V úterý jsem měla cestu Hradce Králové, a protože šlo o jednoduchou záležitost, vzala jsem s sebou psy. Jen ať se holky socializujou! Tady na vsi mají sice blažený psí život, ale je třeba se umět utkat i s nástrahami města. Hm. Přiznám se, že jsem si taky chtěla užít poslušné psy:))
To je totiž tak. Jakmile přijedeme do města, kde nehrozí, že mi zpoza každého rohu vyskočí srna, zajíc nebo divočák, mám báječné psy. Poslušné, vnímavé, a v reflexních vestičkách okouzlující značnou část veřejnosti. Po indiánských stezkách odvahy, bystrosti a předvídavosti, po kterých musím chodit u nás doma, je to úžasný relax.
Parkovala jsem poblíž zimního stadionu, takže do města jsme šly přes parky a lávku pro pěší, která vede přes Labe u elektrárenského jezu. Holky byly nadšené, čuchaly jak o závod, vzorně si nevšímaly lidí, nehonily ani cyklisty ani běžce, zdvořile se zdravily s kolemjdoucími pejsky. I v parku u Labe když běhaly na volno, nikdo si nestěžoval, nelezl na stromy ani nebral svého psíka do náručí – tak slušně působily!:))
Jen na psí běhání nakonec nedošlo, ač jsme běhací parťáky potkaly. Potíž je v tom, že než se holky rozkoukají (mám s tím chlupatcem běhat nebo ne, jako venkovští psi nejsou zvyklé na rychlé seznamování), začnou psi harašit. A fest. A na obě, nejen na Ari.
Berry na ně pak vyštěkává sarkastické poznámky, které radši nechci nechat přejít v rozčilené nadávky, protože od těch už to může rychle sklouznout k osobní inzultaci. Ari to řeší jednoduše – snaží se mi skočit do náruče, abych ji před tím chlípníkem ochránila. Hm, je to vzrostlá vlčka, takže byť mi dá tlapy kolem krku, pořád má chudák zadek v dosahu čuchajícího nemravy, což obvykle vyústí v chaos a já přestávám vypadat jako dáma.
I tak jsme si pobyt v parku užily a přišel čas na kávu. V mé oblíbené kavárně jsme si sedly do zadního kouta, a holky rezignovaně ulehly k mým nohám. Taková ztráta času! No, jak pro koho. Kávu tam dělají vynikající, se servírkou si obvykle povídáme tak jako tak, a navíc tam seděl muž vlastnící také dvě psí holčičky – naštěstí nepřítomné. Presu canario a bandoga (pokud si vygooglíte obrázky, pochopíte, proč „naštěstí“), každá z nich má prý přes šedesát kilo. Řeči se vedly, prostě příjemné společenské posezení.
Najednou jsem si všimla, že Berry nejen nespí, ale prakticky sleduje moji ruku pokaždé, když sáhnu na hrnek s kávou. Že by chtěla taky? Pochybuju. Potom mi zazvonil mobil, a když jsem zakončila hovor slovy „na shledanou“, vyskočila celá natěšená na nohy. Ty potvoro! Ona fakt hlídala, kolik toho kafe v hrnku mám, abychom už už vyrazily zpátky do města. A když jsem si nakonec osušila ústa ubrouskem (normálně bych to asi jen po kávě nedělala, ale byla jsem zvědavá na její reakci), tak už si sedla a dychtivě na mě zírala. „Jdeme??? Jdeme!“
Ale ano, šly jsme:)) A já jsem zase žasla, jak malé detaily mají psi z našeho života odpozorované, jak moc se v našem chování orientují. A napadlo mě, jak nezvyklá slova bych musela používat, aby mi v případě nutnosti nerozuměla:))
A tak se dnes ptám – jak vás mají odpozorovaná vaše vlastní zvířata? Musíte také použít kódovanou řeč, když mluvíte o věcech, které je zajímají (jídlo, vycházka) a přitom nechcete, aby vám rozuměli?
Já vím, že je pozdě, ale třeba to tu Dede ještě najde. Před zvířaty jsme doma některé věci říkali zaobaleně, ale konkrétní příklady si nepamatuji. Ale vím, že některé ty zaobalené formy se pak naučila poznat taky.
Dnes, když si s MLP chceme něco dohodnout tak, aby nerozuměly děti, tak prostě mluvíme anglicky. Třeba při zvažování různých variant, jak strávit den, jak pokračovat ve výletu, nákup atraktivních věcí a pod. Obvykle dokážeme odhadnout, kterou variantu by zvolily děti a nechceme se dohadovat za výkřiků a škemrání. Jen nevím, jak dlouho nám tohle ještě vydrží. Rysík se zamiloval do Angličtiny pro nejmenší a pilně teď studuje. Pouští si i jeden díl několikrát dokola a nahlas přeříkává fráze.
Našla, milá Karakal, našla 😀 Ano, zvířata i děti mají dlouhé uši a dělají hodně pro to, aby jim zůstaly (chuckle)
No a jestli vy mluvíte před Rysíkem anglicky, tak nepochybuj, že je to další impuls k jeho přirozené zvídavosti. Na tohle přece musí přijít taky! (inlove)
Eh, jaký další jazyk máte v zásobě? (wasntme)
No mohli bychom zkusit oprášit němčinu, ale ani jeden jí nevládneme dostatečně (a to jsem z němčiny maturovala). Obávám se, že v tomto případě by se i Rysík mohl učit německy rychleji, než my (rofl)
My bychom rádi, kdyby o angličtinu jevil zájem sám od sebe. Sem tam se na něco se zeptá, ale jinak nemá rád, když na něj zkoušíme mluvit anglicky. Strašně ho to rozčiluje. Ten zájem o seriál je celkem nový a nečekaně intenzívní, tak se snažíme to nepokazit. Zatím jsme ho nedávali na kroužek angličtiny ve školce a musíme si dobře rozmyslet, jestli to zkusíme příští rok.
tak jsem hledala tu tabulku, co by se k tomu kafi hodila:
http://sharka-68.rajce.idnes.cz/fotky_neroztridene/#DSCF5437.jpg
a našla!!!!
Sharko, to je skvělá cedule! O tom by se dal napsat když ne román, tak příručka určitě (chuckle)
Shodou okolností jsem se nedávno zamyslela nad schopnostmi psů a nad jejich komunikací s námi. Denis je vlastně pořád s námi, takže nás má přečtené, spoustě věcí rozumí a slova jako kostička, granulky, obojek, pikoť (= u nás ustálené označení pro piškot z dob, kdy se Anička učila mluvit) a další a další ho dokážou spolehlivě zaktivizovat.
Jenže jsem si všimla zajímavého signálu – ten pes kontroluje moji orientační schopnost! (chuckle) Když totiž spolu jdeme delší trasu, úplně nebo částečně neznámou, stává se, že několikrát na křižovatce zkusmo odbočí, ale hned se zastaví a jako se ptá – „nechceš už jít nazpátek? Kdybys chtěla, tak je to tudy!“ Protože pokaždé ta odbočka vede k výchozímu bodu naší cesty! Někdy mám dokonce dojem, že se ptá, jestli vím, kde jsme. (chuckle) Že jako kdybych nevěděla, tak on teda ví! Mám to prostě štěstí – kdyby všechno selhalo, i ta mapa, co nosím v kapse, Denis nás domů spolehlivě dovede! (inlove)
Po delší pauze tě, milá Dede, zase zdravím, vítám tě doma a žasnu nad tvými heroickými cestovatelskými výkony, zejména nad cestou s Klubkem Hadích Ocásků! 🙂
A postupně dočítám.
Hančo, taky tě tu vítám! 🙂
Jinak neprosto chápu Denise – Kazan měl se mnou stejnou práci a nejméně dvakrát mi prokazatelně pomohl najít auto, když jsem se v novém prostředí… no, řekněme, nezorientovala (chuckle)
Hančo, nebudeš někdy v Hradci? (wave)
Našla jsem sedmiletou fenku jménem Blenda, které zemřel páníček či panička. 30 cm v kohoutku a 5,5 kg. Je moc krásná. Vlastně malého psa nechci, nevím co by tomu sklánění se k němu řekla záda.
Ale kontakt s organisací (myslím že ve Stockholmu) je jenom přes e-mail. Vyplní se mimo jiné i věk a chtějí dvě reference a nesmí to být nikdo z rodiny. Z posledního kontaktu ohledně vlčáka Destiny vím, že by mi pro věk psa nedali. A reference nemám.
Tak se alespoň podívejte. Že je to krásná pejska?
http://hundstallet.se/hundarna/hundar-for-omplacering/blenda/
S Garykem jsem nějak ztratila i naději na cokoliv.
Jejda Velká kočko, to je papilon.
Papiloni jsou moc fajn pejsci, jsou to společníci pro člověka. A když je už sedmiletá tak vyrostla z toho poděsového věku. Nevím, proč máš stále při svých zdravotních potížích utkvělou myšlenku, že malého pejska nee. Doporučuji Ti neuvažovat o novém pejskovi v podobě a velikosti Garyka. Garyk to určitě nebude a velkého, mladého psa Ti moc nedoporučuji. A staršího už vůbec ne, protože by jsi nemusela fyzicky zvládnout jeho problémy, které si z předchozího života nese sebou. To, že potřebuješ psího společníka je víc než jasné. Zkus popřemýšlet o té malé, motýlkové slečně. Připnutí a odepnutí vodítka záda jistě zvládnou, když se můžeš obout, je to podobný pohyb a na případné učesání krásných papilonských uší si může pejska vyskočit třeba na židličku. Spíš by mne zajímalo, jestli je fena už kastrovaná, aby jsi za sebou nevodila v inkriminovaných dnech zástup ženichů (wave) .
Jenže já ji nedostanu. Nevím jak je to u vás v Čechách, ale tady když zjistí že jsem 78 let stará tak nemám šanci. Malé rasy žijí déle než obecně kolie. Ani nemám ty dvě osoby jako referenci. Jinak fenka je teď pravděpodobně ve Stockholmu a ani bych momentálně tak dlouhou cestu nezvládla. Tady se za přemísťované psy platí něco do 5.000 SEK. Starší jen 3.500 SEK, ale je to hlavně podle rasy.
Vlastně se jenom mučím, když hledám staršího psa. Ti se přemísťují jen vzácně, většinou jsou to mladí problematičtí psi. A když se objeví starší pes kterému zamřel páníček tak je okamžitě na dračku, protože pravděpodobně nebude mít problémy.
Nějak to nechci vzdát ale jsem už si začínám být vědoma toho, že to nemůže vyjít. Jenom si udržuji jakýsi sen. Je to jenom sen. :S
Kočko, ať ti ji vyzvedne syn, tam by problém s věkem být neměl, ne? A komu psa potom daruje nebo kde psa nechá žít, je jeho věc.
Opravdu by to nebyl problem?
Jsem asi nepochopena. „Opravdu by to nebyl problem?“ jsem ve skutecnosti myslela s velkym otaznikem. Kocka uz sama mela problem zvladnout Garyka, a nemohla mu poskytnout fyzicke prostredi, kde by se vyzil. Dalsi pes by to nevyresil, bez ohledu na to, kdo ho vlastni. Pak je otazka, proc mit psa – protoze jsem psy mela dlouho a tak by to melo byt i v budoucnosti, co ziva budu? Anebo mam psa pro nejaky vzajemny vztah a respekt, ktery muj soucasny stav nemuze nutne zarucit? V mem pripade, az Jakey odejde, a doufam, ze to bude za dlouho, bych dalsiho psa uz asi nemela. A kdyz, tak opravdu stareho chudaka na doziti. Protoze I kdybych si vzala psa jeste zdraveho z utulku, tak ten pes uz mel trauma jenom z toho, ze musel do utulku, a kdyz ja se o nej nemuzu starat – tak co? Dalsi trauma pro toho tvorecka zas ho nekam odlozit? Nechci tady byt za necitu; ale to jsou rozhodnuti, ktera se musi delat racionalne a prave v te schopnosti cinit racionalni rozhodnuti spociva laska a respect ke zviratum, ktera vsichni mame radi. Aspon si to tak myslim ja.
Tohle si myslím, že musí zvážit sama Kočka.
Je dospělá a očkovaná, takže pro mě – pokud mluví o tom, že psa v současné situaci chce a že chce psa staršího, ne štěně, tak předpokládám, že už zvážila všechna pro i proti jednak ze strany psa, jednak ze strany sebe.
Pokud je Koččin život bez psa opravdu tak špatný, že ztratila chuť vycházet ven…
Co je důležitější, pes, nebo Kočka? Čí trauma je větší?
Lidi nejsou na světě proto, aby pouze a jedině sloužili zvířatům. Lidi nejsou kusy hadru. Musíme počítat i s lidským wellness.
Občas mám pocit, že na to někteří lidi zapomínají.
A nechápu, proč by pes měl jít zpátky do útulku – řešení se vždycky najde. Nikdo na světě nežije ve vzduchoprázdnu. Podle téhle logiky by nikdo nad řekněme 70 let nesměl mít psa – což by jen v mém okolí znamenalo, že asi tak deset starých paní by sedělo doma a čekalo na smrt. Místo toho mají psa, chodí s ním po venku, tam si užívají mezilidských kontaktů a jen tak mimochodem dělají něco pro svůj oběhový systém. Což jim prodlužuje život a zkvalitňuje každý den.
A to není málo, ne? Dopřát člověku příjemná léta v podzimu života?
to se mi taky zdá jako schůdná cesta, papilonek je moc krásný pejsek!!!
syn ji vyzvedne a bude u tebe 🙂 a posílat fotky a info, že se má fenka dobře může taky ne??
já bych to aspoň zkusila 🙂
koukám, že Vás napadlo to samé..no jo, obcházení…ale když to jinak nejde…a splní to účel…
No mě to teda napadlo taky, ovšem já to myslím zcela vážně – může být oficiálně synova a postaral by se o ni, pokud byste musela do nemocnice či by měl s tímto problém? Jinak bych ji nechala napsat na syna a starala bych se o ni
Syn pracuje v noci a spí ve dne. Což se starostmi o psa je naprosto neslučitelné. Když jsem ještě jezdila do Čech muselo to být v létě kdy měl syn dovolenou a mohl se o psa postarat. Když jsem si pořizovala Garyka bylo mi 71 let. Domluvila jsem se s chovatelkou a měla v nákupní smlouvě, že kdybych onemocněla či zemřela půjde Garyk zpátky k ní. Tam by se mu líbilo, chovatelka měla domek uprostřed lesů, kolem velebné ticho a jen ptáci zpívali. Po připadě další kolie z kennelu její matky hned naproti štěkali. Ale doufala jsem, že dožijeme spolu. Garyk mne svým odchodem zaskočil. On byl opravdu můj osobní trenér. Já se jít ven nedonutím, zvlášť když je tu stále zima, prší a vítr fičí. Reumatickým chorobám to nedělá dobře, ale na to jsem nemyslela když pes musel ven.
Teprve s touhle fenčičkou jsem s uvědomila, že je to organisace ve Stockholmu čili je nesmysl hledat starého psa tam. To by potřebovalo několik návštěv, vyjít se psem na procházku, vidět jestli si sedíme. Tedy pokud by si vybrali zrovna mne, jestli bych se jim zdále vhodná podle vyplněné žádosti. Kontakt s nimi je jen přes e-mail. Aby tohle za mne dělal Jindra je nesmysl. A cesta vlakem do Stockholmu stojí majlant. Zkrátka hledala jsem na špatném místě. Tady si vzít psa z útulku není jednoduché a stojí to hodně pěněz. Mladý pes 4.500 SEK i víc a starý 3.500 korun ale třeba víc, to podle rasy. Přemisťují se převážně mladí psi a jsou téměř vždycky problematičtí. To jen když páníček umřel můžete dostat psa vyváženého, sice momentálně v šoku z té ztráty a životní změny ale to odezní. Garyk byl taky problematický se svým děsem ze zvuků, ale po těch letech jsme našli cestu. Sice byl stále uvázaný na osmimetrovém vodítku, ale nějak jsme si na to oba zvykli.
Já jsem teď ve strašné depresi. Stále brečím kudy chodím, ale nechci ten stav ještě zhoršit antidepresivní medicínou. Musím se z toho dostat sama, jako se mi to dařilo celý můj život. Ten starý pes měl být mojí medicínou, mojí oporou. Ale zřejmě ho nenajdu. Bylo to jen takové přání mít někoho kdo by mi pomohl. Já tu nemám žádnou sociální síť, znám pár starých a ještě starších paní. Dají se spočitat na prstech jedné ruky. Moji psi po těch 44 let byli vždycky mojí oporou a nikdy mě nepodrazili jako to dělali všichni lidé kolem mne. Ať to bylo v Čechách a nebo tady, vždycky jsem nakonec byla postavena mimo společnost. Živnostnické dítě za komunistů v bývalém Československu a ďábelský cizinec tady. Výsledek naprosto stejný.
HaněW jsem jednou psala jak ji závidím, že byla přijata v té nové zemi. Byla to odpověď na její rady abych si našla něco positivního tady kde žiji. Myslím že jsi Hano moji odpověď nikdy nečetla, protože jsem ji dopisovala v diskusi dodatečně, kdy už článek nebyl aktuální. Už nevím u kterého článku to bylo. Víš, já se tu nemohu vetřít mezi zdejší, já se nemohu vnutit někomu, kdo mne vidí jako původ všeho zla ve své zemi.
Měla jsem za těch 44 let čtyři kolie. Mít psa je způsob bytí. Já zatím marně hledám jak žít bez psa, já to zapomněla a já to neumím. Proto jsem hledala starého potřebného psa aby u mne dožil. Staršího než 7 let jsem zatím na internetu nenašla. Možná že je v útulcích nechávají usmrtit.
Kocko, ale ja jsem se te nechtela dotknout. Spis mi prislo, ze jsi trochu tapala, tak jsem se podelila o svuj myslenkovy proces. Kazdy to mame nastaveny jinak. Prislo mi, ze nekdy pohled z jineho uhlu pomuze v rozhodovani, a muj uhel je vzit v potaz zdravotni stav. Ne,kdyz uz psa mas, ale kdyz premyslis o „novem“. Tot vse.
Ne, nic takového se nestalo. Jen jsem chtěla vysvětlit, že pes pro mne znamená víc než pro ostatní. Nahrazuje mi přátele a známé, které vy všichni máte nablízku. Když už tu trčím mimo společnost tak jsem měla alespoň psa a dokonce jsem mohla na procházkách prohodit pár slov s ostatními majiteli psů. Syn mi pomáhá jak může, ale já se na něho nemohu zavěsit jako okovy. On je moje rodina a sám mi přece nedokáže nahradit celé společenství. Vy Zvířetníci jste moji přátelé a známí ale virtuální, na dálku. Já jsem jako pes, potřebuji se zkrátka k někomu přitisknout.
Jinak je to moje hledání stařičkého psího kamaráda jen fantasírování. Natolik mi to myslí že vím že je finito. Že byl Garyk poslední a že mi zkřížil plány. On byl zajištěný. Kdybych byla zemřela, vrátil by se k chovatelce. Já bohužel zajištěná nebyla a nejsem.
Mám to za 13. Jak je to vlastně s tou třináctkou? Je šťastná a nebo nešťastná? Asi to druhé, vloni mi zemřel bráška.
To je zase moc hezké povídání Dede a ty fotky (inlove)
Před Trixie se nesmí říci „sušenka“ (cookie), to hned nakloní hlavu, nastraží uši, rozšíří se jí oči a metelí k místu, kde ví, že sušenky jsou. Takže v její přítomnosti se o nich musí mluvit jako o „you know what“. Ano, má nás bezvadně nejen odposlouchané, ale podle různých pohybů pozná, co se chytá. Vezmu do ruky brýle, prchá, ví, že jí budu koukat do usí. Odpledne začnu vyndavat hrnečky na kafíčko a Trixie baletí, protože ví, že to je doba, kdy dostane „you know what“.
Kočky samozřejmě reagují na svoje jména a na zvuky otevírání koncerv a skleniček. Ale např. Rusty velice rychle rozezná moje „normální“ chození po domě od toho „sběrného“, kdy je pochytám a zavřu do ložnice před příchodem Trixie. Ani nemusí vidět, že jsem tam třeba před ní odnesla jinou kočku, prostě nějak vycítí, že chodím rázněji či co a začne přede mnou prchat. Jenže, jak stále více hopsá jako králík, než běhá, ta naše honička vypadá fakt legračně a já se při ní skutečně chechtám nahlas. Kdyby fakt chtěla, umí pelášit pěkně rychle, ale asi z toho má sama legraci. Mohla by zalézt třeba někam pod kanape, ale místo toho jen pobíhá z místa na místo a když jí konečně popadnu, začne blaženě příst a klidně se nechá odnést do ložnice. Tam se usadí na postel k ostatním „vězenkyním“ a skoro šibalsky na mě pomrkává. Poslední dobou to od ní okoukala i Woody a chová se stejně jako Rusty – dělají si ze mne kočky šprťouchlata, ale když je to těší, proč ne, já jim to odpustím 🙂
Sharka:
Internet tam neznají, mobily fungují jen když je hezky a nefouká vítr a můj mobil navíc umí jen mluvit a posílat SMS. Já tam jedu v klidu umřít.
Rok před prvním infarktem ne začala poblívat ruka pod loktem. Včera začala na stejném místě znovu. Takže není co řešit.
Krakonoši, z tvého načasování jednoho (mě) mrazí! (h)
Můj drahý Kulíšek mi dal na rozloučenou, (dočasnou) vzácný dar: Vím, jak můj život bude probíhat a jak skončí. Nevím jen přesně kdy. Ale už se těším a je mi líp.
Krakonoši, neserte ma (devil)
Kto by nám písal o orchideách ??? (f)
A s kým by som sa hádala o … všeličom ??? 😉
http://www.burle.blog.cz. Obojího je tam neúrekom.
jednu takovou pustinu nepolíbenou, kde lišky dávají dobrou noc i dobrý ráno, taky znám, úžasně si tam vždy 14 dní v roce odpočinu a dobiju se energií… když si potřebuju zavolat do civilizace-musím na kopec…
To jsi si vybral kvůli tomu klidu?
To si vybrala sestra, když se stěhovala z Prahy z hnusně předraženého nájemního bytu. A když se dozvěděla, co mne postihlo, řekla: Jestli chceš v klidu dožít, přijeď.
To “ v klidu dožít “ ma štve stále. Čo keď budete žiť 90 rokov ako moja Óma v Gross-Gerau. Tak budete 30 rokov umierať ??? :O
Položím Vám jednu „nemiestnu“ otázku:
Viete, že na SK pri obci Valaská ( 7 km od mojho bydliska) je lokalita, kde sa ešte nedávno vyskytoval Črievičník papučka (Cypripedium calceolus). Teraz sa vraj vyskytuje hlavne na Muránskej Planine.
Vím, ale už to jde mimo mne. A 90 let se zničeným srdcem a zmrzačenou duší žít nebudu, což bezpečně vím také. Takže se klidně nasírejte dle libosti, mě je to totálně putna. Je čas přijít a čas odejít a já vím, že můj čas se blíží.
Krakonoši, jeden múdry filozof ( myslím, že to bol Sokrates, ale nie som si istá), povedal, že hádame sa len s ľuďmi, na kt. názore nám záleží. Keby mi na Vás nezáležalo, tak Vás odpinkám všeobecnými frázami, aké sa pri zosnutí príbuzných hovoria a amen !!!
To, že sa s Vami hádam a nasieram 🙂 značí, že mi na Vás záleží.
Ako inak mám to už povedať ???
Mají nás nakoukané, až to hezký není. Pokud si vezmu mikinu, jsem ostře sledováa, jestli budu s něčím pokračovat (třeba s botaskama) protože to se jde ven. Mikina bez botasek znamená zahrada nebo doma. Uchopení šminek do ruky je znamením pro otrávené ulehnutí psů na pohovku, protože to zas nebude nic pro ně…
Pokud jde o harašení, feromonová princezna Borůvka snad nebude mít od jiných psů pokoj nikdy. Světluch taky voní, ale ta si drží od cizích psů odstup. Borůvka se s nimi musí jít seznámit, aby bylo jasno, jestli za nimi Světluch smí. Není to vůbec jednoduchý!
U nás holky střehnou na návštěvu koupelny (když se maluju, je to prej blbý), na to, jestli beru kabelku a nakonec na druh bot, jaké obouvám (chuckle)
Hi, hi, napřed jsem přečetla “ Do to kafe mi nefoukej“ (chuckle) . A záviděla, že horký čaj nebo kafe můžeš nechat tak snadno vychladit.
Klérka ta měla obrovskou slovní zásobu a tím se prověřovalo naše IQ, jak rychle dovedeme inkriminované slovo „obejít“ slovně jinak. Ajwi se už učí – základním jako páneček, panička, běž nahoru nebo dolů (bydlíme na schodech)to už zvládá. Slovo ven, je přímo zaklínadlo a také umí na povel „čůrat“ letět ven a se vyčůrat i kdyby měla tu kapku ukrást kocourovi. Když beru do ruky kartáč na vlasy a s připomínkou, že se musím JĚŠTĚ učesat, už radostně poskakuje, že už konečně jdeme ven. Pokud vezmu JEJÍ kartáč, ba co dím, pokud se na něj jenom PODÍVÁM už je zalezlá někde pod stolem
Jo a Dareček, ten má také velkou slovní zásobu, ale podobně jako Melly od Io, si svůj um nechává pro sebe a potom na nás náhle vybalí, co všechno umí a my nestačíme zírat (cat) .
Chichi, mě se líbí to dávkové prodávání získaných dovedností (rofl)
Bezva tema. (inlove). Ja se sem vratim, ale ted volaji povinnosti.
Když už jsme u tohoto tématu, momentálně mám dilema.
V našem domečku se bude pořádat grilovačka. OK. Máma bude mít narozeniny, takže je to tak trochu k jejím narozkám (85). Organizují to další příbuzní. Já jsem ani nepočítala, že bych jela, ale zase budu za bubáka, když nepřijedu. A teď co s Amálkou. Mám ji v Praze i proto, abych ji šetřila právě od tohoto čurbesu – příbuzní, které nemusí, dva psi – bojí se všech psů i lidí. Můžu ji zavřít do pokoje, kde bych spala s mámou (jiný prostor totiž tam v této sestavě nebude ani pro mě). Znamená to pro kočku 4 hodiny cesty vlakem v přeprace tam a 4 hodiny druhý den zpět. Brečí, jen co zavřu dveře, abych ji mohla lapit, ví, že půjde do přepravky. Bude hic a ona se v přepravce přehřívá i v chladnějším počasí. Po dobu pobytu v domečku stres z lidí i psů. Uvažuji, zda ji nechat doma, zásobit jídlem a vodou a vyčištěným záchůdkem a jet sama, jenže zatím se jí nikdy nestalo, že by byla sama tak dlouhou dobu a je to opravdu ontaktní kočičla. Vůbec to nebude chápat. Samozřejmě je tu varianta, kterou obvykle praktikuji, že nepojedu ani já, je také ve hře, jenže tu jsou ty narozeniny. Co byste dělali vy? Já to nějak rozseknu, ale zatím jsem se nerozhodla.
Jak dlouho by byla sama doma?
Řekněme od brzkého rána prvního dne do pozdějšího večera druhý den. Micánka jsme takto nechávali, jenže tohle je mainka. Má jiné potřeby, pokud jde o kontakty se svou smečkou – tedy se mnou.
Nech ji dom aApino, ona to zvládne líp než ten převoz…dej jí tam něco svýho voňavýho, nějaký hračky, zásobu jídla a vody..a dokud jsme měl ajen jednu kočku,měla jsem pro tyhle případy rezervní záchůdek, protože když se do jednoho vybobkovala,odmítala se do něj vybobkovat podruhé….
ale příbuzným bych sdělila,že toto jsi udělala jen vyjímečně!
Nechala bych ji doma. Ona část té doby prospí, navíc je to kočka a ne člověk, její úzkosti nejsou toho druhu, které máš ty. Doma bude v pohodlí a v bezpečí. Navíc nevíš, jestli se nestane nějaká nehoda a Amálka si z toho neodnese nějaký šrám na dušičce (nebo i na těle, že). Prostě zkrať svoji přítomost na oslavě jak to půjde, ale jeď bez ní. Stejně bych řekla, že budeš ta, kdo tím odloučením bude trpět víc (wave) (inlove)
No, kočička je na tom trochu jinak než pejsek, takže bych ji doma nechala spíš než ji vláčet. Ona pozná, že jsi byla s těma ublbenejma pásma i nepříjemnejma lidma. Doma to vydrží a bude jí lépe. Jen by to chtělo jí vysvětlit, že se vrátíš co nejdřív to půjde. Ale, nakonec, je to maunka, ne?
Já bych jí také nechala doma.
Kočky všeobecně těžce snášejí přemisťování z místa na místo.
Ještě by bylo možno říc někomu prověřenému, jestli by se na ní mohl přijít podívat večer ten první den. Nejlépe někdo, koho Amálka trochu zná.
Míša z Plzně
Já bych ji nechala doma, většinu času stejně prospí. Možná jí bude chvíli smutno, ale lepší než stres z cesty, psů a neznámých lidí. Tam by byla nervózní, nespala by a možná by byla více „uražená“ než když zůstane den a půl sama doma.
Som za plán B – nechať doma.
Podľa možnosti odstrániť všetky predmety, kt. by ju mohli zraniť, zásobiť granulami, vodou a čistým záchodíkom.
Ak kočka nie je nedospelé kotě, tak to vydrží.
Nechala bych doma. Praktikuju uz leta a jeto OK. A nezapomen, ze naprosta vetsina kocek cestuje hur nez psi a jsou na lidi a situace mnohem vic vybiravejsi. mela by vetsi sram na dusi z cesty a zavirani pred lidmi, nez sama v byte.
Taky bych ji nechala doma. Udělala jsem to několikrát v zimě, když nechci nechávat kočku venku. Po příjezdu viditelně ospalé kočce vydám celou kapsičku, abych si vyžehlila nepřítomnost, a je klid.
souhlas, nechat doma. Až se vrátíte, začmuchá si, čímž zjistí, že o nic nepřišla a nějakou mňamkou si ji udobříte definitivně. S Čertíkem je to to samé.
Taky se připojuji k plánu B, tedy nechat doma. Stres je pro kočky velmi nebezpečný a pokud ji stresuje už jen přepravka, tak čtyři hodiny cesty tam a pak zpět si nedovedu představit, jak by absolvovala. Kočky, když není nikdo doma, v klidu prospí klidně celou dobu, já bych tedy určitě žádnou z našich koček nikam nevezla, myslím si, že doma je jim lépe. A ten den dva opravdu vydrží… Možná pak bude chvíli trucovat, ale to určitě přejde a je to lepší, než abyste se stresovaly obě.
Myslím si, že cestování je pro většinu koček velký stres.
Určitě bych kočičku nechala doma. Amálka to zvládne 🙂 Mám také vyzkoušeno na našich kočkách, dvě noci v pohodě bez úrazu na duchu či na těle vydrží.
Ať se oslava vydaří.
Apino, určitě a klidně nech Amálku doma!!! Každopádně lepší, než jí stresovat. My to dělali celá léta z bývalou kočkou Kotětem, stejně jako mnohokrát i tady, dokud byla jen Dixie (a pak i Smoky), třeba 4 dny a 3 noci (to nebylo tak často a bylo to maximum dní. Ale před jednu nebo dvě noce bylo velmi běžné). Dala jsem kočce(kočkám) dvě bedýnky a dostatek vody i granulí. Vždy vše v pohodě, nikdy nic nerozbili, nic se jim nestalo. Hlavně se v den odjezdu chovej normálně, tak jako každý jiný pracovní den, protože kočky dokáží „nežádoucí změnu“ vycítit. Amálce pak ani nepřijde, že se ten den už nevrátíš. Tvoji nepřítomnost „zaspí“ , najdeš jí v pořádku a o to radostněji tě pak zase uvidí.
Díky všem za názory, teď se ještě rozhodnu, jak dlouho tam doopravdy budu a kdy pojedu. Něco se změnilo v práci, takže uvidím jak dlouho v domečku vůbec budu, pokud vůbec. Je pravda, že tahat Amálku za takových podmínek vlakem a hlavně do prostředí, které ji bude stresovat přítomností osob a psů. které nemusí, není rozumné. Tudíž, pokud to bude opravdu jen na jednu noc, nechám ji doma. Na druhou stranu mainka je opravdu tak trochu jiná kočička, její reakce jsou do té míry odlišné od našich předchozích kočiček, že se znovu po 17 letech s „obyčejnými“ kočičkami učím, jak s Amálkou vlastně zacházet. TO pochopí někdo, kdo je ve vlastnictví mainky jako třeba Ivana. Její potřeba sociálních kontaktů je oproti běžné kočičí populaci úplně jinde. jak se říká, mainky jsou takoví kočkopsi a do značné míry je to pravda. Ona i v bytě, pokud se baví třeba na balkóně, chodí pravidelně kontrolovat, kdo je doma. Přiběhne s takovým ustaraným výrazem a hlasitě zjišťuje, zda jsem někam nezmizela. Vůbec, kde jsem já, tam je ona. A nemám k ní druhou kočičku, protože to už bych vlakem opravdu neutáhla. Ale bez parťáka je to o to větší samota potom pro ni doma. Jinak vlakem již Amálka jela docela hodněkrát, tak ví, o co jde, ale samozřejmě to pro ni není nic moc. Vím, že ty 4 hodiny jsou pro ni dlouhé, ale občas to nejde jinak. Auto přes léto nemám k dispozici.
Apino, devce mile, ja myslim, ze to moc analyzujes. Proste ji tam nechej, je stejne zvykla, ze treba jsi v praci, a kdyz ji to uz bude stvat, tak se nekam zasije, a, jako selma kockovita to prospi. Tak jed, vzdyt to delas pro mamu.
„na shledanou“ funguje i na naše kočky. Měla jsem teď v bytě několik dnů lakýrníky. Naše kočky většinu „vetřelců“ nesnáší a schovají se. Pánové během práce odcházeli kouřit na dvůr, kočky nikde. Jakmile ale řekli na shledanou, kočičky se objevily, sice s výčitkou „co nám to děláš“ ale s jistotou, že bude zase chvíli klid. A ještě vzpomínka na naši pejsku. Asi tak dva roky po maminčině úmrtí jsem se odhodlala přebírat její věci. Měla jsem v ruce maminčinu kabelku a tak nějak mě přepadlo tiché slzavé údolí a kde se vzala tu se vzala
naše pejska a začala mi slzy olizovat (inlove)
Dede a fotky jako vždy krásné.
Ta tvoje pejska věděla přesně, co potřebuješ (inlove)
Já jsem dnes jedla meloun (zase:)) a zakuckala se. Starost, s jakou ke mě přiskočila Ari, celá vykulená a hledající, jak by mi mohla pomoct, mě neskutečně překvapila – ona zatím byla jen takové bílé telátko (blush)
DEDE opakujte po mě :
Meloun je zelenina, meloun je zelenina.
Žádné výčitky.
Míša z Plzně
Děkuju, milá Míšo – ZASE žiju zdravě, na samé melounové zelenině! (chuckle)
Pesovia vedia, kedy je človeku zle. Dokonca cítia, kedy lezie na človeka epileptický záchvat. Varujú ho a keď stratí vedomie, ľahnú si na neho a ochraňujú ho, kým znovu nepríde k vedomiu.
Alebo je známy prípad, keď malý havkáč odhalil rakovinu kože svojej paničky. Naoko bežné znamienko vonia psovi úplne inak ako človeku (whew)
Máš pravdu, taky jsem o tom četla 🙂
Bertík znal velmi dobře slovo „piškot“, případně „piškotek“, „piškoty“… A když jsme se bavili o tom, že je potřeba tyto dané věci koupit, aniž bychom na sebe upoutali psí pozornost, říkali jsme „takové to malé žluté kulaté“ 😀 Pravda, do detailů vzato, piškoty nejsou ani žluté, ani kulaté (chuckle) , ale pes tomu nerozuměl a my ostatní ano.
V současné době jsou psice zvyklé na to, že po obědě se jde na procházku (samozřejmě po našem obědě, ne jejich 🙂 ). Takže v okamžiku, kdy zacinkají naposled příbory, zarachotí nádobí a lidi se zvednou od stolu, obě dvě feny začnou vrtět ocásky, nadšeně poskakovat a motat se pod nohama. Když chcete ještě před procházkou něco udělat, můžete jim stokrát opakovat „až za půl hodiny“ nebo „ještě vydržte“… I když se třeba zklidní a lehnou si, nepřestanou vás po očku sledovat a jsou připraveny kdykoli vystřelit 🙂
Ano Ivano, přesně tohle „malé žluté kulaté“ jsem mínila onou kódovanou řečí 😀
Jinak žádný z našich psů nikdy nechtěl pochopit budoucí čas. Když řeknu, přijde páneček, už je na cestě, běží k brance hned a pak na mě zhnuseně koukají, že zase kecám! (chuckle)
My máme doma 2 kočičáky, jak je tu už všeobecně známo.
Kočky také rozumí tomu, co jim říkáme. Moc dobře rozumí, ale reagují po svém.
Tuhle jsem někde četla, že kočky své páníčky vidí a vnímají také jako kočky.
No vzhledem k těm pohledům, které na nás Hepina vrhá, tak jsem hodně stará a nevzhledná a úplně pitomá kočka.
Ale přečtené nás ty naši kočičáci mají, to tedy jo. Ví moc dobře, jak na nás. Zvláště Honásek je v tom expert.
Ulice ho naučila.
Míša z Plzně
Potvrzuji. Honzík, Ferdík i teď Čertík rozumí všemu, co se řekne a dobře chápou i význam slov. Takže mají proti nám výhodu: oni nám rozumí všechno, my jim skoro nic, a dovedou toho sakra dobře zneužívat.
a ta jejich selektivní hluchota, to je taky dílo…..
předevčírem mi na balkon usedly dvě hrdličky. Hrkotaly,cukrovaly..a proti nim za okenním sklem 3 kočky..dvě „štekaly“ a mrskaly rozčileně ocásky..Kačenka naklonil ahlavičku a spustil apo ptačím. hrdličky čučely na kočku,co mluví po jejich a přemohly strach a ze zábradlí přeskočily na parapet. S kočkami je dělilo jen to sklo, větračka byl aotevřená,takže s edokonale slyšely. kačenka zrychlila a cukrovala jako o život. Hrdličky odpovídaly..a já fascinovaně hleděla a tiše seděla a nehýbala se..takhle to šlo skoro 10 minut… až jednou hrdličky zamňoukají,seberu se a půjdu k Chocholouškovi….
😀 😀
Tedy Sharko! (rofl) Tos mě dostala.
Že kočky rozumějí lidské řeči, to vím taky – ano, Míšo, Krakonoši i Sharko, ale že kočka umí hrdličkovsky… (rofl)
Čertík umí štěkat stejně, jako sousedovic pes obranář. (westík, strašně štěká, když někoho vidí na chodbě, ale rychle při tom couvá domů).
To jsme ještě byly v domku, ale už nebyla Penny.
A venku před dveřma nějakej vrahoun.
Manďák vyskočil na parapet a vece: „Mňauf! Mňauf! MŇauvrrr! Sakra, Melino, buď běž dolů štěkat jako správnej hlídač, nebo aspoň napovídej!“
Načež lady zvedla svou pokousanou hlavu a tiše řekla: „Haf… Manďáčku, víš, haf…“
Dede,
já ji zkusím nahrát na mobil a pak ti to pustím….
když k nám poprvé na delší dobu přiletěl nádhernej holub, aby si odpočinul..Kačenka i ostatní ho sledovali…Pitina štěkala..Majolena syčela..koukala jsem, co blbnou a všimla si holuba.. když holub odletěl, všichni slezli z parapetu,jen Kačenka na něm seděla, koukala na ten balkon, pak otočila hlavičku a sdělila mi: Kururu frnk! a Znělo to docela zklamaně.
Sharko, skúste ( potichu ) povedať:
– Jdeme vyčistit ouška.
Stavím sa neviem o čo, že v tej sekunde fšetky kočky vysublimujú do napr. 14-tej dimenzie 🙂
A vyberte zo zásuvky doštičku na krájanie masíčka a nůž.
V tom momente sa pri Vašich nohách- niekedy priamo na kuchynskej linke zhmotnia fšetky kočkandy.
KAM SA HRABE STAR TREK (rofl)
Ano, hlásím. „Umejeme pejska!“
Penny ze začátku zaparkovala pod stolem a nehla se odtud.
Později zjistila, že po vykoupání dostane něco dobrýho. Takže celou dobu natěšeně přešlapovala, kdy že jako bude tejrání konec a kdy konečně navalím to syrový vajíčko!!!
Melly má koupání spojený s vysvobozením z útulku, takže na „umejeme pejska“ sama skočí do vany.
Ale jak chci mejt pejska a řeknu jenom „Umejeme nožičky,“ jó, to byste měli vidět ty pohledy. „Říkalas nožičky! Nožičky, říkalas! Jakto, že mi cákáš vodu na hřbet!!! Zradááá!“
Moja bývalá svokra mala krásneho voříška Bennyho. Nekúpala ho, ale keď prišiel zvonku ( hlavne v zime ), bolo treba utrieť labky.
NO TO SI NEVIETE PREDSTAVIŤ, AKÁ TO BOLA URÁŽKA (rofl)
Pri samotnom utieraní pesík vrčal, potom v kuchyni zaliezol pod rohovú lavicu, otočil sa chvostíkom do kuchyne a minimálne hodinu sa „nezhováral“ (dog)
Bohužiaľ, chudák zle skončil. Svokra zle zavrela bránku, Benny vybehol na ulicu. Rovno pod kolesá nákladiaka 🙁 .
Oplakala ho celá rodina.
Yetti: nevykejme si, ju?
To já klidně řeknu, že jdeme čistit uši,ale protože jim je všem pucuju odmalička a jsou na to zvyklí, nikam nemizí..i když je mají čisté, lehce uchošťourou nebo vatičkou přejedu po vnitřní straně ucha..aby si pamatovali,že to není nepříjemné a je to potřebné…a ani když byli malí a v uších měli bordel, tak jim moje opečovávání nevadilo..
Gastoni byli jednoduše lovečtí psi, komunikace s nima byla prostě jako se psem. Rozuměli, ale takové to něco nad tam teda nebylo, ani u jednoho.
Fudláci jsou obecně charakterizovaní jako velmi empatičtí psi a pokud žijí uprostřed rodiny, je to teda něco. Bohoušek byl silně závislý, jako útulkáč věděl, takže se ode mne prakticky nehnul a komunikoval na úrovni – jak říkal Bimbo – černého člověka. Za všechny jenom jednu příhodu: Měli jsme loděnici neoplocenou a kolem chodili pejskaři. Bohoušek nebyl příliš vstřícný k pejskům a už vůbec se žádný nesměl přiblížit ke mě. Protože jsme ovšem na tu loděnici museli, chtěli jsme ho nechávat doma. To ovšem nechtěl on, takže jakmile jsme se začli balit, sednul si pod bedýnku, kde měl věci a koukal. Po chvíli přešel k jednomu z nás, sedl si a koukal. “ jedeme na loděnici, tam s náma nemůžeš“ děl jeden . Bohoušek koukal. “ Dobrá, ale běž se zeptat maminky/tatínka“ děl jeden. I šel Bohoušek za maminkou/tatínkem, sedl si a koukal. “ Já bych proti tomu nebyl, ale musel bys být na řetězu“ děl druhý. Běž se zeptat…….. takhle jsme si ho párkrát poslali, fungoval jako hodinový stroj. Nakonec z bedny začal tahat řetěz a jeli jsme. Nikdy se na něm nevzpínal, prostě byl rád, že je s náma.
S Majdöu už je to spíš o tom, abychom obě nebudily pohoršení…..
Inko, to je moc hezké povídání! (inlove) To bys měla rozvést. Tak například ty a Majda – pokud nechcete budit pohoršení, tak to rozhodně za povídání stojí! 😀
(my se pohoršíme rádi, když na to přijde:))
A navíc, já jsem fundláka nikdy naživo pořádně neviděla – tedy zahlédla jsem je, ale nikdy jsem nebyla nějaký čas v jejich blízkosti. Takže mě to všechno zajímá (Jako malá jsem po něm moc toužila, stejně jako po Belle, pyrenejci. To bylo před tím, než mi učarovali vlčouni:))
No, Dede, toho psaní o fudlácké povaze bylo dosti a je v archivu.
Zrovna dneska jsme pobuřovaly: Majda se hárá, takže místo navolno chodíme na krátkém městském nebo dlouhém polním vodítku. Není nijak omezená, jen kontakt s chlapama je zamezen. Jeden takovej toulavej minichlap se k nám přidal, Majda začla pískat, on se vyděsil a prchl. Majda za ním chvíli čučela, mávala ocasem, ale on si zjevně na tak velkou holku netroufal. Tak se slečna sama odpoutala a začala klusat, ovšem neodpustila si vyžádání piškotu. No a já jí povídám: Majdo, piškot místo chlapa, to si zakládáš na obezitu. No a jedna paní zrovna zalévala kytky v truhlíku a málem z toho okna vypadla. Majda tomu ovšem porozuměla naprosto skvěle, neb si řekla ještě o jeden
(rofl) Inko, to je skvělé (rofl)
no jéjé, oni rozumí ty naše mrchy naprosto každému slovu ale co slovu větě!!! Ze začátku reagovali když jsem vzala Oliho z kolíbky a řekla mu tak jdeme papat – to všeci vyskákali, že jako JDEME ven pak chopili, že není jdeme jako jdeme. Nebo když řeknu, že až PŘIJDE tatínek neznamená, že už jde ale třeba ještě nedávno bylo POTICHU nový povel pro kravál ale to už jsme si vysvětlili a nebylo zapotřebí žádných propriet 🙂 a jsou opravdu potichu, semtam někdo blafne ale kravál se nekoná
Nastěnka jako fenka hodně reaguje na pláč – nelíbí se jí a má pocit, že za to může hlavně venku, ale když já reaguju normálně prostě jdeme domů trošku rychleji tak je v pohodě, když jsem byla nervés a ještě třeba napomenula psa ať nezavazí a švihá dom tak byla aj vrča na karáného psa
Tak to jsi dobrá, Pájo, že smečka pochopila povel „potichu“ (inlove) Ari jak začne „hlídat“, tedy řvát u plotu na sprosté podezřelé kolemjdoucí, tak ji nezastaví nic. Ale bylo zajímavé, že patrika psí štěkot nebudil – například když mi usnul na vycházce v kočárku a psiny si vyřizovaly hulákané vzkazy se psy (čubami:)) za ploty, ani se nehnul, nevadilo mu to. Jiný silný hluk ho ale snadno vzbudil 😡
Jinak Berry u malého Patrika taky reagovala na pláč – znepokojeně, pak rozčileně – udělejte s tím něco, štěně vám brečí! (chuckle)
A tak si představuju, jak silný to musí být vztah, když je Nastěnka s malým Olím doma, nejste na návštěvě, jako byli mladí u nás… (inlove)
no myslím, že jak Oli poroste poroste i vztah protože ona mi asistuje u všeho ale krásně, je na něho hrozně opatrná ale snad se to krytí podaří a bude mít svoje zaměstnání 🙂
Oli se taky řevem neprobudí ale když usíná a oni jak napotvoru vyletí tak to jo a to se maminkám nelíbí takže musí zakročit panička 🙂
Nechlupaté chlapečky už taky neoblafnu 🙂 .
No jo, na děti si musíš přivstat (chuckle)
Nemám nárok, aby mi nerozuměly.
Penny uměla několik set slov a možná ještě víc gest.
Melly je introvert – strašně dlouho pozoruje a pak to najednou umí a vybalí to celý (jenom dopiluje detaily). (Penuška si zkoušela věc pěkně od prvního kroku, extrovert, no.) Takže co všechno umí Melly, si netroufnu ani odhadnout, páč ona zveřejňuje věci, až když je fakt umí.
Takže nemám kódový slova – pěkně jednám s pásma na rovinu. A ony to oceňujou. 🙂 Když řeknu „já teď půjdu pryč a ty zůstaneš doma a budeš hodná a budeš hlídat, a já se pak vrátím a půjdeme spolu ven“, tak pes odejde na pelech a jasně mi dává najevo, že přesně chápe, jakej je plán.
Automatickej opravovač mi furtumfurt dělá z „psama“ slovo „pásma“, čert aby ho…! (rofl)
to ještě jde, mě zas pořád opravoval INVEST na INCEST a jednou jsem si toho u nějaký firmy nevšimla a nepřepsala 🙁
Zajímavé, opravovače u O/L Office toto nedělají. Nebudo to tím, že jsou zdarma, zatímco za W. opice se platí? 🙂
Mám taky OO, ale ten opravovač mi naskočil při jakési aktualizaci tady, v prohlížeči.
Nebýt těch milionu záložek, co v tomhle prohlížeči mám, tak už dávno jedu na jinej, jenom těch záložek je mi líto, to už bych nedala dohromady, a jsou to většinou pracovní věci…
Taky mluvím se psy na rovinu, pokud jim chci něco říct a před odchodem se náležitě loučím 🙂 Kódovaná slova používám v hovoru s jiným člověkem, když nechci, aby pes rozuměl 😀
Jinak Penny jsem viděla v akci, takže vím, jak byla dobrá. Ale těší mě, jak rozkvétá Melly… doufejme, že s malou Dotty jí to půjde ještě rychleji (inlove)
Melly kvete neskutečně. Netušila jsem, že to v tom psovi vůbec je. Doufám, že to se štěnětem nezazdím, bylo by to děsně škoda…