Bez peněz do hospody nelez – říká se, aby se lidem připomnělo, že nic není zadarmo a pití a jídlo v hospodě už tuplem ne. A co byste řekli na lidi, kteří v hospodě neplatí jen svoji útratu, ale přidávají i těm, kdo na to pití nemají?

Ta vzpomínka nějak vyplynula z horka posledních dnů nejspíš proto, že se týkala dne velmi, ale velmi mrazivého. Bylo to poslední sobotu v listopadu loňského roku a my s Andym jsme za sebou měli opravdu únavnou cestu. Slotou a psotou plnou sněžení a deště jsme se právě dohrabali autem od nás až na severní výběžek Dánska, odkud jsme měli přejet trajektem do Norska.

Jak jsem se těšila, že konečně vylezu z auta, zaváhala jsem. Vítr vyl, rozhoupával moře do strmých vln a celé Hirtshals vypadalo jako mimořádně studený konec světa. „Pojď,“ lákal mě Andy. „Máme ještě čas, zajdeme si do hospody.“ S nadějí jsem se podívala na okna svítící do větrné tmy hned vedle parkoviště. „Tam ne,“ zavrtěl Andy hlavou. „Ta je pro turisty. Ale tady kousek dál je jedna, kam chodí místní a to bude jiný zážitek.“

Pospíchali jsme se opuštěnou ulicí, zabalení v bundách, s kapucemi těsně přitaženými k hlavě a já byla vděčná, že jsem úspěšně zaplašila náhodně se objevivší myšlenku jet pro jednou do Norska oblečená jako dáma. „Koukej, támhle! Mají otevřeno.“ Aby sakra neměli, pomyslela jsem si neuctivě. Když už se sem v tom děsným počasí hrabu.

Otevřeli jsme dveře a byl to krok do jiného světa. Teplého, plného světla, lidí, hudby a kouře z cigaret. Nad tím posledním jsem si maličko povzdechla, ale co nadělám, ven už nejdu. Lidé se po nás zvědavě ohlíželi, ale jejich zájem byl spíš přátelský než jiný. Andy šel k baru objednat pití, já si sedla ke stolu, vybalila se z bundy, a zvědavě se rozhlížela kolem.

Z reproduktorů na stěně se najednou ozvala příjemná hudba a na každém kousku volného prostoru začaly tančit páry a občas i jednotlivci. Vládla tam domácká atmosféra, člověk měl pocit, jako by se vetřel k někomu do obýváku. Andy mi donesl dánské vánoční pivo, sám si dal cosi nealkoholického, a já si pomyslela, jak je to příjemné, když jednoho pozve do hospody vlastní syn:))

Upíjeli jsme, pozorovali lidi a bylo nám najednou moc dobře. Od baru na nás mávnul starší pán, v jednu chvíli k nám přitančila vlídně se tvářící korpulentní dáma, oba nás pohladila po tvářích a s mateřským úsměvem odwaltzovala kolem sousedního stolu. Všimla jsem si, že vlastně všichni přítomní patří věkově do kategorie 50+ a měla jsem dojem, že se snad všichni znají. To mě zaujalo – tak malé zase Hirtshals není!

Potom se zjevil onen Dán od baru, v ruce nesl dvě piva a ukázalo se, že nás zve. Přisedl k nám, Andy si vyměnil pivo za nealkoholické a začali jsme si povídat. Nejdřív jen tak obecně, pak víc osobně. Byl to hovor plný překvapení. Tak nejdřív jsem zjistila, že si zdejší lidé mysleli, že jsme pár – prostě dáma v letech ulovila zajíčka:)) Nebyla jsem si hned jistá, co si o tom myslet, ale pak jsem se rozhodla, že to vezmu jako lichotku;))

Potom jsme se dostali k zajímavějším věcem, byť už nebyly tak veselé. Nijak mě nepřekvapilo, když jsem dozvěděla, jak těžko se tu lidem žije – ono je to na výspách jednotlivých států spíš pravidlem a tohle je hodně zapadlá oblast. Nebýt lodního spojení do Norska, dávali by tam mořští rackové dobrou noc.

Práce je málo, výdělky za moc nestojí, hodně mladých se stěhuje pryč a dokonce i lidé zralejšího věku se ohlížejí po práci v zahraničí. Rozhlédla jsem se po útulné hospodě plné přátelských slušně se chovajících a bavících lidí. Po tom, co jsem slyšela, by člověk čekal spíš zachmuřené tváře, stížnosti a nadávky na vrchnost, ne? Ale jak hovor pokračoval, začala jsem to trochu chápat.

Dánové jsou zjevně společenští lidé, pro které je důležitá pospolitost v jejich místní komunitě. V jejím rámci dělají plno dobrovolných prací, náš společník třeba trénoval zdejší mládež v atletice, každý si prostě něco, byť drobného, našel. Potom onen Dán ukázal na kasičku, do které lidé čas od času hodili nějaké peníze, a vysvětlil, že tam se vybírají peníze na pohoštění těch, kterým v tíživé situaci už na společné posezení v hospodě nezbývá.

Tedy řeknu vám, už jsem viděla vybírat peníze na ledacos a na ledacos jsem taky přispěla, ale vybírat peníze na hospodu? Zatímco se Andy a Dán zaujatě bavili, dívala jsem se kolem, poslouchala ruch a sledovala jednotlivé tváře. Uvědomila jsem si, že tady to asi možné je. Pro ty lidi má společné posezení nejspíš jinou hodnotu, než je běžné v zemích, kde lidé přece jen víc preferují individualistický přístup k životu.

Potom jsme se koukli na hodinky, a protože loď nečeká, nastal čas se rozloučit – a ono to bylo fakt rozloučení a ne prostý odchod. Venku se do nás zase zakousl mrazivý vichr a teplo hospody se stalo okamžitě minulostí. Jen v srdci mi zůstala vzpomínka na milé lidi, kteří se i v těžkých dobách umějí bavit, tančit, a vybírat peníze na pivo pro ty, kdo na ně nemají:))

PS: Vyjící vichr znamenal velké vlny (na Skageraku hlásili 4-6 metrů, loď přestává jezdit při desetimetrových). Velké vlny znamenají, že mám mořskou nemoc. I zapila jsem si v té hospodě kinedryl. Dánským vánočním pivem. Věřili byste, že i takhle veliké vlny dokážete dokonale zaspat?:))

PPS: Jen nesmíte spadnout z lavice, na které spíte s bundou pod hlavou. Ale štěstí přeje zdrogovaným – nespadla jsem!:))