Včerejšek nebyl jednoduchý – malého Patrika od předcházející noci pobolívalo bříško, přes den nespal, a jak šel den, stával se víc a víc kvilíkem. Když dojel v podvečer Andy domů, zůstala jsem do koupání, ale pak popadla psy a rozjela se na Zvičinu. Prostě jsem cítila, že se potřebuju seřídit:))
Bylo skoro osm večer, když jsem zaparkovala na samém vrcholu u Raisovy chaty. Nikde nikdo, s tím jsem ostatně počítala. Nasadila jsem holkám postroje, protože louky na vršku nebyly posekané, takže jsem čekala, že budeme muset jít přes les – a tam opravdu nevěřím, že nezdrhnou. Sama jsem si připnula pás, omotala se běhacíma vodítkama a vyrazily jsme kousek dolů, ke sjezdovce na severní straně kopce.
Ale čekalo nás milé překvapení – sjezdovka byla posekaná, v řádcích tu leželo seno. Hurá! Nemusím do lesa, nemusím psice vázat – stačí najít pár klacků a zacvičíme si všechny tři. A tak jsem učinila. Metala jsem klacky, holky běhaly každá pro svůj, občas podváděly a kradly si je navzájem, prostě pohoda.
Pak jsem se na chvilku zastavila a rozhlédla. Na západě vyrýsovaly poslední paprsky slunce zubatou siluetu Českého středohoří zakončenou pyšnou špičkou Ještědu. Na severu se takřka na dosah ruky tyčily a rozpínaly Krkonoše, jasně viditelné pod oblačnou oblohou. Vzduch by sladce voněl senem, kdyby dole ve vesnici někdo zrovna jiné seno nepálil.
Ale ani rozptylující se kotouče bílého dýmu mi nedokázaly zkazit pocit, že svět se ke mě zase natočil tou správnou stranou. Byla to chvíle čisté radosti, obyčejné spokojenosti, na kterou pro ten okamžik nedosáhly žádné z číhajících starostí. Psice byly nadšené, že mě mají na chvíli zase jen pro sebe, a já si užívala jejich společnost a chladivý dech krajiny, kterou mám vepsanou v srdci.
A znovu jsem si uvědomila, že když si lidé přejí štěstí, zdraví a úspěchy, tak mají pravdu, jsou to důležité věci! Ale co si budeme říkat, jsou vzácné. Je skvělé, když to všechno (nebo aspoň něco z toho:)) máme, ale život bych na tom radši nestavěla. Řekla bych, že celkovou spokojenost mnohem víc ovlivňuje schopnost člověka denně si nacházet nějaké ty čisté radosti, které potěší srdce a osvěží unavenou mysl.
Oproti abstraktnímu štěstí, ne vždy zaručenému zdraví a občas opravdu těžko dosažitelným (ostatně i definovatelným) úspěchům mají tu výhodu, že se dají najít v našem okolí, bývají dostupné a jediné, co potřebujeme, je trocha dobré vůle vzepřít se všednodennímu tlaku a tu chvilku radosti si najít a užít.
A tak se dnes ptám – kde čerpáte svoje čisté radosti vy? Jaké místo nebo činnost zrovna vás nabíjí pozitivní energií tak, abyste dokázali lépe čelit světu?
Poznámka: fotky jsou opět focené jen mobilem, takže prosím omluvte jejich sníženou kvalitu…
My si opravdu budeme muset z vršku na vršek zamávat (inlove)
Kdysi mi jedna paní učitelka do památníku vepsala větu:
„Můžeme prožít nejšťastnější den, aniž k tomu potřebujeme víc než modrou oblohu a zeleň přírody“.
Mockrát jsem si na to vzpomněla – pár takových dnů se mi v životě podařilo, i když opravdu jen pár. A zaplaťpánbůh za ně!
mezi moje ,,čisté radosti“ patřila před pár lety trilogie od Josefa Šmída Čisté radosti mého života. Neříkám, že ji dneska znovu nepřečtu když nemám nic jiného po ruce /podle nálady/. Ale už jsou zase jiné knihy na pořadu. Je to trochu jiné téma.
