezu. Takže jsem se zeptala trenéra, co dělat, když nevylezu. Řekl: „Koukej přímo před sebe. Až nebudeš moct, lez dolů. Žádný problém.“
OK, sundám kabát od kimona a lezu, lezu, pomalu lezu. A když už skoro nemůžu a pracky se mi třepou, zastavím se a chci lézt dolů. A zespoda se ozve řev: „Koukni nahoru!“
Byla jsem půl metru od značky u stropu.
Tak jsem tam vylezla, dotkla se jí, slezla dolů a poobjímala radostí celej oddíl. 🙂
A to nejhezčí na tom je, že měli stejnou radost jako já.
Io, napsalas to tak hezky, že vysloveně lituju, že jsem něco podobného nezažila. Jak jsem opravdu nekolektivní (měla jsem to všech posudcích 😛 ), tak v takovém prostředí bych asi byla kolektivní ráda (inlove)
Já myslím, že takhle je to ve většině asijských sportů. Japonci a spol. to prostě mají o hierarchii- postupuješ nahoru se zlepšujícími se schopnostmi a úměrně tomu ti i přibývá zodpovědnosti. Nemůžeš vyskočit nahoru proto, že jsi o něco ramenatější frajer. Musíš se prodřít všema těma barevnýma páskama a ono to fakt funguje. Ta cesta nahoru většinu lidí naučí mimo jiné pokoře a trpělivosti.
Přesně tak.
Io, kdy si jedeš pro feně? Mám dojem, že teď někdy, ne? (wave) A už ses rozhodla, jak se bude jmenovat? Nebo prostě počkáš na první dojmy? (chuckle)
U nás se svému jménu nejvíc vzpírala Ari… Narya,je hezká akorát v těch papírech. Ari je nakonec jméno správně špičaté a všestranně odpovídající (wasntme)
Zítra, zítra! (inlove)
No… Leontýnka / Lenny, Dorotka / Dotty, nebo něco jinýho. 🙂 Musím počkat na první dojmy.
Chybí mi tu má oblíbená encyklopedie antické mytologie. Bohužel je v Makovým domku a je malá šance, že bychom zítra přes Domek jeli, je trochu z ruky.
Uvidíme.
Držte nám palce! 🙂
Ale ale ale!!! Sem si až teď všimla, že jsem psala matYka, matYkář, tak jsem se za trest poslala na hanbu. Ono to po těch desítkách let v daleké cizině sem tam uklouzne, doufám jenom, že ne moc často.
Jano, buď v klidu… použilas hovorový jazyk a odpovídající pravopis! (inlove)
Jak vidím, projít školou bez šrámů na duši není vůbec jednoduché – aspoň je jasné, jak strašně důležití jsou učitelé a jaké štěstí děti mají, když narazí na ty, kdo si pojmenování učitel opravdu zaslouží.
Ale já teď otevřu jinou kapitolu, byť by se moje selhání v této oblasti dalo do té školy taky zařadit. Ač jsem byla chválené a povzbuzované dítě, moje nešikovnost na jakékoliv ruční práce je frustrující (blush) To, že mi to nemyslí v matice, mě v běžném životě nijak neomezuje (už proto, že o tom handicapu vím a umím ho obejít:)) – ale neschopnost výkonů na poli ručních prací, výrobu cukroví v to počítajíc, tak na to narazím každou chvilku… (wasntme)
Tohle je příspěvek k minulému Krakonošově vzpomínání. Povzbuzování a ponižování. Ale vidím, že se hodí stejně dobře sem :
V mé příhodě jde i o sběr papíru ale také jaké to je z nějaké příčiny vyčnívat z řady.
