Někdy se události na člověka spiknou. Věci proběhnou hladce tam, kde jsou očekávané problémy, a bubák potom vyskočí z nečekaného směru. Takže zatímco se malý Patrik cestou do Norska choval jako zkušený, byť sem tam kapku hlučnější cestovatel (eh, je pravda ne každý cestovatel si okouše ponožku:)), tak já jsem se dočkala povýšení – jestli mě na mých cestách občas považují za pašeráka, tentokrát jsem už aspirovala na teroristu. A byla jsem v tom úplně nevinně!

Vysvětlování musí začít kapku z daleka. Snad každý, kdo častěji lítá, zjistil, jak nemožně se aerolinky chovají k podaným zavazadlům. Jen v naší rodině jsme postupně přišli o čtyři kufry, drobnější poškození nepočítám. Takže když naši mladí začali lítat letadlem s malým a tedy i s kočárkem, pořídili si na kočárek speciální obal navržený do letadel, díky kterému aerolinky ručí za každé poškození, kterého se dopustí. I tak už jim při jedné cestě ohnuli brzdu, ale jinak kočárek zůstával celý.

Když k nám ovšem Andy s Patrikem přijeli na pět týdnů, dorazili autem – tedy bez onoho speciálního obalu. Když se ukázalo, že se nemohu vrátit s Andym autem a poletíme až týden poté letadlem, vyvstal problém, co s kočárkem? Nestál málo a rádi by ho ještě nějaký ten rok používali, že… I navrhla jsem řešení: koupím nějaký levnější kočárek, který budu používat celý týden a pak s ním přiletím (a budu doufat, že zůstane celý – ten kočárek:)) Později bude prostě kočárek u nás, aby oni mohli cestovat na lehko.

Vzhledem k tomu, že život na vsi vylučuje prakticky veškerá vozidla s malými kolečky, rozhodla jsem se koupit nějaký použitý sporťák opravdu sportovního typu, pevný a s pořádnými koly. S Markem jsme našli jeden, který naprosto vyhovoval všem našim požadavkům, až… já se přiznám, až na tu barvu. Tiše jsem snila o kočárku jasně červeném či případně oranžovém, protože když jezdíte nejčastěji po kraji venkovských silniček, je třeba být vidět.

Nový kočárek byl ovšem dokonale vojensky zelený. Popravdě celá jeho (pevná:)) konstrukce vypadala, jako by byl vytvořen ze součástek vojenského stanu, vysloužil si tedy přezdívku MASH.

Patrik byl s novým vozidlem spokojený, já též. Oproti velkému kočárku měl tu výhodu, že se mi složený vejde za sedadlo řidiče, takže jsem konečně mohla vyrážet na výlety s dítětem (autosedačka byla celé ty týdny stálou výbavou), kočárem i se psy, čehož jsme začali k potěšení Ariberry hojně využívat. Patrika takové cestování ohromně bavilo, protože z protisměrně otočené sedačky měl dokonalý výhled na psy v kufru auta – a psí holky se mu celkem poctivě věnovaly:)) No a pak přišel den D, kdy jsme vyrazili na Cestu.

Zabalila jsem mimi, kufr, kočár, svůj (velmi) sportovní baťoh a kočárkovou tašku a vyjeli jsme autem do Wroclawi, odkud jsme měli letět do norského Sandefjordu. Cesta byla pohodová, malý nejdřív spal, potom si povídal a zpíval, a taky si sundal ponožky, které posléze okusoval. Když jsem zaparkovala na letišti, tak se samozřejmě rozpršelo – abych to neměla tak jednoduché:)) Do kočárku jsem posadila mimi, do koše pod něj nacpala tašku s baťohem, do druhé ruky vzala velekufr, a klusala deštěm k odbavovací hale.

Odbavení proběhlo bez problémů, i posílena touto skutečností jsem se vydala k bezpečnostním rámům. Andy mě varoval, takže jsem bez vyzvání vybalila na pás ze svého baťohu kindle a tablet, z miminí tašky dětské jídlo a pití. A byla jsem vyzvána, ať složím kočárek a dám ho na pás. Udělala jsem žádané a pak to přišlo: Musíte sundat kola! Hm. Tak tohle jsem fakt netrénovala. Koukám, koukám, žádné z obvyklých rychloupínání nevidím, jen čtyři poctivé šrouby na každém z nich. Inu – MASH.

I hlásím, že kola sundat nedokážu. Úřední osoba mi tedy pokyne, že musím dát kočár zkontrolovat ostraze. My s Patrikem jsme prošli rámem bez pípnutí, ale už první pohled na profesionály propátrávající naše vozidlo mě ujistil, že tohle jednoduché nebude. Pravda – barvou ladili…:)) Stála jsem u nich, snažila se udržet deset kilo povykujících hadích ocásků a sledovala, jak přepečlivě ověřují každý detail. Potom přišli k vaku zavěšenému pod kočárkem. Ha! Hmatající ruce v chirurgických rukavicích něco našly! Kovové díly zašité v zeleném vojenském plátně. Upřely se na mě tvrdé pohledy. Co to je?

Pokrčila jsem rameny. Nevím. Asi výstuha, ne? Maličko ve mě zatrnulo… přece jen jsem ten kočárek koupila v bazaru. Nemůže tam být nic špatného, že ne? Oba hřmotní vyholení svalovci ze security se podívali na mě (přísně), pak na sebe (vědoucně) a komisně mi sdělili, ať čekám, protože TOHLE se musí ověřit. Tak trochu jsem je podezřívala, že si to užívají – to byla jiná zábava, než přenášet bedýnky a občas někoho prohledat! Polohlasně cosi sdělili obsluze u rentgenů, a zmizeli i s kočárkem z dohledu. Bylo to jasné – jsem minimálně sprostá podezřelá. Povzdechla jsem si. Být podezřelou z pašování bylo příjemnější.

No, každopádně jsem měla co dělat. S hadími ocásky na rukou jsem se snažila zabalit všechny vykrámované věci zpátky do zavazadel – a věřte, že to nebylo vůbec jednoduché. Nakonec jsem si sedla na židli, nechala Patrika, aby si ťapal na místě, a čekala. A čekala… Nezapomněli na nás? Po čase jsem už začala s občasnou sabotáží – nutila jsem mimi, aby mi nehnutě sedělo na klíně, což mělo za následek očekávaný řev. Já vám dám, dělat ze mě teroristu!

Inu, žádné drama se nakonec nekonalo, protože nejsem ani pašerák, ani terorista. Zato jsem si připadala jako idiot, což už sedělo líp. Kočárek mi totiž vrátili se sundaným vakem na zavazadla. Protože jsem ho opravdu potřebovala, musela jsem upoutat dítko do kšír a pak si kleknout na zem, vlézt pod kočár a přijít na to, jak se ta zatracená věc přidělává. Nebudu vás napínat – ani tohle jsem netrénovala (MASH – nehledejte rychloupínání), takže jsem tam hodnou chvíli polohlasně nadávala, než se mi podařilo dát věci do pořádku. Inu, babička s vnoučkem na cestách, že:))

Celá splavená jsem došla na správnou gate, času už moc nezbývalo a já potřebovala nakrmit tou dobou už opravdu hlučné hadí ocásky. Když nepočítám zpoždění a nutnost snést kočárek s Patrikem po schodech dolů na letištní plochu (k našemu letadlu nevedl „rukáv“, ale nabídl se mi tatínek od jiné rodiny, takže dobrý:)), proběhla cesta bez dalšího většího vzrušení. Když jsem potom vláčela z letadla po schodech na plochu baťoh, tašku a ospalé mimi, tak jsem přemýšlela, jestli celá ta akce s MASH kočárkem nebyla zbytečná. S tím hlubokým bych za teroristu určitě nebyla!

Moje váhání však nemělo dlouhého trvání. Když mi kočárek vyjel na pásu pro nadměrná zavazadla a já ho postavila na zem, měla jsem chuť zařvat vzteky – kočárek byl nakřivo! Někdo ho složil, aniž by se unavoval stisknout pojistku. Jenže já měla ruce plné (už zase) hadích ocásků a zavazadel, tak jsem rezignovala. Našla jsem u jiného pásu svůj kufr a s úlevou vypadla ven. Po velkém vítání si Andy okamžitě všiml, kde je problém a zatímco Ania ukládala malého do autosedačky, znalecky prozkoumal škodu.

To bude dobrý, pravil a po chvíli odborných manipulací se mu podařilo kočárek složit. „Koukej, tady to sem to násilím narvali a ohnuli tenhle plastový díl. Ještěže je ten plast tak kvalitní, že se nezlomil. To bude dobré.“ Oddechla jsem si. Byla jsem hrdá na to, že kočárek vydržel – inu, vždyť je to MASH:))