NOSTALGICKÉ PRÁZDNINY: Ale vždyť je slaná!

0620dar1_1Představte si se mnou: Jste pes. Svěží ráno věstí horký den. Rychlá ranní procházka s pánečkem končí a vás rozechvívá zvědavost. Panička balí nějaké dobroty do baťůžku, páneček hledá mapy, doklady, mapy, vodu a netrpělivě popohání paničku. Netrvá dlouho a nasedáte do auta. Přidělávají vám bezpečnostní pásy – pojede se asi daleko.

 

Tak si na zadních sedadlech schrupnete. Konečně se zastavuje, sedíte a třesete se nedočkavostí, vůbec když slyšíte paniččino rozveselené „To jsem zvědavá, co tomu Kazan řekne!“ Uvolněni z pásů vyskakujete z auta, následuje krátké protažení a radostně zavětříte. Skály, pár lidí, horko a voda! Spousta vody! Proč vám v tak vzrušující chvíli nutí vodu k pití?

Nedočkavě převrhnete misku (je to rychlé) a popoháníte ty lenivé dvounožce. Hurá na skály! Slyšíte smích a vzápětí cvakne karabina poutající vás k vodítku. Nevadí, že je horko, nevadí, že máte medvědí kožich tak nevhodný pro zdejší podnebí. Vaše tlapy jsou jisté, hřbet pružný a sebedůvěra neomezená. Několik obratných skoků a voda je tady.

Zpozorníte. Na podivně provoněný vzduch jste si už za těch pár dní zvykli, ale voda, která utíká k vám a zase zpátky? A ještě přitom cáká? Vaše oblíbené horské potoky také někdy cákají, ale úplně jinak! Takže tam radši nebudeme skákat, ale opatrně vsuneme jednu tlapu… druhou, nic zvláštního se neděje, tak hup tam celý! Divná voda příjemně chladí, takže je čas na vítězný pohled na okolí a pořádné napití. „Fuj, to není možné! Paní, co jsi to provedla, vždyť ta voda je slaná!!!“

 

0620dar1

Kazan jako starý mazák – to už znal moře po mnoho let…

 

 

Ano, dovolila jsem se vrátit zpět k naší jarní dovolené, kdy jsme já a můj muž vzali Kazana a vyjeli si na svoje první prázdniny bez dětí. Po deset krásných dní jsme bydleli ve středověkém domě „U Saracénské brány“ v centru stejně středověkého městečka Fayence v Provence. To je malebně rozloženo na vršku jednoho z kopců departmentu du Var. (Ano tam, co v létě tak hrozně hořelo…)

Po toulání se divokými známými i zapomenutými kaňony této skalnaté země jsme se jeden den rozhodli vyrazit přímo na Azurové pobřeží. Byl květen, takže jsme doufali, že tam nebude tak lidnato jako v létě a brouzdání se s velkým černým chlupatým psem nám lépe projde.

První seznámení Kazana s mořskou vodou jsme naplánovali do známého prostředí poblíž městečka Les Issambres – tam jsme byli loni v červnu s dětmi na dovolené, takže jsme věděli, do čeho jdeme. Následovat měla cesta kolem pobřeží skoro až k pověstnému San Tropez, kde jsme to vzali napříč poloostrovem a skončili na divokém přírodním pobřeží.

 

Kazan v Anglii

Kazan v Anglii

 

 

Je tu hodně sluncem rozpálených skal, na kterých v tuto dobu kvete neuvěřitelné množství pozoruhodných květin, moře se syčením a šploucháním proniká hluboko mezi kamenné bloky. Sem tam se objeví maličká pláž s jemným bílým přírodním pískem, tak netypickým pro kamenité Azurové pobřeží.

Nahoře nad skalami vede uzounká kozí stezka, která občas mizí na skalnatých plotnách, aby se vzápětí objevila vyšlapaná mezi hustými keři něčeho pichlavého. Naštěstí jsme si tou dobou už nedělali o terénu v Provence žádné iluze a vyrazili jsme na cestu v pevných horských botách. V sandálech by sice nebylo takové horko, ale bylo by to o zabití…

Kazanovi to evidentně nevadilo – těžko si představit přirozené prostředí, kde by on nemohl spolehlivě běhat! A běhat on musel, jelikož v duchu evidentně řešil důležitý problém: „Je ta zatracená voda slaná opravdu všude?“

 

Kazan běžící:))

Kazan běžící:))

 

V duchu a občas i nahlas jsem si pořád opakovala – snad příroda ví, co dělá a řekne tomu chlupatému zabedněnci dost dřív, než si zničí ledviny! Jednu chvíli nás opravdu dostal. Zastavil se u louže vody na skále těsně nad hučící hladinou moře a pil a pil. Nejdřív jsem v duchu zasténala a pomyslela na misku a flašku s vodou, kterou jsme dosud marně vláčeli v baťohu.

