KRAKONOŠOVO VZPOMÍNÁNÍ (4): Kur… vajíčka snáší, ještě osm let nás tu čeká!

krakonoš_logoK šestým narozeninám jsem dostal, jak jsem později zjistil, danajský dar. Kromě dortu, kapesního atlasu rostlin a dalších pár knížek o přírodě i slib, že brzy půjdeme k zápisu do mateřské školky, kde budu mít kamarády a celý den si budu moci s nimi hrát.

 

 

Rodiče počítali s tím, že mi spolužáci nahradí Rolfíka, který už byl starý, poloslepý, mrzutý a jednoho dne ráno jsme jistili, že někam odešel a už nikdy jsme ho neviděli, ani o něm neslyšeli. Setru to nijak nedojalo, jediné, co ji zajímalo, byl dort a protestovala, že jsem dostal, coby starší a oslavenec, větší kus.

Nějak jsem nevěděl, co mne čeká, jediného stejně starého kolegu jsem měl sice přes ulici, ale jejich rodina s námi nějak nechtěla nic moc mít. Přistěhovali se do domu, který jim původní majitelé museli pronajmout a uskrovnit se na výminku. Pán byl soudruh, dělal někde stavbyvedoucího, (tuším že u Konstruktivy) a netajil se tím, že toto provizorium je pro něj nedůstojné a brzy se odstěhují do vlastního.

Koupil na horním konci obce podmáčený pozemek, který byl kýmsi odvodněn, takže parcely pod ním se zhodnotily o potůček a v rohu zahrady rychle začal přibývat stavební materiál, na němž bylo na první pohled vidět, že už kdysi součást nějaké stavby tvořil. Jenže pak se zjistilo, že ten materiál měl skončit někde jinde, takže soudruhovi bylo řečeno, aby kradl méně okatě. A ,,až do vyšetření“ mu byl vysloven zákaz stavby, takže v onom nájmu bydleli ještě dalších deset let.

Čili příslib nejisté budoucnosti jsem pustil z hlavy a věnoval se svým oblíbeným zábavám; pískostavební architektuře, výrobou příšerností, sestavovaných z kovových stavebnic Vašek, dříve Merkur, dříve Merklin, (neustále se mi nedostávalo šroubků a matiček, takže otec začal jezdit z práce o vlak později, neb musel cestou na nádraží vymetat železářství) a porovnávání obrázků v atlasech motýlů a rostlin se zahradní realitou.

Zajímavým studijním územím pro mne začala být i ulice. Bydleli jsme v místě, kde kdysi tekla Berounka a ulice tvořila cosi, co se po každém větším dešti změnilo v bezodtokou bahnitou tůň. Při stavbě domku se s tím naštěstí počítalo, takže plot měl vysokou kompaktní podezdívku, vrátka vysoký práh mezi dvěma masivními cihlovými sloupky, a prkna vložená do drážek, vytvořených U traverzami vyřešila spolehlivě utěsnění i při nejvyšších stavech vody.

Vzadu v plotě byla nouzová vrátka, kterými se dalo vyjít na násep a dojít na nádraží, což měl otec příslušným lejstrem, uloženým u náčelníka stanice, právně ošetřeno. Ulice tedy představovala dobře vyhnojený a zavlažovaný pozemek, takže kromě chodníku to byla neprostupná džungle bohatě kvetoucích plevelů všeho druhu, čili eldorádo pro spoustu hmyzu.

Co mne čeká, jsem brzy zjistil. Jednoho dne ráno jsem se probudil, maminka mne nasoukala do silně protivného oblečku, (jdeš do školky, tak ať vypadáš slušně, na tepláčky zapomeň!) a šli jsme. Mateřinka byla na druhé straně obce, takže cesta se protáhla a mě, v protivném oblečení, připadala nekonečná.

Ale pak jsme vstoupili do zahrady, kde byl trávník, skalka s kytičkami a bazén s lekníny! Jééé mami, tady je to hezký, podívej ty kytky! Maminka neříkala nic a vedla mne dovnitř. Vyřídily se nezbytné formality a taková hodná postarší paní mi řekla, že se sejdeme prvního září a že se na mne těší. Školní zahrada na mne udělala velký dojem a já se těšil, jak budu všechny ty zázraky prozkoumávat. Člověk se nemá těšit na něco, co nezná.

