Lidé se s věkem mění a já asi taky – vypadá to, že se moje tulácké botky nějak ošoupaly. Kdybyste jen věděli, jak strašně jsem se tentokrát těšila z Norska domů! A přitom tam bylo opravdu hezky.
Byla jsem tam jen osm dní, počasí bylo prima (žádné horko a zničující bouře byly v Oslo, ne u nás:)), malej Patrik je legrační a jsem s ním moc ráda, fjord a lodě byly okouzlující jako vždy, ale… já jsem se tentokrát už někdy od poloviny pobytu v duchu neklidně vrtěla. Já chci domů! Připadala jsem si jako ztracenej pes a přitom jsem se měla jako prase v žitě. Co to se mnou je?
Konečně přišel den D. Věděla jsem, že do Wroclawi přiletím až o půl dvanácté v noci a čeká mě minimálně dvouhodinová cesta autem, takže jsem se snažila si v podvečer na chvíli pospat. Jenže to nešlo. Zkoušela jsem počítat ovečky i racky, ale marně. Nohy mi samy utíkaly napřed:))
Cesta byla tentokrát zcela obyčejně nudná, z ohlášených turbulencí bylo jen trochu třesení a tak mě nakonec pobavila jen letuška, když mojí touze po silné kávě vyhověla tím, že mi do kelímku nalila méně vody. No co, který blázen by mohl chtít v letadle slušnou kávu?:))
Nakonec mi i kufr přijel celý a dokonce ne jako poslední, takže jsem mohla vystát frontu na zaplacení parkovného a klusat nocí na veliké parkoviště určené pro dlouhodobější parkování. Musela jsem se pochválit: auto jsem našla skoro okamžitě – spletla jsem se jen o jednu řadu:)) Radostně jsem Sama poplácala po zadním blatníku – tak hochu, jedeme domů! Domů!
Po dálnicích jsem přesvištěla až na křížení, kde odbočovala moje silnice č. 5 – směr Lubawka, což je hraniční přechod nedaleko od Trutnova. Kousek od sjezdu z dálnice je veliká benzinka s jídelnou, místo hodně profláknuté, kde přes den sehnat místo k zaparkování není žádná legrace.
Po půlnoci jsem sice zaparkovala, ale na koupi kýženého Redbullu jsem musela vystát dlouhou frontu, protože obsluha jaksi po půlnoci nepřepokládala žádný obrat a rozhodla se udělat inventuru jediné otevřené pokladny. Normálně bych utekla, ale v noci jsem si na cestu bez energetického nápoje prostě netroufla.
A pak už jsem jela a duše mi zpívala radostí. Řídilo se mi dobře, cesty byly skoro prázdné a s mým Samem jsme sehraná dvojka. Pak jsem ale dostala hlad, takže jak jsem zpomalila na klikaté cestě k horám, snědla jsem si připravený chleba. Což byla chyba. Zaplašený spánek se začal plížit zpět a když se před Kamiennou Gorou přidaly cáry husté přízemní mlhy, tak už jsem zpomalila celkem výrazně. Hm, naštěstí:))
Protože policajti byli na čekané. První jsem potkala hned v Kamienne Góře, na křižovatce jsem zahnula přímo za jejich auto. I jela jsem za nimi – kdo by ve městě předjížděl policejní auto, že? A oni jeli padesát, pak čtyřicet, pak ještě míň, já se už za nimi plazila na dvojku. Nejspíš jsem jim lezla na nervy, tak zablikali pravým blinkrem, a když to udělali podruhé, pochopila jsem to i já a předjela jsem je.
Jela jsem dál a už opravdu bojovala se spánkem. Otvírala jsem okno, pouštěla hudbu nahlas a zpívala s sebou. A zase jsem automaticky zpomalovala. Když jsem přejížděla železniční přejezd před Lubawkou, už jsem byla vážně rozhodnutá někde zastavit. Osud to vyřešil za mě a poslal mi do cesty další policejní hlídku:))
Nakonec jsme se vlastně viděli rádi. Já mohla (no dobře, musela) zastavit a on byl zjevně rád, že nejsem žádnej darebák či noční živel. Moje auto sice vypadá jako velikej, statnej chasník, ale se svojí nebeskou modří (a bez tmavých skel) je to chasník s milým úsměvem:)). No, a já jsem dáma, ne? I podala jsem policistovi všechny vyžádané dokumenty, postála, než si je zkontroloval a s vlídnými slovy jsme se rozloučili.
Osvěžena jsem vyrazila na poslední úsek cesty. Měla jsem chuť zase zrychlit, ale polská Lubawka je srostlá s českým Královcem, aspoň co se značek týče, tak jsem se krotila. Myslím, že vás nepřekvapí, že se mi to opět vyplatilo:)) Auto české policie, číhající u silnice, si však na mě jen bliklo dálkovými světly a policisté mě pustili dál bez kontroly. Třeba si s polským kolegou už moji totožnost vyjasnili:))
No a pak už to bylo snadné. V Bernarticích jsem zastavila, našla na mobilu Batyino číslo a s jejím předchozím souhlasem jí zavolala – bylo něco po čtvrt na dvě ráno. A potom jsme díky handsfree a její dobré vůli mohly povídat a zahánět můj spánek. Takže jsme společně bezpečně projely Trutnovem a přes Dvůr Králové až signálové díře před naší vískou.
A pak už jsem jela naším lesem, potom spící vesnicí a srdce mi jihlo. Jak strašně ráda jsem byla zase doma – a to jsem se nevracela z žádné cesty kolem světa! Je to tak, asi se mi ty toulavé botky nějak ošoupaly.
A tak se dneska ptám – jak jsou na tom vaše botky toulavky? Touláte se rádi? Nebo je máte většinu roku někde ve skříni, abyste je jen sem tam přeleštili a použili jen výjimečně? Případně můžete být tuláci, které okolnosti nutí sedět doma… Může se i stát, že člověk, toužící akorát po svém dvorku, naopak musí kráčet širým světem.
Prázdniny začaly, pojďme si dnes povídat o toulání 🙂
Vrátil jsem kazety a musím konstatovat, že lidská neomalenost je bezmezná. V neděli jsem na nástěnku v přízemí pověsil parte. Dnes přijdu domů, otevřu schránku a co myslíte, že jsem našel? Čtyři nabídky na odkup bytu!!! Takže jsem pod parte pověsil cedulku: Milé hyeny. Tento byt na prodej není a nebude! Jsem zvědav, jestli to pomůže.
Nepomůže, to nebyli známí lidi, ale letáčníci, a pravděpodobně tyhle letáky roznášejí po celé čtvrti. A letáčníci nemají důvod číst parte na nástěnkách – jejich práce je prostě nastrkat reklamy do schránek co nejrychleji. To vůbec nebylo adresný.