Kazan z ní odmítal pít – nejspíš to považoval za hloupé, když je kolem tolik přírodní vody. Potom jsem si všimla, že se k němu připojil jiný pes a ten spokojeně pil také. Dešťová voda! Člověk by ji tu v tom horku nečekal, ale bylo přece jenom ještě jaro…

Ostatně zpátky k lidem a ke psům. Na francouzské oficiální pláže mají psi vstup zakázán, takže kdo se chce jít koupat se svým zvířecím přítelem, musí na skály. Dále. Na francouzských oficiálních plážích nejsou nudisté. Pokud rádi cítíte vodu a slunce opravdu na celém těle, vyrazíte na skály. A do třetice. Holdujete-li potápění, na francouzských oficiálních plážích nic neuvidíte. Takže vyrazíte kam? Jistě – na skály. Z toho vyplývá, že na těch několika málo skalnatých přírodních kouscích pobřeží v Provence je plno psů, nudistů a potápěčů.

 

Kazan s Beruškou (tehdy asi pětiměsíční)

Kazan s Beruškou (tehdy asi pětiměsíční)

 

Je to pestrá podívaná, která zaujala nás i Kazana. Toho natolik, že musel být opět upoután na vodítko. Psí společnost byla rozmanitá a ne každý jedinec se choval přátelsky. Ve dvou případech bylo dokonce vzájemné vyhýbání dost napjaté – jednou šlo o něco velkého a chlupatého připomínajícího kavkazana, podruhé to byl malamut. Většina volně pobíhajících zvířat byla ale společensky na výši a jejich majitelé rovněž.

Nikde jsme také neviděli konflikty mezi majiteli psů a zbývajícími kategoriemi návštěvníků. Nudisté se většinou nehybně opalovali v nejrůznějších pozicích zaručujících rovnoměrnou hněď po celém těle a nějací psi jim mohli být ukradení – pokud by snad přímo na ně nevrhali stín. Potápěči zase měli svých radostí dost na to, aby si psů všímali. Spatřili jsme i několik případů výhodné symbiózy mezi člověkem-potápěčem a psem. Ten hlídal pánečkovy věci, a při jeho vynoření poblíž se s ním obvykle vykoupal. Kombinaci nudista – pes jsme nezaznamenali. Nejspíš to bude tím, že psi neholdují opalování a nahatí jsou pořád, takže z toho nedělají vědu.

 

Žízeň:))

Žízeň:))

 

Nakonec jsme se i my zastavili na skalnaté plošině poblíž mělké zátoky s bílým pískem. Voda byla studená, ale naprosto fantastická! Miluju moře ve všech jeho podobách a ledva vlezu do vody, mám pocit, že mi narostly ploutve a je problém dostat mě zase zpátky z vody.

Kazan si to myslel evidentně také a nadšeně aportoval cokoliv, co mu páneček hodil do vody. Byl dokonce ochoten skákat do vln ze skály vyčnívající asi půl metru nad hladinu, i když s klackem se vracel na přístupnější mělčinu. U okolo sedících Francouzů měl velký úspěch, povzbuzovali ho a opět rádi slyšeli, že je to český a nikoliv německý ovčák… 🙂

K autu jsme se vrátili unavení, spálení sluncem a velice spokojení. Kazan, který dbal na to, aby ani na chvilku úplně neoschl, bleskově vychlemtal celou mísu vody a s úlevou se natáhl do stínu pod platany. Páneček ho následoval a oba trpělivě čekali – pochopitelně na mě.

Já jsem si prostě musela ještě zaběhnout na „lidskou“ pláž znovu se nechat pohoupat azurovými vlnami vonícími solí a řasami. Když jsem se vrátila, Kazan mi přátelsky olízl koleno, aby vzápětí nakrčil čumák a kýchnul. Tou dobou se náš světák už nedivil – o slané vodě přece věděl své.

 

Aktualizováno: 19.6.2014 — 10:06

30 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Dede, viď že můžu přidávat vzpomínky na Penny? Inspiruješ mě právě s Kazanem a vynořujou se mi podobný zážitky.
    Penuška neplavala ráda. Když už musela, plavala stylem „paní radová“ a měla té vodné ploše velmi za zlé, že se jí zcela sama a zákeřně nacákala do uší. Čím víc jí zákeřná voda lezla do uší, tím dál se od ní Penny při plavání snažila být, tím víc dělala paní radovou a tím víc jí (logicky) cákalo do uší.
    Takže když se dostala do vody, tak plavala pro velkou lásku ke mně – přeplavala cokoli, ale nejrychlejší trasou ke břehu. Zvládla i peřeje… ale pouze účelově, protože jsem byla na druhém břehu řeky.
    Moře zažila jenom jednou, ve Španělsku. Našli jsme tam takovou hezkou lagunku schovanou před lidmi a světem. My v ní blbnuli a Penny nám dělala toho nudistu na kameni.
    A přitom jsme se opálili víc my, ne ona. 😀