Není, Maruško – já mám ten termín od něj a ty knížky miluju 🙂 (wave)
Včera jsem byla s vnučkou a synem v Teplicích n/B. Byli jsme v aragonitových jeskyních pak jsme seděli na vyhlídce a zírali na moji milovanou řeku Bečvu. V podstatě miluji všechny řeky. Byli jsme ztišení a rozuměli jsme si beze slov. Pak synátor procitl a povídá, mami u nás je tak krásně a my jsme ještě na tolika místech nebyli. Tak se na ty čisté radosti těším a počítám k nim i prozumění si se zvířaty a vůbec s přírodou. Proto jdu za chvíli se psy do oplocenky, jsou tam krásně vzrostlé listnáče a udělala jsem si tam sedací a čumící koutek se starožitnými kvítky, je tam hledík, orlíček, floxy,hřebíček ale taky levandule a další moje vymyšleniny,půlkuláč-lavička, položený na kamenech a tam budu než se smrkne.
Jenny, tys to krásně shrnula… porozumění se synem, se zvířaty, voda, i tvůj koutek se stromy a květinami. jsi šťastná žena a to proto, že si i v tom svém hektickém životě naplněném službou vaším obyvatelům umíš najít klid, krásu a naplnění (inlove) (Hm, možná proto tu službu vydržíš:))
Dede, díky za ta krásná slova.(inlove)
Po poněkud časově hektickém týdnu a denního ježdění do dopravních špiček po Brně (envy) , jsem si dnes ráno udělala radost a jely jsme s Ajvi po okolních lesích, já na kole ona pěšky 😉 . Spokojené jsme obě! Byla to nádhera. Asi proto že bylo brzo (než začne vedro), tak nikde nikdo i na turistických trasách.
Alex, to ježdění na kole s Ajvi – od baráku a na volno, v těch vašich lesích, to je něco, co ti opravdu zá… přávidím:)) než já se budu moct na Ari spolehnout, tak už nejspíš to kolo neušlapu (chuckle)
Tak se ráda přidám-baterky dobíjím se Sisskou a hlavne v přírodě-na zahradě,v lese,kdekoliv.
Ale včera večer jsem jela z Věšína a protože při řízení nemám moc času kochat se přírodními krásami,vnímala jsem okolí čichem.To vám byla nádhera-čerstvě posečená louka,voňavý les,tam zase seno,pasoucí se krávy,vůně pokáceného dřeva a hlavně vůně léta.Byla to nádhera.
Krásnou neděli všem.
Máš pravdu Myško, letošní jaro nádherně voní… 🙂 a chudáci alergici! (chuckle) U nás teď kvete černý bez a to je tedy síla, ze které slzí oči i mě. A začala senoseč, tráva je mi většinou vysoká až po ramena, v horku krásně prosychá a usilovně voní 🙂
Mávám k Pejřimovu! (inlove)
🙂 Krásně napsané. Ano, taky dobíjím baterky v přírodě. Dokud jsme bydleli na sídlišti v paneláku a dobíjet se dalo jen o víkendech, byla jsem psychicky dost nevyrovnaná. Teď je všechno jednodušší, protože stačí vyběhnout za humna 🙂 . Kromě toho mám strašně ráda pozorování slepic na zahradě, jak hrabou a zobou a popelí se…
Ivano, kde kdo z nás se raduje ze psí a kočičí společnosti… ale mě se líbí, že ty máš navíc i ty slepice a křečky! Pro radost, koukání, studim, zábavu. Taky krásnej pohled na svět (wave)
Dede, ad1) na mobil, jsou fotky bezva. Jak Středohoří ozářené sluncem, tak Krkonoše skrývající se pod oblačností. Dýchá z nich atmosféra, kterou popisuješ. Ad 2) já se nabíjím a čerpám kapky štěstí a pohody v přírodě, pod stromy, na výhledech, u čisté vody ať tekoucí nebo stojaté. A také u zvířat. Opřít se o ohradu a koukat na stádo koní, krav, nebo ovcí a sledovat jejich vzájemnou komunikaci ve stádu. Chvíle klidu, pachů, vůní, pohody (h) .