Moje maminka byla učitelka společenského tance a tatínek ač zlatník byl jejím tanečním partnerem. Já byla nejstarší z dětí a když naši odpoledne odjížděli vlakem napakovaní gramofonem na kliku, deskami a večerním oblečením do míst kde se taneční hodiny pořádaly bylo na mně se v nepřítomnosti rodičů postarat o mladší sourozence. A zrovna jedno takové odpoledne, kdy naši museli odjet, se soudruzi v Chrudimské škole rozhodli, že se všichni žáci po škole vydají ve dvojicích od domu k domu a od bytu k bytu a budou od uvědomělých občanů vyžadovat papír na sběr. Žádala jsem učitele Janáčka o zproštění tohoto úkolu s tím, že rodice jedou pracovat a já musím hlídat své sourozence. A co myslíte. Kdepak rákoska, kdepak pravítko. Rozzuřený učitel Janáček se mnou (drobnou vyzáblou asi desetiletou holkou – ne osmiletou jak jsem původně napsala) mlátil o tabuli se vší silou dospělého chlapa.
Už se nepamatuji jak maminka vyřešila hlídání dětí, ale pamatuji se jak jsme se spolužačkou marně chodily od domu k domu a od bytu k bytu. Nezískaly jsme ani jediné Rudé právo. Fysické násilí mně způsobené se vůbec neřešilo.
Ještě jsem měla připsat, že se nepamatuji na zvláštní ocenění od rodiny. Všechno co jsem dělala byla samozřejmost. I ta velká zodpovědnost, kterou jsem – sama dítě – měla za své sourozence. Do života jsem odcházela bez sebevědomí. Také proto mi asi vyhovovala moje profese. V přidělených rolích jsem mohla být kdo jsem chtěla a prožít to co mi v životě režim nedovoloval. 😉
Velká kočko, ten člověk musel mít velký problém – sám se sebou a u dětí nejspíš neměl co dělat.
Stejně jako ta Apinina třídní – její přístup mi přijde ještě mnohem krutější.
S trochou spravedlnosti jim to život vrátil. (punch)
Já to dnes beru tak, že to byl na něho tlak režimu. Má nepřítomnost na akci mu ničila socialistický závazek školy a kdoví co ho od soudruhů kolegů čekalo. Odskákala jsem si to já. Ale jak to opravdu bylo, to už se dnes nedozvíme.
Nepamatuji si jména mých učitelů, jméno Janáček mi ale jediné uvízlo. (devil)
Jak tady čtu vaše příspěvky, tak já jsem asi měla obrovské životní štěstí. V první třídě jsem nešťastnou operací přišla o oko. Přesto jsem nikdy, ani na základce, ani na gymplu nezažila nejmenší známku posměchu, šikany nebo něčeho podobného. My jsme na gymplu byli báječná třída! Původně jsme měli chodit do Štěpánské v Praze. Asi jsme byli pečlivě vybíráni, ale celá silně „reakcionářská“ parta byla přeložena do gymplu do Karlína. Byli jsme takoví „zaprodanci“ , ale kolektiv jedna báseň. No a matika a tělocvik byl u mě totální průšvih. Navíc matikář neuměl látku vysvětlit a tak nás plavalo víc. Takže jsem měla u maturity z milosti trojku. No, nemůžu říct, že by mi to v životě někdy vadilo! 😀 Ale na tu školu vzpomínám moc ráda!
Fakt jsem mela stesti na rodice, ze mi vstipili zdrave sebevedomi. Mohlo to vsechno dopadnout jinak. Dlouho jsem nevyslovovala spravne, obcas jsem dost kulhala, byly veci, ktere jsem jednu dobu nesmela delat, coz byl problem na vesnici,kde decka po skole sly ven a dely se veci. Nasi mne ucili, ze jsem dobra v rade veci, ze si jiste spory musim vyresit sama, a kdyz bude nejhur, tak to holt vyresi za mne. Takze I kdyz mne ucitelka ve 3. a 4. tride svym zpusobem sikanovala, nenechalo to na mne nejake hluboke stopy, protoze az toho bylo dost, tak se do zakladni skoly dostavil nas tata, a to byl mazec. To uz se decka ve skole tesily, ze zas prijde pan doktor. 🙂 Tahle vychova „nedej se“ a „bud si vedoma svych schopnosti“ mi pak strasne pomohla v dospelem veku, a hlavne v Americe.
Hanko koukám, že naše výchova byla podobná – mít skvělé rodiče je dar, být skvělým rodičem je zatracená fuška (blush)
Nesnášela jsem běh a neprovozuji ho dodnes. Přitom tělocvik jsem měla ráda, jen přežít těch několik hodin běhání (prostě jsem si sedla a počkala až to přejde) a přišla gymnastika. A to jsem zase byla na koni já 🙂 Doslova 😀
Takže mi tělocvik vysvědčení nekazil. A o to šlo.
Naše zajímaly jen jedničky a navíc razili zásadu, že kdyby se trochu přitáhlo, ono by to šlo.
Tak jsem se smířila s tím, že vytrvalec prostě nejsem, no. Až na střední škole mě ruštinářka upozornila, že cyklistika a plavání jsou taky vytrvalostní sporty 🙂
😀
Někde dole v diskuzi je ta památná věta akademika Charváta. Víte, co je zajímavé? Že všichni, kteří vedou děti musí mít každý rok potvrzení od svého lékaře, že pracovat s dětmi mohou. Jak to teda může vědět můj obvoďák nevím, ale platila jsem za to ročně perných 400 kč. Všichni až na pedagogy a zdravotníky. To celé pro mne stále je nepochopitelné.
Paní učitelka Králíčková mi nasolila trojku z těláku v deváté třídě. I vydala se za ní moje maminka, protože i tělocvik se počítal do průměru a já díky rodičovstvu už tak měla těch “ trestných “ bodů dost. Pedagožka se podivila a pronesla památnou větu: „Vždyť ona nepřeskočí kozu. Doběhne k ní a povyskočí, ale nepřeskočí“. Mamina se rozpálila a sdělila paní učitelce, že ona k té koze ani nedoběhla, když věděla, že ji nepřeskočí a dokázala přes to vystudovat dvě vysoké…. No takže já na tu vysokou šla oklikou přes veškeré stupně vzdělávání….
Jak to tady tak čtu, tak nevím, co vlastně napsat. Tělocvik mě bavil, v běhu, skoku dalekém a vysokém jsem jezdila za školu na soutěže, teda nešel mi hod krikeťákem, to nic moc. Matika taky nic moc, ale je fakt, že na střední se nám po tři roky, co jsme měli matiku, vystřídalo asi pět matikářů, a tak moje matika končí někde u trojčlenky… a zatím jsem si s ní v životě vystačila. Jestli mě někdo šikanoval, to marně vzpomínám, že jsme se s kamarádkami občas různě rozhádaly a skupinky kamarádek se „přelévaly“, mi přijde jako normální…Škola mě nějak netrápila, a že jsem se vlatní vinou nedostala na vysokou, to nemůžu nikomu zazlívat, holt blbost mládí – abycom byli dva vysokoškoláci s miminem nám prostě neprošlo. Nevím. Prostě jsem asi takový čistý průměr, jo, to budu já… Nicméně všem Sandrám držím palce. Na různé ponižování a podobně jsem strašně alergická… už ve školce jsem se poprala za kluka, kterej to sám neuměl.
běhy,skoky jsme nesnášela..od chvíle co mi ve čtvrtý třídě začala růst prsa a to tempem značným, a v pátý jsme měla obstojný dvojky a na střední školu vstupovala se čtyřkami, jsem odmítala běhat,skákat a šplhat..ty kozy mi prostě překážely..podprsenky na sport taky žádné nebyly a to co bylo, byl děs…po několika výskocích se kozy dostaly ze zajetí a při běhu mne bolely prsní svaly víc než cokoli jiného… upřímně jsem nenáviděla salonní tělocvikáře, co za celou výuku neudělali jedinej rychlejší pohyb a na mě řvali…na střední jsme dostali suprovýho chlapa na tělák..díky němu,jsem hrála volejbal,basket, házela oštěpem a vrhala koulí..běhat po mě nechtěl, dokonce i na trampolínu mne dostal a naučil mne salta.A nikdy, nikdy na mě neřval…
co opravdu neumí je kreslit, ve 4. třídě se mi pomstila učitelka a dala mi na vysvědčení 3 z kreslení….