Prvního šla se mnou do školky babička. Pod dojmem toho, co jsem tam viděl, jsem obleček tvrdě odmítl, řka, že na průzkum skalky a jezírka s lekníny se nehodí, což bylo, kupodivu, akceptováno, zákonní zástupci nejspíš také netušili, co mne čeká. Byl jsem předán paní učitelce a babička byla instruována, aby si pro mne ve tři odpoledne opět přišla.

I byl jsem vypuštěn mezi děti; pár jich skládalo cosi ze dřevěných kostek, kterých ale měli zoufale málo, takže si je řetězově navzájem kradli, pár jich čmáralo cosi křídami po tabuli, což mne zajímalo jen do té doby, než jsem zjistil, že co jeden načmárá, druhý hned smaže, takže zbytečná námaha.

Na pískovišti byl sice písek, ale také dvě skupiny; budovatelská, která vyklápěla z kyblíčků bábovičky a raubířská, která je obratem ničila, takže opět: škoda práce, když to nevydrží. Zamířil jsem ke skalce. Paní učitelka byla ihned u mne a: Jiříčku, sem nemůžeš, tady bych na tebe neviděla.

Jé, paní učitelko, vy tu máte lomikámen trsnatý, ten je vzácný!

…Co…co…cože?

No tohleto, to je lomikámen trsnatý!

Jak to víš, to sis určitě vymyslel!

A tohle je netřesk horský a tady koniklec luční.

Paní učitelka jen zděšeně zírala, nejspíš podobné názvy slyšela poprvé.

Prosím tě, kdes to všechno sebral?

No doma, mám atlas rostlin a všechny tři díly Motýlů od Schwartze. A taky živočichopis a už jsem přečetl všech pět dílů Domácího vševěda. Paní učitelka si otřela čelo, chvíli jen těžce dýchala a pak řekla: Pojď se mnou. Odvedla mne do budovy, vrazila mi do ruky první knížku, kterou našla a zeptala se:Víš, kdo to napsal?

Přečetl jsem jí autora, název knihy, pak jsem se podíval dozadu, přečetl datum vydání a zeptal se, jestli si ji mohu půjčit. Raději ne. A teď si jdi ven hrát.

A mohu na skalku?

Můžeš. Ale k bazénu nechoď.

Proč, umím plavat.

Raději ne, víš nejsi tu sám, a kdyby se po tobě začali ostatní opičit, tak bych to nezvládla.

Tím moje docházka do mateřské školy skončila. Když si pro mne babička odpoledne přišla, paní učitelka si ji vyzpovídala, co všechno umím a pak jí řekla, že mi dá s předstihem vysvědčení se zlatou hvězdičkou, které obratem vyhotovila a ať už raději nechodím.

Takže zbytek školního roku jsem strávil doma, občas jsem vyrazil s rodiči, nebo prarodiči na nákup, či na výlet, do Prahy za otcem jsem už jezdil vlakem sám, jízdenku jsem si koupit uměl, nastoupit do vlaku také a k němu mu do kanceláře jsem také trefil.

O rok později další dort, opět kňučení sestry, že mám větší kus, (když měla narozeniny či svátek ona a měla větší kus, bylo to v pořádku) a: Zítra jdeme k zápisu. Od prvního září budeš chodit do školy.

A jak dlouho?

Než budeš velký; osm let.

A co se tam budu učit, vždyť už všechno, co potřebuji, umím! (salva smíchu)

No, umíš toho možná až moc, ale všechno ještě ne. Což takhle fyzika, chemie, geometrie?

No dobře. Tak až se to naučím, tak mi zase dají vysvědčení a zůstanu doma. (další salva smíchu)

No, uvidíme.

U zápisu, byv rodiči poučen, jsem předstoupil před zapisující, pozdravil, uvedl jméno příjmení a adresu bydliště, byl jsem zapsán do Áčka a rodiče dostali instrukce, čím mne mají do školy zaopatřit. Tím to pro mne, prozatím skončilo. Viděl jsem to zajímavě; škola byla na polovině cesty do mateřinky, skalku, ani bazének s lekníny tam sice neměli, ale bylo to na náměstí, kde byla cukrárna a zmrzlina, kterou jsem za odměnu dostal, mi šmakovala.

Prvního září mi začalo nejdříve osm, později devět poněkud otravných let. První den jsem absolvoval v doprovodu rodičů, druhý den už jsme se spolužákem od sousedů šli do školy sami, a když jsme přicházeli k oné vzdělávací instituci třetí den, pronesl jsem onu úvodní větu…

Aktualizováno: 11.7.2014 — 18:22

47 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Jo, každá doba má své – já si ještě pamatuju na poznámky v hodnocení, že jsem nekolektivní. A taky na to, jak nám vykládali, že co přečnívá, je třeba odseknout, aby to všechno pěkně ladilo. Hm, taky jsem přečnívala.

    Díky Krakonoši, za povídání 🙂
    Jinak se omlouvám, měli jsme další víkendovou návštěvu – léto v plném proudu (sun) Bylo to moc fajn, ale k počitadlu jsem se nedostala…

  2. Nu, milý Krakonoši, co na to říct? Tys byl dítko – potěcha kantorů 😀 . A vzhledem k tomu, že v tvém vyprávění vidím své syny (jeden má pilné ručičky a furt si sám vymýšlí práci, druhý je vědátor, co nasává vědomosti jako houba a co dotaz, tak zásah na komoru), tak by mne zajímalo, jak budu jako matka jejich školní docházku snášet :). (Školku dávali dobře, protože pančelky jsou tam skvost, jedna vedle druhé.)

    Píšeš čím dál tím líp, s láskou, humorem a nadhledem, tak doufám, že těch dílů bude ještě hodně (h) .

    1. Rada je jednoduchá. Na poznámku: Váš syn nedává ve škole pozor, nebo něco v podobném smyslu, odpovědět: Váš žák odmítá jíst… (doplnit dle aktuálního stavu). Pokud dítko nedělá z učebny kůlničku na dříví, v hodinách neruší ostatní, a při hodině mluví jen když je vyvoláno, není co řešit.

  3. No jo, nestandardní děti to mají těžší, jen u nás učitelky nemohly Kubu poslat domů, protože ho neměl kdo hlídat, ale musely to s ním vydržet. Nicméně přiznaly, že poslední rok už mu neměly co nabídnout a docela se jim ulevilo, když naklusal do školy. Tam si s ním už užívala pančelka, která dokázala pochopit, že ve třídě má i děti, co neumí základní barvy, a taky dva dárečky, co plynule čtou. A šlo to.

  4. Krakonoši, byl jste dítko, které brzy rozum bralo 😀

    Já, pokud si sama pamatuji a znám z vyprávění od maminky (ohledně školky), tak jsem do obého chodila ráda a učení mě bavilo (tedy jen ta devítiletka, pak už to byla větší fuška). Ale byla jsem „normální“ dítě, žádné extra nadání, takže jse snadno zapadla. Chápu ale, že u dětí, které něčím „vyčuhují“ z normal to muselo být horší. My měli na ZDŠ dívku, která nejenže opakovala třídu, ale byla na svůj věk nejen hóódně vysoká, ale také už i vice tělesně vyvinutá. Měla s tím problemy (jak ta se chudák styděla ve společných sprchách). Jenže (snad i kvůli tomu)byla takový samotář, dost odtažená, čímž si moc kamarádek neudělala a tak pro ni musela být školní docházka utrpení.

    1. Copak, rozum jsme brali všichni, jenže já to bral víc hopem a na mnohem širší základně, což pedagogický sbor nesl velmi nelibě, neb nevěděli, jestli si z nich občas nedělám šprťouchlata. Jenže vždy je něco za něco. Můj okruh zájmů se od zájmů spolužáků diametrálně lišil, takže já byl v opovržení, že mi nic neříká sport, fandění na fotbalu, či jiných sportech a dětské hry všeho druhu. Děti zase jen nechápavě koukaly, když jsem vzal do tlapek jakékoli nářadí; ony zvládli maximálně vyřezat kudlou z vrbového prutu píšťalku a to ještě jen někteří.

  5. To je napínavější než Honzíkova cesta , Malej Bobeš a Kája Mařík dohromady… (bow)

    1. A z těchto tří literárních skvostů jsem nečetl ani jeden. Kousek Honzíkovy cesty jsem kdysi viděl v kině, pamatuji si z něj jen to, jak se Honzík vyděsil, když Posázavský pacifik, ve kterém k dědečkovi cestoval, vjel do tunelu pod Homolí. (skoro 400 m dlouhý, hned u zastávky Jarov a nejdelší na trati z Braníka do Čerčan).

      1. Tak Káju Maříka dobrovolně jako dospělá , Bobše z Honzíkem jako dítě, byla to povinná četba. Že jsem měla načteno dalších bambilion knih, češtináře až tak nezajímalo, hlavně, že ty povinné. Jako dítětíi mi to bylo líto, ale v sedmičce mi knihovnice řekla, že nečtu kvůli škole, ale kvůli sobě a měla pravdu….

        1. Povinná četba se kontrolovala tak, že se, jakožto domácí úkol, psal obsah dané knihy. Takže obsah se opsal, samozřejmě pozměnil, což pro mne nebyl problém, a bylo. Ušetřený čas jsem věnoval klíčům k určování rostlin, či motýlů, Verneovkám a odborné literatuře, VTM, ABC a pod. Sestra to měla horší. Podobné ,,tvůrčí“ činnosti nebyla schopna, takže opisovat nemohla, čili musela povinnou četbu přelouskat a pak obsah sesmolit, jenže na rozdíl ode mne na to měla čas.

          1. Už si nepamatuji, ještli na devítce, nebo ekonomce jsme probírali Steinbecka. A dostali za úkol přečíst nějakou jeho knihu (a pak sepsat obsah) Já si (nevím proč)vybrala „Hrozny hněvu“ (jak se ukázalo byla jsem jediná). Měla jsem je půjčené z knihovny. Abych to stihla přečíst v danném čase, nosila jsem knihu všude s sebou. No a když už mi chybělo jen pár kapitol do konce, někdo mi knihu ukrad (už ani nevím kde). Takže jsem obsah sepsala až kam jsem dočetla a jako na pech byla vyvolaná k tabuli to přečíst nahlas. Ve třídě bylo hrobové ticho všichni všetně učitelky napjatě poslouchali. No a já zakončila tím, že konec neznám, neb mi kniha byla ukradena a jinou už jsem nestihla sehnat a dočíst. Ve třídě to zašumělo zklamáním, včetně učitelky. Bylo jasné, že knihu take nečetla, protože nenabídla, že nám děj dopoví. Ale chytře to zakryla. Pochválila mě, dostala jsem jedničku s tím, že by bylo škoda, abych to nedokončila já, když to byl můj domácí úkol. Ať prý si knihu seženu, dočtu a pak to všem dovyprávím. Už se nepamatuji, jestli jsem to i udělala.

  6. Mě ty roky nějak nesedí. Nebo mě klame paměť? My jsme přece nastupovali do první třídy obecné školy v 6 letech, ne v 7.
    Po pěti třídách jsme šli do „měšťanky“ (druhý stupeň, nebo jak se tomu tehdy říkalo?) A pak jsem šel na jedenáctiletku. Maturita v 17.
    Jak to vlastně bylo u mých dětí? Já myslím, že taky nastoupily do 1. třídy v 6 letech.

    Jo, stavebnici Merkur jsem taky měl, krása. Co to tam bylo za šroubky? M3 to nebyly. Stavebnici Vašek jsem viděl u kamaráda.
    Ta měla trochu jiné rozměry.

      1. Ano přesně tak. Jako Krakonoš jsem říjnová, takže jsem do školy šla o rok později, v 7 letech. Pak ZDŠ (devítiletka) a pak tři roky SEŠ(střední ekonomická). Takže, když jsem maturovala, bylo mi už přes 19 let.
        Jó kde ty časy jsou !!!!

