Naši psi mají rádi neděle, protože to znamená nejdříve legraci na cvičáku a potom spoluúčast na neuspěchané nedělní snídani. Na cvičáku se podrobí prověrce slušného chování a společensky se vyžijí, při snídani zase do dychtivých tlam vždy napadá něco ze servírovaných dobrot.

Léto a dovolené však většinou znamenají porušení pravidelného týdenního rytmu a ani u nás tomu nebylo jinak. Vynechávali jsme cvičení a posádka začala vlčet – děti i psi. U dětí i u psů je na vlčení jediný recept – práce. S dětmi to bylo snadné, léto je u nás doba přípravy dřeva na zimu, hrušky a jablka sebevražedně opadávají, aniž by hodlaly dozrát a tráva pořád roste a roste. Takže možných úkolů je dost.

Psi se však nejlépe umravňují na cvičáku, takže mi nezbylo, než se nejbližší neděli vykulit z postele natolik včas, abychom s Daníkem stihli začátek výcviku. Muž se ten týden toulal někde po světě, takže Kazan jenom zklamaně a se závistí koukal, jak Daník blaženě skáče do auta.

Když jsem zaparkovala v areálu cvičiště, tak už s Daníkem šili všichni čerti. „Páni, to bude švanda,“ hlásala jeho rozesmátá tlama a navzdory předpisovému „k noze“ i nepředpisovému „zpomal, ty troubo“ mě vlekl mezi ostatní psy.

Společnost byla různorodá – dvě spřátelené rotvajlerky, několik německých ovčáků i ovčaček, jeden černý labrador, pár zlatých retrívrů, dva hovawarti, jeden pitbul a jeden voříšek. Daník nejspíš hodlal olíznout každého přítomného, takže ho nemile vyrušil povel k seřazení. Uraženě našlapoval a neklidně se pohybující uši nevěstily žádnou připravenost k práci.

Zrovna ten den bylo při výcviku četné obecenstvo – právě končil týdenní výcvikový tábor a kromě dospělých si posedal kolem trávníku ještě houf dívenek tak ve věku od deseti do čtrnácti let, které hlasitě a s nekompromisností netaktního mládí komentovaly výkony přítomných.

Daník se opravdu nevyznamenal. Polovinu povelů zaspal, koukal kde co lítá a ještě si komickým způsobem vyžadoval pochvalu i za prosté usednutí u nohy. Abych to vysvětlila. Moji chodští psi mají zajímavou povahu – jen těžko se s nimi „pracuje“ s pamlsky. Výcvik absolvují pouze z čisté lásky k pánovi a v míře, jakou považují za nutnou. Pamlsek je pouze důvod k exaktické radosti a k naprosté ztrátě pozornosti, takže se dá se nabídnout až na úplném konci cvičení. Odměnou je tedy pro choďáka hlavně podrbání za uchem a ujištění o jeho skvělých výkonech.

Toho se ale ten den mockrát nedočkal. Nejhorší byly všechny varianty cviku odložení. Daník se rozhodl, že beze mě nemůže být ani na vteřinu a čekat hodlal pouze s hlavou vraženou mezi moje kotníky. Bylo to ostudné a přihlížející dívenky se skvěle bavily. Těžko jsem mohla vysvětlovat, že za jiných podmínek patříme opravdu mezi „pokročilé“!

Vzhledem k tomu, že bylo stále větší horko, všichni jsme uvítali konec regulérního cvičení. Dostali jsme aporty a úkol proběhnout si překážky. Aport Daníka baví pouze v jediném případě – a to když ho může ukrást Kazanovi. Přesto jsem ho pustila z vodítka a hodila mu dřevěnou činku. Radostně se rozběhl a zjistil, že je volný! Okamžitě ho činka přestala zajímat, a vrhl se mezi ostatní psy, kteří buď aportovali, nebo se tak alespoň tvářili. Okamžitě se strhla divoká honička. Dívenky pištěly a uskakovaly na překážky.

Nikdo se moc neměl k chytání provinilců. Konec konců bylo po cvičení a známé firmy s tendencí se rvát mezi účinkujícími nebyly. Za chvilku se situace vyjasnila. Žár slunce zahnal většinu psů k vodě a do stínu a zbyli jenom dva vytrvalci – Daník a ovčačka Brita. Brzy bylo jasné, že Daník přestřelil. Brita byla prostě jiná váhová kategorie a jeho hravé poskakování se postupně měnilo v úprk před pozornostmi rozvášněné psí slečny.

Daník sice byl menší, ale rozum zcela neztratil. Začal využívat všech úkrytů, které cvičiště nabízelo a bleskově mizel pod „áčkem“, přebíhal do „tunelu“, kličkoval pod žebříky a nakonec zasvištěl do růžové plastové roury, která ležela neukotvená na trávníku. K jeho překvapení a k nadšení početného obecenstva se roura začala po trávě kutálet a jenom mrskající se huňatý ohon vyčuhující z jednoho konce roury naznačoval, co se vlastně stalo. To už se lidé kolem smáli zcela nepokrytě a holčičky volaly: „Paní, co je to za pejska, ten Daník???“

„Komediant je to, pacholek jeden,“ pomyslela jsem si, a identifikovala malým slečnám chodského psa. Britu nenadálé Daníkovo zmizení zaskočilo natolik, že byla paničkou hbitě odchycena a já jsem z roury začala tahat poněkud zmateného uprchlíka.

Daník sice trochu vrávoral, ale neztratil glanc. Bystře vztyčil špičaté uši, zasmál se na přítomné a z černé tlamy mu šibalsky visel dlouhý lžícovitý růžový jazyk. Sedl si mi na nohu a celým tělem vyjadřoval jediné: „Teda paní, to jsem byl dobrej, co?“

(Stalo se v létě roku 2002:))