Představte si se mnou: Jste pes. Svěží ráno věstí horký den. Rychlá ranní procházka s pánečkem končí a vás rozechvívá zvědavost. Panička balí nějaké dobroty do baťůžku, páneček hledá mapy, doklady, mapy, vodu a netrpělivě popohání paničku. Netrvá dlouho a nasedáte do auta. Přidělávají vám bezpečnostní pásy – pojede se asi daleko.

Tak si na zadních sedadlech schrupnete. Konečně se zastavuje, sedíte a třesete se nedočkavostí, vůbec když slyšíte paniččino rozveselené „To jsem zvědavá, co tomu Kazan řekne!“ Uvolněni z pásů vyskakujete z auta, následuje krátké protažení a radostně zavětříte. Skály, pár lidí, horko a voda! Spousta vody! Proč vám v tak vzrušující chvíli nutí vodu k pití?

Nedočkavě převrhnete misku (je to rychlé) a popoháníte ty lenivé dvounožce. Hurá na skály! Slyšíte smích a vzápětí cvakne karabina poutající vás k vodítku. Nevadí, že je horko, nevadí, že máte medvědí kožich tak nevhodný pro zdejší podnebí. Vaše tlapy jsou jisté, hřbet pružný a sebedůvěra neomezená. Několik obratných skoků a voda je tady.

Zpozorníte. Na podivně provoněný vzduch jste si už za těch pár dní zvykli, ale voda, která utíká k vám a zase zpátky? A ještě přitom cáká? Vaše oblíbené horské potoky také někdy cákají, ale úplně jinak! Takže tam radši nebudeme skákat, ale opatrně vsuneme jednu tlapu… druhou, nic zvláštního se neděje, tak hup tam celý! Divná voda příjemně chladí, takže je čas na vítězný pohled na okolí a pořádné napití. „Fuj, to není možné! Paní, co jsi to provedla, vždyť ta voda je slaná!!!“

Kazan jako starý mazák – to už znal moře po mnoho let…

Ano, dovolila jsem se vrátit zpět k naší jarní dovolené, kdy jsme já a můj muž vzali Kazana a vyjeli si na svoje první prázdniny bez dětí. Po deset krásných dní jsme bydleli ve středověkém domě „U Saracénské brány“ v centru stejně středověkého městečka Fayence v Provence. To je malebně rozloženo na vršku jednoho z kopců departmentu du Var. (Ano tam, co v létě tak hrozně hořelo…)

Po toulání se divokými známými i zapomenutými kaňony této skalnaté země jsme se jeden den rozhodli vyrazit přímo na Azurové pobřeží. Byl květen, takže jsme doufali, že tam nebude tak lidnato jako v létě a brouzdání se s velkým černým chlupatým psem nám lépe projde.

První seznámení Kazana s mořskou vodou jsme naplánovali do známého prostředí poblíž městečka Les Issambres – tam jsme byli loni v červnu s dětmi na dovolené, takže jsme věděli, do čeho jdeme. Následovat měla cesta kolem pobřeží skoro až k pověstnému San Tropez, kde jsme to vzali napříč poloostrovem a skončili na divokém přírodním pobřeží.

Kazan v Anglii

Je tu hodně sluncem rozpálených skal, na kterých v tuto dobu kvete neuvěřitelné množství pozoruhodných květin, moře se syčením a šploucháním proniká hluboko mezi kamenné bloky. Sem tam se objeví maličká pláž s jemným bílým přírodním pískem, tak netypickým pro kamenité Azurové pobřeží.

Nahoře nad skalami vede uzounká kozí stezka, která občas mizí na skalnatých plotnách, aby se vzápětí objevila vyšlapaná mezi hustými keři něčeho pichlavého. Naštěstí jsme si tou dobou už nedělali o terénu v Provence žádné iluze a vyrazili jsme na cestu v pevných horských botách. V sandálech by sice nebylo takové horko, ale bylo by to o zabití…

Kazanovi to evidentně nevadilo – těžko si představit přirozené prostředí, kde by on nemohl spolehlivě běhat! A běhat on musel, jelikož v duchu evidentně řešil důležitý problém: „Je ta zatracená voda slaná opravdu všude?“

Kazan běžící:))

V duchu a občas i nahlas jsem si pořád opakovala – snad příroda ví, co dělá a řekne tomu chlupatému zabedněnci dost dřív, než si zničí ledviny! Jednu chvíli nás opravdu dostal. Zastavil se u louže vody na skále těsně nad hučící hladinou moře a pil a pil. Nejdřív jsem v duchu zasténala a pomyslela na misku a flašku s vodou, kterou jsme dosud marně vláčeli v baťohu.

Kazan z ní odmítal pít – nejspíš to považoval za hloupé, když je kolem tolik přírodní vody. Potom jsem si všimla, že se k němu připojil jiný pes a ten spokojeně pil také. Dešťová voda! Člověk by ji tu v tom horku nečekal, ale bylo přece jenom ještě jaro…

Ostatně zpátky k lidem a ke psům. Na francouzské oficiální pláže mají psi vstup zakázán, takže kdo se chce jít koupat se svým zvířecím přítelem, musí na skály. Dále. Na francouzských oficiálních plážích nejsou nudisté. Pokud rádi cítíte vodu a slunce opravdu na celém těle, vyrazíte na skály. A do třetice. Holdujete-li potápění, na francouzských oficiálních plážích nic neuvidíte. Takže vyrazíte kam? Jistě – na skály. Z toho vyplývá, že na těch několika málo skalnatých přírodních kouscích pobřeží v Provence je plno psů, nudistů a potápěčů.

Kazan s Beruškou (tehdy asi pětiměsíční)

Je to pestrá podívaná, která zaujala nás i Kazana. Toho natolik, že musel být opět upoután na vodítko. Psí společnost byla rozmanitá a ne každý jedinec se choval přátelsky. Ve dvou případech bylo dokonce vzájemné vyhýbání dost napjaté – jednou šlo o něco velkého a chlupatého připomínajícího kavkazana, podruhé to byl malamut. Většina volně pobíhajících zvířat byla ale společensky na výši a jejich majitelé rovněž.

Nikde jsme také neviděli konflikty mezi majiteli psů a zbývajícími kategoriemi návštěvníků. Nudisté se většinou nehybně opalovali v nejrůznějších pozicích zaručujících rovnoměrnou hněď po celém těle a nějací psi jim mohli být ukradení – pokud by snad přímo na ně nevrhali stín. Potápěči zase měli svých radostí dost na to, aby si psů všímali. Spatřili jsme i několik případů výhodné symbiózy mezi člověkem-potápěčem a psem. Ten hlídal pánečkovy věci, a při jeho vynoření poblíž se s ním obvykle vykoupal. Kombinaci nudista – pes jsme nezaznamenali. Nejspíš to bude tím, že psi neholdují opalování a nahatí jsou pořád, takže z toho nedělají vědu.

Žízeň:))

Nakonec jsme se i my zastavili na skalnaté plošině poblíž mělké zátoky s bílým pískem. Voda byla studená, ale naprosto fantastická! Miluju moře ve všech jeho podobách a ledva vlezu do vody, mám pocit, že mi narostly ploutve a je problém dostat mě zase zpátky z vody.

Kazan si to myslel evidentně také a nadšeně aportoval cokoliv, co mu páneček hodil do vody. Byl dokonce ochoten skákat do vln ze skály vyčnívající asi půl metru nad hladinu, i když s klackem se vracel na přístupnější mělčinu. U okolo sedících Francouzů měl velký úspěch, povzbuzovali ho a opět rádi slyšeli, že je to český a nikoliv německý ovčák… 🙂

K autu jsme se vrátili unavení, spálení sluncem a velice spokojení. Kazan, který dbal na to, aby ani na chvilku úplně neoschl, bleskově vychlemtal celou mísu vody a s úlevou se natáhl do stínu pod platany. Páneček ho následoval a oba trpělivě čekali – pochopitelně na mě.

Já jsem si prostě musela ještě zaběhnout na „lidskou“ pláž znovu se nechat pohoupat azurovými vlnami vonícími solí a řasami. Když jsem se vrátila, Kazan mi přátelsky olízl koleno, aby vzápětí nakrčil čumák a kýchnul. Tou dobou se náš světák už nedivil – o slané vodě přece věděl své.