      2. Já jsem prosincová, takže jsem taky šla až o rok později. ZDŠ, kterou jsme mohli v sedmdesátých letech skončit už v osmé třídě (nebo jít do devítky, kde už se prý nic nového neučilo a v podstatě se prý opakovalo učivo za předchozích osm let). Z osmičky jsem šla na čtyřletý gympl a díky tomu zkrácení o rok jsem se při maturitě věkově vyrovnala některým svým „mladším“ spolužákům ze ZDŠ.

      3. Ba ne, jsem stejný ročník jako Krakonoš, narozená v říjnu a do školy jsem nastoupila v necelých šesti letech. A bylo nás ve třídě víc.

    1. Neklame. i já jsem, jako březňák, začínal první třídu v šesti, ale protože si nejlépe pamatuji vždy začátek prázdnin, (hurá, konečně mám zase dva měsíce svobody!) tak mi to tak nějak splývá. Nicméně to podstatné, čili první prázdniny, si nepamatuji podle věku, ale podle událostí a že teda byly obzvláště vypečené. Brzy se dočkáte.

      1. Já mám dojem, že to u Merkuru nebyl metrický závit. Možná by to šlo vygooglit, ale zas tak mi na tom nezáleží. Samozřejmě šroubky do dírek s matičkami, tam šlo cokoli. Ale u koleček to jedno nebylo.

        1. Nebyl. Takže se musely dokupovat šroubky i matičky. A mírně rozvrtat dírky pomocí trojhranného pilníku jsem se naučil velmi rychle.

  7. No, takových nás je víc. Jako tříletý prcek jsem se prý podívala s despektem na známou, která si „chtěla půjčit“ můj klobouček a prohlásila jsem – tobě by stejně neslušel. Ve škole nekonečná nuda, stížnosti, že čumím při vyučování z okna…, jenže co s časem, když se všichni potili nad písemkou a já to měla za deset minut hotové….

  8. Výborné čtení, děkuji.
    Ani já nejsem stádní typ, takže něco trochu o tom vím.
    Moji rodiče byli nejdříve na mou vyjímečnost pyšní, později mne z opatrnosti nutili na vše přikyvovat, ach jo.

  9. To víte Krakonoši, vyčuhovat z davu se nenosí dodnes. Měl jste štěstí na docela osvícenou učitelku v MŠ.

    Učitelky mají rádi stádní děti. Jakákoliv odchylka vadí.
    Můj chytrý a hodný autista se nedokázal dívat učitelům do očí, když s ním mluvili. A to vám byl problém. Nebetyčný.

    Míša z Plzně

    1. Vyčuhovat z davu se nenosilo nikdy. A být úplně mimo dav a ještě dávat najevo, jak je ten dav nudný…

    2. Paní učitelka nebyla ani tak osvícená, jako chytrá. Ihned pochopila že reprezentuji P. P. P. (plný pytel problémů), takže to vyřešila tak, že mne ze školky v podstatě vyhodila. Mě to nevadilo a rodiče i prarodiče si zvykli. Sestra P. P. P. nebyla, takže školku i školu absolvovala předpokládaným a standardním způsobem, problémy s ní začly být až na dvanáctiletce.

    3. Nezobecňovala bych (s těma stádníma dětma).
      Samozřejmě, když máš ve třídě odchylku jakéhokoli druhu, je práce těžší, ale pokud je to odchylka směrem nahoru a pokud je odchylka dobře vychovaná, stává se práce dobrou zábavou. Není nic příjemnějšího než žák, který většinu věcí pobere na první dobrou a dál sám rozvíjí.
      Pod podmínkou, že je schopen a ochoten nechat pracovat i ty druhé, ty pomalejší.
      Měla jsem štěstí na kantory – byla jsem ten typ, co má práci hotovou za deset minut a pak nemá co dělat. S většinou kantorů jsem fungovala tak, že se nenápadně ocitli v mojí blízkosti, zkontrolovali mi práci a pak jsem si mohla dělat cokoli, pokud jsem přitom nerušila a pod podmínkou, že jsem dokázala reagovat, když zbytek třídy práci taky dokončil a kantor chtěl začít dělat něco dalšího. Obvykle se v průběhu mojí soukromé tiché činnosti kantor u mě ještě jednou otočil a zeptal se, co dělám – a většinou měli i dobré rady, pokud jsem se pohybovala aspoň trochu v jejich oboru.
      Já si na kantory nemůžu stěžovat.
      A nemám ráda paušální odsuzování kantorů. I hodně výlučné dítě může mít ze školy užitek – pokud se umí chovat. Dokonce bude mít většinu kantorstva těžce na svojí straně. Slušné a pravidla dodržující malé génie mají kantoři rádi. Nesnáší gaunery. 🙂
      A potíž mají s děckem, se kterým nemůžou najít společnou řeč. (Umím si představit, jak těžké by i pro mě bylo mít žáka, který se mi prostě nikdy nepodívá do očí. Prostě se s takovým člověkem obtížně mluví. Ne že by to vůbec nešlo, jde to, jenom… je těžké odstínit to, co je potíž toho konkrétního človíčka, a zároveň toho človíčka udržet na takové pozici ve třídě, aby nezačal být šikanován.)

