Jedu autem a ničí mě horko. Cestou do Trutnova jsem si klimatizaci zapnula, ale už teď mě bolí v krku, byť jsem se snažila ji nemít nastavenou na moc studeno. Kdepak, klimatizace mi nedělá dobře, bohužel. Tak teď mám radši otevřená okénka a aspoň proudění vzduchu mi dává iluzi jistého osvěžení.

Blížím se k Výšince a najednou cítím, že nedokážu znovu čelit čekání na těch pitomých semaforech! V Kocbeři opravují velký kus silnice a na semaforech řídících kyvadlovou jízdu se vždy strašně čeká. Čekala jsem tam dopoledne, čekala jsem dva dny předtím při cestě tam i nazpátek a… v tomhle horku… ne. Musím uhnout. A tady je poslední možnost!

Ještě před Výšinkou uhýbám prudce doprava a po pár metrech se nervózní kolona aut z hlavní silnice stává jen nepravděpodobnou vzpomínkou. Vjela jsem totiž do pohádky:)) Ze silnice se stává silnička, a jak se nořím do zastíněného údolí mezi domky Horního a posléze Dolního Žďáru, tak zpomaluju a šťastně se rozhlížím.

Celá krajina, tetelící se v horku letního poledne, je dokonalou ilustrací „prázdnin u babičky“. Posečené louky, domky schované v zeleni ovocných sadů, ospalý bzukot včel u kvetoucích lip, na pastvě se lenivě potloukající tu lesklé a dobře živené krávy, jinde pár vyhřebelcovaných koní. Chybějí jen ty holubičky na horkých střechách… Pozpěvuju si Uhlířovu a Svěrákovu písničku a aspoň na chvilku zapomínám na horko.

Přehrada Les Království

Ono také není tak strašné, protože silnička vede často životodárným stínem, v údolí s potokem je na chviličku vzduch i chladivý. Popravdě vůbec netuším, kam jedu, jen si říkám, že musím na západ a pak na jih – a slunce opírající se převážně do mé levé paže mě ujišťuje, že směr nemám úplně špatný. Pak se objeví celá hrst Starých Buků – Horní, Prostřední i Dolní. Vesnice už mají horský charakter, domy jsou rozházené po stráních, mezi loukami se vinou stužky přístupových cest.

Když už opravdu netuším, kde jsem, přijíždím k hlavní silnici – vím, že musím jet vlevo, ale totální nedostatek ukazatelů nechává hádanku „Odkud a kam“ otevřenou. Ještě chvilku trvá, než zjistím, že jedu na Hostinné a Jičín – kam ovšem dojet nechci:))

Projíždím Pilníkovem a hledám, kde bych zase uhnula. Ha! Ukazatel oznamuje Vítěznou a tu už znám. Odbočuju opět vlevo a vracím se ze silnice na silničku. Vyšplhám na kopec, a kdopak se to na mě v dálce culí! No jasně, Zvičina! Ze stinných údolí se dostávám na rozpálené vršky a ve Vítězné už mám dojem, že se mi najednou chce hrozně spát.

Domek hrázného

Měním plány, do Dvora už dnes nepojedu a hezky se sklouznu z kopečka do Nemajova. Když to vezmu přes přehradu Les Království, jsem doma cobydup. Na přehradě zastavuju, byť vedro je nemilosrdné. Teploměr v autě ukazuje 32 stupňů, kameny žhnou a já zase po dlouhém čase vidím na cestě roztavený asfalt. Páni, jak je to dávno, co mě jako dítě fascinoval natolik, že jsem měla většinu letních botek efektně začerněných!

Udělala jsem vám pár obrázků a odhodlaně vyrážím k domovu. No, vyrážím – jsem najednou tak ospalá, že se s tím autem spíš plazím. Zamávám Zvičině a přes Bílou Třemešnou vjíždím do našich lesů. Horko rozvonělo pryskyřici, koleje se blýskají v popoledním slunci a já se snažím si vzpomenout, kdy že jede další vlak. Co to se mnou, sakra, je?

Uvažuju nad darem, který jsem si dala tím, že jsem pro jednou nespěchala a uhnula z vyježděných kolejí. Z cesty na úřad jsem si udělala prázdninový výlet a vyhnala ze své mentální mapy okolí zase pár lvů. Proč takové věci vlastně nedělám častěji? Je to směšné – svoje myšlenky jsem zvyklá vyhazovat z vyjetých kolejí, ale z navyklé trasy nevyjedu. Že bych k tomu potřebovala třpytivé lákadlo prázdnin?:))

Roztavený asfalt:))

A tak se dnes ptám – jestlipak někdy sjíždíte ze známých vyjetých tras – míněno doslovně i přeneseně? Umíte objevovat obyčejné věci? Kdy naposledy jste si takovou odbočku dopřáli? Pojďme si povídat o tom, jak se utíká z vyjetých kolejí:))

PS: Jak vás možná napadlo, pořídila jsem si na své odbočce úpal. Nebo úžeh? Možná obojí. Ale ať to byl ten či onen, určitě to byl ten pravej – prázdninovej:))

Zvičina v dálce…:))