Blíží se půlnoc a všichni v Domě se pomalu chystají do postele. Najednou se ozve dětský pláč a každou vteřinou sílí. Andy je okamžitě v pokojíčku u malého, a snaží se ho utišit. Marně. Beru ho do náruče a cítím, jak má tělíčko napjaté, křičí ze všech sil… a přitom spí. Noční můra. V necelých jedenácti měsících.
Takže jsme ho museli nejdřív probudit – a moc to nešlo, pak uklidnit, pak mu dát napít a pak se ho teprve pokusit znovu uspat. A mě napadlo: co se vlastně kojenci může zdát tak strašného? Na to mi Andy říkal, že měl dojem, že se Patrikovi zdály sny už jako novorozeňátku.
Zkoušela jsem si vzpomenout, jak to bylo s mými dětmi (na svoje případné kojenecké sny si fakt nepamatuju). U maličkých nevím – novorozeňata brečívají z tolika různých důvodů! Vždyť je to vlastně jejich jediný komunikační kanál směrem k neznámému světu.
Později míval často noční můry právě Andy – obvykle to bylo po aktivních dnech plných zážitků. Přestaly ze dne na den, když jsme si pořídili jezevčíka Maxe – jak usínal se psem, nikdy noční můra nepřišla a stačily na to čtyři večery za sebou, Jenže to mu už byly čtyři a pochopil, když jsem mu vážně vysvětila, že ho pes pohlídá a žádné špatné sny k němu nepustí:))
Později jsem se dívala na Patrikovu klidnou spící tvářičku, na pěstičky volně položené u hlavy a přemýšlela, jak si s námi mozek umí ošklivě hrát, že straší i vymazlená miminka.
A tak se dnes ptám – máte nějaké ponětí, v jakém věku se vám začaly zdát sny? Tedy spíš odkdy jste si je začali uvědomovat či později pamatovat? A máte nějakou noční můru, na kterou nemůžete zapomenout, byť třeba z dospělého pohledu vlastně ani tak strašná nebyla?
Pojďme si dnes povídat o snech…
Tak tohle je splnění mého krásného snu:)) Jinak si všimněte, jak malý kouká po Ari – je „barvista“, prý bílej pejsek je mnohem lepší než černej…:))
Ďakujem,od profíka pochvala teší dvojnásobne
Verenko, přečetla jsem si na hadech tvůj článek a musím ocenit tvůj styl (rofl) Starká s kosou, cos nevěděla, jestli jde na sena nebo na člověka mě fakt dostala:)))
Mívám dokonce i jeden „dějový“ sen. Je barevný, quadro, podrobný…a opakuje se mi tak jednou za měsíc až dva…a už to bylo tolikrát že si pamatuju prostě všechno…obrazy, slova, celé věty, pocity….a docela mně štve, nemám ho rád, je tísnivý.
Tedy Pů, takhle přímo realistické sny jsem nikdy nezažila (tedy ty, které si částečně pamatuji). Já ve snu dokonce ani nevidím tváře – tedy přesně vím, kdo ta osoba je, ale nemá tvář (shake). Nejvíce mě na snech štve to, že třeba s maminkou mluvím anglicky i když sen se odehrává doma v Praze !!!! No jak si pak má člověk uchovat svoji mateřtinu, když i s rodnou matkou mluví cizím jazykem ???
Tak mamince vynadej, že na Tebe má mluvit česky. :o)))
No vídíš Pů, tohle mě mohlo napadnout dříve, třeba by to tenkrát pomohlo 🙂 Teď už je maminka přes tři roky za Duhou, nějak se mi od té doby ze snů vytratila, nevím proč a mě to docela mrzí. Asi má teď moc práce s dohlížením na svoji pozemskou dceru a na anglickou konverzaci v jejích snech už nemá čas. 🙂 (inlove)
Já cizojazyčné sny nemám…někdy dokonce v nich nepadne ani slovo a s ostatními entitami ve snu se dorozumívám tak nějak že „vím“ co chtějí.
