První díl jsem vzal trochu hopem, což byla chyba, kterou se pokusím napravit. První rok života byl celkem nezajímavý, leč pro okolí žertovný.

Jsa dítko čistotné, počkal jsem s čůráním vždy na okamžik, kdy jsem byl položen na záda a vybalen z plenkové embaláže a mnohokrát se mi, (dle vyprávění maminky), povedlo zasáhnout někoho z přihlížejících přímo ,,na komoru“ čili do středu vyděšeného obličeje.

Když mne začaly poslouchat nožičky a ručičky a začal jsem chodit, k velkému překvapení ro i prarodičů, protože jednoho krásného dne, když se všichni sešli u oběda mne vůně jídla zvedla na nožky, na kterých jsem nikdy před tím nestá a ty mne naprosto spolehlivě donesly ke stolu, kde jsem se chytil rukama nohy jedné z židlí a začal řvát, ať mi dají taky.

Máma omdlela a táta k tomu neměl daleko. Po několika dnech už jsem začal lézt po schodech a běhat po bytě, takže rodinná rada usoudila, že bych mohl být vyvenčen bez kočárku. Byl jsem uchopen za tlapku a domovní dveře se přede mnou otevřely, což byl zázrak, který jsem pochopil v okamžiku, kdy jsem si k nim přistavil židli, abych dosáhl na kliku, (po několika dnech) a začal se venčit sám.

První, co jsem zaregistroval, bylo funící chlupaté cosi, co mne očuchalo, olízlo, zakňučelo a máváním ocasu porazilo. Jmenovalo se to Rolf a byl to německý ovčák, přesně stejný, jako televizní Rex. Rodiče usoudili, že když je Rolf na zahradě, můžu tam být i já, že mne ohlídá. Rolf opravdu hlídal a preventivně vrčel na každého, kdo se ke mně přiblížil, což byl občas dost problém, protože spolehlivě poslouchal jenom otce.

Mámu sice také, ale už ne tolik a zbytek rodiny jen, když to tak nějak muselo být, nebo za úplatek. Jenže pánečkovo štěně si zamiloval a pečlivě dbal, aby mi nic nescházelo, nosil mi klacíky, láskyplně mne olizoval, protože štěňata je nutno držet v čistotě. Když jednou zjistil, že mám plné gatě, nějakým zázrakem je ze mne stáhl, pečlivě mne umyl a znečištěné oblečení přinesl paničce domů, protože si dveře uměl otevřít také. Moje jídlo sice ochutnávat nesměl, ale když jsem se mu dobýval do misky, jen spokojeně přihlížel, jak se štěně má k světu.

V padesátých letech bylo na venkově veselo. Královodvorské železárny se rozšiřovaly a soudruzi neustále šmejdili po vesnici a hledali, komu a kam nacpat do baráku nájemníky. Došlo i na nás. Vy tady máte volné patro, to ne, někoho vám sem dáme. To nejde, nahoře je karanténa, zemřel tam člověk na tuberkulózu. Vytrhali jsme podlahy a byt opakovaně desinfikujeme.

Komise sice couvla, ale jeden odvaha se našel. Otec si pečlivě zarouškoval obličej kapesníkem a vyvedl návštěvu do patra, kde byla podlaha skutečně vytrhaná, protože prkna už měla svoje za sebou a čekalo se na nová. Odvaha zbledl, a dal se na bleskurychlý ústup. Věděli jsme, že je zle a že se musí rychle něco podniknout.

Takže děda s babičkou, kteří k nám jezdili na návštěvy, se odhlásili z nájmu v bytě v domě, který byl kdysi jejich, a nastěhovali se k nám, čímž soudruhům zmehlo. Občas se o nás sice ještě otřeli, ale většinou stačilo, když zazvonili a Rolf je přišel ,,pozdravit“. Také upravená zahrada, kdysi prales, budila respekt; všichni tak nějak cítili, že s člověkem, který sám dokázal za 14 dní kompletně zpracovat ručně patnáct dospělých stromů, včetně pařezů, bude lepší vycházet v dobrém.

Než jsem oslavil třetí narozeniny, přivezla si maminka z porodnice dceru a mě přibyla sestřička. Rolf druhé štěňátko radostně přivítal. Setra spala v kočárku a babička chvíli nedávala pozor. Když se ozvalo zoufalé vřískání, byla sestra pečlivě umytá a Rolf se tvářil znechuceně: Proč ta člověčice to štěně neumí pořádně umýt a ještě vřeští, když jí chci pomoci?

Když se začal batolit i sestra, (o něco dřív, ale zase o dost nešikovněji), začaly pro Rolfíka krušné časy: koho mám ocáskem porazit dřív? Koho mám dřív přebalit? A jak mám ta neposlušná štěňata udržet pohromadě? Řešil to tak, že si hrál se mnou, ale sestru po očku sledoval. Když se od nás odbatolila moc daleko, přinesl ji zpátky a položil vedle mne na zem. Věděl, že než se postaví, bude to chvilku trvat a tím pádem se mi bude moci více věnovat.

Otcovi v práci prokázali soudruzi ,,čest“ a donesli mu přihlášku do KSČ. Ve své nekonečné blbosti se domnívali, že otec se rozzáří radostí, jakéžeto štěstí ho potkalo a radostně podepíše, takže si pečlivě vybrali okamžik, kdy v kanclu byli všichni. Otec se rozzářil ale trochu jinak, než čekali, takže to proběhlo tak, že dveře na chodbu se prudce rozlétly, zevnitř se ozval řev postřeleného lva, pak vylétli soudruzi; nějakým fyzikálním zázrakem se tři vešli současně do dveří pro jednoho a za nimi zmuchlaná a roztrhaná přihláška.

Večer doma:

„Mámo, přišli za mnou, abych vstoupil do KSČ.“

„A co?“

„Vyrazil jsem s nimi dveře!“

„Proboha, co budeš dělat?“

No co, řemeslo, zedník si vydělá víc, než kancelářská krysa a do strany ho cpát nebudou. Ale nestalo se nic. Kolegové dostali ultimátum: buď budou držet hubu a krok, nebo… Tátovi strhli jeden měsíc prémie, zarazili mu na rok postup a život šel dál.

Soudruzi sice svolali schůzi a rokovali, ale protože věděli, že táta umí a sami by jeho práci nezvládli, usnesli se, že soudruh je takovej samorost, že bude lepší ho zbytečně nedráždit, což se otec brzy dozvěděl a měl z toho obrovskou prču.

Léta ubíhala, mamince skončila mateřská dovolená, takže šla do práce a nás oba hlídali děda s babičkou. Jak to asi vypadalo, si dovedete představit. Oba těžce nestíhali, takže jednoho dne přišla sestra za babičkou, která vařila oběd, zatímco děda byl na nákupu a radostně hlásila: „Babi, Jilka poustí klálíčky a Lolf je papá!“

Rolf klálíčky nepapal, jenom chytal. Usoudil jsem totiž, že hladit pořád jen Rolfa je nuda a že si zkusím hladit králíky. Otevřel jsem dvířka a králíci radostně vystartovali za čerstvou trávou na zahradu. O pohlazení evidentně nestáli. Rolf sice vždy jednoho chytl, přinesl a podal, takže se mi ho podařilo strčit zpátky, ale když přinesl druhého, ten první zase utekl. Lovem králíků se pak všichni zabývali až do odpoledne, kdy se vrátil táta.

„Zatracenej lumpe, cos to provedl? Za tohle bude sekec.“ Jenže ouha, Rolfík usoudil, že trestat štěně za prima zábavu je špatné a varovně zavrčel. „Mazej do boudy, ty lumpe, vy dva jste se tak dlouho hledali, až jste se našli!“ Rolf uraženě odkráčel a vařečka měla posvícení.

Příště: Jak jsem se začal vzdělávat.