Sjednocujícím prvkem naší dovolené v Provence byla snaha umožnit Kazanovi každodenní vydatnou koupel v nejrůznějších vodách – sladkých i slaných. Vzhledem k charakteru krajiny to bylo vždy spojeno i s lezením po kopcích a Kazan si užíval – na rozdíl ode mě – obojí.

Tak jako se pachatel prý vždy vrací na místo činu, hodlali jsme se i my letos za slušného (rozuměj ne tropického) počasí vrátit na místo loňské bitvy o vodu a dech – tedy do kaňonu du Verdon. Grand Canyon du Verdon je největší evropský kaňon, úžasný zářez v divokých skalách, na jehož dně se klikatí zářivě tyrkysová říčka Verdon. Strohost skalních masivů mírní roztroušené skupiny stromů a keřů, jejich pichlavost, drobné listy a zarputilost, s jakou se drží na kamenech, nedovolují zapomenout, že jsme ve Středomoří.

Na tomto místě si dovolím malou odbočku a pohovořím o záludnosti průvodců. Nemám na mysli případné padoušství konkrétních osob, ale jde mi o knihy. Jistě jste si všimli, že s výjimkou bezpohlavních publikací podobajících se spíše autoatlasu, odrážejí průvodcovské knihy do značné míry osobnost svých pisatelů. Jeden rád stylově jí a pije, druhý má slabost pro kulturní památky, další chodí hlavně po městech a jiný zase upřednostňuje přírodu.

Ráda bych vám na tomto místě dala malé doporučení – ještě než se podle vybrané knihy začnete řídit, zkuste podle textu odhadnout, co byl její autor zač a potom si představte, do jaké míry se prolínají jeho zájmy s vašimi. Předejdete tak situaci, ve které jsem se ocitla já.

Naši knihu kupoval můj muž a jistým varováním pro mne byl fakt, že na její titulní straně nebyla fotografie některého z půvabných provensálských městeček či oblíbený motiv levandulového pole, ale zdatně vyhlížející ženština s basebalovou čapkou stoupající s baťohem na zádech po kamenité stezce. Je pravda, že po její levici se pod strašidelným srázem skvěla ona nepopsatelná modř zdejšího moře, ale jak se později ukázalo, bylo moře pro onoho autora skutečně jenom kulisou, kterou jste si zasloužili jenom tehdy, pokud jste na vhodném místě vylezli dostatečně vysoko.

Popis cest je bohatě proložen vypozorovanými orientačními body typu „ostrý skalní výčnělek západně od stezky“ a autor často s radostí radí jak si počínat v případě, že sledovaná cesta zcela zmizí. Jeho výlety je možné absolvovat pouze v pevné horské obuvi a většina jím doporučovaných cest vyžaduje jistý krok a pokud možno absenci sklonů k závratím. Je mu třeba uznat, že pro své šílené podniky většinou nedoporučoval vrcholné léto – ale kdy to vlastně mají děti prázdniny?

Ale zpět k vlastnímu povídání. My jsme byli loni v Provence poslední dva týdny v červnu a většinu času panovaly teploty značně převyšující tropickou třicítku. Koupání v moři jsme prokládali výlety podle zmíněného průvodce. Musím se poctivě přiznat, že čím nadšeněji můj muž a synové plánovali dobrodružství na rozpálených horských stezkách, tím lákavější mi připadalo lenošení u vody, kterým autor naší publikace z hloubi své sportovní duše opovrhoval. Rozhodně nejsem klasický plážový opékač vlastní kůže, ale miluji moře pro jeho vůni, barvy a požitek z plavání či jenom prostého vznášení se na hladině. Čím zapáleněji byly probírány možné výlety, tím spíš se mi jevilo rozumné obdivovat střídající se horské masivy z houpající se hladiny průzračného vodního živlu.

Přestože se v den „D“ šplhala teplota až ke 33 stupňům, vyrazili jsme všichni na sever od pobřeží ke kaňonu du Verdon. Plán byl jednoduchý: na jednom určeném místě kluci slezou do kaňonu, a protože auto naštěstí neumí přiběhnout na zapískání, bylo na mně, abych na ně počkala po nějakých 5 hodinách na konci jejich pochodu. Rozhodla jsem se, že volný čas strávím u jezera Lac de Ste Croix, které bezprostředně navazuje na kaňon.

Silnička vinoucí se v zářezu skály takových dvě stě metrů nad propastí mi připomněla, že autor naší knížky se zmiňoval i v jejím případě o závratích. Takže zatímco kluci se pachtili po rozpálené skále, já jsem se snažila nevnímat fakt, že Francouzi nehyzdili tvář krajiny svodidly. Pouze v nejhorších zatáčkách visutých nad prázdnotou byly krátké, asi půl metru vysoké zídky, takže dojem hrozícího pádu byl velice bezprostřední.

Směrem k jezeru jsem jela vedle skály, takže jsem na zpáteční cestu myslela s jistými obavami. Z úvah o bezpečnosti mě však brzy dostali místní cyklisté. Většinou pánové všeho věku na silničních kolech se řítili kopcem dolů, řezali zatáčky a evidentně si naprosto věřili, že vždy stihnou zabrzdit nebo uhnout. Vzhledem k tomu, že kraj silnice nelemovaly drobné pomníčky, se jim to většinou nejspíš i dařilo.

Jezero jsem poprvé zahlédla z výšky – bylo naprosto neuvěřitelně modré a velmi krásné. Zblízka se část kouzla vytratila, ale zase se objevily jiné zajímavosti. Zjistila jsem, že do kaňonu se dá plout na nejrůznějších loďkách a šlapadlech, které je možné půjčit na několika místech po obou stranách jezera.

Bylo tu opravdu hezky, ale jak jsem procházela mezi lidmi a plavala v jezeře, zmocňovalo se mne rozladění. Tohle nebylo místo, kde by člověk měl být sám… Lidé se vyskytovali ve všech druzích přirozených skupin – od hlučných houfů mládeže, přes do sebe zahleděné milenecké páry, rodiče s různě velkými dětmi, tlupy dospělých přátel až po skupinky povídajících důchodců. Ty všechny provázelo neuvěřitelné množství psů všech tvarů a velikostí. Chlupatí miláčkové se koupali s pánečky v jezeře, důležitě vyhlíželi z nejrůznějších loděk nebo se prostě jenom povalovali poblíž piknikových košíků ve snaze nepropást žádnou laskominu.

Co mám povídat: navzdory vší té kráse mi bylo samotné smutno a umínila jsem si, že sem se musím vrátit s rodinou a nejlépe i se psem. A než se sešel rok s rokem, skutečně se mi to povedlo.

(Pokračování zítra:))