Anglické sny jsou nejhorší. Byla jsem v lázních a byla mi doporučena kyslíková terapie- člověk v podstatě inhaluje kyslík. Než jsem jela, musela jsem dokončit knížku a kmitala jsem jak fretka. Ve chvíli, kdy jsem ulehla ku kyslíkové terapii, se mi v hlavě spustil anglický ohňostroj. Ze všech stran se na mě sypaly anglické věty, měla jsem snahu se hádat…. ale další terapie už byla bez angličtiny 🙂
Páni Matyldo, třeba to bylo součást kyslíkového „čištění mozku“ – taky terapie, ne? (chuckle)
Maričko, já taky mívám sny v angličtině a jsou rozčilující tím, že ve snu mi to jde tak dobře, jak ve skutečnosti jen zcela výjimečně (chuckle)
Když mají malé děti (ale i zvířata) noční můry, je to vždycky smutný pohled. Třeba u útulkových zvířat (malých i velkých) si člověk představuje, čím chudáčci asi prošli, ale u malých vymazlených dětiček je to opravdu záhada. Myslíte, že je třeba možné, aby se jim už ve vývojovém stádiu (tedy v matčině bříšku) do mozečku zapsaly nějaké zážitky maminek a miminka na to I po narození reagovala. Co když třeba proto někdy miminka maminku ještě před narozením vehementně kopou – prožívají její sny? Asi bláznivá úvaha, což?
Jaké sny jsem měla v dětství si nepamatuji a nepamatuji se, že by mi maminka někdy vyprávěla, že jsem jimi trpěla. Ale pamatuji se, že jsem se občas v noci počůrala i ve věku, kdy už to dávno nemělo být a měla jsem být schopná umět se „tlakem“ sama probudit. Co já vím, možná to bylo spojené s mými sny. Však mě ještě dneska dokáže pocit „že musím“ probudit, prostě se mi nutkání protkne nějak do snu – a zatím jsem to vždy stihla. Můj bratr zase měl v dětství u postele (když už nespal v dětské postýlce) určitou dobu přistavenou židli, protože z postele padal. I to mohl byl důsledek divokých snů, když s sebou tak mlel. Dnes si sny pamatuji (někdy) do té doby, než otevřu oči, pak sen „uletí na řasách“ a já si už nevzpomenu na nic. Říká se, že tvrdý spánek je zdravý, protože si odpočine nejen tělo, ale i mozek. Jenže právě v tvrdém spánku se zdají sny, ne? Tak jak si pak může chudák mozek odpočinou, když „pracuje“ i v noci.
A jistě pamatujete na film „Kdo chce zabít Jessi“ 🙂
Dede, krásná fotka dvou psíc sfing, jak hlídají „panovníka na trůnu“.
Hm, Maričko, záchodové sny jsou zákeřné – u mě to znamená, že ve snu hledám záchod a on mi obvykle růzým způsobem uniká (častý způsob je buď moje neschopnost ho najít nebo jeho mizející stěny, jakmile ho najdu:)) a já se děsím toho, jak by to v realitě dopadlo, kdybych jednou ve snu ten záchod našla a použila… (wasntme)
Jako v tom vtipu: Pacient: Pane doktore, mám problém, v noci se pomočuji, protože vždy přijde krásná víla a říká mi: Vyčůrej se, ať se spolu můžeme pomilovat. Co s tím? Doktor: to je jednoduché, řekněte jí, že už jste byl a zítra mi přijďte říci, jak jste dopadl.
Druhý den:
Pane doktore, to teda byla rada za všechny peníze!
No co, přišla víla?
Přišla.
Řeklo jste jí, že už jste byl?
Řekl!
A co ona?
Zeptala se, jestli bych se tedy nechtěl vys..t!
Kdy jsem měla první sny si vůbec nevybavuji. Ale sním od dětství, barevně a se stereo zvukem. Prostě paráda, když je to příjemné snění, hrůza, když jde o nějaký horor. Sny si někdy pamatuji to je potom vyprávím manželovi, nebo si je nepamatuji. Jak kdy, asi jak se vyspím 🙂 .