      1. A než se někdo naštve a začne po mně štěkat, tak ještě dodám, že jsem na gymplu s odchylkama všeho druhu cíleně pracovala. Nadaný děti jsem vedla k tomu, aby se nebály projevit, děcka s problémama jsem se snažila vrátit zpátky do normálního světa. Proto můžu říct, že je to sakra těžká práce. Po všech těchhle děckách jdou totiž především jejich *spolužáci*: to jsou ti lidi, kteří ve škole neodpouští, když jste mimo průměr.
        Nejlíp ze všech se v tom naučila chodit ta holka na vozíku – ale i ona byla šťastná, když si mohla na chvilku od permanentního vyrovnávání odpočinout.
        Doufám, že nikdy nezjistila, kolik mi dalo práce každou minutu korigovat, z jakého fyzického úhlu se na ni dívám – aby měla vždycky pocit, že máme hlavy víceméně na podobné úrovni… aby se nemusela zaklánět. A zároveň kontrolovat, že se do toho úhlu dostávám stejně přirozeně, jako když se obracím na kohokoli z jejích spolužáků. Aby nikdo ze třídy *nikde neviděl rozdíl*, a tak neměl důvod ji vyčlenit. Aby ani ona neviděla rozdíl, a tak neměla důvod začít spouštět preventivní obranný reakce, který by k ní spolehlivě přitáhly šikanu.
        Hm, nemyslím, že mě pochopíte, ale co už. Nadávat na kantory je snazší, vím. Nechám to téma být.

        1. Nezapomínal bych, že toto se odehrávalo v polovině padesátých let a na žáky i kantory byly tehdy zcela jiné požadavky, než dnes. A sebevětší gauner byl nedotknutelný, pokud vedl ve sběru druhotných surovin, nebo vykazoval dostatek brigádnických hodin.

          1. V padesátých jsem byla vesele na houbách… ale ony jsou základy tý práce furt to samý.
            (I když je fakt, že někdy člověk touží po starých dobrých zlatých časech rákosky. 😉 )

              1. A s kantory je to stejné, jako se všemi ostatními profesemi. Na jednoho opravdu kvalitního připadá X zmetků. Bohužel, neexistuje systém, a to v žádné profesi, který by ty zmetky dokázal vyřadit.

                1. Naprosty souhlas, Krakonosi. Kazda profese ma sve spatne i dobre lidi. Akorat ze nektere profese maji tendenci si nasazovat svatozar a tim chranit I ty bridily mezi sebou.

                  1. A nejhorší je, že to pak odnesou a často i vlastním životem, ti, co se jim dostanou do pracek!!!!!!!

          2. No jo, Krakonoši, časy se mění… kdysi to byl sběr, dneska stačí naznačit, že by si tatínek zvládl koupit celou školu i s novým pedagogickým sborem…
            A nejhorší je, pokud se proti kantorovi postaví na stranu takového pokladu i ředitel 🙁 .
            A málokdo si uvědomuje, jak tímto přístupem tomu žákovi všichni ubližují – rodiče i ten ředitel (devil) .

            1. Já bych toho tatínka nechal tu školu koupit! Rozhodně by to bylo pro všechny zúčastněné to nejlepší řešení. Až by tatínek přišel na to, jakou kolosální volovinu spáchal, bylo by pro něj i jeho ratolest beznadějně pozdě.

          3. V mé příhodě jde i o sběr papíru a také jaké to je z nějaké příčiny vyčnívat z řady.
            Moje maminka byla učitelka společenského tance a tatínek ač zlatník byl jejím tanečním partnerem. Já byla nejstarší z dětí a když naši odpoledne odjížděli vlakem napakovaní gramofonem na kliku, deskami a večerním oblečením do míst kde se taneční hodiny pořádaly bylo na mně se v nepřítomnosti rodičů postarat o mladší sourozence. A zrovna jedno takové odpoledne, kdy naši museli odjet, se soudruzi v Chrudimské škole rozhodli, že se všichni žáci po škole vydají ve dvojicích od domu k domu a od bytu k bytu a budou od uvědomělých občanů vyžadovat papír na sběr. Žádala jsem učitele Janáčka o zproštění tohoto úkolu s tím, že rodice jedou pracovat a já musím hlídat své sourozence. A co myslíte. Kdepak rákoska, kdepak pravítko. Rozzuřený učitel Janáček se mnou s drobnou vyzáblou osmiletou holkou mlátil o tabuli se vší silou dospělého chlapa.
            Už se nepamatuji jak maminka vyřešila hlídání dětí, ale pamatuji se jak jsme se spolužačkou marně chodily od domu k domu a od bytu k bytu. Nezískaly jsme ani jediné Rudé právo. Fysické násilí na mně se vůbec neřešilo.

            1. My jsme to soužce prostě odkývali, hodili na to bobo a druhý den řekli, že nám nikdo nic nedal. Hádat se s autoritou, která má silné svaly,ale žádný mozek, není dobrý nápad a jak známo, proti větru močiti nelze.

        2. Tak se taky preventivně nebraň 😀
          Známe, neznáme. Pro me byl největším problémem chytrej hajzlík, kterej se rozhodl nenechat pracovat ty ostatní. Ale neuškrtila jsem ho 🙂
          Ani trošku. A nakonec jsme se v podstatě dohodli.
          Nebyla to žádná speciální škola. Jen základka v malém městě. Jenže ve třídě byly děti, které byly oficiálně přeřazeny na zvláštní školu a zůstávaly na téhle, protože na tamtu by musely dojíždět. A to by samy nezvládly.
          Ale bylo to ještě před vynálezem dislexie a šikany (mimo Prahu), takže to docela šlo. Byly to ve skutečnosti moc hodné děti 🙂
          A matika jim šla mnohem líp než čeština 😀

          1. Ale no tak po jistých zkušenostech z letošní zimy se asi budu preventivně bránit… dokud nezjistím, že se tu vyskytují fakt jenom lidi, proti kterým nemusím. 🙂

      2. Já se nikomu do očí nedívám. No, někdy, výjimečně. Je mi to nepříjemné, myslete si o mě co chcete. Ani jako dítě/žák jsem se myslím nikomu do očí nedíval. Ale možná se jenom mýlím, třeba si to nepamatuji. Fakt je jedna věc, že jsem kvůli tomu nikdy neměl problémy. Aspoň o ničem takovém nevím, nikdy by mě něco takového nenapadlo. Umíš? Neumíš? Sedni! Jaképak dívání? 🙂

        1. No jo, Krmici, mravy/manyry se meni.Ja si nejak matne vzpominam, ze kdyz decko hledelo ucitelce do oci, tak to bylo povazovano temer za drzost. A ja pry umim ocima mluvit, zejmena, kdyz jsem nerada. V podstate jsem se ten naprosto primy pohled do oci musela v Americe naucit. A fakt je, ze mi dnes, zde, vadi lidi, co tak koukaj kolem ale ne na mne.

          1. Jelikož jsme tady na Zvířetníku, tak jistě všichni něco víte o pohledu některým zvířatům do očí. Třeba potkanovi. Ale to si necháme zase někdy na jinou diskusi, teď ne 🙂

Napsat komentář: krmič Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN