NOSTALGICKÉ PRÁZDNINY: Kaňonem s klackem v hubě (1)

0618dar1_1Sjednocujícím prvkem naší dovolené v Provence byla snaha umožnit Kazanovi každodenní vydatnou koupel v nejrůznějších vodách – sladkých i slaných. Vzhledem k charakteru krajiny to bylo vždy spojeno i s lezením po kopcích a Kazan si užíval – na rozdíl ode mě – obojí.

 

 

Tak jako se pachatel prý vždy vrací na místo činu, hodlali jsme se i my letos za slušného (rozuměj ne tropického) počasí vrátit na místo loňské bitvy o vodu a dech – tedy do kaňonu du Verdon. Grand Canyon du Verdon je největší evropský kaňon, úžasný zářez v divokých skalách, na jehož dně se klikatí zářivě tyrkysová říčka Verdon. Strohost skalních masivů mírní roztroušené skupiny stromů a keřů, jejich pichlavost, drobné listy a zarputilost, s jakou se drží na kamenech, nedovolují zapomenout, že jsme ve Středomoří.

Na tomto místě si dovolím malou odbočku a pohovořím o záludnosti průvodců. Nemám na mysli případné padoušství konkrétních osob, ale jde mi o knihy. Jistě jste si všimli, že s výjimkou bezpohlavních publikací podobajících se spíše autoatlasu, odrážejí průvodcovské knihy do značné míry osobnost svých pisatelů. Jeden rád stylově jí a pije, druhý má slabost pro kulturní památky, další chodí hlavně po městech a jiný zase upřednostňuje přírodu.

Ráda bych vám na tomto místě dala malé doporučení – ještě než se podle vybrané knihy začnete řídit, zkuste podle textu odhadnout, co byl její autor zač a potom si představte, do jaké míry se prolínají jeho zájmy s vašimi. Předejdete tak situaci, ve které jsem se ocitla já.

 

0618dar1

 

Naši knihu kupoval můj muž a jistým varováním pro mne byl fakt, že na její titulní straně nebyla fotografie některého z půvabných provensálských městeček či oblíbený motiv levandulového pole, ale zdatně vyhlížející ženština s basebalovou čapkou stoupající s baťohem na zádech po kamenité stezce. Je pravda, že po její levici se pod strašidelným srázem skvěla ona nepopsatelná modř zdejšího moře, ale jak se později ukázalo, bylo moře pro onoho autora skutečně jenom kulisou, kterou jste si zasloužili jenom tehdy, pokud jste na vhodném místě vylezli dostatečně vysoko.

Popis cest je bohatě proložen vypozorovanými orientačními body typu „ostrý skalní výčnělek západně od stezky“ a autor často s radostí radí jak si počínat v případě, že sledovaná cesta zcela zmizí. Jeho výlety je možné absolvovat pouze v pevné horské obuvi a většina jím doporučovaných cest vyžaduje jistý krok a pokud možno absenci sklonů k závratím. Je mu třeba uznat, že pro své šílené podniky většinou nedoporučoval vrcholné léto – ale kdy to vlastně mají děti prázdniny?

Ale zpět k vlastnímu povídání. My jsme byli loni v Provence poslední dva týdny v červnu a většinu času panovaly teploty značně převyšující tropickou třicítku. Koupání v moři jsme prokládali výlety podle zmíněného průvodce. Musím se poctivě přiznat, že čím nadšeněji můj muž a synové plánovali dobrodružství na rozpálených horských stezkách, tím lákavější mi připadalo lenošení u vody, kterým autor naší publikace z hloubi své sportovní duše opovrhoval. Rozhodně nejsem klasický plážový opékač vlastní kůže, ale miluji moře pro jeho vůni, barvy a požitek z plavání či jenom prostého vznášení se na hladině. Čím zapáleněji byly probírány možné výlety, tím spíš se mi jevilo rozumné obdivovat střídající se horské masivy z houpající se hladiny průzračného vodního živlu.

Přestože se v den „D“ šplhala teplota až ke 33 stupňům, vyrazili jsme všichni na sever od pobřeží ke kaňonu du Verdon. Plán byl jednoduchý: na jednom určeném místě kluci slezou do kaňonu, a protože auto naštěstí neumí přiběhnout na zapískání, bylo na mně, abych na ně počkala po nějakých 5 hodinách na konci jejich pochodu. Rozhodla jsem se, že volný čas strávím u jezera Lac de Ste Croix, které bezprostředně navazuje na kaňon.

 

0618dar2

 

Silnička vinoucí se v zářezu skály takových dvě stě metrů nad propastí mi připomněla, že autor naší knížky se zmiňoval i v jejím případě o závratích. Takže zatímco kluci se pachtili po rozpálené skále, já jsem se snažila nevnímat fakt, že Francouzi nehyzdili tvář krajiny svodidly. Pouze v nejhorších zatáčkách visutých nad prázdnotou byly krátké, asi půl metru vysoké zídky, takže dojem hrozícího pádu byl velice bezprostřední.

Směrem k jezeru jsem jela vedle skály, takže jsem na zpáteční cestu myslela s jistými obavami. Z úvah o bezpečnosti mě však brzy dostali místní cyklisté. Většinou pánové všeho věku na silničních kolech se řítili kopcem dolů, řezali zatáčky a evidentně si naprosto věřili, že vždy stihnou zabrzdit nebo uhnout. Vzhledem k tomu, že kraj silnice nelemovaly drobné pomníčky, se jim to většinou nejspíš i dařilo.

Jezero jsem poprvé zahlédla z výšky – bylo naprosto neuvěřitelně modré a velmi krásné. Zblízka se část kouzla vytratila, ale zase se objevily jiné zajímavosti. Zjistila jsem, že do kaňonu se dá plout na nejrůznějších loďkách a šlapadlech, které je možné půjčit na několika místech po obou stranách jezera.

Bylo tu opravdu hezky, ale jak jsem procházela mezi lidmi a plavala v jezeře, zmocňovalo se mne rozladění. Tohle nebylo místo, kde by člověk měl být sám… Lidé se vyskytovali ve všech druzích přirozených skupin – od hlučných houfů mládeže, přes do sebe zahleděné milenecké páry, rodiče s různě velkými dětmi, tlupy dospělých přátel až po skupinky povídajících důchodců. Ty všechny provázelo neuvěřitelné množství psů všech tvarů a velikostí. Chlupatí miláčkové se koupali s pánečky v jezeře, důležitě vyhlíželi z nejrůznějších loděk nebo se prostě jenom povalovali poblíž piknikových košíků ve snaze nepropást žádnou laskominu.

Co mám povídat: navzdory vší té kráse mi bylo samotné smutno a umínila jsem si, že sem se musím vrátit s rodinou a nejlépe i se psem. A než se sešel rok s rokem, skutečně se mi to povedlo.

 

(Pokračování zítra:))

 

0618dar3

 

Aktualizováno: 18.6.2014 — 00:23

20 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Ech – jenom mne tak napadá, jestli pak tě hoši i vyfotili, jak se řítíš kaňonem s klackem v hu-ústech?! A doufám, že jsi nepřekusovala (wait) !

  2. Tak o tomhle kaňonu čtu poprvé a přiložené fotky dokazují, jak je tam krásně. Moc hezké povídání Dede a konečná věta „A než se sešel rok s rokem, skutečně se mi to povedlo“ polechtala moji zvědavost, jsem napnutá a už se těším na pokačování 🙂

    1. Maričko, bylo tam nádherně a děsně horko – což by tebe nejspíš nijak nezaskočilo (chuckle) – horší než u vás v létě to být nemůže (wave)

  3. S láskou vzpomínám, jak jsme byly s Penuškou na týdenním soustředění v Jeseníkách.
    Totiž já tam byla cvičit. Penny tam byla, protože tamní zařízení umožňovalo, aby člověk měl zvíře s sebou.
    Užívala si to strašně moc. Byla ve své nejlepší formě, kolem sebe měla spoustu lidí (což milovala) a ti lidi byli všichni ve výborné formě (takže jí mohli házet balonky z kopce, a že tam byl pořádný kopec!), Penny i lidi byli dostatečně soutěživí a sebevědomí, aby si dokázali hrát na kousanou (bez dolíků v ruce) a balonkovou schovávanou (dva z mistrů párkrát Penušku přehráli – ta koukala!).
    No a jeden den bylo volno.
    Takže jsem nahlásila, že jdeme s Penny na túru na Praděd a zpět.
    Byl to skvělý den. Šly jsme sice samy, ale nebyly jsme samy, protože jsme potkaly spoustu lidí a s každým se dalo trochu pokecat. Takže to vlastně byla túra od jednoho nečekaného setkání k druhému.
    Dorazily jsme v noci, v jídelně na nás čekala večeře pod poklopem a pro Penny spousta zbytků za odměnu.
    Druhý den jsem se já šla znovu rvát na žíněnku, zatímco Penny půl dne prospala. 😀

    1. Ano Io, tohle dokážu bez problémů pochopit – už proto, že se psem člověk není nikdy úplně sám. Musel to být bezvadnej výlet a vůbec celé soustředění (inlove)

      1. …už proto, že se psem člověk není nikdy úplně sám…
        A nejen na dovolené, na výletech ale i doma a na nejbližším zalesněném kopci. Tohle na mne tvrdě doléhá. Nechápu proč mi byl Garyk předčasně odejmut. Všechno kolem mne mi ho neustále připomíná. Vždycky jsem smutnila po odchodu mých psů, ale tahle žalost je bezedná…

  4. Kdysi, myslím v 88-mém roce jsme byli s přednostou ve Vysokých Tatrách. Nemohli jsme si tam vzít sebeou Erisku, byli jsme ubytováni v nějakém podnikovém rekreačním středisku. Jak nám se oběma stýskalo a na každé stezce jsme uvažovali, jak by se tm Erise líbilo. Odjeli jsme domů, ráno, čtvrtý den a to byla poslední přírodní dovolená bez psa. Od té doby, jenom se psem!!! (wait)

    1. Chichi milá Alex, tos mi připomněla moji diskuzi s kamarádem Karlem – koukali jsme na nějaké fascinující fotky tuším ze Saudské Arábie, ale pak jsme se shodli na tom, že na krátkou návštěvu by to možná bylo, ale na život ne – kam tak člověk může jít se psem? (chuckle)
      Já tak vlastně poměřuju každé prostředí, kam se dostanu… prostě psí úchylka 😛

  5. DEDÉÉÉÉ, JÁ, SI PAMATUJI, NA TYHLE NÁDHERNÉ POPISY TVÝCH PRONVENSÁLSKÝCH PRÁZDNIN (zapoměla jsem přepnout CapsLock)a už se moc těším na další povídání. Myslím, že to už jste měli sebou psy a jeli jste na loďce.

  6. Ta barva vody je fascinující.
    Loni mi bylo smutno po psech v italském letovisku, kde nebyli skoro žádní turisté, jen dovolenkující se Italové se svými dětmi, psy, babičkami a tak 🙂 Ale pro strakatice by to bylo daleko, cesta by jim asi připadala nekonečná a psí výběhy byly stejně jako u nás tristní pidipozemky s trávou vydupanou na hlínu. Nicméně ani při poměrně velké ranní a večerní frekvenci psů na ulicích jsem nikde neviděla enóno. A na pláž psi nesměli. Tak letos asi zas pojedou na dovolenou k babičce- ta je vezme na chalupu, kde jí budou stejně jako loni vyhrabávat na zahradě myši, prohánět kosy a asistovat na záhoncích.

    1. Přesně, Matyldo – sama bych už dnes psa do Provence netahala – aspoň na v období horka. tehdy jsme prostě měli pocit, že bez psa to nebude ono, ale… dnes bych asi víc myslela na jeho pohodlí. A pokud bych mu ho (v našem případě doma) nedokázala zajistit (u nás obvykle „hlídá“ Marek), tak bych na takovou dovolenou, kde se to pro psa nehodí, prostě nejela. (blush)

  7. Milá Dede – Jsou místa, kde může být člověk sám, jsou místa, kde musí být sám a jsou místa, kde je samota na obtíž.

    Vzpomínám si na svůj samostatný výlet na Šerák (přesouvali jsme se v Jeseníkách z místa na místo a Jenda to bral na kole, tak jsem měla půl dne prodlevu) a užívala jsem si to přímo neskutečně – byl to můj nejkrásnější den v Jeseníkách. Ovšem po druhé jsem tam byla s celou partou a taky to bylo fajn … a po třetí s Jendou a nemělo to chybu – zkrátka Šerák je krásný za všech okolností (clap)

    Těším se na pokračování. A jak říká Sharka – jako na Velebitu – bílá a modrozelená. Krása.

    1. Máš pravdu, milá Ygo – podstatné je se na ta místa správně trefit (inlove) Já bývám často sama (se psy:)) a nevadí mi to – ale jsou místa a chvíle, kdy sama nechci být.
      Pokud jde o nečekanou samotu na výletě, tak takhle jsem poprvé viděla Paříž. Dojela jsem tam kdysi dřív než Martin, který tam přiletěl asi o půl dne později než já (letěl tuším pracovně). A já si ty první dojmy mohla udělat sama – ale brzy jsem měla někoho, s kým jsem je mohla sdílet. Nemělo to chybu (inlove)

  8. Moc pěkné povídání o krajích, kde jsem nebyla.
    Už se těším na pokračování.

    Míša z Plzně

    1. Díky, milá Míšo… bylo to tak dávno (myslím, že rok 2003), že nebýt těch zápisků, tak už ty vzpmínky hodně vybledly! 🙂

      (Proto pište rozcestníky – Lika bude mít radost a vy památku 😛 )

  9. Dede, už jsme jen čekala,kde tam za kamenem najdu ležet náčelníka Apačů..tak moc mi to připomnělo Biokovo a řeku Cetynu…krásné fotky, krásné vzpomínky…..

    PS: včera by Šarikovi bylo 23 let….

    1. Chichi Sharko, ten Vinnetou by tak asi jel na kole… Francouzi jsou přesědčiví! (chuckle)

      Už 23 let? A pořád ti chybí, co? (h)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN