O našich loňských zkušenostech s kaňonem du Verdon jsem již psala – úmorné horko, strmé skály, žízeň a bolavé nohy pro mužské členy naší rodiny a osamělé bloumání kolem jezera Lac de Ste Croix plného lidí a psů pro mě coby řidiče doprovodného vozidla. Náš letošní výlet k jezeru sice postrádal sportovní vypětí, ale díky Kazanovi nabyl specifické poutavosti.

Když jsem to ráno strojila Kazana do bezpečnostních pásů, připadalo mi, že kouká na auto nějak zasmušile. Nedivila jsem se mu, bylo zase teplo a on netušil, zda bude muset na zadním sedadle strávit půl hodiny nebo půl dne. Nicméně neprotestoval a já jsem mu za odměnu šeptala do chlupatých uší: „Neboj se pejsku, dneska si to báječně užiješ. Čeká tě skvělá vodička!“ Slovo vodička Kazan dobře zná, takže se s nadějí rozhlédl. Když však zjistil, že na kamenném náměstíčku se žádný rybník neobjevil, rezignoval. Nejspíš si pomyslel, že panička má zase zbytečné řeči. Neměla jsem, ale vysvětlete psovi budoucí čas!

Cesta byla dlouhá a úmorná – jako všude po Provence. Pro samé kopce se silnice jenom málokdy dokáže protáhnout do nějaké rovinky a nekonečné zatáčky tak dávají skvělé šance pomalým náklaďákům a rozbouřeným žaludkům. Nakonec jsme však spatřili velkolepé skály skrývající největší evropský kaňon. Vzpomínka na loňskou jízdu po silničce visící nad propastí mě jako navigátora přiměla lobovat za cestu vedoucí po méně strmé straně kaňonu. Snažila jsem se argumentovat tím, že budeme mít na tu „horší“ stranu nádherný výhled…

Foto: Marta Brand

Vzhledem k tomu, že Martina z nepochopitelných důvodů rozčiluje, když křečovitě svírám ruku na dveřích a zavírám oči, svolil s méně dramatickou jízdou. Navzdory tomuto ústupku nás přírodní scenérie okouzlila stejně jako loni. Stavěli jsme na vyhlídkách, kochali se a fotili. Kazana sice spíš než výhledy zajímalo zdejší psí zpravodajství (neměl na rozdíl od nás potíže s překladem…), ale i on uvítal odpočinek na terase kavárny postavené přímo nad téměř kolmým srázem.

Navzdory tomu, že to nebyl žádný turistický bufet, neměli jsme s naší chlupatou obludou nejmenší problémy. Servírka byla velice milá a bylo zřejmé, že jí zmítají dvojí pocity – jak je ostatně v případě Kazana a cizích lidí obvyklé. Huňatý kožich, přátelské oči a v úsměvu vyplazený jazyk lákají k pohlazení, zatímco tesáky, mezi kterými růžový jazyk visí, nabádají spíše ke zdrženlivosti. Opatrně – s ohledem na škody, které dokáže na nápojích způsobit přátelsky se mrskající ohon – jsem zaparkovala Kazana vedle křehkého stolečku.

Kazan

Výhled do propasti skrz sklo vyplňující zábradlí bral dech a nutil mě poněkud poodsunout židli zpět do místnosti. „To je způsob poznávání přírodních krás!“ radovala jsem se a upíjela vynikající francouzskou kávu. Místo bylo skvěle vybráno, jelikož leželo právě proti výchozímu bodu, kde se sestupuje do kaňonu. „Vidíš ten domeček? Odtud jsme sestupovali stezkou až na dno…“ ukazoval mi můj nejdražší. „Jak to že nevidíš, tamhle přece! Mezi tím křovím!“ Snaživě jsem hledala označenou pěšinu, ale buď byla opravdu dobře skrytá, nebo můj zrak odmítal uvěřit tomu, že se tam dá vůbec chodit. Znovu jsem pocítila jisté uspokojení z toho, že se na neviditelnou stezku pouze dívám…

Pokračovali jsme dál k jezeru. Martin řídil a já se snažila, aby mu nic podstatného neuniklo. Průběžně jsem komentovala zajímavosti, kolem kterých jsme projížděli, až těsně nad jezerem jsem s překvapením zvolala: „Tady se snad někdo inspiroval Bratislavským hradem!“ Při bližším pohledu jsem však musela konstatovat, že dotyčného stavitele sice upoutala typická čtyřvěžatá silueta, ale pokud šlo o barevnost a vzory, inklinoval spíše k Maurům. Zámek měl barevné střechy, přičemž každá věžička byla ozdobena jiným motivem. Bylo to půvabně dekadentní a do provensálské krajiny to svým zvráceným způsobem hezky zapadalo.

U jezera to vypadalo v podstatě stejně jako loni, akorát tam bylo mnohem méně lidí – konec konců, sezóna ještě nezačala. Kazanovi jsme vodičku připomínat věru nemuseli. Než jsme si stačili pronajmout důkladné šlapadlo s prostornou přídí, už vydračil. Probíhal se ve vodě, cákal ocasem, a co chvíli se labužnicky napil. Paní z půjčovny nám plavidlo ještě snaživě přeleštila mopem, ale nemusela se namáhat. Poté, co si na plošinu na přídi vyskočila naše zmáčená a tou dobou už i zabahněná chlupatá potvora, nebylo po čisté úpravnosti ani vidu – a to v to počítám i nás.

Po jistých počátečních pochybnostech týkajících se řízení šlapadla (Jak to šlapeš? Říkal jsem doprava!! Radši mi to kormidlo DEJ!) jsme vyrazili do kaňonu. Byla to nádhera, Poté, co se kolem nás sevřely skalní stěny, voda postupně měnila barvu z modré na tyrkysovou. Znovu jsem zůstala uchvácena tvary, které voda vymlela v kameni. Některé jeskyně svojí oblou hladkostí připomínaly vnitřek obrovského ucha, jiné jako by vznikaly zářezy obzvlášť tupé pily. Scenérii oživovaly prameny stékající z hor, které se na jednom místě spojily v působivý vodopád.

Kazan byl nadšen. Rychle zjistil, že koupání není konec a dokonce jsme u břehu našli perfektní házecí klacek. Když zrovna neaportoval, ležel na přídi, mezi tlapami držel svoji kořist a přísně hleděl na ostatní posádky. „Ani se moc nedívejte, tohle je MŮJ klacek!“ Ale lidé se dívali. Mokrý Kazan totiž vypadá jako přerostlý Barbucha a prostě nejde si ho nevšimnout. Po chvíli nás jeho zavrčení upozornilo na další plavidlo mající také v posádce psa.

Dvě půvabné studentky si vyjely do kaňonu v doprovodu čehosi, co vypadalo jako černý labrador. Ten to však nejspíš nebyl, protože bylo zřejmé, že má k vodě na rozdíl od naší vydry bytostný odpor. Úzkostlivě si dával pozor, aby si neomočil ani špičku tlapky a Kazanovo předvádění sledoval s hlubokým nesouhlasem. Bodejť by ne, když se jeho paničky nad naším mokrým psiskem jenom rozplývaly!

Po nějaké době se řeka projasnila a dno se přiblížilo nadosah. Začali jsme hledat vhodnou mělčinu, kde bychom zakotvili. Brzy jsme našli příhodné místo a teď teprve začala ta pravá zábava. „Kazane přines! Kazane hop!“ Brzy jsme byli všichni úplně mokří, mě od smíchu bolelo v žebrech a Kazan rozhazoval tlapy v přeprškách vody. Páneček se choval poněkud důstojněji a snažil se psí řádění zachytit pomocí digitálního foťáku. Nebylo to vůbec lehké, protože Kazan mu většinou utekl ze záběru.

Projíždějící posádky nedokázaly zůstat lhostejné a volali na nás pozdravy v nejrůznějších jazycích a opět se dokázalo, že pes dokáže spojovat lidi bez ohledu na řeč, jakou mluví (ti lidé ovšem). Zanedlouho zakotvily u břehu nedaleko od nás i dívky s černým psem. Běhal po břehu nebo seděl na skále a od naší mělčiny ho dělil úzký, ale hluboký pás vody.

Kazan

Když měl pevnou půdu pod nohama, shlížel na Kazana milostivěji. Ten ho štěkáním vybízel ke hře a lákal k sobě. Nakonec zvíře neodolalo a vyběhlo. Ale ouha! Místo aby došlápl na mělčinu se propadl do hloubky a zmizel pod hladinou. Dívky zaječely jako jeden muž a vrhly se za ním. Nevím, kdo koho nakonec zachraňoval, protože příroda psa nezklamala a ten sice vyplašeně leč bezpečně zakormidloval ke břehu.

Oblečená děvčata však z vody tak snadno vylézt nedokázala a já uvažovala, jestli bychom jim neměli pomoct. Nakonec se přece jenom vypotácely, s drkotajícími zuby objímaly psa a bláznivě se smály. Zamávali jsme na sebe, že je jako všechno v pořádku a rozloučili se.

Po hrátkách na řece následoval piknik u jezera. Leckterý kousek bagety zmizel pod stolem a skvělé zážitky toho dne Kazan zakončil tím, že slupnul půlku mé cestovní tatranky. Ve stínu pod stromem bylo krásně a já jsem byla šťastná. Martin s Kazanem usnuli spánkem spravedlivých a já si vzpomínala na to, jak mi tu loni bylo samotné smutno.

Dívala jsem se po velebných skalách a azurové obloze zrcadlící se ve vodách jezera a bylo mi zřejmé, že přestože je tu opravdu hezky, místo není podstatné. Pocit uspokojení a štěstí je jenom v lidech, v jejich lásce a blízkosti. A přimícháte-li do tohoto koktejlu života ještě věrnou psí dušičku, tak zjistíte, že ráj může být klidně i na vašem vlastním dvorku.

PS: Omlouvám se, ale původní fotky se mi nějak nepodařilo najít…