Patrik má bezva dvě chůvy!!!
Milá Alex, Ariberry bych chůvami nenazvala, ale sranda s nimi a s Patrikem už je. Ari je takové mazlivé lízátko, takže její snahou je pravidelně si mimi kontrolovat a přitom si olíznout tu část jeho anatomie, na kterou zrovna dosáhne – nejradši samozřejmě jeho nos nebo tvářičky:)) Patrik ji miluje a Ari tak slouží jako skvělá návnada, pokud malého potřebuju někam nasměrovat:))
Ale vnímá i Berry, byť bych to do dnešného odpoledne připouštěla jen váhavě. Ale byli jsme zase venku, malej na kočárku, holky vetšinou na volno. On se po nich strašně rád dívá (hlavně, když si holky hrají na vraždy, to je prý to správné tóčo:)) a dnes, když se Berry začuchala, začal vykřikovat, otáčel se v kočárku a všemožně mi dával najevo, že nejsme kompletní (chuckle)
Neumí vědomě počítat do dvou ani rozeznávat barvy, ale dobře ví, kolik a jakých psů patří k jeho kočárku 😛
Muj nejstarsi sen je barevny. Po jasne zelene louce, kde se prohani vitr a ohyba travu, bezi tygr. Je veliky, preveliky, jasne oranzovo cerveno cerny a na srsti mu plapola ohen. Jak tygr skace, pohybuji se plameny ohne stejne jako ta trava na louce. Vsechny barvy byly a ve vzpominkach porad jsou velice intenzivni. K tomuto snu se poji vzpominka, ze pry sny nikdy nikdy nikdy nejsou barevne…
Moje starsi dcera povazovala od narozeni spani za ztratu casu. Jestli byla tak casto vzhuru kvuli nocnim muram, to netusim. Kdyz je obe v noci odkopane prikryvam, vetsinou neco zamumlaji. Nekdy dokonce cesky :)).
Kocour lezi velice rad na nasem vsemi moznymi lejstry preplnenem pracovnim stole. Nekdy se stane, ze ze sna zacne packama hrabat tak zbesile, ze mi papiry na stole rozhazi. Vetsinou ale jen poskubava vousy a packami, nekdy do toho pomnoukava. Asi honi po zahrade veverky a spacky i ve snu.
Já mám všechny sny barevné – nevím, kde ta pověra vzala:))
A ten tvůj, s tygrem… ten mohl být krásnej – a děsivej zároveň! (wave)
Ari sa smeje!!Spomínam si,že sestrine deti mávali tiež nočné múry-alebo zlé sny v období okolo roka-vždy to bolo po dennej novej aktivite/výlet,zvieratká,ohýbajúce sa vetvy na stromoch…/
Ja mávam sny/jasne/ ale v kľudovom období príjemné,ráno si dej nepamätám-len dobrý pocit.V zlých obdobiach mávam sny hrozivé,často,že ma idú zabiť.psychológ mi povedal,že nikdy sen nekončí zabitím snívajúceho,a tak som kľudná aj v sne zrazu viem/keď sa to blíži do finále/,že ma nezabijú.A ukľudní ma to.
To je zajímavé trvzení – toho psychologa. A možná na tom něco bude, protože v mnoha mých snech se mě nekdo zabít snažil, ale opravdu se to zatím nepovedlo:))
Já měla dnes nový druh noční můry: poprvé od doby, co jsem na mateřské, jsem dnes v noci „byla v práci.“ Dost zmateně jsem tam pobíhala a nevěděla, která bije. Což by ještě nebylo nejhorší, byl to napřed jen zástup za nějakou dovolenou. Jenže pak mi šéf dost jasně vysvětlil, že už tam prostě zůstávám. Postupně mi docházelo, že vůbec nemám vyřešeno, co s dítkem. A že ještě zdaleka nechci nechávat ji převážně v péči někoho jiného. Jo, vstala jsem pak ke řvoucímu potomkovi docela ráda 😀
Pavčo, taky jsem mívala takové sny… to jde s dětmi. Co se ti narodí, tak nejbližsších nejmíň deset dvanáct let máš tuhle obavu v podvědomí vždycky… 😛
Najhorší sen čo sa mi sníval bol, že som celkom nahá na výročnom jarmarku. 🙁 .