  2. Mamina se začíná nepatrně zlepšovat. Po včerejším zásahu léčitele zmizel nepřítomný vytřeštěný pohled, oči má většinou zavřené, ale pokud je otevře, kouká tak nějak ,,normálněji“ a reaguje, i když velmi nepatrně, na hovor a dokonce rozeznává, (různé reakce), kdo na ni mluví. Takže dnes ve 22 hodin dostane další dávku ,,meducíny“ a uvidíme zítra. 🙂

    1. Často na Vás oboch myslím a pevne verím,že tento rok nie,ale na budúci sa stretneme vD.strede.Moc a moic to sebe i Vám obom prajem.Vydržte,bojujte.

    2. Hurá a sláva!
      Moc moc moc držím palce – nejmíň z poloviny tobě, abys měl dost trpělivosti. (h) Je strašně príma, že k mamině ten léčitel může a že jí to tak pomáhá. (inlove)

      1. On k ní nechodí, (to by se naběhal), ale působí na dálku a klienty má až v USA! Já vím, vypadá ta na první pohled absurdně, ale… Mozek a nervová soustava jsou o elektřině, impulsech a elektromagnetickém vlnění. Je až z podivem, že nervová soustava všech živočichů je dokonale imunní vůči vysokým hladinám elektromagnetického smogu, který nás obklopuje. A pokud si chcete na toto téma podiskutovat, doporučuji nejdříve přečíst knihy Thirsday (Úterý) Lobsanga Rampy, vydalo nakladatelství Trigon v Brně a přes internet se sehnat určitě dají,pečlivě přečíst, protože i když ty texty vypadají na první pohled divoce, jsou, z hlediska elektrotechnického, pravdivé a pak si můžeme hezky pokecat. Pro začátek: Nedávno bylo zjištěno, že mozek vysílá v okamžiku, kdy nastupuje biologická smrt, impuls elektromagnetického záření s překvapivě vysokou energií a tento impuls dokáže proniknout bez problémů na kterékoli místo na zeměkouli – viz zastavené hodiny a podobné jevy. Proutkaři – Zjistilo se, že každé rotující těleso, tedy i planeta, vytváří kolem sebe silové pole, jehož lokální intenzita kolísá podle skladby hornin v podloží a někteří lidé toto pole dokáží vnímat a navíc dokáží touto schopností i ,,nakazit“ jiné. (můj případ, zažil jsem osobně, dnes dokážu hledat vodu virgulí, což mi dřív absolutně nešlo).

        1. Takzvaná „neelektromagnetická torzní pole“, je to ono? Cosi o tom mám zrovna na stole…velice zajímavé.

          1. Nevím, jak se to přesně jmenuje, vím, že už to umějí měřit pomocí jakéhosi, zatím analogového měřáku, (klasika s ručičkou a stupnicí). Takže oficiální věda oficiálně uznala, že na virguli a proutkařích by něco mohlo být. A v 80. letech se mentální energií a parapsychologickými jevy dokonce zabýval jaký si výzkumný ústav. (článek v Amatérském radiu). Sídlili někde na Hradě u jeleního příkopu, kde soustředili všechny, kteří se buď přihlásili, nebo se o nich vědělo, že jisté schopnosti mají. A tradovalo se, že je velmi snadné dostat se dovnitř, ale skoro nemožné, dostat se zase ven.

        2. S těmi hodinami je to mám ověřené ve vlastní rodině. Bylo by to na delší povídání ale hodinky našeho Jirky se zastavily když zemřel, měl je sebou v nemocnici, ale už nikdy se nedaly znovu do pohybu.

    3. Krakonosi, mam velkou radost – z ni i z tebe… zes to nevzdal, ze porad bojujete (inlove)¨
      A ty palce drzim dal!

      1. Včera jsem objížděl celé Bílé Karpaty, od Stupavy až po Starý Hrozenkov. Našel jsem čtyři druhy orchidejí, z toho jeden, (jazýček jaderský), v ČR mimořádně vzácný, na jihomoravské lokalitě už několik let živoří jediná rostlina. Dnes jsem byl za maminou a zjistil, že začala hýbat pusou a dvakrát se jakoby pokusila něco říci.

  3. Hezké vzpomínkové povídání od moře. Zajímalo by mě, jestli psům vadí „sůl v kožichu“. Tedy jestli jim kožich zhoustne a ztěžkne po uschnutí slané vody a sůl je pak svědí? Nikdy jsem neměla na hlavě hustou vlasovou pokrývku, ale s postupujícími roky zjišťuji, že mi vlasy nežádoucně řídnou. Jedině, když je mám nasáklé mořskou vodou a pak uschnou, mám pocit, že je jich vice a jsou hustší. Ale také těžší,lepkavé a kůže mě začně svědět. Takže jsem ráda, když si sůl z vlasů zase vymeju a vrátím se k tomu svému chmíří.

