Co myslíte, musí umět člověk počítat, aby věděl, kdy jsou malé počty správné? Samozřejmě, že ne – i negramotný pastýř pozná, jestli má ovcí deset nebo osm. Jen k výsledku dojde jiným způsobem, než vědomým sčítáním. A proč o tom mluvím? Protože právě takovou dovednost opakovaně předvádí můj jedenáctiměsíční vnuk:))

Vědomě nepozná ‚resp. neumí označit) barvy, nicméně ze dvou vlčic má radši tu bílou a reaguje na ni úplně jinak, než na černou. Popravdě musím uznat, že je to vzájemné – Ari je z chlapečka nadšená a pokud by to bylo jen na ní, tak ho párkrát denně důkladně umyje jazykem.

Pokud jde o Berry, tak ta jevila zájem o malé miminko, ale teď byla hodně odtažitá. Mám dojem, že žárlí, i když dokázat to nemůžu (nedává najevo nic, ale právě to nic je u ní divné). Pro jistotu si dávám pozor, aby měla dost mé osobní pozornosti, a mám dojem, že systematický přístup se vyplácí.

Když se se malý dnes batolil kolem jejího ležícího chlupatého veličenstva, měla hlavu položenou na tlapách a sledovala ho podstatně přítomnějším pohledem. Protože to bylo venku, tak skutečně vypadala, že ho hlídá. No, já pořád ještě hlídám víc:))

No a teď k tomu počítání. Situace se má tak, že většinou musím venčit chlapečka i psy zároveň, takže si Patrik rychle zvykl na černobílý psí doprovod. Popravdě občas přemýšlím, jaké ne-zábrany mu tím vznikají:)) Ta dobrá je, že si zvykl na psí štěkot tak, že ho ani nebudí. Když spí v kočárku a holky si vyřizují meziplotovou konverzaci (a že je to někdy pořádný řev), ani to s ním neškubne.

Chlapeček a jeho psovstvo

Ta druhá je trochu spornější – Patrik totiž miluje podívanou na psí hry. Potíž je v tom, že naše holky si nejraději hrají „na vraždy“. „Ukousnu ti tlapu! Ukousnu ti hlavu! Zadávím tě!“ Psiny se míhají v černobílém spletenci za doprovodu hlasitého vrčení a bručení. Malý má preference diváka gladiátorských zápasů, aneb čím hůř, tím líp:))

Sleduje divokou psí jako-bitku a směje se, až se zajíká. Taková psina! No jo, ale když člověk slyší od psů podobné zvuky, je moudřejší opatrně ustoupit, že?:)) Tak tady bude potřeba dodatečné vysvětlení – tedy až do něj Patrik dostatečně doroste.

A teď už doopravdy k tomu počítání. Prostě malej je zvyklej na psí doprovod. Trůní na kočárku, kouká na svět a na psy. A nedávno jsme takhle šli, a Patrik se najednou začal otáčet a nespokojeně zavřísknul. Když to nepomohlo, zavřísknul ještě jednou a důkladněji. Teprve potom mi to došlo – no jo, někdo nám chybí!

Berry se začuchala u vrat statku a před kočárkem najednou běžel jenom jeden pes. A to nemohl náš mrňavej kapitán nechat jen tak:)) Zaujalo mě, že ho rozčilovala zrovna nepřítomnost Berry, na kterou obvykle nijak zvlášť nereaguje a ona mu to vrací. I pískla jsem a Berry se poslušně vrátila nejen ke mně, ale i do chlapečkova zorného pole. Mohli jsme tedy pokračovat.

A tak můžu tvrdit, že Patrik umí barvy (no dobrá, aspoň černou a bílou) a umí počítat do dvou:))

Chlapeček kontroluje, zda nikdo z jeho psovstva nechybí:))