na střední škole jsem měla problém s matikou ale poctivá příprava a spolupráce při písemnkách a krásná trojka až do konce mi stačila, maturovala jsem naštěstí z němčiny 🙂 a literatura mě bavilo moc
to, že bych mohla mít talent na jazyky mé rodiče ani nenapadlo a do hudebky jsem se přihlásila sama v 15letech, naši to nekomentovali, nezajímalo je to, dodnes mám jakýsi blok jim zahrát na klavír…kdysi to mamka po mě chtěla, to jsem byla už dlouho odstěhovaná a nešlo to…prostě jsem nemohla….
jinak naši nebyli z těch co by nás chválili…ale ani do ničeho nenutili…
SAndra měla kliku – alespoň na tom táboře. Já mám bohužel nehynoucí zážitek z gymplu. Ocitla jsem se v jazykové třídě mezi dětmi z jazykovek. Vymyslela to máma, ale po pravdě já jsem tu angličtinu hůře než oni neuměla. Byla jsem s nimi naprosto srovnatelná. V čem jsem srovnatelná nebyla, to byl ten tah na bránu, respektive cílevědomé budování kariéry už od té třetí třídy, kdy ti ostatní na jazykovkách bylibez ohledu na cokoli kom¨lem sebe. Já jsem naivně věřila v nějaké přátelství a kolegialitu. Ale tohle byla třída šplhačů přes mrtvoly. K tomu třídní, která ve mně od první vteřiny viděla idiota, protože jsem nebyla z jazykovky. Samozřejmě, že si dávala ve své pitomosti záležet na tom, jak mě srazit sebevědomí co nejhlouběji. A po pravdě řečeno se jí to podařilo dokonale různými jejími fígly, kdy před třídou veřejně říkala, že na něco nestačím, že se něco nedokážu naučit, že chodím k psychiatrovi (v době, kdy mě naši vzali k psychologovi), kdy mi zakázala dělat řidičák s tím, že bych k tomu už školu nezvládla a její pdpis byl nutný pro autoškolu. V prváku jsem po letech soukromé výuky angličtiny mluvila, možná jednoduše, ale mluvila. po čtyřech letech intenzivní výuky angličtiny jsem tuto schopnost postrádala. Byla jsem ustrašená, demoralizovaná, otrávená, zoufalá, neěťastná. Přibrala jsem 20 kilo, která jsem pak léta shazovala, aby je v poslední době (po smrti táty) opět nabrala. Tahle strašná ženská byla ničitel mladých životů. Trvalo mi celá léta, možná desetiletí než jsem pochopila, že já nejsem ta špatná, že něco umím, že i já mám právo na štěstí. JEnže co s tím teď, že? Byla jsem připravená o ta nejkrásnější léta života, kdy je člověk mladý a měl by nabírat vzduch do křídel. Zatím mi je jedna mrcha jen lámala. A doma? Tam se o podpoře mluvit nedalo. Holt mé výkony nebyly na jedničky, že? Ale to už sem nechci míchat.
Takže Sandro běž, však to dokážeš a budeš vítěz. MOžná pouze sama nad sebou, ale to je přece překonání úžasné mety.
No ano, já jsem Sandra v mnoha věcech – především v těch, které se týkají čísel. I testy IQ vzdávám, pokud v první otázce je třeba doplnit číselnou řadu 1 – 2 – 4 – ? – 8 …
No – naštěstí ve škole jsem to ještě umně maskovala (šly mi celkem slovní úlohy – dokud jsem nenarazila na problém vlaků a nádrží na vodu – zato trojčlenku umím dobře dodnes (chuckle) ). Na střední jsem byla dobrá v literatuře (za což jsem ale Šuškou byla lehce nenáviděna – no který učitel miluje žáka, který zvedá ruku i na řečnickou otázku (rofl) ?).