Verili by ste, že aj zvieratám sa sníva?!?
Najlepší bol náš starý kocúr. Ten v spánku behal a lovil a všetko „komentoval“. Bolo to veľmi milé 🙂 .
Ano, všichni mí psi ze spánku štěkají, vrčí a strašně melou nohama.
Když Melly truchlila, tak ze sna kňučela. V té lepší době, kdy *už* začala mít znovu sny.
Asi před 14 dny začala ve snu znovu štěkat, vrčet a běhat.
Yetti, nahaté sny patří co do nepříjemnosti hned k těm záchodovým, řekla bych (chuckle)
Tak to ani náhodou! Neznám krásnější sen, než pláž tichomořského ostrova s nahatými Polynézankami a k tomu příslušná něžná hudba! Chlapi, co vy na to? (Ženské tohle nikdy nepochopí – v lepším případě, v horším se začnou za strašného řevu ohánět kuchyňským vybavením).
Sny,to je kapitola mého života tak na knihu o několika dílech. Od dětství prožívám ve snech další život,sny mám ledas jaké, od lítacích, přes horory,po krásné barevné i na pokračování. Tolik jsem o tom přemýšlela, jak si tělo pěkně či nepříjemně hoví v posteli a mozek šrotuje jako zapnutý PC, bez ohledu na to co chceme. Jsou i sny řízené ale s tím je nutno pracovat. Věštecké jsou fakt někdy za trest.Taky jsem ve snu prožila operaci srdce a kdybyste věděli kdo mne operoval ani byste nespali.Sny pracovní, kdy v noci opravuji spisy, či denní činy a budím se nadřená jako úň, taky nic moc.Naštěstí jsou i sny velmi příjemné, kdy se třebas potkávám a jsem štíhlá :)),nebo cestuji a poznávám různá místa a pak mám in natura de ja vu.
Milá Dede, tohle je výživné téma, díky.
Milá Jenny, ty toho za dne stíháš aspoň za dva lidi tak se nediv, že i v snech máš přeplněno (chuckle)
Ale líbí se mi tvoje vlaštovkové lítání, já takovou lehkost ve snu obvykle postrádám 🙂
Zajímavé sny měla Kaška teď před maturitou- zdálo se jí třeba o atlasové vazbě látky 🙂
Já jsem mívala noční můry o tom, jak nás můj muž stěhuje do některého z předchozích bytů s odůvodněním, že nám to bude stačit (obvykle je to ten první, nejmenší pavlačák a je ve stavu, v jakém jsme ho tehdy převzali). Přestal mě ve snu stěhovat až asi dva roky po přestěhování na vesnici, takže by to tady mohlo být definitivní.
Noční můry míval Kuba jako asi rok a půl starý dost děsné- když nám to pak dovedl popovídat, viděl prý ve snu vojáka. V tom bytě, kde jsme tehdy bydleli, žila za války stará německá učitelka hudby a moc se bála fronty. Prý jí vojáci nic neuděllai, jen ohrnuli nos, že je to starucha. Ale ona přesto spáchala v tom bytě sebevraždu. Otázka je, co se tam doopravdy stalo a proč tam toho vojáka Kuba vídal. trvalo to asi do tří let, pak ten sen zmizel.
Matyldo, to s tim Kubou a vojakem mi pripomina nas stary byt nad lekarnou. Tam to nebylo ani tak o snech, tam fakt strasilo. A to nerikam jen ja, bosorka. Kazdy, kdo tam byl, to slysel – sedm clenu rodiny a navstevy. To bylo asi takovych pet fenomenu – zvuky, ktere proste racionale nevysvetlis. Osobu jako takovou jsme nevideli, ale slyseli jsme treba kroky v jednom pokoji. Od dveri k oknu a zpatky – pomale kroky, v noci, sem a tam. A jine a jine veci – to by bylo na delsi psani. Ani nam to nejak nevadilo, akorat muj bratr, kdyz byl maly, tak se bal, kdyz v pokoji, kde jsme spali, se ozyvalo v noci dost hlasite tukani do zdi. A rikalo se na vesnici, ze ve 30. letech minuleho stoleti tam lekarnik bud spachal sebevrazdu nebo zemrel za podivnych okolnosti. Nasi se nikdy presne nedopatrali, co presne se tam stalo, protoze lekarnik na tu apatyku prisel ze zdaleka a za dva mesice byl po smrti. Toz tak…
z dětství si sny nepamatuju, dneska se mi semtam něco zdá, většinou před nějakou „echt“ akcí a výsledek je ve snu je vždy katastrofa 🙂
Oli spinká klidně ale přece jen už párkrát se spaní zakňoural nebo rozhodil packy, mamka vyskočila, dítě a spánek zachránila 🙂
taky sleduju jestli se dívá po psech, zatím jednou zaosřil Nasťu a to se na ni díval s otevřenou pusinkou ale asi už si zvykl na jejich „hmotu“ – nevím jak to napsat, když ho mám u sebe a oni se nahrnou všeci k nám tak už neplače, ze začátku plakal….
Moje mládě spí docela špatně, takže vyskakuju a zachraňuju celkem často. I když – a nechci to zakřiknout – poslední dobou je to lepší.
To, co popisuje Dede, se u nás dělo někdy cca kolem toho desátého měsíce: prý přebytek zážitků, které musí ta malá hlavička v noci zpracovat a někdy to nestíhá. Ale kdo ví…
První sny, na které si pamatuju, se mi zdávaly až tak okolo 7-8 let. Běžela jsem do kopce a pak chvíli po vrcholu a pak jsem skočila a letěla. Dodnes si pamatuju to chvění v žaludku při tom letu.
Noční můry jsem nemívala, ale maminka mi říkala, že jsem mluvila ze spaní. A když se mě zeptala, tak jsem jí odpovídala.
Moje děti na noční můry netrpěli.
Míša z Plzně
Lítací sny někdy mívám, ne často, ale jsou. Mám je moc rád i když obsahují znepokojivý prvek v tom smyslu že si musím VĚŘIT že umím lítat, jakkoliv je to absurdní. Pokud si věřit přestanu a do hlavy se mi vkrade jen náznak myšlenky že toto přece není možné…spadnu a zabiju se. Ale pokud toto překonám, lítám jak orel. Mám tyhle sny moc rád.
Míšo a Pů, taky ráda lítám! A taky si musím věřit, jinak to nefunguje. Takže takový sen je zpola blaho a zpola hrůza, protože nikdy nevím, jak dlouho si vydržím věřit (chuckle)
To já to dotáhla tak daleko, že když už jsem moc vysoko, tak vyfouknu ústy vzduch asi jako naducaný andělíček a začnu pěkně klesat.Tento druh snu je velmi zábavný, někdy odpočívám na telefonních drátech, sedím jak vlaštovka, nohy dolů, pak zas vyrážím.
Přesně Dede!
Ve snu lítám taky a je to nádherný pocit. Kroužívám jako vlaštovka nebo pomalu letím s rozpaženýma rukama a dívám se shora na krajinu. Jednou jsem si uvědomila, co mi to připomíná – šnorchlovala jsem v teplém čistém moři a pomalu se sunula nad barevným dnem a najednou jsem měla ten samý pocit lehkosti.
Pů, já i v tom snu uvedomuju, že si musím uvědomit, že tomu musím věřit! Je to jako kdybych sama na sebe koukala zpoza dveří 😛
Já to chápu, já zrovna tak.