Krásně jsi to, milá Alex napsala. Ještě k těm stádům – oni umějí ti přežvýkavci ten klid krásně přenášet, co? 🙂
Jinak soused má k ovci s dvoubarebnou hlavou ještě krásného malého beránka a ten neumí ovcovsky! Zcela jasně říká Mééé! místo Bééé!
Leda by to bylo nářečí (chuckle)
V bezdetnych letech jsme chodivali po horach. Vzpominam si na prvni ohromeni a radost pri pohledu na ne pri navsteve Dachsteinu hned po otevreni hranic. Z posledni doby si rada prehravam vzpominku na tandemovy let v Alpach, kdy par metru od nas nekolik minut leteli velci dravi ptaci. Nebo na vychazku kolem Spreewaldskych kanalu, kam si k nam prisla posedet liska. Aktualne zazivam pocit cire radosti a pohody vzdy, kdyz k nam do postele rano nabehnou deti…
Uz je malemu lepe? Hezky vikend preji. E.S.
Vážně jste lítali? A s dravými ptáky? Úžasné! Nedivím se, že vzpomínáš. A cesty kolem vody mají taky hodně co do sebe… tady u nás moc vody není, o to víc jsem si už¨ívala v Norsku – jak fjord, tak jezera. Sedět a koukat na vodu… to je krása.
Patrikovi je líp, ale ještě to není úplně ono. Hloupé je, že nemůžeme přijít na to, z čeho mu to něco bylo, tak má radši opatrnou dietku 🙂
přemýšlím čím si dobíjím baterky?? asi záleží jak a z čeho jsem vybitá:) někdy vezmu jen Frogáška a jdeme se pomalu projít, už daleko nedojde ale je rád, že se mnou sám.
Jak tu byla babča tak mi stačila v pondělí vychajda s kočárkem se smečkou a hned bylo líp.
Většinu je pro mě relax česání kožíšků – to se ovšem neshodnu s česaným objektem, oni mojí vášeň pro česání nesdílí ale mají smůlu 🙂
a takový čtvereček čokolády taky dokáže divy
na procházce se kochám, bydlíme tu už 4 roky ale stále se kochám a rozhlížím jak poprvé 🙂
Procházky se smečkou nebo s frogáškem zvlášť chápu (inlove) – to česání už míň (chuckle)
U nás je česací hlavně Berry (jen pod břichem už má chlupy dlouhé 14 cm!) a nenávidí to. Možná i proto já ten vyčerpávající boj taky taky nemám v oblibě 😛
Lady Melánie si česání užívá, protože je to dotyková aktivita. Už pochopila, že když mi přitom naleze na klín a nalepí se, tak to nebude vono, a teď se teda chová jako správná dáma u kadeřníka: nastavuje tu zádečka, tu hlavičku, tu bříško, tu packy. Posledních asi 14 dnů se naučila plesknout sebou na bok, natáhnout celou lejdynu a slastně držet. Tiše doufám, že totéž naučí i dlouhosrstý štěně.
Penuška se česala zoufale nerada, ale ona to nepotřebovala, měla chlupy tak krátký, že nebylo proč ji česat.
Rikča se nebránila, ale taková slast, jako je to pro naši lejdy, to pro ni teda nebyla.
Asi máme s lejdynou štěstí – já ráda češu, ona se ráda češe. 🙂 A když to provozujem tak dvakrát za den, tak ani nemáme chlupatej bejvák – teda tak moc chlupatej…
Procházka je opravdu velmi prima. V mém případě hlavně procházka BEZ DĚTÍ! Tuhle jsme se procházeli s manželem. Nechali jsme doma spící děti a šli se projít. Bylo to naprosto úžasné, ale přece jen to trošku rušila nervozita, co doma. Dojít na Vyšehrad je tu jedna z logických procházek, ale teď už je plná turistická sezona, takže i v 11 večer (ano i v takové hodiny se jdu někdy jen tak projít, ono to mnohdy jindy nejde) je tam neuvěřitelně živo. Tuhle jsme tam byly s Rysinkou dopoledne a ztrácela se mi v davu. Takže tak uplně užívací a dobíjecí místo to v sezoně není. To spíš dojít na Veslařský ostrov, sednout na břeh a koukat na vodu.
Ale uplně nejvíc jsem si za poslední rok odpočinula na kurzu šití patchworku. Dva dny za sebou celý den bez rodiny (je na noc domu) a při tvůrčí práci. Jela jsem na to ještě 14 dní. Byla jsem z toho neuvěřitelně nadšená a spokojená a tak vůbec.
ANO, milá Karakal! Procházky s dětmi mají své kouzlo (asi jako se štěňaty:)), ale klid mysli na nich jaksi nenajdeš (chuckle)
Na Vyšehradě jsem nebyla už celé věky, musím to někdy napravit. A na Veslařský ostrov jsem kdysi chodila malovat… Máš kolem sebe taky moc hezky 🙂
Včera v noci byly krásné hvězdy a půl měsíce svítilo jako … no jako půl měsíce 😀
A teď svítí sluníčko 🙂
Plíženec je vzdušné znamení ?
😀
Měsíc a hvězdy jsem obdivovala z první ruky, an jsem šla spát o půl druhé ráno a u nás zhasíná veřejné osvětlení už v jedenáct (chuckle)
Zbytku, obávám se, ani po kafi nerozumím (blush)
Pokud je mimi plížencem (což je (rofl) ) tak je narozený na Mistra Jana Husa a tedy je Rak. A jaké je rak vlastně znamení nějak vůbec nevím.
Eh, ťapání po tabletu je vysilující a mnohdy pro souboj se šmatací klávesnicí zakracuju myšlenku až za hranici srozumitelnosti. To jsou ty nápovědy 😀
Těší mě čistá obloha od obzoru k obzoru. Otevřená plná slunce nebo hvězd.
Napadlo mě, jestli blíženec (to jako já 😉 , není vzdušné znamení, právě pro tu fascinaci otevřeným obzorem. Asi by se mi těžko žilo v lese. Pořád bych se musela koukat za sebe 😀
Plíženec fakt je vzduch (zdravím spoluplíženku!) a Rak je voda.
A procházka pro radost je totální lahoda. Na to má člověk psa – aby měl výmluvu, když se mu, člověkovi, chce ven. 🙂
Plíženkyně milé, zdravím vás! I já se plížím či blížím. Ale otevřené plochy ráda nemám, chci být za něčím schovaná. Čistý vzduch moc potřebuji. V tom případě bydlím na úplně blbým místě.
Jak jsem stále vyčerpaná tak nemám ani síly uvolnit se a načerpat energii. Jen lapám po dechu. :O
Doplnila jsem fotogafie Garyka na rajče. Od té doby jsem nefotografovala a tak jsem se vlastně fotit nikdy nenaučila.
http://gothenburg.rajce.idnes.cz/Garyk
Dede, paradoxně se jdu projít na hřbitov a je jedno jestli na ten lidský nebo zvířecí..je tam klid, pochodím si,pomedituju a odcházím s klidem v sobě.. pokud je blízko les, jdu do lesa. A kdyby nic nebylo-skvělý dobíječi energie a přenašeči klidu,jsou kočky…. (sun)
Sharko, to není paradoxní… taky mám ráda hřbitovy, mají svůj klid a když jsi vnímavá, je to velmi tak zvláštně naplňující (Hm, to zní ale divně, co? Ale ty asi chápeš:)) Vyrůstala jsem u Olšanských hřbitovů a tak nějak jsem na ně v dobrém zvyklá, či jak to nazvat 🙂
Jo a o účinku koček vím (inlove)
Jsem ráda, že si rozumíme….ano, je to naplňující… (rose1)
Taky mne nektere hrbitovy uklidnuji – zduraznuji nektere. Treba v Americe stare hrbitovy z kolonialnich dob,v CR nektere vesnicke hrbituvky.
Víte DEDE, jak já vám rozumím. Takové zážitky si ukládám do duše. A když je nejhůře, tak si je vyvolám.
Např. sedíme na Vyšehradě na tamním hřbitově. Všechno kvete a ptáci zpívají jak zjednaní. Je tam klid a pohoda.
Před chvíli jsem na hrob Boženy Němcové a Jana Nerudy položila květinu. A přemýšlím o jejich životě. Nebyl jednuduchý ani u jednoho.
Na dovolené se občas zastavím a kochám se životem kolem. A snažím se uložit tuto chvíli do paměti.
Ale stačí i podvečerní pohoda s manželem na balkoně se skleničkou výborného vína.
Cíleně si a manželem tychle chvilky vytváříme.
A když není zrovna nejlépe, tak pomohou vzpomínky na ně.
Míša z Plzně
P.S. Doufám, že Patričkovi je už dobře.
Milá Míšo, jste s mužem ve vytváření čistých radostí na vysoké úrovni 🙂 a věřím, že je to ve vašem společném životě znát (wave)
Chvíle čisté radosti nacházím za vsí- v polích a vinohradech. Obvykle jsme tam se psy sama, koukám, kde co kvete a kde co roste, psice ňufají v trávě- no, případně se v něčem válí nebo něco brodí, ale to mi obvykle vadí, až je sprchuju 🙂 Chvíli čisté radosti jsem zažila onehdy, když jsem došla na pole za tratí- a tam rozkvétá mák. Bílé máky jsou na okrajích pole lemované červenými vlčími máky. Spousta bílých a červených teček na různě zelené- vypadalo to jako impresionistický obraz. Byl navečer, sluníčko klesalo a já jsme nemusela řešit žádné problémy. Netrvalo to dlouho, ale stálo to za to.
Matyldo, to musel být nádhernej makovej obraz! Já vídám máky na kraji obilných polí a taky mě ta krása vždycky chytí nepřipravenou:))
Nejlepší je, že ono doporučené „zastavení se v čase“ my, psí lidé, děláme při chůzi – sledujeme chlupatce, přírodu kolem a mysl se od problémů čistí relativně snadno, zvlášť když se chlupatec rozhodne páchat alotria. Pak si kolikrát ceé desítky minut na jiné problémy ani nevzpomeneme! (chuckle)
Takové rozhledy miluju, holky psí byly úžasné. My tady vidíme jen do lesa nebo na nebe, jsme prostě c dolíku. A proto když přijedu někam na kopec tak se nemohu nabažit pohledu po okolí. Mám takové místo kam také chodíme, nebo spíš vyjedeme na procházku. Je vidět můj milovaný Ještěd, pokračuje to ještědským hřebenem k Jizerkám až Krkonoše, potom Kozákov a Český ráj i Humprecht při dobré viditelnosti. Na jihozápadě vrcholky Bezdězu a Ralsko. Je to úžasný pohled hlavně při zapadajícím slunci. Většinou mám u sebe jen mobil a tak focení-nic moc.
Jsem se rozepsala, ale já svůj kraj opravdu miluju.
Doufám, že Patričkovi je už lépe a vrátil se mu rošťácký úsměv do tvářičky.
Maruško, jednou vyjedeme každá na svůj kopec v jednu chvíli a přes ty milované hory a kopce si zamáváme – vždyť se vlastně díváme na stejné panoráma, jen z opačných stran 🙂 Já tak nevidím Jizerky, ale když popojdu po sjezdovce dolů pod hranu lesa, vidím vpravo Orlické hory… Je krásná, ta naše země, co? (inlove)