Ale co chci říct – je pravda, že u nás doma jsme byly (tři holky) hodně chváleny – takže naštěstí nedostatkem chvály jsem v dětství netrpěla – a vlastně ani v dospělosti. Mamka i taťka vždycky našli něco, za co nás pochválili (oblečení, oběd, rukodělnou práci nebo čistá okna). A myslím, že to byla správná cesta – člověka vždy potěší, když si uvědomí, že sice jako osobnost nic moc, ale ten příborník jsem roztřídila excelentně (nod) . Vždycky jsem to brala jako samozřejmost, proto mne dost překvapuje, že toto se děje v málo rodinách – pochválit za maličkosti.
Milá Ygo, myslím, že to chválení a pohoda v rodině je na tobě znát – jsi vyrovnaná osoba se smyslem pro humor a je radost s tebou být (inlove) A co je důležité – umíš ten příjemný pohled na svět předávat dalším lidem, a umíš sama pochválit! 🙂
Matematika byla na gymplu mým prokletím. A ty slovní úlohy o tom, jak jedno auto jede někam a proti němu jiné auto a podobně… pokaždé ve mě hlodalo temné přání, aby se ty pitomé auťáky srazily a vlaky vykolejily! Jinak se mi líbí přístup našich mladých rychlobruslařských nadějí, pokud jsou nuceny závodit na kolečkových bruslích. Samozřejmě, že jim specialistky dráhařky dávají na frak, ovšem naše slečny vědí, že na ledě by to bylo naopak. A navíc jsou přeci hezčí :-)No a na poznámky spolužaček ohledně poněkud širšího pozadí Péťa odtušila, že nemá velkou pr…, ale poctivě vypracovanou základnu a co to dalo práce 🙂
Na tyhle slovni hadanky z matematiky kdyz si vzpomenu, tak mi snad jeste furt naskakuje husi kuze. (shake)
Lucko, tvoje Péťa je skvělá v mnoha směrech, ale tohle mě dostalo (rofl) Chtěla bych být tou muškou… (chuckle) dobře jim to řekla!
K tomu hnusnému ponižovaniu .Akademik Charvát niekde napísal:Každému potravinárovi sa robia výtery z hrdla a konečníka.Pedagogom by sa mali robiť z duše.
Verenko, tohle jsem neznala, ale klidně to podtrhnu. Třikrát! (nod)
Také jsem to kdysi slyšel. Jenže je tu problém a sice: kde, u některých, tu duši najít?
Akademik Charvát byl noblesní člověk a k tomu neskutečně chytrý a pracovitý. Tento jeho výrok to jen potvrzuje. A mimochodem, mé babičce jednou větou zachránil život.
Babička totiž najednou začala omdlívat a tak skončila právě na III. interní klinice, kde byl prof. Charvát dlouhá léta přednostou. Nevím, zda v době babiččiny hospitalizace byl ještě přednostou nebo už jen docházel, ale lékaři si s babičkou nevěděli rady. Udělali v té době dostupné testy a nic nenašli. Už ji chtěli propistit, když na vizitě prof. Charvát řekl jedinou větu: „Ale podívejte se, vždyť je anemická.“ Na to konto to doktoři vzali opravdu zgruntu, babička skončila na chirurgii, kde jí odebrali velký kus tlustého střeva i s nádorem. Kdyby tuhle větu řekl jiný lékař, asi by ti ostatní neudělali nic, ale pana profesora si vážili a jeho připomínky brali vážně. Babička pak žila dalších 20 let. A mámu pochválil za její kandidátskou práci. To od akového člověka byla opravdová poklona. Takže my na prof. Charváta budeme vždy vzpomínat jako na velkého člověka.
Já jsem na exaktní vědy taky nebyla a matematiku jsem vůbec, ale vůbec nemilovala. Přesto jsem byla oblíbenec našeho matykáře, protože jsem mu zazpívala co si vymyslel a jakžtakž mu udržela alty, aby se to dalo poslouchat. Dále jsem na základce bývala vytahována z lavice na stupínek, abych třídě předčítala povinnou literaturu, zatímco soudruh učitel zasněně zíral z okna. No a básničky, samozřejmě! Přesto mě spolužáci neměli v opovržení, kompenzovala jsem to blbostí v tý nešťastný matyce.
Mimochodem, měla jsem určitý tah na matematiky. Jeden absolvent matfyzu si mě vzal.
Chicht, milá Jano, byla jsem na tom s matematikou velmi podobně (většinou jsem uhájila dvojku, ale muselo se to dát nadřít – buňky na to nemám:)) a mohu poctivě říct, že jsem taky přitahovala matematiky! Obvykle jsem s nimi dokonce i celkem úspěšně chodila. 😛 No a taky si mě nakonec jeden takovej vzal (blush)
Dobré ráno,pro mě byla úplná katastrofa hudebka-mám hudební hluch,ale zpívám si ráda,když mě nikdo neslyší.V tělocviku jsem neměla ráda právě ty běhy,ale naštěstí jsem měla fajn kantory.
Vidím na našich dětech,když přijdou ze základek,co s jejich dušičkou udělají časté neúspěchy a posměch spolužáků.Trvá dlouho,než se taková dušička aspoň trochu zahojí.
Myško, myslím, že zrovna ty a tvoje práce jste synonymem pro hojení poraněných dětských dušiček! (inlove) A mají štěstí ty děti, které se k tobě dostanou rovnou… 🙂
Asi je moje druhé meno tiež Sandra.Ak by bola spravodlivosť,tak by som jasne prepadla z telocviku.Až po gymnázium.Tam pani profesorka zavrhla v hodinách gymnastiku a atletiku a učila nás dievčenskému pôvabu-teda chodiť vzpriamene,ľahko,necápať nohami ako vorvaň,loptové hry a ich historiu a pravidlá a ja som mala spravodlivú jedničku a začala som sa na hodiny tešiť.teraz ma síce napadlo,že som možno toho dievčenského pôvabu pri chodzi moc nenabrala,ale rozhodne som si zvýšila sebavedomie.
Verenko, hodiny dívčího půvabu bych puberťačkám naordinovala povinně (chuckle) Měli jste moc prima učitelku 🙂
Moje mamina „dívčí půvab“ řešila tím, že když jsem nechala gymnastiky a cele propadla koním (což mírně sarkasticky charakterizovala jako modřiny a hnůj:)), tak pravila – přidej si něco, při čem se nebudeš klátit jako nádeník! Bylo mi tehdy asi šestnáct. Tak jsem chodila do bývalého ÚKDŽ na Vinohradech na jazzbalet – tančil s námi jeden baleťák z Národního divadla. Sice bylo frustrující, jak on byl dobrej a většina z nás ne, ale byl laskavej a trpělivej, tak jsem snad za tu dobu nějakej ten dívčí půvab načerpala 😀
Byla jsme Sandra v tělocviku a matematice. Okořeněno tím, že tělocvikářka na základce se mi posmívala a když třídní na prvním stupni malovala ostatním holčičkám do památníku víly, mně nakreslila slepici s učebnicí matematiky a otazníkem nad hlavou. Nenáviděla jsem obojí. Trochu mě drželo to, že jsme uměla v jazycích a výtvarce, ale na ty ostatní blbé věci stejně několikrát týdně došlo. A navíc jsme pak z té mětiky musela i maturovat, měli jsme povinnou písemku. Když jsem z ní dostala dvojku po několikaměsíční dřině po večerech, měla jsem fakt pocit vítězství sama nad sebou.
Matyldo, tu slepici měla ta učitelka mít vytetovanou na čele!!! Jak mohla???
To tam nakreslila svůj autoportrét i s učebnicí, koza jedna (devil) .
Slepice jedna 😛
Mě moc nešla matematika. Sice jsem to vždy s odřenýma ušima dala za 2 a ve vyšších třídách za 3. Naštěstí jsem z matematiky nematurovala.
Bylo to o tom, že matematika nešla “ okecat „.
Za to mě šel dějepis, zeměpis, literatura. V tom jsem byla dobrá. Za to mě ve škole chválili. A to mi pomohlo zvládnout i tu nešťastnou matematiku, která mi prostě nešla.
Míša z Plzně
No Míšo, i tady vidím ty podobnosti 🙂 Až na to, že já tou maturitou z matiky projít musela a dodnes jsem hrdá na to, že i prošla – za tři, ale prošla (chuckle)
No, v tělocviku jsem byla Sandra jasně já. Chodili jsme běhat do záběhlického Zámečku. Tři sta a pět set metrů. Pro mne to bylo naprosto děsivé, ale nejen proto, že jsem to jen taktak uběhla, ale hlavně proto, že paní učitelka toho dostatečně napyskovala, abych měla ten tělocvik navíc dost znechucený.
Poprvé se mi stal opak na skautském přechodu BRD, kde jsem sice družinu značně zdržovala, ale díky jiným dovednostem – střelbě – jsem jim to bohatě oplatila. No a naprosto se nadchla pro skauting, neboť naše vůdkyně Ťapina dokázala najít v každém to jeho nej a polechtat naši důležitost. Takže nejen střelby, ale hlavně vaření na výpravách byly moje domény. A tak jsem to po dvaceti letech mohla začít splácet a hledat v těch “ svých “ dětech to nej, co je činilo jedinečnými. Tak jak by to měl dělat každý, jemuž je dětská dušička svěřena aby do ní cosi zasel
Jako bych viděl sám sebe. Tělocvik jsem prostě neřešil. Nebaví mne to, živit mne to nebude a někdo poslední být musí.
Krakonoši, tvůj přístup mi připomíná mě, když jsem jako dítě hrávala Člověče nezlob se. Strašně málokdy se mi dařilo, a tak jsem se namonec rozhodla, že budu žasnout nad tím, jak úžasně se mi NEDAŘÍ. A hned se ta hra snášela líp (rofl)
Aneb: dokud nejde o život, jde o h…o! Když mne, po skončeném vyučování, naštvaní spolužáci hnali domů, ve snaze mi sabotování kolektivních akcí osladit, všem jsem bez problémů utekl. To už o něco šlo, minimálně o pár bouchanců. Ale honit se jen proto, že nějaký hysterický poskok se stopkami v ruce ječí? A názory jak kolektivu, tak pedagogů na svoji osobu jsem vždy pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven.
Odpovím tady u tebe, milá Inko, byť se to týká vlastně všech dosavadních příspěvků – ponižování dětí (devil) , kterým něco nejde, by snad mělo být u pedagogů trestné. Na duší dětí vznikají hrozné šrámy a některé se nejen nehojí, ale umějí podkopnout i celý budoucí vývoj dítěte, které často vzdá celou jednu část možných aktivit nebo dovedností, byť by třeba s dobrým vedením mohlo dosáhnout aspoň průměrných výsledků (a mnohem lepšího pocitu ze života:))
Píšu k Ince proto, že ona zažila i pozitivní přístup a sama se rozhodla ho předávat dál. I proto jsem psala o Sandře – negativních příkladů by se našlo mnoho, ale mě se líbilo, že ti dva mladí vedoucí byli tak pozitivní a ty děti (a že těm nejstarším dívčinám mohlo být až 14) je zcela přirozeně respektovaly.
(Jo, bylo to v Norsku – u toho jezírka jsem „venčila“ Patrika, seděl v kočárku, já mu dávala svačinu a on zvědavě koukal na děti. Sandra se u nás zastavila se zjevnou touhou v očích – nemůžu třeba přisednout? (chuckle) )
Jo, není nic hnusnějšího, než ponižovat a hledat jen chyby.Jako holka jsem si toho užila až dost doma a nesu si následky pořád – sebevědomí v mínusových hodnotách. Srazit je strašně snadný, ale najít něco, zač pochválit, to je někdy umění, ale vyplatí se.
Nedat se! Odjakživa platí, že psi štěkají, ale karavana jde dál. Nikdo nemůže umět všechno, důležité je, že umím to, co mne baví a to ostatní… Prostě nezájem! Mám hudební sluch, ale když mne nebaví týrat se vyluzováním zvuků na hudební nástroje, tak to protě nechám tomu, koho to baví. Já musel doma mlátit do klimpru přes tři roky, než rodičům došlo, že tohle prostě není a nebude moje parketa.