Ja taky letam ve snu. Vicemene mam pod sebou neco jako topografickou mapu, ale takovou, ze tam vidim I mesta, a kdyz sletnu vic dolu, tak vidim i ulice a domy. Vetsinou letam v oblastech, ktere znam. Ale tak mne napada. Kdyz tolik lidi ma letaci sny – odkud to sakrys v tech nasich myslich pochazi????
Takové nemám. Prostě spíš takové že za nějakým účelem poletuju mezi domama nebo třeba honím balón….je tam zajímavý ten Damoklův meč nutné důvěry v absurdní věc…jakmile by zmizela, hrozí držkopád, zarazilo mně že to Dede má stejně. Odkud mají lítací sny ostatní, to nevím, já je mám odjakživa a „zpřesnily“ se po přečtení románu Noční orel od A. Loma.
Moje prvni vzpominka je z doby, kdy mi bylo tak 5 mesicu. Uz od detstvi si pamatuju, jak lezim v kocarku a mam pred sebou velkou oranzovou kouli,ktera krasne vonela. A nade mnou hlavy, co koukaj na mne. A bylo mi strasne dobre. Teprve az jsem byla dospela, tak jsem to rekla mame, protoze jsem si myslela, ze to je nejaky sen. A nase mama se naprosto vyjevila, protoze vedela presne, o cem mluvim. Na vanoce 1952 jim nekdo prinesl JEDEN pomeranc. A mama z toho mela radost, protoze pomeranc uz nekolik let nevidela. A tak mi ho polozila do kocarku a pry jsem byla velmi potesene miminko a delala na pomeranc ksichtiky. Rikala, ze zavolala tatu a dedecky, at se podivaji, jakou mam radost. Takze mne mama ujistila, ze to neni sen, ale skutecna udalost, a vzhledem k tomu, ze zas upynula nejaka doba, nez se pomeranc v nasi domacnosti opet objevil, ze si to pamatuju naprosto presne.
Je zajímavé paní HanoW, co si všechno mozek dokáže zachovat za vzpomínky. Nikdy mě to nepřestane udivovat.
Míša z Plzně
Hanko, to je úžasné – netušila jsem, že je možné si vybavit vzpomínky z takhle nízkého věku 🙂
Hano,žasnu,to je neuvěřitelné.
Musím se zamyslet.Moje útržky vzpomínek, kterým se mi nechce věřit, nemusely být jen sny.
Bohužel se nemám již koho zeptat.
Pavor nocturnus se obvykle objevuje prý až kolem čtvrtého roku. Zajímalo by mně co se těm dětem zdá…ale to se nedá dozvědět, prý si to nikdy nepamatují. Já si pamatuji na pár věcí, například na podivnou vysokou postavu stojící v noci uprostřed mého pokojíku. Měla hlavu až u stropu. Říkal jsem jí „Sen“, protože rodiče mi stále říkali že je to jen sen, když jsem jim ji popisoval. Jenže nebyl. Moc se na mně zlobili když jsem se před „Snem“ schovával celý pod peřinu. Dali mi pak menší, abych se pod ní nevešel. Časem za mnou „Sen“ chodit přestal, už nevím kdy, byl jsem malé dítě…ale ten jeho výraz nezapomenu nikdy. Bál jsem se tak až jsem měl z toho křeče…
Až kolem čtrtého roku jo? Tak to asi moje děti mají něco jiného. Rysík měl šílené záchvaty určitě už někdy kolem roku, roku a půl. Ale je pravda, že se nám ho vždy nakonec povedlo vzbudit a neusínal uplně okamžitě. A taky jak začal aspoň trochu mluvit, tak nám začal sny vyprávět. Ten uplně první byl o tom, že je brouček. Nebo možná spíš Brouček ze svatojánků od Karafiáta. Trvalo to dost dlouho, než jsme pochopili co nám říká, ještě neuměl tvořit věty a slovní zásobu měl omezenou, ale dali jsme to dohromady. A pak se mu to zdálo ještě několikrát. Tenhle sen nebyl děsivý, vzbudil se bez pláče, ale uplně nadšený z něj taky nebyl a nějakou dobu se bál světlušek a nechtěl se na ně chodit dívat.
Zuzka má mnohem méně zlých snů a teď si nemůžu vybavit, jestli nám nějaký sen vyprávěla.
Já si matně pamatuji několik zlých snů z dětství, které se mi opakovaně vracely, ale dobrý žádný.
Negativních snů má člověk obecně víc než těch příjemných. A jinak ty 4 roky jsou spíš statistické číslo které jako u každé správné statistiky nevypovídá vůbec o ničem, bude to samozřejmě individuální.
Já si to mezitím nastudovala a Rysík má oprvadu „jen“ noční můry a ne noční děsy. Jde to rozeznat, podle toho co jsem četla. On má asi fantazii po mně a umí sám sebe před spaním vyděsit (já umím sama sebe vyděsit taky slušně, takhle před nějakou důležitou událostí je to fakt super). Naposled měl noční můry po té, co viděl balet Zlatovláska. Pohádku dobře zná, ale v baletu tam zakomponovali strašidelný les (neviděla jsem to, byl tam s babičkou) a v něm nějaký stín. Válčili jsme s tím několik dní. Jenže on už v tom divadle prohlásil, že se mu o tom bude zdát a bude se bát a pak z celého představení nedokázal myslet na nic jiného a přitom jako celek se mu to líbilo.
Ahoj Karakal 🙂 – jaký je rozdíl mezi noční můrou a nočním děsem? To je pro mě nová informace, myslela jsem, že jde o totéž…
Jinak máš své děti krásně prokouknuté (inlove)
Teta Wiki to ví https://cs.wikipedia.org/wiki/No%C4%8Dn%C3%AD_d%C4%9Bs, ale já to pak četla i anglicky, tak už nevím, kolik toho bylo kde.
Není snadno prokouknout někoho, kdo se chová jako já ;). Horší je vymyslet způsob, jak to řešit, protože vím že na mne taky neplatilo nic. A nejde jen o zlé sny. On je vzhledem po tátovi, ale povahou asi po mně. Dost to komplikuje výchovu, občas na sebe narazíme dost tvrdě a pak je mi to líto.
Pů, tohle je fakt děsivé – i pro dospělého!
No jo no…mohl bych posloužit i „chutnějšími“ výjevy, které přišly později s pubertou ale nechci strašit. (shake)
Brr, radši ne… (tmi)
Prý se zdají sny i ještě nenarozeným, ale už si nepamatuju, kde jsem ten faktoid sebrala.
Nevím, vždycky jsem mívala spíš „vysvětlovací“ sny, ve kterých se mi ilustrovala (dost barvitě) situace, nad kterou jsem zrovna přemýšlela nebo které jsem naopak nevěnovala dost pozornosti, přestože byla poměrně zásadní. A taky sny věštecký.
To druhý podědila jedna moje postava, chicht. A vůbec ráda píšu sny, jsou to moje oblíbený kousky textu.
Tedy Io, věštecké sny mi připadají jako za trest, brr. Myslím, že i HankaW je mívá… jsem šťastná, že většina mých je prostě jen zmatených 🙂
Ano, ano a není lehké s tím žít.
Je to dar jako každý jiný – když s tím bojuješ, máš problém; když se s tím naučíš žít, tak se to dá.
Občas se to o kousek netrefí. Například těsně před Vánoci se mi zdálo, že mi soused nechal na prahu rozřezanýho umírajícího *Manďáka*. (Ano, sešlo se to časově s jednou věcí, o které víme – děkuji dámám opravdu vřele.) No, Manďák dostal zaracha a varování – a víme, jak to nakonec dopadlo. Odnesl to ten člen, o kterém jsem byla přesvědčená, že je nejzajištěnější a že se chová nejmíň nebezpečně.