Dětství a rané mládí (jsem ročník 1948) jsem prožil v éře raného budování socializmu, tedy v době, kdy se dohánělo a předhánělo a blbost kvetla někdy i krvavými květy.

Jenže nadarmo se neříká, že všechno zlé je pro něco dobré. Kolektivizace zemědělství nesporně zvýšila jeho produktivitu, takže na trhu se brzy začalo objevovat více potravin a jejich ceny klesaly. Také pro mnoho těch, kteří otročili u sedláků za mizernou almužnu se život zlepšil. Rodiče ovšem nebyli dělničtí kádři a ve světlých zítřcích se s nimi příliš nepočítalo.

Takže část anglického parku, který otec vytvořil z napodobeniny Boubínského pralesa, se brzy změnila v ohradu se slepicemi, kachnami a husou a vedle ohrady vyrostla králíkárna. Jídlo sice bylo, ale čím tu havěť krmit. Tatínek měl naštěstí v místech svého původního bydliště a blízkém okolí spoustu známých, takže vzali s maminkou na záda ruksaky, sedli na motorku a jeli.

Dostali potravu pro obě rodiny, ty dvě lidské i tu zvířecí a maminka se učila, jak se drůbež a králíci ošetřují, krmí a zpracovávají. Uměla sice hrát na klavír, společensky konverzovat, vyšívat a výborně vařit, ale rychle poznala, že v nových podmínkách to není to pravé ořechové; naštěstí byla zvídavá a držela se zásady, že čím víc se jeden naučí, tím snáz se životem protluče.

Prvorepubliková řevnická smetánka měla těžký život. Odmítla se smířit s nejstarším a vždy platným přírodním zákonem, totiž s tím, že kdo se nepřizpůsobí, zahyne a zmohla se jen na to, že občas zašla do cukrárny, nebo Grand hotelu, což byla za první republiky místní High Society restaurace a u kafíčka, nebo pivka s hořkostí vzpomínali na zlaté staré časy.

Dřívější společenská spodina, která dostala důstojnou a slušně placenou práci v místním Státním statku a nyní státní cihelně, jakož i dělníci v Královodvorských železárnách a mnoha pražských podnicích, kam se dalo velmi dobře dojíždět, protože vlakem to bylo na Smíchov slabou půlhodinku a vlaky jezdily pravidelně a často, (skoro jako dnes prázdninová pražská MHD), obecní honoraci neřešila; v obci bylo šest hospod, kde bylo veselo, a kšefty jely, protože žízeň je věčná a když je člověk spokojený, tak mu chutná nejen život, ale i jídlo a pití.

Postupně to skončilo tak, že Grand hotel skončil na úbytě, byl zavřen a obnovy se dočkal, ještě jako RaJ, až v polovině 70. let a pan lékárník a spol. začali chodit do bývalého hotelu Růžička u nádraží, kam chodil na pivko a viržinko každý čtvrtek i můj děda.

Společenský život v obci běžel i nadále. Baráčníci, (dříve Sokolové), tělovýchovná jednota Slavoj, (dříve aktivní Sokolové) – řadu let první liga v české házené, mistři světa v odbíjené. Divadelní ochotníci – spolek úspěšně přežíval až do poloviny 90. let, kdy byl ,,osvobozen“ od socialistického jha, což nepřežil, si troufl i na takové inscenace, jako je Hamlet.

Provozovali jediné přírodní, (lesní) divadlo v kraji a několik let jsem u nich později působil jako elektrikář, zvukař a osvětlovač v jedné osobě, při čemž jsem jezdil po montážích, takže na zkoušky jsem si občas odskakoval z dost značných dálav, jeden čas až z Čiernej nad Tisou, ale to už jsme trochu moc daleko. Pak tu byli dobrovolní hasiči.

Nuda rozhodně nebyla, v zimě byly v Lidovém domě plesy a taneční čaje a v obci působily tři ,,univerzální“ (složením primárně dechovka, doplněná o přenosný elektrický klavír a pár dalších věcí) kapely, které dokázaly zahrát úplně všechno. Na to, že obec měla něco málo přes dva tisíce obyvatel, to bylo poměrně slušné.

Kolektivizaci zemědělství přežili dva sedláci. Ten jeden se zachránil tím, že jeho manželka vstoupila do KSČ a polnosti odevzdal statku, takže mu byl ponechán koňský potah s valníkem a záhumenek, který mu stačil k tomu, aby on a jeho rodina byli prakticky soběstační.

Když nebyla práce na poli, vozil obyvatelům obce uhlí, dříví, stavební materiály, prostě to fungovalo tak, že mu v hospodě potřebný klient řekl: Venco, potřebuji to a to, kdy to půjde? Jo, zítra odpoledne, ve stavebninách řekneš, že je to pro mne, mám to zaplacené. Fungovalo to perfektně. Bez počítačů, úředníků a DPH!

Ten druhý, vzal na kolektivizátory bič a poštval na ně psa. Dostal dva roky natvrdo, protože si předem obstaral prozíravě od známého doktora papír, že není zcela svéprávný, což doložil vysvědčením z nedokončené základní školy. Když se ho po návratu ptali, jaké to bylo, prohlásil jen suše: Dobrý. Jídla dost, práce málo a vrátil se na kozlík svého povozu. Statek mu nechali, políčko přepsali na záhumenek a jeho dcera, když se jí v deváté třídě, v r. 1963 ptali, kam půjde pracovat, řekla jen: Domů tam je práce dost a dost.

Já jsem trávil dětství hlavně na zahradě, kde se stále něco dělo. Kvetly kytky, lítali motýli, včelky, (brzy jsem zjistil, že píchají) a mnoho jiných hmyzíků, kteří nepíchali a které jsem se od čmeláků, včel a vos naučil rychle rozeznávat. Na hromadě písku, která byla u domu pro zušlechťování zahradních pěšinek, nebo kdyby bylo třeba něco zazdít, jsem stavěl divoké horské krajiny, protkané železnicemi; otec málem nerozdýchal, když si jednoho dne došel pro písek a zjistil, že hromada je na dvě půlky, které spojuje dokonale provedená kopie Ždákovského mostu.

Učinil jsem totiž klíčový objev a sice ten, že sypká hmota, pokud je rozmíchána se správným množstvím vody, získá po vyschnutí tvrdost betonu, podmínkou je, aby písek byl dostatečně hlinitý a ten náš byl. Pracnou stavbu lešení jsem obešel tím, že jsem vyzdil kompaktní blok a po jeho částečném zatvrdnutí jsem nepotřebný materiál odškrábal.

Drželo to až do první bouřky a nezbořil to ani Rolf, když to prozkoumával. Otec nelenil a pozval kolegy z kanceláře, aby se šli podívat, co jeho synátor v pěti letech věku stvořil. Následky se dostavily brzy, kdykoli jsem pak přišel k otci do kanceláře na návštěvu, jeho kolegové se mnou jednali, jako se sobě rovným, nikdo ve mně neviděl předškoláka.

Železnice mne fascinovala od dětství. Bydleli jsme hned pod nádražím a zadní plot zahrady končil na patě náspu trati. Vlaky jezdily často, trať, tehdy 17a, dnes 171, patřila k nejfrekventovanějším v republice v těsném závěsu za tratí Praha – Kolín. Výběr lokomotiv a vagonů, na které jsem se z od babičky z okna kuchyně díval, byl obrovský, od těžkopádných manipulačních vlaků, po obrovské Němky a Štokry s těžkotonážními soupravami, které přiváděly k šílenství řidiče aut.

Když se takovýto vlak rozhodl, že si ve stanici ,,odpočine“, spolehlivě zablokoval závory a řidiči měli na výběr: Buď čekat, leckdy i hodinu, nebo vzít to objížďkou po rozbité a rozbahněné polní cestě, které vedla pod úzkým propustkem, takže byla použitelná jen pro osobní auta, nebo objížďkou přes Mníšek, či Karlštejn.

Vrcholem krásy pak byly rychlíky, tahané elegantními Šlechtičnami, či Albatrosy, občas pár motorových rychlíků na Šumavu, ve složení jedno, nebo více tažných vozidel M 262, (kredenc, nebo loďák) a Balmy, dnes Bix, jako vlečné vozy. Osobní dopravu obstarávaly Rybáky, tahané Ušatými 464 z depa Klatovy, později modrými Papoušky řady 477. (Parní trakce u nás skončila s koncem 60. let a v r. 1971 byly nataženy troleje.)

Největším zážitkem ale byl noční provoz. Začalo to skřípáním brzd, když přijel vlak od Berouna, potom byl slyšet jen kvikot turbinky osvětlení, někdy doplněný odfrkáváním pojistných ventilů a dusavý puls kompresoru, který evokoval představu, že lokomotiva je živý organismus, neb má srdce.

Pak se ozvala píšťalka výpravčího, ve tmě neviditelný černý kolos poprvé blafl a k nebi vyletěl nádherný ohňostroj jisker. A znovu a znovu s pomalu se zvyšující frekvencí. Pak už se objevila osvětlená okna vagonů, potom projela dvě červená koncová světla. (Každý správný ajznboňák vám dá někdy hádanku: Co je na vlaku nejdůležitější? Správná odpověď je: Konec. Protože pokud vlak nemá konec, znamená to, že ho kus někde zůstal a je zaděláno na malér.) A potom se vlády nad nádražím znovu ujala noc – než přijel další vlak.