Někdy se stane, že nečekané události změní plány a vytyčené zásady. Takže já nyní dělám výjimku a na Dedeník beru externího autora – protože si myslím, že je to správné. Takže vás tímto zvu na první díl Krakonošova vzpomínání.

Pro chovatele čistokrevného psa není nic horšího, než když mu fenku obskočí nějaký voříšek. A přesně tohle se stalo mým prarodičům.

Přeslicová babička byla krasavice z dobré rodiny, jeden z jejích předků byl nositelem vyznamenání sv. Leopolda a C. K. dvorních radů a členů různých vědeckých společností bylo v rodině dost a dost. Jednou se do ní, když byla rodina na dovolené v Jugoslávii, zamiloval, naštěstí marně albánský princ. Jenže rodiče řekli ne a babička byla poslušná.

Přeslicový dědeček začal svou kariéru jako výpravčí v Mladé Boleslavi, postupně vystřídal Všetaty, Poděbrady a skončil jako poradce prvorepublikového ministra dopravy. Jako melouch provozoval stavitelství, postavil část Janáčkova nábřeží a v domě, kde je dnes Riverside hotel (na rohu Janáčkova nábřeží a Dienzenhoferových sadů), bydleli.

Rodičům babičky se mladý právník, navíc s definitivou na ministerstvu dopravy líbil, takže slovo dalo slovo a byla svatba. Děda s babičkou spolu vydrželi až do dědovy smrti, (zemřel v 96 letech duševně zcela čilý), babičko ho ještě o čtyři roky přežila. Měli dvě děti, syna Jiřího a dceru Marii, moji matku.

Mečový dědeček a babička byli prostí venkovští lidé z malé vesničky u Litně. Děda se živil jako krejčí a šéf vesnické kampeličky, babička byla doma, na venkově to tehdy ani jinak nešlo. Byli to sice prostí vesničané, ale měli vzácný dar, který se za peníze, na rozdíl od různých predikátů koupit nedá, a sice přirozenou noblesu a pevný charakter. Z manželství vzešel syn Josef, můj otec a moje teta Otýlie, (zemřela letos na jaře).

Maminka vystudovala gymnázium a obchodní školu a pracovala jako kancelářská síla v budově Wilsonova nádraží. Tatínek se vyučil zedníkem a začal svou pracovní kariéru jako traťový dělník, kdysi mi u Zadní Třebáně hrdě ukazoval, které pražce na liteňské lokálce usazoval a podbíjel. Později si udělal při práci stavební průmyslovku a nastoupil rovněž na Wilsoňáku do kanceláře.

A bylo zaděláno na malér. Tatínek by hezký silný a mužný a navíc hrál výborně na klarinet a saxofon, působil v orchestru Jaromíra Vejvody a v kapele Zorky Kohoutové, ale pouze amatérsky, kvůli přivýdělku. Nevím, jak se mu to povedlo, ale maminka se do něj zamilovala a přestože rodiče nebyli nadšeni, prosadila si svou.

Vzali se v r. 1946. Děda s babičkou měli v Řevnicích rodinný domek, tzv. letní byt. Jezdilo se tam na léto na rekreaci, v zimě to bylo prázdné. Na zahradě byla džungle lesních stromů, na vodu studna s ruční pumpou a jako sociální zařízení venku kadibudka. Tatínek do roka udělal z džungle zahradu ve stylu anglického parku, zařídil vodovod s Darlingem, elektřinu a splachovací záchody, takže se mohlo začít bydlet. Tím si u dědy, babičky i strýce náležitě zvednul reputaci, takže byl vzat, ač dělník a vesničan, na milost.

Po únoru 1948 přišli děda s babičkou v Praze o dům, tím, že ho ,,dobrovolně“ odevzdali státu, unikli šikaně, každý z nich dostal 200 Kčs důchodu a nastěhovali se do Řevnic do prvního patra. Tím jsme unikli osudu ostatních obyvatel obce, kteří byli nuceni své domy pronajmout dělníkům z Královodvorských železáren.

Na svět jsem přišel 8. 3. 1948 a také to nebylo nic běžného. Maminka si začínající porod vyložila jako nucení na velkou a nechybělo mnoho a byl bych zahájil svůj život koupelí v záchodové míse. Sestře, která se narodila o tři roky později, už nic takového nehrozilo.

Žilo se těžce, penze prarodičů byla malá, maminka s námi doma až do mých šesti let a tatínek tak musel živit nás všechny. Přes den pracoval v kanceláři a po večerech a víkendech jezdil hrát po vesnických tancovačkách. Jako svobodný si ušetřil na motorku, ČZ 175, takže byl mobilní a ještě mohl za úplatu vozit na tandemu kolegy.

Alkohol byl tehdy u řidičů polehčující okolnost, jenže táta si jednou zapomněl doklady doma a podle zákona schválnosti po něm vystartoval obecní policajt. Smůla byla v tom, že byl na té tancovačce taky a pilně nasával, takže táta mu ujel a milý policajt skončil i s motorkou v mlejnské strouze, což byl odtok od turbiny obecní elektrárny, patřičně prudký, hluboký a listopadově studený.

Motorce praskl válec a policajt ztratil ve vodě bouchačku, kterou sice druhý den našel, ale protože se s nočním dobrodružstvím jakémusi dobrákovi pochlubil, nezbavil se ostudy až do konce své kariéry.

Když jsem vyrostl natolik, že jsem došlápl na stupačky, táta řekl: kluk se musí otrkat a poznat svět a když bylo volno, naložil mne na motorku a postupně se mnou sjezdil široké a daleké okolí. Projel jsem s ním celý Český kras, Brdské lesy, byli jsme na právě dokončované Slapské přehradě, a když měl jet v práci někam na služební cestu, bylo samozřejmé, že pojedu s ním.

Celá rodina měla režijní průkazky na první třídu, takže cestování vlakem bylo levné a později mi spolužáci krutě záviděli, když se se školou někam jelo, všichni se cpali na prkenných lavicích ve dvojce a já si hověl na zablešených plyšových sedadlech první třídy; kupodivu jsem nikdy žádnou blechu domů nepřinesl.

V pěti letech mého věku rodičové usoudili, že je na čase, abych se začal vzdělávat. Naučili mne písmenka a číslice a otec mi začal kupovat časopisy: Svět motorů, Vědu a techniku mládeži, ABC mladých techniků… Mělo to jeden háček: rodičové byli v práci, dítko se nudilo, a když babička s dědečkem nekoukali, vlezlo do knihovny a s gustem četlo hlavně díla mládeži nepřístupná.

Rodičům sice chvíli trvalo, než zjistili, že mé verbální projevy nejsou indikátor geniality, ale produkt četby literatury mládeži nepřístupné. Když to zjistili, táta pokrčil rameny a pronesl: pozdě bycha honit. Milý synu, udělal jsi něco, co jsme ti nedovolili. Měl bych tě potrestat, ale to by už bylo k ničemu. Takže si pamatuj, že je svět dětí a svět dospělých a dávej si dobrý pozor, aby ses podle toho choval.

Krakonoš