Tak první díl se tu objeví v pátek. Archiv Kučerovců už je v Muzeu hudby v Hellichově ulici, paní, která má tyhle věci na starosti je na dovolené, takže jsem ho nechal na vrátnici. Odpoledne jdu vrátit kazety, zítra Leo Expresem do Ostravy, (zpáteční ZTP jízdenka za 148 Kč, no, neberte to), majitel mne bude čekat na peróně, takže na otočku zase zpět. V sobotu autem na otočku Dunajská Streda. Všichni, co nás tam za těch třicet let znali, se sejdeme u stánku a uspořádáme takovou malou tryznu. pokecáme, zavzpomínáme, a rozloučíme se. Několik z nich přijede na uložení urny, takže jim přivezu mapy, aby věděli, kam jet.
to budou v Muzeu zírat…Pendolino, to pojedeš přes nás, přes Pardubice..nechceš přerušit jízdu?
Leo expres v Pardubicích nestaví.
Vyřídil jsem Horažďovice a Burleho. Vašík se mne ptal, jestli bych nechtěl vyhledat nějakého odborníka. Řekl jsem mu, že jestli najde nějakého, který mi Yvču oživí, tak ano a ona sama šla k odborníkům, když jí nebylo dobře a jak dopadla? Takže jsem mu vrátil vypůjčené a řekl, že dnes se vidíme definitivně a neodvolatelně naposledy. Někteří jedinci jsou jaksi nechápaví.
Někteří jedinci tě mají rádi a bojí se o tebe, bych řekla. (h)
Ale houby. Oni jsou prostě zyklí žít jinak a nedovedou si představit, že by jejich styl života, (vždyť to tak dělají všichni), někomu neseděl. Specielně Venda.
I to je možný. ;(
Takže: zítra s archivem Kučerovců do Muzea hudby, v pátek Ostrava, v sobotu Dunajská Streda, příští týden v pondělí na matriku, pak vrátit kazety, koncem týdne dodělat tři časová relé pro Policejní akademii a je hotovo. Finita comedia. Ještě postupně dopíšu to povídání, potom uložení urny a čekání na úřady.
Pro Joaninu. Poslal jsem to Dede, takže možná tady. A dnes jsem vyřídil kolegu v Horažďovicích, parte u příbuzných z otcovy strany a p. Burleho. Zítra vyrážím buď do Ostravy,nebo do Dun. Stredy.
Díky!
Super, takže buď tady, nebo někde, kde to najdu. Dede mi poradí.
Hodně štěstí na cestách.
Tyjo, Krakonoši, víš, myslím, že to čekání na úřady může být dlouhý… mluvil jsi sám o půl roce… Nechtěl bys ještě něco nafotit? Smutně koukám, pěkně prosím…
Už nemám čím. Foťák si vnučka odvezla a má ho v Chorvatsku. Až se vrátí odvezou si i tiskárny, skenery a další, takže mě zůstane jen počítač a až bude veškeré úřadování uzavřeno, odvezou si i ten. Tam, kam pak odjedu, už ho nebudu potřebovat. Samota u lesa bez internetu, jedna místnůstka se stolkem, židlí, postelí a skříňkou. Na zdi obraz mého malého kulíška, když se ještě vesele usmívala a byla zdravá. To je vše, co budu potřebovat. Když čekáte s radostí a nadějí, není žádné čekání dlouhé.
Víš, ono to takže vypadat teď, ale… Myslím, že děláš dobře, že chceš počkat až do vyřízení dědictví. Je to od tebe zodpovědný. Ale, víš co – státní šiml je státní šiml. Může se to strašně táhnout. Nechceš si přece jenom aspoň počítač vzít a odevzdat ho až potom, až s ostatním dědictvím?
Doufám, že o kulíškovi píšeš… a mrzelo by mě, kdybys pak pod těma článkama nemohl odpovídat, i když tu ještě budeš – víš, když by ses zbavil počítače a internetu příliš brzo…
Klídek, z internetu zmizím až pár minut před tím, než odevzdám klíče od bytu. A dám vědět. Foťák a to ostatní už je něco jiného, to už nepotřebuji teď, a když se to vystěhovává pomalu a po kouskách, není to takový nápor jak pro původního, tak pro nové majitele, protože na to, co si pozítří odvezou si dnes mohou udělat doma místo.
Krakonoše je mi moc líto, vůbec jsem to nevěděla. Krakonoši – upřímnou soustrast.
Na zítřejší výpravu mám sbaleno. Fotky jsou na dvou flashkách, je toho celkem 140 GB. Volala mi sestra. Ukládacím dnem na malvazinkách je čtvrtek, ale ještě se bude muset něco zařídit s hřbitovní správou, protože manželka není majitelkou hrobu. Ale to už je jen detail. Setra už pro mne chystá u sebe výminek. Jedna místnost se samostatným východem na zahradu, stolek, židle, postel a skříň, na těch pár věcí, co si ssebou vezmu. Všechno ostatní, včetně počítače, foťáků a veškerého dalšího vybavení zůstane dětem. Kocourka si vezmu ssebou a až odejdu, sestra ho dopraví do hotýlku, kde ho budou mít rádi a nechají ho v klidu dožít. Je mladý a určitě by nás všechny přežil, takže tohle je jediná možnost, jak mu zajisti dobrý život.
Krakonoši, proč si nevezmeš ten foťák? Nic se nestane, když ho budeš mít u sebe… třeba i sestře nějaké obrázky uděláš. 🙂
Foťák už má druhá vnučka. A má z něj obrovskou radost. Dostala ho na cestu do Chorvatska.
Kdyby sis to Krakonoši rozmyslel, s Čertíkem…je mezi námi dost kočkařů…a internet na výminku mít budeš?
S Čertíkem je to jasné. Pokud jde o páníčky, je velice vybíravý a ssebou si ho vzít nemohu, v okolních zahradách jsou lovečtí psi a vraždění kočiček je jejich oblíbená zábava. (jejich páníčkové jsou na tom stejně). Takže až budu z Prahy definitivně odjíždět, nechám ho v hotýlku pod Vlachovkou, s majitelkou jsem domluven, on má rád ji, ona zas jeho, takže jim bude oběma dobře a navíc tam bude mít kočičí kamarády, na které je zvyklý a výběh na zahrádku. On je smutný už teď, ví, že jsem na odchodu, takže chodí po bytě a žalostně mňouká, takže to pro něj bude nejlepší řešení.
A internet a počítač na výminek? (prosím napiš to pod dnešní článek, tady je to už takové, že se v tom člověk ztrácí)
díky.
Tak jsem si tady pročetla Krakonošova vyznání lásky a stejně si myslím, že není kam spěchat. Bohužel málokomu se podaří odejít s tím, se kterým prožil svůj život, většinou tu jeden zůstane. Jestli je něco po životě, tak na nás ten druhý počká a jestli není, zůstává s námi v našem srdci.
Já zase vím o případech, a není jich málo, kdy manželé odešli oba v rozpětí několika týdnů po sobě. Ono je to o tom, že když je člověk churavý a starý, utrápí se mnohem rychleji a snáz.
Krakonoši, je mi to moc a moc ľúto (u) .
Ale spomeňte si na syna a na vnúčatá. Na umieranie je času vždy dosť (inlove).
Ako hovorí Klingón Worf v Star Treku :
“ Dnes nie je dobrý deň na umieranie „.
🙁 (h) (rose2) ;(
A nesmiete nás opustiť !!! Tu na DeDeníku by ste nám veľmi chýbali (h) .
Můj čas se pomalu naplňuje. A já se tomu bránit nebudu. Dvakrát se mne pokusila zubatá sestřelit – marně, takže si zchladila žáhu na tom, co mi stále je nejdražší. Až po mě hrábne potřetí, nebudu se bránit, nemám už důvod.
Nesmiete hádzať flintu do žita !!!
Ja keď som mala 12 rokov, lapila som Hepatitídu typu A, strávila som 6 týždňov na Infekčnom.
Ledva som prišla domov, po pár týždňov som dostala reumatickú horúčku myokarditídu. Takmer ROK som strávila v nemocnici a mesiac v kúpeľoch na Sliači.
Niekoľkokrát som sa pokúsila zjesť tabletky a zapila som ich alkoholom.
A minulý týždeň som bola na preventívnej prehliadke a okrem tej hlúpej chrbtice sú VŠETKY VÝSLEDKY V NORME.
TAKŽE ANI ZOMRIEŤ NIE JE TAKÉ JEDNODUCHÉ.
Uvedomte si jedno: Vy ste pani manželku doopatrovali, ale KTO doopatruje Vás ???
Rovnako ako mňa???
MY TO NESMIEME VZDAŤ !!! (h) (f)
Mám dva nevlastní syny, z nichž jeden by se o mne možná postarat dokázal. Ale rozhodně nechci být nikomu na obtíž. A pokud vysadím prášky, konec přijde rychle a brzy.
Teď musím vyrazit na nákup, potřebuji dvě flashky na uložení 125 GB fotek. Takže zatím.
Dobře pořiď. 🙂
Už jsou obě plné.
Včera jsem zařídil kremaci, ukázal dětem hrob, kde oba skončíme, vytiskl smuteční oznámení a odjel do Louňovic, kde máme chatu a kde nás hodně lidí znalo. Oznámení jsem rozdal, s těmi, co byli doma se rozloučil, (klíče od chaty dostal starší syn, takže já už do ní nikdy nevstoupím) a odjel k šéfovi Kučerovců, kterému jsem předal agendu Klubu kamarádů kučerovců a rozloučil se i s ním a s kapelou, na jejíž koncerty jsme strašně rádi chodili. Dnes jsem byl vyfasovat na kvartál prášky a oznámil paní doktorce Yvčino úmrtí. Cestou zpátky jsem se ještě stavil v hospůdce, kam také ráda občas zaskočila, když ještě mohla chodit a nechal povit parte i tam. Zítra pojedu do Horažďovic, vrátit kolegovi botanikovi půjčenou knížku a před DVDčka fotek, které jsem letos udělal.Cestou zpátky se ještě zastavím u dvou známých v Řevnicích a u kolegy v Chuchli, od něhož mám půjčené radio. Pak musím ještě zajet do Ostravy, vrátit vypůjčené gramodesky, známému v Praze kazety, které chtěl zdigitalizovat a na otočku do Dunajky, rozloučit se. (parte už odešlo poštou). Mezitím dorazí urna a otevřou hrobku. Přijdou kamarádi a známí, zazní Aloha Oe v podání Kučerovců z r. 1956 a pak už budu jen čekat na dědické řízení. Až bude hotovo, sepíši u notáře závěť; vše, co nám dvěma patřilo dostane starší syn a vnučky. Pak přijde Yvča a vezme si mne ssebou a já už se těším, až jí řeknu: Kulíšku zlatíčko moje, mám tě rád a už nikdy Tě neopustím.
A co orchidejky? A ta krásná povídání..? Bude tu mít Krakonoš nástupce?
Má. na http://www.burle.blog.cz
Dědické řízení?
To může trvat strašně dlouho! Tedy v Praze a s vaší energií to bude asi všechno rychlejší, ale po mojí manželce to trvalo, už nevím, ale možná tak půl roku. Přitom nic extra, žádný problém, společný majetek manželů (byt) a nějaké konto.
Pokud by to u vás probíhalo podobně, tak za tu dobu možná úplně změníte názory.
S tím půl rokem také počítám. Ale své názory nezměním, ostatně o tom, co se stane, se rozhoduje jinde. Já teď po sobě uklidím, aby moje děti neměly problémy a potom se stane jen to, co se stát má.
Myslím, že je dobře, že uklízíš, ať už se pro tebe tvoje paní vrátí kdykoli. Máš teď celkem kolotoč, viď. Vydrž to, je to těžká práce.
Ptal se tvůj obvoďák na podrobnosti?
Ne. Doktorka tam nebyla, recepty mi napsala sestřička a dost ji to zdrblo. A podrobnosti? Celkové selhání organismu následkem vigilního komatu a silné následné infekce. Poslední týden, jak mi bylo dodatečně sděleno, byla na morfinu, ale přesto se pokoušela se mnou komunikovat. Bojovala do poslední chvíle, aby se mnou mohla zůstat, bohužel marně. zemřela ve spánku na zástavu dechu.
Nedivím se, že ji to zdrblo. (h)
Možná by ses chtěl stavit ještě za doktorkou? Ať má frmol, jaký chce, myslím, že si udělá chvilku na popovídání… o tvojí paní i o tobě, zvlášť jestli jste k ní chodili oba. Možná by to bylo od tebe milý. Zprávu z nemocnice asi má? Ale i tak, zpráva je zpráva – a povykládání přímo je povykládání přímo.
Možná by měla pár rak i pro tebe, víš, jak překlepat tu všecku práci, co ji teď máš. Vůbec to nemáš jednoduchý, zrovna teď a tolik zařizování, s tím by ti měl někdo pomoct…
Mrzí mě, že jsem tak daleko. (h)
Z nemocnice už přijde jen úmrtní list. Pitva se nekonala, takže doktorka z LDNky nám jen řekla, co se stalo. A to, co mne čeká zvládnu. Teď vypálím všechny své letošní fotky na dvě sady DVD a zítra vyrazím do Horažďovic, kde vrátím kolegovi z Orchideaklubu půjčenou knížku. Druhou sadu dostane p. Burle, se kterým jsme na ty kytky jezdil a který o nich a o našich výpravách dělá blog. (neberte ho moc vážně, občas strašně kecá. Ty jeho výpravy jsme byli my dva). takže na http://www.burle.blog.cz se snad časem něco ukáže, ale to už půjde mimo mne. Rezignaci na členství jsem na vedení orchideaklubu už poslal.
Těch cédéček by bylo škoda, kdyby se ztratily… Mohl bys mu je donést osobně, nebo je to moc daleko?
Hehe, dobře, budu si veškeré „výprava“ překládat jako „Krakonoš a Burle“. (h)
Místo DVD jsem to hodil na flashky, když jsem spočítal datový obsah, musel bych těch placek vypálit šedesát. (A DVD, ne CD). Ale vše předám osobně, nic se neztratí. A Venda jezdí občas také s manželkou.
Sharko, Bubu (pokud sem zavítáš) i další utajené Šárky, všechno nejlepší ke svátku přeju! (inlove) (party) (f)
Mám sestřenici Šárku a jako malé jsme jí říkali Šárečka, čárečka, tečka (chuckle) Ale to jméno se mi vždycky líbilo… 🙂
dík Dede, za tu tvoji říkačku, ehm..taky to na mě pokřikovali,jsem jednomu chlapečkovi vyrobila bouli na hlavě..a s matkou nějakou dobu nemluvila,když mi donesla tohle:
http://www.youtube.com/watch?v=HGKvktDZrfM
Krakonoši,upřímnou soustrast. Chyběly by mi Vaše břitké komentáře a kontroverzní názory. A píšu z Krkonoš. Jednou jsem se chtěla zeptat, jestli jste odtud…
Ne. Jsem Pražák Vltavou křtěný.
Dnes jsem byl se synem a snachou, (ti druzí dva – nezájem), v nemocnici, vyzvednout těch pár věcí, co mi po Yvče zůstalo. Zašli jsme za ní na patologii, naposledy se podívat. Smrt jí vůbec neublížila, byla krásná, jako kdyby byla živá a jen spala a dívala se na mne těmi svými nádhernými hnědozlatými očičky a jemně se usmívala. Dal jsem jí do rakve havajskou košilku pod hlavu, šaty, které měla na sobě, když si mne brala a havajský mušličkový náhrdelník. Byla se mnou na Havaji, takže na to má právo a havajští bohové ji snadno poznají. Když jsme jeli na Malvazinky, zazvonil synovi telefon, volala moje vroucně milovaná tchýně:
Peťo, kde jsi?
Zařizujeme mámin pohřeb
To mne nezajímá, dostala jsem fakturu na 25.000 za elektriku, koukej to zařídit. A hned!
Ropucha dala život labuti. Labuť umřela a ropucha stříká jed dál.
Krakonoši, měl jsi dnes strašně těžký den, ale zvládl jsi ho statečně a s láskou. (h)
Nikdo tě nemůže nutit žít, když ty nechceš, ale zkus si dát ještě chvilku času. Aby sis byl jistý, žes skutečně udělal vše, co je třeba – zpoza Duhy se už vrátit nejde. A mluv se svými drahými, mluv o všem, co by mělo říct řečeno, nebo s nimi s láskou mlč. Jedovatých si nevšímej, nejsou důležití.
Prostě… zkus aspoň nespěchat! (hug)
Nespěchám. Odejdu teprve, až skončí dědické řízení a pořídím notářsky ověřenou závěť. Vše, co po mě a Yvče zbude, dostane starší syn a jeho vnučky. Ten mladší, jeho žena a děti, se o ní nezajímali ani když jsem jim říkal, že je to s ní špatné a že by je ještě chtěla vidět. (Není čas, teď se nám to nehodí, až jindy). Když se dozvěděli, že zemřela, řekl mladší syn jen: Doprdele. A tím to pro něj bylo odbyté. Takže také dostane, co si zaslouží: Totiž nic! Chata je z půlky moje, Petr má jednu čtvrtinu, Zdenek druhou. Takže svoji půlku odkážu Petrovi a Zdeneček bude mít smůlu; s penězi, které Péťa zdědí ho snadno vyplatí.
Tos toho měl dneska docela dost.
Víš co – ať ropucha praskne. Nemůže si jednou zaplatit svoje účty sama?
Co děláš zítra? Budu moc ráda, až tě tu zase uvidím. Přijď si postěžovat, nebo tak.
Pořád na tebe hrozně moc myslím. (h)
Každý dostane, co si zaslouží. Urnu svého manžela má v regále ve špajzu, protože hrobové místo je moc drahé. Jenže teď si musí platit pečovatelku, protože syn i vnoučata už s ní nechtějí mít nic společného, (Yvča se zhroutila, když ji před dvěma lety vyhodila) a ten barák s tou zahradou,na kterých jedině lpí a na kterých jí tak strašně záleží se po její smrti prodá, nikdo ho nechce. Pokoušela se ho nějak zašmelit přes manželčina ex, ale ten (naštěstí) umřel dřív, než stihli nějakou levotu spáchat. Takže jejich popel, až umře, skončí na trávníku a prázdné urny ve sběru. Moje žena bude v dobré společnosti, naši hrobku dostal od C. K. Rakousko Uherska dvorní rada a rytíř řádu sv. Leopolda, a z dědovy strany je tam pohřbeno dost významných lidí. Dnes je to hrob, zaplacený státem na věčné časy. Až umřu já, moje sestra a její manžel, bude zapečetěn a už tak navždy zůstane, nikdo další už se tam pohřbít nesmí. A Yvčiny a moje nevlastní, ale milované a milující děti budou mít kam chodit na Dušičky zapalovat svíčky.
A občas bychom mohli i my, kdybys nám řekl kam….
Malvazinky, hned u vchodu doprava nahoru skoro do rohu. Rodina Kvíčalova, Fridrichova, Zoulkova.
Děkuju…
Není zač. Za kytičku budeme oba rádi.
Mám to přes půl republiky daleko, ale svíčku na dálku posílám. (h)
Jestli jsou děti vyženěné, tak ti to s tou poslední vůlí může vyjít; jestli tvoje, byly by tam nějaký zákonný překážky. Ale rozumím ti – kde nebyl zájem, tam není láska…
Děti jsem vyženil. Jejich vlastní otec jim zemřel na jaře, ale jak starší syn, tak vnučky, mne měly mnohem raději, než jeho.
Jiří Wolker: Umírající
Bohužel, neznám.
Yvča – píšeš o ní s takovou láskou a něhou…to je vzácné…. (h)
Ona byla to nejlepší, nejhodnější a nejhezčí, co mne v životě potkalo! Jak jinak bych o ní měl psát? Všichni, kdo ji znali, ji měli rádi a když jsem odjížděl ze Slovenska, nechal jsem tam po sobě jedno velké slzavé údolí a to jsme ještě věřili, že se uzdraví.
A pokud jde o Čertíka: Domluvil jsem se s paní, které jsme ho dávali do hotýlku, že jí ho v závěti odkážu a že dožije u ní. Ona má ráda jeho a on má rád ji. Já a ona jsme jediní, se kterými se mazlí Teď je stejně smutný, jako já, svhovává se do přepravky a pláče.
Psal jsi nám o orchidejích, o Čertíčkovi… víme toho o Tobě tak málo…nechtěl bys nám napsat o té Vaší krásné lásce? O společných letech…
PS: děkuju,že se tak postaráš a bude v dobrých rukou, jen než se vyřeší dědictví,aby tu dobu přežil…úřední šiml je úřední šiml..nebo ho k té paní odvezeš, než tedy odejdeš za Yvčou?
Rád bych, ale nejde to. Nemůžu, je to moc bolestivé a lepší už to nebude.
Krakonoši a jste si jist, že vaše paní by vaše rozhodnutí schválila? Nechtěla by raději, abyste na ni s Čertíkem láskyplně mysleli odtud?
Oba jsme ateisté. A tu noc, co umřela mne probudila a řekla mi, že je jí dobře a je šťastná. I Čertík ji viděl, tence mňoukal a podával jí tlapku. (Teď zalézá do přepravky a pláče). Řekl jsem jí, aby si mne vzala ssebou. odpověděla, že až budu mít vše vyřízené, tak si pro mne přijde a pomalu zmizela. Takže jsem si naprosto jist.
Tak mi z té Vaší nádherné a vše přetrvávající lásky až hrkly slzy…
…A začalo to před třiceti lety tím, že v jedné místnosti chyběla jedna židle.
Krakonoši, povídej dál… prosím. Bude to bolet, ale co je dnes pro tebe bez bolesti? Možná budeš i brečet, ale usoužená duše pláč potřebuje. A my tvoji Yvču trochu poznáme a budeme na ni také vzpomínat. Víš, já mám po těch týdnech starostí a doufání, kdy jsme tu drželi palce, pocit, jako bych ji taky trochu znala. Když se na to budeš cítit, povídej… (h)
Zkusím to. Ale bude to dlouhé, třicet bohatě prožitých let se do pár řádků nevejde.
První díl už je hotový. druhý bude o mé školní docházce. Tentokrát to bude, výjimečně, veselé.
Kde to povídání najdu?
brečím pořád. Na nic jiného už se nezmůžu. Já vím, chlapi brečet nesmějí, ale já se za to, že v tomto směru chlap nejsem ani trochu nestydím. A teď jsem si zrovna vzponměl, jak mi koukala přes rameno, když jsem zpracovával na počítadle fotky a tiše šeptala: To je nádhera. A přesně tohle mi teď chybí natolik, že už nemám chuť vůbec do ničeho.
Chlap, kterej neumí brečet, není chlap!
Protože správnej chlap je, až když měl někdy někoho tak rád, že pro něj umí brečet.
Jenom breč. A opři se, furt jsme tu.
(h)
A to je jen alibismus – že chlapi nepláčou…však nejste stroje, máte taky svoje city..proč bys nemohl brečet? (hug)
Dobře, ale počkejte až opravdu přijde. Ona bude znát ten správný čas.
Já vím. Jenom jí řeknu, že jsem připraven a nikomu nic nedlužím. Ale už se na ni těším. Protože všeho do času, ale láska je věčná, pokud je ta pravá a opravdová. A ta naše je, i když ten lepší z nás už tu není. A odo mne by bylo strašně zlé, kdyby na mne měla zbytečně čekat.
S tím si nedělej starosti, tam je čas jinej. (inlove)
Povídej o svojí paní, jestli trochu můžeš, taky bych ji ráda poznala líp…
Tak já už se dávno dotoulala a vůbec mi to nevadí. Toulavé boty nám zašantročila zvířata, abychom je nemohli najít a věnovat se tak jen a jen jim. Kdybych si v současné době měla vybrat mezi cestováním a vracet se do domu bez zvířat, nebo naopak, beru to druhé všemi deseti.
Mezi cestování ale nepočítám to do staré domoviny, to byly pravé návraty domů. Jenže od té doby, co není maminka, už ani tam mě to tolik netáhne, rozhodně ne pravidelně. Asi i proto, že virtuální spojení s ostatní rodinou mi stačí, stejně to byl hlavní důvod cest. Navíc dnešní cestování (zámořské rozhodně) je děsně vyčerpávající a otrava. Ze samotného města se kvapem vytrácí „moje minulost“, tak raději žiju vzpomínkami jaké to tam bývalo a po životu v Praze se mi fakt nestýská (ale v srdci jí mám nafurt a na fotky se dívám ráda). Stejně jsem nikdy neměla takové cestovatelské nadšení jako manžel, i když jsem s odstupem času nesmírně ráda, že jsme toho spolu tolik viděli. Ale odevšad jsem se vždycky zase velimi těšila domů. A jelikož tady jsem teď nejspokojenější ze všech předešlých bydlení, nemám nejmenší důvod odtud „vypadávat“. Když na podzim přijede švagrová krátce pohlídat zvířectvo, je to fajn se zajet někam podívat, ale kdyby přestala jezdit, i tyhle krátké cesty bych klidně oželela. Já jsem fakt ráda doma.
Ale také jsem vděčná Zvířetníkům, které cestování baví a poctivě dokumentují. Já si tady pak sedím u počítače, prohlížím fotečky (kolikrát přes kočíčí hřbet a ocas šmrdlající se mi pod nosem). Takové cestování mě zatím neomrzelo a boty k tomu netřeba.
Maričko, tvůj přístup se mi strašně líbí. Kolikrát jsem si říkala – co budu dělat, až na takové to namáhavé cestování nestačím? Až nebude samozřejmé, že sednu do auta a ujedu pár set kilometrů ve dne nebo v noci?
A teď si myslím, že vím. Že v té době prostě budu šťastná doma s tím, co b ude možné. Protože to, co bude možné, bude i příjemné a tedy lákavé.
Děkuju, Maričko (inlove) a vlastně i Alex! Hned se mi do té budoucnosti kouká líp! (blush)
Toulave boticky, jo, s tema jsem se uz snad narodila. 🙂 Ja se strasne rada divam na nova mista, jim mistni jidla, atd. Posledni dobou jsou boticky v almare, ale treba i z vyletu k doktorum na Mayo na Floride jsem vzdycky jeste nejak stihla udelat vylet. I navzdory prednostovi. Jeste je toho tolik na svete, co bych chtela videt. Jenze je to takovy zacarovany kruh. Kdyz je clovek mlady a zdravy a pracuje, tak jsou penize, ale malo casu. Na penzi je casu spousta, ale zas to zdravi, elan a penize… Ale stejne jsem toho stihla spoustu.
Jinak, Dede, jsi dobra na cestovani v noci. Toho uz se dnes krapet bojim. Nejak moje prostorove videni v noci uz neni to ono. Ve meste, v mistech, ktera znam, na dalnici, to jo, ale po mensich silnicich, po mestech, ktera neznam… nic moc.
Ach Hanko, u nás doma jsou toulavé botky silně dědičné (chuckle) – já to mám z obou stran a naše děti vlastně taky, tak se nemůžu divit, že bez skypu by se nám dnes žilo mnohem hůř (blush)
A tvoje toulání voní romantikou – představuju si tvoje obr auto (Co to bylo? Buick? Cadillac?) a výlety do Chetovo rodných bažin, do hor i na divoké atlantické pobřeží (je jedno, že dnes k doktorům:)) a to vše často s hudbou 🙂
Pokud jde o cestování v noci… no, snažím se dávat pozor a nestavět na nejistých místech. Nemám moc ráda tmu (nejsem zrovna rys ostrovid:)), ale zase se mi líbí ten klid a pohoda na cestách 🙂
Mně to nikdy moc do světa netáhlo. Až teď, když musím na stáže nebo konference, objevuju cizí kraje. Domov je domov, to je jasné. Ale přiznám se, že z německého Heidelbergu, kde jsem byla celý minulý měsíc, se mi fakt nechtělo – takhle silnou vazbu na místo daleko od domova jsem si nikde jinde zatím nevytvořila 🙂 No a co se týče cestování, zrovna váhám a rozmýšlím se – kamarád pojede autem na výlet do Dánska a nabídl mi, abych jela s ním. A já prostě nevím…
A omlouvám se za chyby, píšu z mobilu a nečtu po sobě 😀
Ivano, jeď!!! Je to příležitost, podíváš se někam jinam a nebudeš na to sama, můžeš se o zážitky dělit. ( (chuckle) A nám o tomto výletu něco napsat na Zvířetník (chuckle) ).
Ivano jeď! Dánsko je krásné, milé, malá městečka jsou jak z cukru, hospody sice obvykle zakouřené, ale vlídné a pohostinné. A to pobřeží! Určitě jeď, to chce jen udělat ten první krok… ostatní už jdou mnohem snáz (inlove)
A blahopřeju z zamilování do cizího města – člověka to ohromně obohatí. Už nikdy nepomineš zprávy, které se ho týkají, už tam máš kořínek. Takhle si člověk „personalizuje“ mapy… 🙂
Já jsem nikdy moc velký toulavý boty neměla, jenom takový ty naše, český. A to mi zůstalo a zůstane. Je toho strašně moc, co jsme ještě neviděli, kde jsme nebyli a to nemluvím o tom, kde jsme byli a rádi bychom se tam vrátili. Pokud Kačka pohlídá Majdu, letos nás čeká severní Morava.
Inko, toulání se je stav duše – je jedno, jestli se touláš „po našem“ nebo za hranicema (inlove)
Ať vám ta dovolená na severní Moravě vyjde! (wave)
Moje nejdelší cesta z domova byla ta nechtěná do Švédska. Pak následovala mnohá stěhování po této zemi, kde mají vzdálenosti jiné proporce než v Čechách. Ale toulavé boty jsem do vínku nedostala, všechna nebezpečná dobrodružství zažívám na jednom místě. 😉 Došlo to tak daleko, že bez mého osobního trenéra Garyka už nevycházím ani z domu. 🙁
Velká kočko (h) , právě na tebe jsem myslela, když jsem psala o lidech, kteří by rádi žili na vlastním dvorku, ale osud je vytáhl do světa… emigrovat s duší tuláka a dobrodruha (jsko je třeba George) je podstatně snazší, než emigrovat s duší přirostlou k rodné hroudě. Ne snadné – snadné to nebylo nikdy, ale snazší, když na to máš povahu.
Pokud jde o tebe – měla bys teď užívat hezkých dnů a ven chodit – svým tempem a se vzpomínkami… (wave)
Jsem ráda, že Ti na posledním úseku pomohla naša Baty a Ty jsi dorazila domů celá. Stejně jsi dobrodružka, takhle v noci sama na silnicích. Co kdyby místo policejních hlídek byly hlídky lupičské!
Botky se mi ošoupaly tak po padesátce a to až tak, že nyní nechci vyrážet na delší cesty, než po naše státní hranice. Už si říkám, „co kdyby….“ se něco přihodilo, co já sama samotinká v daleké cizině (tmi) . Ale co v posledních roce ráda provozuji, jsou čundříky po širokém okolí. Sbalím auto, Ajwi a ráda někam jedu, prohlédnout si něco zajímavého a když je to v nádherné přírodě – tak to prostě nemá chybu. MLP už jezdí nerada i na tyhle jednodenní čundříky, je starší tak je vidět, že se mu už nechce. A to v mládí, se sborem Brněnských madregalistů prodrandil celou Evropu, skrz na skrz. Je to tak, s věkem se toulavé touhy u většiny lidí utlumují. Asi to souvisí i se zdravotním stavem a tělesnou pohodou.
Alex, moc se mi líbí myšlenka jednodenních čundříčků! (chuckle)
Musím říct, že jsi s Ajwi opravdu mimořádně ožila a mám z toho radost! (inlove)
I já patřím mezi toulavce. A když se člověk přizpůsobí, může začít nazouvat toulavé botky i malým dětičkám. Cestování s dětmi pochopitelně není tak akční, ale jde zařídit tak, aby byli všichni spokojení. Před 14 dny jsme se vrátili z naší milované Gardy a já teď v pátek svišním na týden za ségrou do Řecka. U ségry je pobyt zpříjemněn ještě tím, že člověk žije mezi místními a není „jen turista“. Dozví se tak spousty věcí. Třeba to, že v řecké kuchyni se bazalka nepoužívá. Vůbec. Oni jí pěstují pouze kvůli vůni, ale do jídla jí nestrkaj jako třeba v Itálii. Nebo že v Athénách mají nelepší pekárny, kam se na ně všichni hrabou včetně Frantíků. Provozují tam nejen pekařství, ale i „vysokou cukrařinu“ a k tomu si tam člověk může koupit i teplý oběd. Vlézt do jakéhokoli obchodu znamená, že dostane maličkost od cesty, i když nic nekoupíte. A při placení zaokrouhlují dolů… Minulý rok jsem z jednoho pekařství vypadla celá okouzlená, protože mi obsluhující paní řekla, že mám krásný hlas a za mnou stojící pán ještě přidal, že tak krásné oči ještě neviděl (kecal, bylo mu asi 80:). V tak povznesené náladě jsem po návštěvě obchodu snad ještě nikdy nebyla 😀
Kaštánku, naši mladí by s tebou vřele souhlasili – pokud jde o toulání s dětmi. malej se plavil prvně přes Skagerak, když mu byl měsíc:)) S dnešní mi vymoženostmi (plenkami, vlhčenými ubrousky, výživou, autosedačkami a tak dále) je to cestování příjemnější pro děti i rodiče (inlove)
Hm, Dede je doma, prší i pod Pálavou, kde obvykle neprší nikdy 🙂
Cestuju ráda. Moc. Ale se stejným nadšením se zas těším domů 🙂
To ne já, to ta studená fronta! (wasntme)
Pokud jde o cestování, mám to stejné. I proto nás nikdy nenapadlo v cizině zůstat, byť jsme mohli.
Ano, ano, Dede se vrátila domů! V Oslo přestalo pršet.
Hm, hm, HM!!! 😛
Dnes v noci jsem uviděl světlo na konci tunelu. Je ještě daleko, ale ten vlak, ktrý řídím, z toho tunelu brzy vyjede. 🙂
KRAKONOŠI, PODOBNÉ SVĚTLO NA KONCI TUNELU JSEM ZAŽILA UŽ DVAKRÁT.NA KONCI TVÉHO TUNELU STOJÍ TVOJE PANÍ, NA KONCI TOHO MÉHO BYLI SEŘAZENI VŠICHNI DÁVNO ZEMŘELÍ ČLENOVÉ MÉ RODINY. V JEJICH ČELE TEHDY STÁLA BABIČKA, KTEROU JSEM OPRAVDU MILOVALA VÍCE NEŽLI VLASTNÍ MATKU. BABIČKA MI VŠAK VSTOUPIT DO NOVÉHO SVĚTA NEDOVOLILA.PRÝ SE MUSÍM VRÁTIT A DOKONČIT, CO MI BYLO URČENO OSUDEM.PRÝ SE OD ROZDĚLANÉ A NEDOKONČENÉ PRÁCE NEODCHÁZÍ.A JÁ SE ZATÍM NIKAM NECHYSTÁM, PROTOŽE JSEM, STÁLE JEŠTĚ NEPŘEDALA SVÉ MALÉ VNUČCE VŠECHNA TA MOUDRA A ZNALOSTI, KTERÉ JSEM OD SVÉ BABIČKY DOSTÁVALA OD DĚTSTVÍ JÁ SAMA.POKUD SE MŮJ ČAS NAPLNÍ, ODEJDU TÉŽ V KLIDU.NEJSEM VĚŘÍCÍ, ALE PODVĚDOMĚ TUŠÍM, ŽE NĚJAKÉ POTOM JISTĚ EXISTUJE. ZATÍM NEPŘIŠEL MŮJ ČAS, ALE NEBOJÍM SE.
LENKO, LÍP BY TO NIKDO NEMOHL VYJÁŘIT (h)
Až ji zavolám, přijde a odvede si mne ssebou. A já s nípůjdu klidně ido pekla, když budu muset. A rád!
Ten vlak, ve kterém sedím, se jmenuje čas. A nemá brzdy, ani zpátečku.
Krakonoši, počkej chvíli, přibrzdi ten vlak! Je to klišé, ale čas opravdu hojí rány, jistě zmírní bolest i v té tvé. Počkej!!
Na dnešek ti přeji hodně síly.
Krakonoši, teď je to asi nejhorší. Přibrzdi, jen dýchej a uvidíš, že časem zase najdeš drobné radosti svého života.
Nemám nic. jsem sám, je mi 66 pryč, polovinu srdce mám chcíplou a na ní výduť, která může kdykoli prasknout. Co bych měl od života ještě očekávat? Ne, je čas přijít a čas odejít a můj čas už se naplnil.
Krakonoši, vím jak ti je. Už 23 let. Pro mne se bolest ani časem nezmenšila ale naučila jsem se s ní žít. Přeji ti hodně sil. Ať se ti radost ze života zase vrátí, on život vždycky vítězí.
To jsem byla já.
Počkám. Na uložení do hrobky a pozůstalostní řízení. Pak sepíšu závěť, prášky zahodím a zavolám ji. A ona pro mne přijde, Včera v noci mi to slíbila a vždy na ni byl absolutní spoleh. Teď se ona trápí někde, kam za ní nemohu, a já tady. Až budeme spolu, bude nám dobře. S nekompletním tělem a zmrzačenou duší se žít nedá.
Krakonoši, máš tu Čertíka, co by si počal?? Nemůžeš odejít, Tvůj čas ještě nenastal…. (hug)
Krakonosi, to je moc tezke. Ale smrt zaskoci a zrani kazdeho z nas, zabije velkou lasku i mlady zivot a my prezivajici to nemuzeme ovlivnit. Podle toho, co jste rikal, mel jste tricet let krasneho manzelstvi. To je neco, za co vzdat dik, a vase pani muze zit v jinem slova smyslu ve vzpominkach, ktere mate, bez bolesti, bez handicapu, takova jak byla. To prece stoji za to, ne?
Krakonoši, já bych udělala to, co by si přála tvoje paní, kdyby s tebou teď byla.
A ano, naši mrtví se vracejí. (h)
Já vím, co si přeje, řekla mi to. A ona ví, co si přeji já. A co si oba přejeme, to udělám.
Nebylo by špatné říct to někomu z rodiny, aby to pro ně nebyl šok, co myslíš? Kdo by byl nejlepší?
Vše jsem jim řekl. Vědí to, moc se jim to nelíbí, ale vědí, jak jsme se měli rádi a respektují to.
Ano toulavé botky se ošoupají, jak jste krásně napsala DEDE. I mě, i když jsem se začala toulat víceméně až po 40-cítce.
Ráda se jedu někam podívat a po vlastech českých si dokonce pravidelně ordinuji. Ale ráda se vracím domů.
Však se říká “ Všude dobře, doma nejlépe. “
Míša z Plzně
Míšo, zrovna jsi mi to připomněla – nemáš nějaké fotky z Říma? (wave)
DEDE fotky máme a já až bude trochu času napíšu na Zvířetník článek o naší návštěvě Říma.
Včera jsem poslala Lice článek o Honáskových 18.narozeninách.
Pak mám rozepsaný článek o autismu, ale to je moc osobní téma a nějak mi to nejde. Ale já to dám.
A pak přijde na řadu Řím.
Míša
Včera večer se u mne stavila manželčina kamarádka, bydlí ve stejném domě, jako my, jen o pár pater výš. Smutná zpráva ji dostihla v sobotu na chatě, kde byla s dětmi a s vnukem. Řekla mi, jak s z rodinou zavzpomínali a zapálili za ni svíčku. Zapálil jsem lampičku, kterou měla ráda a zapalovala ji každý večer, zavzpomínali a kamarádka odešla. Pustil jsem si zprávy a uslyšel, jak jakýsi vysokoškolák málem zavraždil bezdomovce jen proto, že jich je prý moc! Tak v takovémhle světě žít nechci! Řekl jsem si. Najednou se ve mě všechno uvolnilo, začalo mi být lépe a začal jsem být ospalý. Nakrmil jsem kocourka a šel si lehnout. Někdy v noci jsemse vzbudil a uviděl maminu. Stála přede mnou tak, jak jsem ji znal, když byla ještě zdravá a šťastná, v očích jí poskakovali čertíci a bylo vidět, že je zasešťastná a spokojená. Řekla mi, abych nesmutnil, že už se brzy sejdeme a bude to navždycky, víc že mi říci nesmí a pomalu zmizela. Amě už je dobře. Vím, co bude a že se brzy dočkám. Jsem naprosto spokojený asmířený se vším. Zařídím, co je potřeba, objedu známé, rozloučím se s nimi a budu s radostí čekat na lepší příští. O kocourka se postará sestra, majetek dostanou děti a vnoučata a já odejdu tam, kde na mne už čekají.
Krakonoši já vím, že vás to moc bolí a bolet ještě bude.
Ale nechte to na pánubohu. Ten si vás zavolá, až bude váš čas.
Prosím nechte to na něm.
Míša z Plzně
Bůh není. To je jen výmysl zoufalců. A já odejdu, až budu sám chtít. Dokončím, co dokončit musím, vrátím povypůjčované, zajedu naposledy na Slovensko, rozloučit se a vysadím prášky. Max. týden a konec. Budhisté říkají, že každý, jak člověk, tak zvíře, má dvě těla. Hmotné, které zemře a astrální, které je nesmrtelné. Když hmotné tělo zemře, astrální odejde do jiného vesmíru. A tam nejsou zloba, závist, hlad, nemoci války a sejdu se tam se všemi, kteří odešli přede mnou. Také se říká, že kdo na zemi páchal zlo, nebo skončil sebevraždou, musí se za trest vrátit do jiného hmotného těla a dožít to, co měl, nebo napravit to, co v předchozím životě spáchal. Ti ostatní už se na zemi nikdy nevrátí, protože pobyt na této planetě je prý za trest.
Zůstal Vám živej tvoreček Čertíček, co Vás má rád…jemu způsobíte bolest, kterou nepochopí??? On má Vás… to je sice od Vás pěkné,že se postará sestra…ale odpovědnej jste za něj Vy, to co mu chcete provést je sobecké… ;(
Ano, Krakonoši! Člověk by měl žít pro ty živé a s láskou a úctou vzpomínat na ty, co tu už nejsou. Dělám to tak už šest let, od odchodu manžela. Ještě musíte naučit vnučku spoustu věcí, které báječně umíte, jako je fotografování a láska k přírodě. Vím, že je to teď pro vás těžké k neunesení, ale vaši blízcí vám tu bolest pomohou nést. A vy byste je neměl svým dobrovolným odchodem ještě víc zarmoutit!
Milý Krakonoši, Lída to pěkně napsala, že k tomu není co dodat. Jen bych opakovala, co napsali ostatní. Je mi to líto a přeju hodně sil a nezapomeňte, že nejste sám…
Než odejdu, zařídím Čertíkovi klidný, radostný a spokojený život. A já se pak uvidím s Honzíkem a Ferdíkem!
Toulám se ráda, i když míň, než bych ráda.
Nejlepší na toulání je, když se člověk vrací domů. 🙂
Že je Dede zpátky, se poznalo hned: prší mi na kytky! (chuckle)
Třeba se s borderfenětem začneš toulat víc (wave)
A to je furt řečí s tím deštěm – to fronta, ne já! 😛
Jo, uvažuju o tom, že nechám holky načipovat, abychom se mohly toulat. Třeba se někdy podívám i na ten Sever! (inlove)
Tak ty nechceš být Dešťová panenka, ty chceš být rovnou Vládkyně fronty? 😉
Hele, já jsem ráda – psa si utřu, a hlavně a především nemusím lítat pro vodu do patra a ke kytkám milion schodů na zahradu. Na druhou stranu… pokud mi budeš takhle příznivě pršet, tak nezhubnu. No, holt se vždycky něco najde! (chuckle)
Před chvílí jsme dojeli domů. Po deseti dnech v Chorvatsku mě to domů táhlo, jako parou.
Momentálně se nacházím v rozpoložení: a už nikdy nikam nepojedu!
Maximálně do Prahy…
a dál nejdřív za rok…
nebo aspoň za měsíc, ale ne daleko…
nebo …
😀
Chichi, tohle „už nikdy…, ale“ celkem dobře znám (chuckle)
Jak bylo v Chorvatsku? Jestlipak vám nepršelo? (Vzpomínám na vaši Rujánu:))
DEDE, VÍTÁM Z TULÁCKÉ STEZKY. JE JASNÉ, ŽE JSI DORAZILO TO VČERA A DNESKA DOMŮ,PROTOŽE S TEBOU DORAZILY I SRÁŽKY. NETUŠÍM, JAK JINDE, ALE V SOBOTU A V NEDĚLI U NÁS PO DLOUHÉ DOBĚ ZAPRŠELO, A TO TAK, ŽE DOCELA I DOST. A K TOULÁNÍ MÉMU JEN PODOTKNU. NIKDY JSEM NEBYLA NIDKE DALEKO. ZNÁM JEN KOUSKY JADRANU A TOŠKU RUMUNSKÉ HORY, ALE JINAK JSEM PATRNĚ ODMALIČKA PECIVÁL A ZÁPECNÍK, PROTOŽE MNE TO JINAM NEŽ DO ČECH NETÁHNE.KDYŽ BYCH BÝVALA CESTOVAT CHTĚLA ZA KOMUNISTŮ, STEJNĚ MI TO NEDOVOLILI. KLDYŽ JSEM YLA MLADÁ, NEBYLY BY STEJNĚ NA CESTY PRACHY. KDYŽ JSEM SE VDALA A NARODILY SE DCERY, UŽ ZAS PENĚZ BYLO POMÁLU, TAKŽE BY TO NEŠLO. NYNÍ, KDY UŽ DCERY D ODEŠLY Z DOMOVA, MÁM TAKOVÉ ZDRAVOTNÍ PROBLÉMY, ŽE ZAS RADĚJI NECESTUJU NIKAM DÁL NEŽ PIO ČESKU. PŘED 5LPTY MI NABÍZELA KAMRÁDKA PATRCIE, ŽE MI CELOU CESTU ZAPLATÍ A VÝLOHY U NÍ V ARABSKÝCH EMIRÁTECH-V DUBAI- BYCH TAKY NEMĚLA ŽÁDNÉ, ALE NEMOHLA JSEM STEJNĚ STEJNĚ JET, PROTOŽE JINAK NEŽLI LETADLEM TA CESTA PODNIKNOUT NEŠLA. BOHUŽEL PŘI SVÉM STAVU SRDCE JSEM LETĚT OPRAVDU NEMOHLA. LETADLO MÁM ZCELA OD PRVOPOČÁTKU A HNED KRÁTCE PO MOZKOVÉ PŘÍHODĚ NASLEDOVANÉ INFARKTEM ZCELA ZAKÁZANÉ. POD KYTKY SE KVŮLI LETADLU OPRAVDU ZATÍM NECHYSTÁM.NIKOMU CESTOVÁNÍ NEZÁVIDÍM, SAMA VŠAK PO DALEKÝCH CESTÁCH NETOUŽÍM VŮBEC. I DOMA MŮŽE BÝT KRÁSNĚ A TAKY DOBŘE.
LENKO, LÍBÍ SE MI, ŽE NEBREČÍŠ NAD OSUDEM A BEREŠ SI Z MOŽNÉHO TO NEJLEPŠÍ – A TOULAT SE PO ČACHÁCH NENÍ ŽÁDNÉ „JEN“, U NÁS JE TAKY MOC KRÁSNĚ (INLOVE)