    Dede, přeji šťastný zbytek cesty (ať jsi teď v její jakékoliv fázi) a krásný, klidný a jen úsměvný pobyt v Norsku.

    1. Maricko, ja si myslim, ze to zalezi na psovi. Grizzly byla chlupatice asi tak jak Nazgulove a opravdu ji ta srst ztezkla a muselo ji to svedit. Dum, kam jsme casto jezdili, ma na venkovni drevene terase hadici a sprchu, takze jsme mohli na miste odslanit a zbavit pisku. Ten pisek v te jeji hunate srsti hral velkou roli.

      1. Hanko, díky za odpověď. No jó, já zapomněla na písek !!! To tedy musel celý pes po „pobytu u moře a na pláži“ pořádně ztěžknout, což 🙂

    2. Maricko, nazgulum nikdy slana voda nevadila, nedrbali se, bylo jim to fuk – hlavne, ze byli mokri:)) Sama to nechapu, ale proste to tak bylo… 🙂

      (Pisu z Andyho pocitace na norske klavesnici a nemam nervy na diakritiku:))

  4. Dalsi krasne povidani. Psi seznameni s mořem. 🙂 Grizzlinka byla pes vodomilny. Koupili jsme ji detsky bazenek a tam se vydrzela cachtat velmi dlouho. Ale kdyz jsme s ni prvne prijeli k oceanu, tak byla trochu vydesena. Jednak jsme meli dum primo u plaze – v tzv.prvni rade, a jak ten ocean se prevraci semo tamo, tak ten zvuk Grizzly nemusela. pak jsme ji svedli po pruzorovych schodech na plaz – pruzorove schody fuj – nikdy pred tim je nevidela. A pak ten prvni krok do jemneho pisku, spousty jemneho pisku. Tam uz mela ocas zatazeny, chlupy na zadech zjezene a vzpecovala se. Po plazi jako takove capkala pekne, ale vadily ji vlny. Chet ji prenesl pres tu cast, kde se vlny tristi, meli jsme ji na voditku a pohupovani ve vlnach se ji uz libilo. Naucila se ty tristici vlny nadherne preskakovat a pak se s nama houpala na vlnach. Ale meli jsme na ni vzdycky voditko – kdyby jak. Ocean milovala, ale bez aspon jednoho z nas by tam nevlezla. A pak ty dlouhe prochazky po plazi, stekani na pelikany, vesele rozhanet racky, kamaracofty s jinimi psimi plazovymi povaleci – pohoda. (dog) (h)

  5. Milá Dede, vzpomínám na tvoje kluky chlupatý často a těším se na další tvoje zážitky s fotodokumentací – Norsko, Anglie, byla jsem tam v duchu s vámi 🙂
    Palce držím, s pytlem blech se cesta zdá někdy nekonečná.
    Některé letecké společnosti dávají dětičkám různé „pidihračky“ a tím, že jsou ještě neokoukané tak na chvíli zafungují 🙂 V tomto věku a do stísněného prostoru u nás docela fungují předměty, které se do sebe různě vkládají a zasouvají … někdy i pouzdro na brýle,
    které se pěkné otevírá a zavírá… mno z několika už mám
    torzo 🙂 ale stálo to za to 🙂
    Tak šťastnou cestu a hodně radosti (inlove)
    Jana

    1. Mila Jano – a ostatni, kdo mi prali dobrou cestu:)) On se tak unavil na letisti (meli jsme navic zpozdeni), ze po pocatecnim zkoumani noveho prostoru a pak kratkem povyku usnul a prospal celou cestu… takze dobry 🙂
      No a na letisti byl na kocarku, takze to taky slo – porad jsme nachazeli zajimave vyhledy, treba na letistni plochu… 🙂

    1. Dede, hodně štěstí s pytlem blech (i když už to asi máte zdárně za sebou) – a gratuluju omladině k diplomu!

  6. Děkuju předem za vaše případné komentáře 🙂 a mávám – odjíždím s Patrikem do Wroclawi a odtud letíme do Norska. Jak to bude se stránkami příští týden, to nevím (neberu svůj počítač), ale třeba od Andyho napíšu nějaký pozdrav a pošlu pár fotek. (blush)
    Zatím mi držte palce, abych udržela ten pytel blech (mimi) obstojně hodné v letadle – aktivní lezoun, který ještě neumí poslouchat pohádky či něco podobného není jednoduše zvládnutelný spoluletec (wasntme)

  7. „Vaše tlapy jsou jisté, hřbet pružný a sebedůvěra neomezená.“ A takový je už napořád.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN