Jako mladší jsem to řešila oslíkama. Když to vypadalo, že se budu při nějakém filmu bát, brávala jsem si na klín knížku „Aby oslíci měli kde spát“ od Mileny Lukešové, abych mohla od hrozných výjevů utéct do bezpečí něžných slov. Tehdy byly děti malé a já teprve poznávala, čeho všeho se člověk může v životě bát, když má zodpovědnost za víc, než jen svůj život.
Dnes se na takové filmy nedívám vůbec – moje frustrační tolerance totiž velice strmě klesá. Jak život jde, tak zjišťuju, že o umělá dramata seriálů a thrillerů vůbec nestojím. Dobré filmy, či obecně vizuální umění, ztvárňující emociálně drsná dramata, se mi umějí vrýt do srdce a já na hrůzy jimi zobrazené nedokážu zapomenout.
Silné dojmy se zavěšují na moje osobní vzpomínky a zkušenosti, a bez problémů mi umějí aspoň na nějaký čas rozvrátit duši. Knihy snáším lépe, ale i tam si už poslední roky vybírám.
Sama sebe úplně nechápu. Můj muž miluje filmy, hlavně dobré filmy – a ty, řekněme si upřímně, obvykle veselé či optimistické nebývají. Přesto se od nich dokáže zvednout a odfiltrovat je ze své mysli. Zamyslí se nad nimi, ale nenechá se týrat. Co dělám špatně, že to neumím?
Možná je to jedna z forem, jakou se daní láska a zkušenosti. Když máte jen jedno nebo druhé, obvykle jste odolní. Nebo spíš odolné – zjistila jsem, že tyto pocity z drsnější umělecké tvorby se týkají především žen. Podle mě je potíž v tom, že v takových dílech ožívají utajené noční můry a ženy vůči nim bývají přece jen zranitelnější.
Zjistila jsem, že je důležité aktivně nutit svoje podvědomí, aby neblblo a připustilo, že tohle není celý život a netrvalo za každou cenu na černých brýlích, když ty růžové mají v podstatě stejné opodstatnění. I díky takové snaze potom člověk dokáže potomkovi jednu nevrazit, když tento s nesmyslnou sebedůvěrou zahlásí: „Neblbni, co by se mi jako mělo stát?“
V mládí jsem drastické scény ve filmech pžežila se zavřenýma očima. Později jsem odcházela a vracela jsem se opatrně zpět. Nyní si filmy vybírám tak, abych si odpočala, uvolnila se a tak. Je to ovšem těžké, to se mi podaří jednou za čas. Poslední takový „odfrk“ bylo asi přede dvěma týdny na jakémsi programu opakování „Mama mia“. A protože to bylo už podruhé co jsem tenhle film shlédla, ke svému překvapení jsem si všechny písničky odmumlala, odpískala a ohromě jsem se pobavila (blush) .
Alex, dévédéčko s Mamma Mia jsem dostala darem ještě v Norsku a viděla jsem to snad čtyřicetkrát (chuckle) Miluju písničky a to moře a celý ten nekomplikovaný děj. Meryl Streep je klasicky výborná a kdy jindy vidíš Pierce Brosnana zpívat? (rofl)
Nikde- ale já Brosnana miluju, páč je to pro mě skvělý Bond ze Zlatého oka 🙂
Ano,
on a Timothy Dalton (h).
Ale, děvčata, on tam vážně zpívá nebo jede na playback?
Skutečně zpívá on, ale nahrané je to samozřejmě ve studiu, ne na skále. Jeho pěvecký výkon není uplně dokonalý, ale to mu jde odpustit, je to herec, ne zpěvák. Chvílemi se skoro viditelně trápí, ale prostě se dal na vojnu, teda na muzikál, tak to dobojoval do konce.
Taky to miluju a můžou na to se mnou koukat i děti, takže to občas vidím.
Zpívá to on- a taky se chvilkama dost trápí. Ale Timothy Dalton byl mnohem lepší jako Rhett Butler v seriálu Scarlett- to jsme ho fakt baštila. Ono je totiž nejhorší, když mi toho chlapa začne být v podstatě líto- a tady bylo. Scarlett byla potvora a Rhetta Butlera jsem milovala už v knížce, Jih proti Severu není žádná červená knihovna… A on byl úúúžasnej, daleko lepší než původní Rhett Butler ve filmu, tedy Clark Gable- ten mi připadal jako mafoš a ne jako jižanský gentleman.
Pokud si pamatuju, tak Abba měla podmínku, aby ten film vůbec mohli natočit, že to musí zpívat ti herci, kteří tam hrají. Tak fakt zpívají 🙂
Skvělý film, ten se nikdy neomrzí.
Na youtube jsou reportáže z natáčení i ze zkoušek
a nebo přímo 🙂
https://www.youtube.com/watch?v=pvTEvmhnAMk
Tak to se na to budu muset někdy podívat.
Tak jako se dokážu dívat na filmy s japonským bojovým uměním- třeba starší kousky s Jackie Chanem jsou pro mě k sežrání- nedokážu moc ty filmy s hektolitry krve a už vůbec ne ty, co jsou podle skutečné události nebo jsou pravděpodobné. Pokud jde o horory, považuju je ztrátu času. Viděla jsme jich pár a můj přístup k nim byl o tom, že jsme se pečlivě pídila po tom, jak ty triky udělali, a děj mě nezajímal. Romantické filmy mi obvykle lezou na nervy, prootže hned na začátku vřískám, že hrdinka je blbá a hrdina tupec. Není lehké vybrat si film podle těchto kritérií 🙂 U amerických filmů mi vadí ten kalkul, aby fakt oko nezůstalo suché. Tak jak miluju film Gladiátor, za ten konec bych autory pleskla. Takže v poslední době mám asi nejradši animované filmy- a ono je to v podstatě jedno, protože večer jsme tak unavená, že dokážu usnout u všeho. Dneska se třeba dodívám na Hercule Poirota ze soboty, včera jsem viděla půlku (ostatní ho viděli celý). Tak asi tak 🙂
Matyldo, je přece jesné, že si nemůžeš takhle těsně před spaním pouštět nějaké horory (chuckle)
Kdyz uz mluvis o tech japonskych bojovych filmech. Jeste v Praze jsem shledla film od Akira Kurosawy. Uz nevim, jak se jmenoval, uz ani vlastne presne nevim, o cem to bylo. Vlastne dnes si to uz pamatuju spis jako sen, ve kterem chodi samuraj rakosim v pobrezni pobrezni krajine. A je tam laska a nenavist,a rivalita, a ta samurajska cest, ale co si z toho nejvic pamatuju je, jak to rakosi sustilo jako pozadi tragickeho a kruteho osudu. A dodnes se mi to obcas zda – je to moje obcasna nocni mura.
Honí se mi toho hlavou tolik, že ani nevím, kde začít. Ano, rodičovství hodně změní pohled na dramata. Lidice mne opravdu dostaly. Na ten film o Wintonovi jsem se neodvážila dívat, protože manžel to viděl v kině se studenty a i s ním to zamávalo. Tyhle příklady jsou asi to nejhorší, protože se to fakt stalo. I když třeba trochu jinak, ale stalo. A ta hrůza, že by se něco takového mohlo opakovat …
Pokud je násilí v nějakém hodně nereálném světě, snesu to snáz. Čím víc se to blíží realitě, tím hůř. Ale já mám takovou vlastní fobii. Netýká se to násilí a strachu. A nebo týká? Strachu určitě. Nesnáším komedie, víc než násilí mi vadí trapasy. Propadám se hanbou spolu s tím, kdo je na obrazovce či plátně ponižován. Dokážu jako trapas cítit i věci, které ostatním vyrovnanějším osobám přijdou naprosto v pohodě.
Pohádky jsou další kapitola, některé horory (Karkulka) snáší děti v pohodě, jiné vyvolávají noční můry. Nepoznám to předem, která bude ta špatná.
Na film o Wintonovi bych asi také měla problém se dívat.
Stačí mi projít okolo jeho sochy na Wilsonově nádraží.
Nedávno jsme jely s dcerou a dětičkama radostně a vesele
z výletu a teď ta socha … a hned naskočí ta neskutečná
bezmoc, kterou museli zúčastnění prožívat
http://www.waymarking.com/waymarks/WMAJ8K_Sir_Nicholas_Winton_statue_Praha_CZ
Karakal! Jak jsem ráda, žes to řekla! taky nesnáším trapasy a tak nesnáším většinu českých „hořkých“ komedií… Díky, měla jsem pocit, že jsem vadná, když mi to vadí a neumím se tomu smát 😛
Knihy nebo filmy – když je člověk dítě, stačí někdy v knize strašidelné ilustrace – dodnes si na některé vzpomínám. A když se důkladně zamyslím, tak některé pohádky jsou vlastně pěkné horory – např. Hádanka od B. Němcové, kdy nápadník zabije svého soka, kterého ovšem princezna miluje, a tak si nechá z jeho vlasů zhotovit pás, z jeho lebky číši, z jeho kostí trůn, a poté vysvětlí tomu druhému, že se za něho vdá, jestliže uhodne její hádanku, která zní takto: „Na lásce sedím, na lásku hledím, láskou se ovíjím, z lásky ti připíjím“.
Samozřejmě neuhádne, a princezna ho proto nechá stít- to je pěkná darda, nemyslíte?
A to nemluvím o Andersenovi – např. Děvčátko se sirkami nejsem schopná číst ani dnes.
Ale kuš, s prominutím. To zní jako vypůjčení z bratří Grimmů. Z které je to sbírky? Tahle drasťárna se ke mně nedostala.
Jo, pohádky umějí být hodně drsné – a na tom se staví hodně fantasy příběhů. Ale starší děti ty horory milují (obvykle) – na rozdíl od rodičů (chuckle) Ti obvykle někdy mezi x-tým rokem a narozením potomka o tuto vášeň přijdou 😛
Miluji filmy, ale také si vybírám, akční a bojové
scény nemusím.
V současnosti mám dva favority Woody Allen – spíš
ty jeho starší filmy: Anny Hall, Radio days, Hana a její
sestry, Zahraj to znovu Same i když v loňském roce
uváděný film Jasmíniny slzy byl také moc dobrý.
No a Cary Grant 🙂 všechny filmy kde hrál s Katharine Hepburn, Irene Dunne a Ingrid Bergman a 2 filmy v režii
Alfreda Hitchcocka. Ty staré filmy jsou možná méně
dokonalé po technické stránce, ale ty herecké výkony jsou
fantastické. Míša z Plzně už na „Psu“ psala o filmu
s Meryl Streep Blízko od sebe. Pro mne je to také nejlepší film, který jsem v poslední době viděla a myslím na něj stále. Viděla jsem před pár lety jako divadelní hru Srpen v zemi Indiánů, také v báječném obsazení,takže
když jsem šla do kina.už jsem trochu tušila co mě čeká…
Dede vzpomínám na Patrika, už je lépe? Palce drží (h)
Jana
Jano, máš dobrý vkus 🙂
Jinak díky za optání, ale malej pořád horečkuje… moc doufám, že se to už zítra zlomí, on se osype a bude líp. Ty horečky, navíc ve vedrech, ho hrozně vysilujou.
Toro, již chápu moji mamku,která kouká na pro mne nestravitelnou Pilcherovou nebo tu druhou, na seriály typu Pinda v trní atd….
Sharko, k tomu jsem teda ještě nedospěla, ale kdo ví :-). Je fakt, že jsou filmy, u kterých jsem byla ráda, že jsem je viděla, ale stačilo jednou – třeba Želary, například. Mám ráda Svěrákovy komedie, ale zase třeba komedie postavené na prvoplánových vtipech nemusím -z Kameňáku jsem viděla ukázky a stačilo.. Ono je to těžké. Máme svých starostí každý dost a u filmu si spíš chci odpočinout, než si přidělávat další. Teda ale třeba zrovna někde zde zmiňovaný film Daleko od sebe, ten bych vidět chtěla. Třeba se k tomu jednou odhodlám.
No jo Toro, až ti bude 82, tak uvidíš, co budeš sledovat 😀
Želary mi znova vidět nevadí,ale nemám odvahu vidět znovu LIDICE..ani v neděli jsem se nedívala…
Sharko, četla jsi od Pilcherové něco? Román? Třeba Návrat domů nebo Zimní slunovrat? To jsou skvělé knihy… 🙂 (Filmy neznám, jen o nich lidé mluví – já prostě mám pár jejích knih… anglicky, z anglických antikvariátů:)) Jo a píše skvělé povídky! (O normáních lidech)
Už jsem uvažovala, jestli těch Pilcherových není víc! (chuckle)
Dede nečetla, jen viděla asi 2 ty slátaniny..pro mne naprostý utrpení,asi jako když zpívá Eva s Vaškem….odvahu číst Pilcherovou nemám…no,vlastně mám ještě 36 let čas 😀
No, já na drsný filmy nebyla nikdy. Pár jsem jich viděla, ale že bych si je vybírala a chodila na ně do kina, to ani náhodou. Spíš to bylo omylem, nebo třeba na randeti – jo, takhle jsem viděla Francouzskou spojku, půl filmu jsem prožila s očima do podlahy a myslím, že ta láska nepřetrvala konec filmu. A čím jsem starší, tím je to horší – prostě thrilery moc nemusím, psychologická drama už vůbec – myslím tím takové filmy, které jsou nepřehnané, které „by se mohly stát“. Ty vidět nemůžu z důvodu, že je moc prožívám. Filmy, kde se diváci v první řadě brodí v krvi a čekají, kdy jim z plátna upadne nějaká hlava do klína, tak ty neprožívám, spíš je považuji za ztracený čas a tak na ně nekoukám.
Asi je to tím, že jsme ženské, citlivější a víc o věcech přemýšlíme.
Vůbec, jak tak teď o tom přemýšlím, už dávno jsem nebyla v kině. A kdybych měla říct nějaký film, který se mi poslední dobou líbil, tak neřeknu. Nevím. Nemám. Asi to není dobré, ale nějak mě prostě filmy netáhnou. Já mám raděj knížky…
Pardon, to jsem byla já 🙂
„Filmy, kde se diváci v první řadě brodí v krvi a čekají, kdy jim z plátna upadne nějaká hlava do klína, tak ty neprožívám, spíš je považuji za ztracený čas a tak na ně nekoukám.“
Tak tohle podepíšu, milá Toro! (nod)
První film, u kterého jsem se bála, byl loutkový. Boj Bajaji s dvanáctihlavým drakem jsem viděla schovaná za maminčinou rukou.
Má čtyžletá dcera se chodí schovávat ke mně.
Trnkův Princ Bajaja?
Tak to musela být opravdu síla, protože mi ta scéna naskočila ještě dneska. V barvách. Jako živá. I s tou husí kůží, jako tenkrát.
Jednou se budete u „dospělých“ filmů schovávat spolu (chuckle)
Já mám DEDE také raději filmy přívětivé.
Např. takoví Světáci, co slovo to perla. Ty prostě s manželem milujeme.
Na filmy s vážnějším tématem se občas podívám. Naposledy jsem viděla drama s Meryl Streep Blízko od sebe. A to mě tak dostalo, že jsem z toho docela dlouho vzpamatovávala.
Ale na filmy duši hladící se dívám raději.
Hádejte na co se budeme dnes dívat, před zítřejším letem do Říma ?
Ano správně na Prázdniny v Římě. S okouzlující Audrey Hepburn a charismatickým Gregory Peckem.
Míša z Plzně
Ten film je opravdu nádherný, autorům se velice povedl a všechny pozdější předělávky mu nesahají ani po kolena.
Když už nevím kudy kam, tak si pouštím Fantoma Morrisvillu. 🙂
Míšo moc si to užij a foť! (inlove)
Víš co, dokud je tam katarze, tak pro mě zatím ještě dobrý.
Ale zase mám období, kdy nedávám třeba dojemný písničky.
Souhlas. Největší lump je autor, který nenechá diváka projít katarzí.
Dede, máš pravdu, člověku velmi změní optiku právě to, že má děti, pozoruji to na sobě taky.
Víš, on si pak člověk bere moc věcí osobně… co kdyby se tohle stalo mě, mojí rodině? A když je film navíc dobrej (dobře napsanej i natočenej), tak ten vliv je prostě moc silnej…
Ale to je správně, teda u těch dobrých, ne u krváků s hlavama padajícíma do prvních řad (zdravíme Toru!). Protože někomu jinýmu se třeba právě tak škaredá věc děje. Když před tím budeš zavírat oči, tak potom budeš bezmocná – například když se to bude dít tvojí kamarádce a ona bude volat o pomoc, tak ji seřveš, že má držet hubu a nerušit tě v tvém poklidném růžovém spánku… a nepochopíš hloubku její bezmoci a možná ji svou reakcí doženeš do ještě horších stavů… a vůbec ti nedojde, žes pro svou pohodlnost právě zabila známého člověka.
Vím, že *ty* to neuděláš, JJ taky ne… ale chápeš, jak to myslím?
Je to jako tvářit se, že krev a smrt neexistují – existují a přijdou a člověk se s nimi pak neumí vyrovnat.
Proto podle mě tyhle – ty dobré! – filmy a knížky existují, aby si člověk mohl tyhle emoce prožít „v bezpečí“, aby ho pak nepřekvapily, když je to doopravdy.
Protože zlu se nevyhneš, když se před ním budeš schovávat…
Jooo, výstižně napsáno: Prožít si emoce v „bezpečí“ aby ho pak nepřekvapily, když je to doopravdy …. Ano také v tom
vidím smysl dobrých filmů.