Jestlipak víte, co je to logaritmické pravítko? A umíte ho používat? Já bych už dnes mohla říct ano jen na tu první otázku, byť jsem na něm kdysi počítat uměla. Dovolím si tvrdit, že většina dnešních studentů by už s určením této pomůcky měla pořádnou potíž.
O to víc mě pobavila historka, kterou jsem nedávno vyslechla. Nad řešením problému spolu seděli zralý muž technického vzdělání a mladý student matematiky. Pracovali spolu často, tak se dobře znali.
Během práce najednou vyvstala potřeba něco spočítat. I zeptal se muž mládence: „Máš kalkulačku?“ „Mám,“ odvětil student a sáhl do baťohu. Jenže pak ho polechtal ďáblík poťouchlosti a s předstíranou nevinností se zeptal: „A to nemáte logaritmické pravítko?“
Co čekal, těžko říct, ale rozhodně ne to, co se stalo. Muž se rozzářil a vítězoslavně zvolal: „Mám!“ a vytáhl ho ze šuplíku. Oba strnuli v úžasu. Muž proto, že mládenec vůbec o existenci logaritmického pravítka věděl, a mládenec proto, že ho ten muž u sebe s takovou samozřejmostí měl. Zasmáli se oba, potřebnou operaci spočítali na pravítku a poté skontrovali na počítači.
A proč o tom mluvím? Protože mě okouzlila bezprostřednost celé situace, kdy spolu dva lidé tak různého věku dokázali s pochopením pracovat i žertovat. Celé věky je takový přímý kontakt mezi generacemi nesmírně důležitý nejen pro předávání zkušeností, ale také pro vytváření respektu, pochopení a náklonnosti.
A já cítím, jakoby v dnešní době existovala jakási mezigenerační propast, kdy mladí lidé jen těžko hledají cestu k těm starším, kteří jsou ve věku jejich prarodičů. Nahrávají tomu i neúplné a atomizované rodiny, kdy dětem často chybí zkušenost se staršími lidmi a vzor možného soužití.
Uznávám, že mezi generacemi je propast. Ale dá se při troše snahy překonat. Třeba přes ni můžeme položit logaritmické pravítko:))
Napsáno pro Český rozhlas Hradec Králové 2014
Dnes se mi podařilo potvrdit v Krušných horách, (nad Vysokou pecí u Nejdku) jedinou lokalitu bradáčků srdčitých. Dvacet drobných kytiček sedělo na kupce rašeliníku jak vojáci na přehlídce a hezky kvetly. Celá rostlinka měří necelé 4 cm a dvojice lístků měla přesně stejnou barvu, jako ten rašeliník. Kvítek má v průměru cca 0,2 cm a teprve v makroobjektivu vynikne jeho uspořádání i barva. Bradáček srdčitý je velmi vzácný, v celé ČR je známo jen pět lokalit, (tři na Moravě) a roste jen v živých rašeliništích, kam je občas dost o hubu lézt. Tahle jediná je jakž takž přístupná a ještě snesitelně mokrá, i když dřív, než zítra odpoledne určitě neuschnu. K tomu komáři a ovádi, kteří přesně vědí, kdy vystartovat a kam bodnout. Ale pro krásu je občas potřeba i trpět a ne vždy se to trpení odehrává v kosmetickém salonu. Naštěstí se mi podařilo jak fotit, tak vraždit krvežíznivý hmyz a promočené boty jsem vyřešil puštěním topení na plné pecky na podlahu a pootevřením okének, takže v Praze už byl jen mokré, ale nečvachtající. Kupodivu Čertík se ani nepokoušel lovit tkaničky, když jsem se přezouval, což je jindy jeho oblíbená zábava.
Díky, Krakonoši, za hlášení (inlove) mě to opravdu zajímá! A myslím, že nejsem sama…
V tom rašeliništi bylo jen vlhko, ale o kousek dál kolega zkusil přeskočit potok, (Rolavu) a spadl do něj. Zapoměl, že rašelinové břehy mají jen omezenou nosnost a rašelinové dno, (40cm šířky a 60 cm hloubky a prudký proud pouhé 3 m od pramene!) umí své. Nakonec vylezl o pár desítek metrů níž, ale vypadal jak pauzírující kominík, díky černému blátíčku. Naštěstí neutopil foťák.
Prednedávnom som pri prechádzke vonku videla starší pár, museli mať určite dosť cez 70 rokov, pani telefonovala z mobilu. Neviem presne, čo riešila, ale keď do telefónu zahlásila vetu „Ja si to vygooglim, keď prídem domov.“, skoro som nabúrala nosom do kandelábra. No, všetka česť, s dobou ísť treba 🙂
Zrovna nedávno jsem to řešil s kamarádem. Psal mi trochu „podrážděně“, že musí domů naučit otce něco dělat v excelu do práce. Není to vzhledem k celé historii lidstva trošku paradox? Dříve starší lidé odjakživa předávali moudrosti těm mladším, v ještě dávnějších kulturách byli dokonce uctíváni, je to tak dáno přírodou. Dnes se mladá generace narodila přesně do toho mostu. Do mostu na jehož jedné straně je generace, která se všechno naučila od svých rodičů a prarodičů, doba se měnila pozvolna a reagovat na ni vesměs stíhaly všechny generace současně (telegraf-rádio-televize/telefon,automobil,vlak apod.), tím však netvrdím, že mezigenerační neshody nebyly, ale myslím si, že šlo spíše o názorové rozdíly. Na druhé straně mostu je současná mladší generace a část generace střední. Lidé, kteří se narodili do asi nejpřevratnější doby v dějinách lidstva, kdy rozvoj informačních technologií začal naprosto měnit svět a mladší generace na to dokázala reagovat rychleji (vyrůstali v tom, bylo to pro ně normální) než ta starší, protože toho na ráz přišlo hrozně moc (čest výjimkám). Přišla tedy doba, kdy najednou své moudrosti a zkušenosti předává mladší generace té starší a ne naopak jak tomu odjakživa bylo (samozřejmě to neplatí ve všech otázkách života), aby ta starší generace dokázala alespoň přijatelně držet krok s nároky,které si nová doba žádá. Samozřejmě to může vést k tomu, že buď je starší generace striktně odmítavá k tomu být poučována od „mladých zelenáčů co ještě nic nezažili“ (a to nemusí jít o počítače nebo mobily, ale třeba o složitější jízdenkové automaty, bankomaty s dotykovým displejem, pracovní úkoly…) nebo mladší je neochotná té starší cokoli vysvětlovat, když „je to jasný“. Most (resp. propast) se prodlužuje tím, že mladší (a čím mladší tím víc momentálně) generace za studnici moudrosti považuje internet (který si nyní může nosit v kapse) a klasických „životních otázek“, v nichž starší generace má mladší co předat, se řeší v rodinách méně, protože už se nikdo neptá (ptá se Googla). Zkušenosti starší generace jsou tak brány už spíše jako zajímavosti (třeba to logaritmické pravítko).
V tom máte pravdu. Taky se říká, že dnešní generace matek je první, která se neučí, jak pečovat o děti, od svých matek, ale z internetu.
Vede to někdy k zajímavým závěrům, zvlášť, když doporučení „vědců“ se mění nejen v čase (dost rychle), ale i místně – v každé zemi se za správné považuje něco jiného a často si to i protiřečí. 😛
Není nic horšího, než aplikovat nějakou, byť sebevědečtější šablonu, bez rozmyslu na vše a na každého. Jenže najít optimální individuální řešení je příliš náročné, jak na čas, tak na peníze, (time is it money) tak a to v první řadě, na inteligenci řešitele, viz produkty našich vlád a zákonodárců.
My jsme logaritmicke pravitko museli zvladnout na stredni skole. Ja jsem ovsem z toho byla zmatena, a tak jsem si radsi udelala ukol potajmu na papire a pak se vytasila s pravitkem, a ze jako to mam. Az si toho nejak muj hodny tridni a matykar vsimnul… Tak jsme udelali domluvu, ze kdyz se naucim na logaritmickem pravitku aspon neco, tak nedostanu ctyrku na vysvedceni. A tak mne to nasi doma ucili a travili jsme vecery šoupáním tech šoupátek. (sweat)
Chet nedavno nasel u matky sve logaritmicke pravitko a ukazoval to synovcum. Dvacetilety synovec, ktery je dobry ve vecech jako kalkulus, na to ziral, jako kdybychom mu snad prinesli egyptskou mumii. Ale pak ho to zaujalo. Ono je fakt, ze na svou dobu to byl nesmirne chytry vynalez.
Co se mně týče, mám pocit, že se nějak plácám někde nad tou propastí. Bohužel, nebo spíš bohudík, se moje myšlení zaseklo někde kousek za pubertou. Díky tomu si ze své generace rozumím jen s málokým, spíš si rozumím s těmi mladšími – poté co si na mě po prvotním šoku zvyknou 😀
Když si budu lichotit, možná jsem něco jako to prkno přes propast?
Nejspíš jsi velmi šikovné prkno, milá Anti! (chuckle)
Pravítko asi nemám. Možná někde v hloubi krabic na půdě by se nějaké našlo. K čemu sloužilo ale tuším 😀
No jo, to je ta kalkulačková mládež 😛 (inlove)
Trošku mě mrzí, že se na počítač vždycky dostanu až pozdě, takže ty vaše krásný diskuse už nějak nestíhám.
Nicméně – logáro doma samozřejmě tady máme – tak nějak by mě zajímalo, co by se v tomhle baráku vlastně nenašlo. Já ale na logáru nikdy neuměla počítat. Myslím, že jsem se to ani nikdy neučila, jen prostě doma bylo, tak jsem s ním občas zkoušela, co s tím dělat. Nikdy jsem ho nepochopila.
No a mezigenerační mosty – ty se daj stavět kdečím, jen musí obě ty generace tak nějak chtít…
Mosty… když je na čem stavět… Nedávno jsme já s MLP a vlastně nezávisle na nás i můj táta byli pozváni na narozeniny jednoho společného kamaráda 🙂 Krásně jsme si to tam mezigeneračně užili, bylo to moc fajn.
Kdysi jsem ho uměl používat. Ale to už bylo v době, kdy se v Tuzexu daly koupit vědecké kalkulačky a táta jezdil hrát s dechovkou do Rakouska, takže mi z jedné takové výpravy TI 58 přivezl. Ve škole to vzbudilo poprask a bylo mi taktně naznačeno, abych to na vyučování raději nenosil, protože pedagogický sbor nevěděl, co si o tom má myslet.
tak to ti Krakonoši věřím – že nevěděli, co si myslet 🙂 Některým to zůstalo dodnes (chuckle)
Kdyby jen některým…
Hahahaha, máte oba pravdu !!!!
V 71 roce jsem na průmce prohlásil, že jednou budou neohrabané magnetofony nahrazeny malou krabičkou, v níž bude integrovaný obvod, který bude umět analogovou hudbu zdigitalizovat a uložit do paměti. Ctihodný pan profesor, ing. slaboproudař prohlásil, že tak velkou paměť nebude nikdy technicky možné vyrobit. Dnes se na flashku vejde několik hodin hudby naprosto bez problémů. Jojo, nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní, neb nikdy neví se, co se může státi… (V+W).
Milá Toro – to je právě ono „ty generace musejí chtít“ 🙂 Ale někdy pomůže, když je k sobě někdo kapku přistrčí (chuckle)
Já jsem prosím měla na základce nepovinný logáro (tatínek mě nahecoval). Už bych nespočítala nic.
Ono vůbec ty přístroje – kdysi jsme vyrazili …ehm do těch méně přístupných částí Brd. Tam nejsou turistický značky, že… tak jsme sebou měli buzolu. Teda dalo nám chvíli koumání, jak se s tím zachází 😛
V předchozím zaměstnání jsem vždycky byla starší než kolegové (a snažila se to tajit, protože jsem časem zjistila, že to kazí mezigenerační porozumění (chuckle) . Ráda na to vzpomínám.
Já ve škole logáro už neměla, ale počítali jsme na něm s taťkou 🙂
A k těm mladším kolegům – naprosto tě chápu (chuckle) Když jsem pracovala v IDG (vydavatelství – Computerworld, Businesss World apod), byla jsem nejmíň o půl generace starší než většina mládenců v redakci. Mezigenerační porozumění fungovalo taky dobře, když nevnímali, že jsem vlastně starší 😛
Jak tak koukám na obrázek zjišťuji, že o využití logaritmického pravítka nemám ani páru i když samozřejmě název jsem slyšela (shake) Co se s ním vůbec vypočítává, může mi někdo (zcela laicky) popsat ?
A generační mosty? Ráda si povídám se zdejšími staršími lidmi i když tu možnost nemám zase tak často. Přeči jen zdejší život byl velmi odlišný od našeho a mě to velmi zajímá. Hovory s nimi jsou snadné, nenucené. Možná je to dáno tím, že zde se lidé (na věku nezáleží) běžně oslovují křesným jménem (rovnou se tak vzájemně představuji – třeba i instaletéři, co nám přijdou něco spravit, lépe se to pamatuje). A protože angičtina nemá tykání a vykání, je hovor hned přátelštější, neformální. A mě se to líbí. Myslím, že se tím dost rychle generační most překlene a snáze se konverzuje o čemkoliv. Ovšem mám tu 4 české kamarádky, všechny o dost mladší (jedna +30), než já. Pro ně bylo zpočátku dost zvláštní (právě kvůli češtině) mi tykat a říkat kř.jménem, když jsem se tak představila a tykání sama nabídla a dala jim na výběr, co je jim milejší, ale (právě asi pod vlivem angl.) nakonec dali přednost tykání a myslím, že teď už jim to dávno nepřijde „nevychované“.
V podstatě je to primitivní ekvivalent vědecké kalkulačky. (násobení, dělení, mocniny, odmocniny, goniometrické funkce, logaritmy). Kdysi jsem kdesi četl, že to byl nejstarší analogový počítač.
Děkuji Krakonoši za objasnění využití log.pravítka.
A je mi moc líto vaší paní i vás. Myslím, že jsme si věkově blízcí a jestli je vaše paní mladší jak vy, tak to je opravdu hodně smutná bušoucnost pro vás oba. Jak se tohle může stát, vždyť ona „jen upadla“ (pokud si správně pamatuji) a skončí to takhle. Třeba se v pátek ten zázrak stane i když vím, že na „zásah zhůry“ nevěříte. Ale jestli pomůže, říkejte tomu jak chcete, hlavně, že bude líp.
Je o dva roky starší a ze začátku, před třiceti lety, z toho měla trochu strach. A když se pokoušíte zlomený obratel léčit tři měsíce oblbovacími prášky a ležením, může to klidně dopadnout i hůř. A pokud jde o toho léčitele, nehledejte v tom nic nadpřirozeného; někteří lidé dokáží využít svůj mozek jako výkonný vysílač mozkových vln a je teoreticky možné, že spící mozkové buňky se ,,ozářením“ příslušným vlněním probudí. Také je to ale může zničit úplně.
Krakonoš to řekl přesně – o pravítku 🙂
Pokud jde o tykání, tak ono opravdu pomáhá a angličtina je na to vlídná 🙂 Ovšem ad absurdum to dotáhli v Norsku, kde si tykají všichni a všichni jsou hrdí na to, že mohou tykat i svému králi (angel)
Tohle je třeba v Norsku hodně zvláštní, protože tam si nejlépe rozumím se staršími lidmi. Většinou mají hodně co říct, jsou velmi srdeční a hlavně se zajímají – o svět, o to, co se kde děje, mají spoustu zkušeností, které mohou sdělit. Jak chodíme s Aniou do pěveckého sboru (Sandefjord blandede kor), tak našeho věku tam jsme všeho všudy tři z asi šedesáti. Jinak jde vesměs o lidi střední a starší generace, a musím říct, že tak skvěle se s nimi povídá – tak jsem si v Norsku bohužel s žádným člověkem mého věku nepopovídal. Nevím, čím to je, ale moje generace je v Norsku trochu nemastná neslaná, ještě že to zachraňují ti starší 🙂 Například díky kurzu italštiny, na který chodím, jsem se seznámil s Aagem, učitelem dějepisu v důchodu ze Sandefjord videregående skole (místní střední škola), který je zároveň spisovatelem detektivních knížek. Debat, které jsme spolu vedli, bylo mnoho a byly velmi, velmi plodné. Jediné, v čem se třeba generační rozdíl projevil tam byla hudba – třebaže máme oba rádi mimo jiné hard rock, on znal více kapely ze 70. a 80. let, zatímco já spíš od 90. let dál. Také co v Norsku doslova miluju, je povídání se starými Nory o tom, jak se žilo dřív. Těžko jen zapomenout na to, jak jeden starší pán říkal (poté, co jsem řekl, odkud jsem), že bydlel jako kluk na vesnici a že tam v 50. letech široko daleko žádné motorové vozidlo nebylo, kromě jednoho motocyklu značky Jawa, které tam měl jeden bohatší soused, a na který se chodili všichni kluci koukat, kdykoliv jej nastartoval. Bohužel jsem zatím neměl příliš mnoho možností (jen jednu) slyšet o nějakých příhodách z války, ale to třeba ještě stihnu, dokud pamětníci neodejdou. Další skvělá věc na starších lidech v Norsku je ta, že mají nádhernou norštinu. Když vyslovují, tak pořádně, s citem a s důrazem na každou hlásku, je to proti tomu, jak většinou mluví mladí, hotový koncert..
Zrovna hudba se domnívám že generace spíše spojuje. Je hudba nadčasová, která se zalíbí klidně lidem mezi kterými je třeba 40 let…no a pak je ta ostatní. Té ostatní je víc. Já mám zkušenost že právě s hudbou jako s perfektním prostředkem nalezení mostu k někomu věkově, hm…odlišnému.
Pů, já bych řekla, jak která (chuckle) Ta, kterou se zabývá klasický pěvěcký sbor, asi ano… (wave)
A co takhke : ší lavsjú jéje, šílavs jů jéjéjé,broučí hudba spojuje generece,že jó !?
tohle už je na mne moc moderní. Max. ABBA. nebo original Hawaii music. Co potřebuje elektriku, není to ,,pravé ořechové“.
tak logaritmické pravítko vidím prvně v životě 🙂
návštěvu jsme přežili, někdy aj úsměvné situace nastaly, hlavně s Nastěnkou, která odmítala babičku pustit ke mě a k Olimu, když hlídá tak hlídá a přes ni nejede vlak, ale pak asi pochopil, že nám Oliho nikdo nevezme a dala si říct, počasí nic moc a na tu výstavu jsme nejeli – situace už byla trošku nervozní s odjezdem babičky tak halt příště….
jinak na Dededeník budu chodit dál a ráda a opravdu jsi vymyslela krásný název 🙂
Vážně to Nastěnka brala tak vážně? Kdyby nešlo zrovna o babičku, tak by člověk pořád chválil, co? (inlove)
no jednu chvilku jsem snad poprvé v životě netušila jak se zachová můj pes, kojila jsem, babička seděla vedle mě a Nastu měla nataženou přes nohy a fena úplně schizofrenická – na mě se dívala a oči jí jen zářily ale jak se otočila dozadu na tu babču tak se dívala tak škaredě….
ale přežili jsme to 😉
Toto pravítko mám. Měl jsem dokonce i nádhernou rýsovací sadu v kazetě, tu jsem daroval sestře. A nepodceňujte logaritmické pravítko! V románu Zápas s nebem pomocí něho byla i navigována kosmická loď!
Milý Mr. Pů.
V 19. storočí bol v USA istý podnikateľ, kt. zakázal vychovávateľke svojich detí, aby čítala deťom diela pána Verna, pretože také hlúposti ako vzducholoď, kozmická loď atď. neexistujú a nikdy existovať nebudú… 🙂
A vevyťahujte na mňa vlka a listonoša,
lebo ja na Vás vytiahnem „zavylých šakalov…“
🙂 🙂 🙂
No jo, já měl kliku že jsem Verna (a v tomto případě Trosku) četl až když už tyto vynálezy všechny existovaly. :o))) Zkoušel jsem se k Troskovi v dospělosti vrátit, ale už to nešlo…
S tím vlkem co nese domovníkovi psaní, to je takový vtip z jednoho starého filmu kde profesor zkoušel své žáky z překladů vět do latiny a byl hrozně vystressovaný protože tam u toho měl zemského školního inspektora. Studenti jeho stressu pochopitelně využili a navrhovali k překladu právě takové zběsilé věty. Po mně to onehdá kamarád chtěl a já to přeložil jako „lupus rabit curator epistolam“, ale nejspíš je to kravina, to by byla spíš otázka na ioanninu. Ta věta pak má dokonce i rozvinutí – „…zatímco tuleň mu nese dýmku“.
P.S. Ostatně zavilí šakali mně nerozhází…moje diktátová věta na procvičení vyjmenovaných slov po „b“ „Z bílého obilí ční hlava kobylí“ měla úspěch.
Je to kravina, jak pravíš – správný překlad té věty je Lupus maiordomo litteras apportat. 😛 Můžeme se ještě hádat o slovo majordomus a tvrdit, že to nepatří jako složenina, v tom případě to bude maiori domus (s dlouhým u). Kreativnější žáci si tam vymyslí jiný, líp skloňovatelný a archaičtější slovo.
jo jo, vďaka. 🙂
No ne, tady je někdo, kdo četl Trosku (clap) ! Já z něj byla úplně divoká, otevřel mi obzory … byl to myslím první autor, který psal o věcech, které neexistovaly.
Vlastimil Rada a Jaroslav Žák. Študáci a kantoři, cesta do hlubin študákovy duše…
A já to četla v báječné Žákově-Radově knížce „Pan Posleda, přítel študáků“ – ještě ji mám schovanou
A Trosku – toho mám taky schovanýho, akorát že si v ní už trošku počtla Brůča, tak některé věci si už nepřečtu 😉
Rýsovací sadu jsem měl také. Ale rychle jsem přešel na trubičková pera, se kterými byla mnohem jednodušší práce a pak už byl elektronický psací stroj a počítačové tiskárny. Pamatuji, jak jsme ,,tiskli“ přes Atari na jednojehličkovce. Dnes mi inkoustová fototiskárna vyplivne perfektní fotku s 16 bity na kanál na A3 za necelou minutu. A notebook, který ji krmí daty, má při max 300 W mnohem větší výpočetní výkon, než výpočetní středisko s vlastní trafostanicí, ke kterému jsem kdysi v Čiernej pri Čope montoval dálnopisné terminály.
Já začínal na sálovém EC1036, potažmo IBM 370. Dnes se jeho výpočetní výkon vejde do mobilu a ta monumentální úložiště dat s vlastní klimatizací, která k tomu byla, do kapsy.
Ľudkovia moji, EC 103* som zažila aj ja. To bola zima na sále, keď klimatizácia musela držať 18 stupňov C. 🙁 .
EC – čky hovorili nejakou lámanou angličtinou.
Siemens SM 110 šprechoval po nemecky.
Nové PC znovu hovorili po anglicky.
A tak sa dohovorím po nemecky a anglicky rozumiem písaný text.
A tí šakali sú predsa tiež z filmu 🙂 .
Jo, Sveřepí šakali… (Marečku, podejte mi pero). Nepotěšil jste mne, studente, ani já vás nepotěším.
Taky mate pocit, ze se vse deje dvakrat? Tak treba takove logaritmicke pravitko. Vcera vyklizela sousedka sklep a prisla mi ukazat jeji stary sesit, kde se ucila tesnopis. V druhe ruce drzela logaritmicke pravitko a drbala se s nim za uchem. Ze pry ho jde vyhodit do popelnice. Nakonec uznala, ze chleba to nezere a ve sklepe vydri jeste par patku nez moje deti nebo jeji vnuci dorostou a pujdou dolovat poklady z krabic ve sklepe. No a logaritmicke pravitko clena rodiny je prece poklad! Dneska kouknu na NZ a … a zde pojednani o logaritmickem pravitku!
V nedeli jsem dlouho vydychavala neomalenost jednoho protijedouciho ridice. V DD se setkavam jak na chodnicich tak na ulicich v drtive vetsine se slusnymi a milymi lidmi. Stylu jizdy ceskych nabubrencu jsem si rychle odvykla a pak mi jeden blazen, co dela ramena a citi se ve velkem transporteru king i v protismeru, kde nema co delat, lezi dlouho v hlave. V pondeli otevru NZ a zde clanek o mavani a slusnosti na silnicich. Jak rikam, vse se deje dvakrat.
Uz jsem se zase rozepsala (a to vydycky muj prispevek drasticky kratim!)… Poledni pauza konci, zdravim z DD.
Evo, tomu ale říkám náhoda! A hned dvakrát za sebou (chuckle)
Mávám na sever! (wave)
Hmm – tak si připadám tak nějak méněcenná – nemám v šuplíku logáro, nemám a dokonce jsem ho ani neměla po kom podědit … Jediné, co mne utěšuje je to, že na něm nepočítají ani ti, kdož ho doma mají a kteří znalost logaritmování na něm měli po kom podědit … takže jsme na tom podstatně stejně (rofl)
A co se týká generačních rozporů – někdy je mezi námi jen vlásečnicová prasklinka a někdy propast zvící Macochy. Zajímavé je to, že většinou jsem já za tu méně životem otřískanou … :O
Aha – a nejsem méněcenná, mám doma něco zděděné po taťkovi, co i vypadá jak ono logáro – je to kovové, má to číselníky a taťka to používat uměl, kdežto já ne – no ano, je to šuplera (chuckle) (chuckle)
No pozor, dievča, šuplera je niečo iné.
Logaritmické pravítko je na VÝPOČET niečoho.
Šuplera, je na odmeranie rozmerov niečoho – predmetu.
A teraz mám ja technička proti vám intelektuálom navrch
🙂 ?) ?)
Ak by to niekto zobral vážnw, tak ja to nemyslím vážne.
Ech – Yetti – nejsem opravdu takový deb … teda takový ignorant, abych nepoznala rozdíl mezi šuplérou a logaritmickým pravítkem (wasntme) i když neumím použít ani jedno) … to byla jenom taková nejapná poznámka ode mne (fubar)
Šupléru mám taky, ale ta do starého železa rozhodně nepatří, měří se s tím výborně a laserový metr si kupovat nebudu.
Šupléru mám a občas i používám. Dokonce mám někde v šuplíku ještě jednu záložní.
Milá Ygo, člověk s tvojí hravou duší se těžko zařazuje mezi kmety (chuckle)
A šupléru zděděnou nemám! Ale na rozdíl od logára s ní doteď umím pracovat 😛
Hned jsem se podíval – ano, jsou tam 4 kusy, to nejstarší, A. W. Faber, po otci. Odkud jsem vzal to čtvrté, to vůbec nevím, to mě teď překvapilo.
Nějaké výpočty, to ne, ale jestli nevíte, na co je logaritmické pravítko nejlepší? Na decibely, znáte to? Žádné logaritmus čehosi, prostě to vidíte nad sebou. I dnes, kdybych potřeboval zjistit, kolik je v decibelech nějaké divné číslo, vytáhnu logáro. (Ovšem ty řády, jak je to číslo větší , to už člověk musí z hlavy, trochu praxe to chce.)
Obdivuju čtyři pravítka! (inlove) Ovšem počítání čehokoliv, decibely v to zahrnujíc, nepraktikuju a doufám, že ani praktikovat nebudu muset 😛
Decibely si zavedli zvukaři a telefoňáci, aby se jim lépe měřilo. 0 dB bylo 775 mV na zátěži 600 ohm a když se měřil odstup signál/šum, udával se v dB. 6 dB odpovídalo poměru 1:2, 60 dB bylo 1 : 1000, čili užitečný signál 1 volt, šum 1 milivolt.
Logaritmické pravítko naši doma měli a já jsme nikdy nepochopila, co se s tím dělá- ale já jsem v matematice nepochopila spoustu věcí, a tak mě to netrápí.
Matyldo, to je naprosto nezpochybnitelná logika (inlove) Já se jen těším představou, žy BYLY DOBY, kdy jsem to chápala! (chuckle)
Logaritmické pravítko som ešte zažila, ale počítať na ňom by som už nevedela.
Že starnem som si uvedomila, keď som mala 40 a 2 dievčatá ma oslovili „teta“. teraz neviem 🙂 , alebo 🙁 .
Yetti, můžeš to brát tak i tak, ale 🙂 je lepší! Já zase poklesla na duchu, když mi prvně v krámě řekli „mladá paní“, to jsem věděla, že je zle (chuckle)
Ostatně, proč prodavačky říkají „mladá paní“ zásadně až ženám „jistého“ věku? Je to u vás taky tak? (angel)
Není – u nás se říká „mladá paní“ od momentu, kdy člověk začne vypadat, že už není jalový jelito a nejspíš někde tu rodinu asi má. Mně tak řekli kdysi v pětadvaceti a já se ohromně nesla. Pak mi v pětatřiceti řekli „slečno“ a já se ohromně nesla…
Nemají náhodou prodavačky ve škole předmět „nenápadné lichocení“?
Mě zase polichotilo, když si v mých 48 letech,lidé mysleli, že můj vnuk je můj syn.
Míša z Plzně
No dievčatá, to chce príbeh zo života 🙂 .
Moja kolegyňa Nadežda mala vtedy asi 50 rokov.
Naproti nášho paneláku je sámoška, tak trošku z kopca, a ulica je hlavná ulica pretínajúca mesto.
No a jedného dňa istá mamička odstavila kočík s bambinom pred sámoškou a poverila staršieho potomka, aby dohliadol na kočík s bambínom. Samozrejme, že asi 10-ročný pipík na bračeka nedohliadol a kočík sa rozbehol dolu svážkom, rovno pod kolesá prichádzajúceho vozidla.
Našťastie, Nadežda bola nablízku. Odhodila svoj nákup a zadržala kočík v poslednej chvíli 🙂
Z auta sa vyklonil vodič a škaredo Nadežde vynadal, že čo je to za matka, keď nechá kočík bez dozoru.
Neviete si predstaviť, aká bola Nadežda šťastná:
1. Dieťatku sa nič nestalo.
2. A TO HLAVNE: Vodič ju považoval za matku toho dieťatka,
a tým bola veľmi mladá 🙂 .
No já bych to nepřeceňoval, on měl ten vodič asi před očima rudou mlhu vzteku a současně úlevy že ten kočík nenabral. Mně se to kdysi taky stalo, zajel jsemke kraji a těžce dýchal s hlavou na volantu a děkoval pánubohu za své reakce a brzdy a svého auta. Na nadávání nezbylo sil. 😀
V lékárně: paní s kočárkem, potřebovala cosi konkrétního pro to miminko, a pak se ještě chtěla poradit o něčem pro sebe, na bolení v krku, tuším. A já naprosto bez zaváhání: „Ještě kojíte?“ Záchvat smíchu a „Už dávno ne, já jsem jeho babička!“ Ale vypadala hodně potěšená. 😀
do roku 1983 to na SPŠS Chrudim byla běžná pomůcka… Kalkuliho přístroje se vyskytovaly pouze ojediněle..změnilo se to v roce 1984..ještě ho mám doma schovaný…zkusím ho oprášit… (wave)
Sharko, a taky ho máš po někom? Mě přijde, že logaritmické pravítko je jak dělané pro rodinná dědictví (chuckle)
Mám dědečkovo (nebo možná otcovo?), ale neumím ho používat.
Ne Dede, u nás v rodině jsem byla jediná, kdo ho potřeboval a nebylo po kom dědit. Přeslicoví děda s babi zemřeli za II.války, logáro nepotřebovali, jejich děti (moj emamka a strýčkové s tetičkami)také ne…z otcovy strany též tento zázrak nebyl zachován,protože nebylo člověka, co by ho používal, po otci mám pouze příložník (chuckle) . Takže já měla nové,plastové, z papírnictví. Pořád je jako nové a v původním plastovém obalu, v šuplíku psacího stolu.
Ach, ano, logaritmické pravítko! Můj táta na něm hodně počítal. A já jsem se na něm učila počítat až na SVVŠ ( šiš, pamatuje tady někdo tuhle školu?) (chuckle) A to pravítko jsem měla tátovo. Mám ho dodnes schované, ale počítání bych už asi nezvládla. Na matiku jsem byla vždycky hóódně blbá. Vnukům jsem ho onehdá ukazovala a ti čučeli, jak puk! (:D)
Ano,ano, taky mám tuto školu a pravítko jsem měla půjčené tátovo. Dnes už bych ho mohla používat jenom
na podtrhování, počítat by mi už nešlo.
Ano děvčata, i já mám pravítko po tatínkovi a taky bych s ním už mohla jen podtrhovat (chuckle) Marek to s ním ale umí – on má zase pro změnu Martinovo 😀
Pravítko ještě trochu umím (on udělal asi před dvěma lety kolega pro středoškoláky zábavnou hodinku s pravítkem, tak jsem měla opáčko). Taky se musím pochlubit, že jsem zvládla měření se sextantem, a dobře (lokalizovala jsem Jevíčko k Olomouci, ne až do Polska jako ostatní 😀 ).
Jak psala Io, takové zvláštní porozumění vzniká někdy se studenty, anebo s mladšími kolegy, kteří pracují v oboru, co se s tím vaším jen protíná na jednom konkrétním úkolu. A je to moc prima, protože chvíli udávají směr oni, chvíli vy, a výsledkem je dílo, které byste oni ani vy sami dohromady prostě nezvládli.
(h)
Díky za téma, Dede.
Klobouk dolů, milá JJ – s tím sextantem! 🙂 Vyrůstala jsem na dobrodružných knížkách, a ač jsem se ráda viděla býti hrdinkou bez bázně a hany, už tehdy jsem měla pochybnosti o svých schopnostech v oblasti navigace… a život mi tyto pochybnosti potvrdil (chuckle) Kdybych byla závislá na sextantu, tak by to prostě vedlo ke špatným koncům (blush)
Jo, kdyby ses třeba na chvilku mohla zastavit – nedodala bys k sextantu pár slov na vysvětlenou? (wave)
Dede,
ten čas bohužel nemám, tak odkazuji na studijní literaturu 🙂
http://sajri.astronomy.cz/astronavigace/zaklady_astronavigace.pdf
Asi tak kolem strany sedm je princip měření, na straně 21 přesné zpracování. My jsme tenkrát měřili polohu Slunce na obloze pomocí umělého horizontu – to si naliješ do misky vodu a nastavíš zrcátka na sextantu tak, aby se Ti sluníčko do oka odráželo na stejné místo jak od vodní hladiny, tak přímo seshora (samozřejmě, máš před okem filtry, máme své oči rádi). Toto ti umožní určit, jak je sluníčko vysoko na obloze, a pokud víš, kolik je hodin, dokážeš určit zeměpisnou délku. Měření je vcelku legrace, ale ten následný výpočet už ne. A pokud se zmýlíš o jednu úhlovou minutu, znamená to jednu námořní míli, což je pouhých 1852 m :). Na moři ale na tom až tak nešupí, jak zahlédneš zemi, provedeš optickou korekci směru. Tož myslím, že bys to to taky zvládla, statečná paní sedmi moří :D.
Naučíš mě to? Budu teď psát tu povídku s tou lodí…
Spíš se ti poohlédnu po někom, kdo je schopen podle sextantu nezabloudit :). Studijní literaturu už máš výše.
Tak jo!
Teď už si jenom pamatovat, že sextant je u Dede u logaritmického pravítka. 🙂
(Nakonec z toho zase bude ekvivalent „Komise se odešla poradit.“, ale co už se mnou… (chuckle) )
Lokalizovat Jevíčko, nebo jakékoli jiné místo? Pro mne no problem. Jednak republiku dost znám, (ježdění po montážích udělá své) a když je nejhůř, počítač poradí. A GPS bedýnka s mapami to jistí. Na hledání orchidejových lokalit, když máte k dispozici souřadnice, je to naprosto dokonalé. Jdu tak dlouho, než krabička pípne, rozhlédnu se a hele: Tady jedna támhle druhá, o kousek dál pět dalších… A často na místech, kde by je nikdo nehledal. Samozřejmě, že z databáze nejen těžím, ale také ji krmím, jednak znám místa, z kterých je málo údajů, protože převážná většina lokalit je z Moravy, jednak se cení i zjištění, že letos tam opět kvetou.
Nojo, s džípíeskou to problém není, ale – oni se to učili sextantem, víš?
Schválně. Páč jak je znám, demonstrovali na tom minimálně čtyři další otázky.
O sextantu vím jen tolik, že se používal k měření úhlu slunce nad obzorem a podle toho se určovala poloha lodí na široširém oceánu; problém byl v tom, že k němu byl potřeba zdroj přesného času. Pokud nebyl přesný a funkční chronometr, byl sextant na dvě věci. A generační propast?
Když jsem v 95. roce nastoupil k Ericssonům, byl jsem na pobočce nejstarší. (Co s Vámi? anglicky neumíte, s počítačem také ne…) Jenže pak přišel první tendr, kde byl požadavek na vazbu na analogovou techniku a rázem jsem se stal nepostradatelnou jedničkou. Zbytek mého působení pak byl o vzájemné úctě a produktivní spolupráci.
Na matematiku jsem byla dřevo. A zaplaťbůh logaritmické pravítko mě obešlo obloukem. Moje hoby byl spíše dějepis, zeměpis a literatura.
Co se týče mezigenerační propasti, tak tu pociťuji i se svými dětmi. Ale včera se nám jí podařilo úspěšně překlenout.
Seděli jsme na balkoně s manželem a pojíjeli dobré červené francouzké víno. Povídali jsme si o Římu, kam za týden odlétáme. Přišel za náma můj syn Petr, ten asperer, a zapojil se do rozhovoru. Tak jsme si hezky povídali. A Petovi též nalili sklenku červeného. Bylo to hezké.
A já byla ráda, že nemusím pořád mentorovat a poučovat. K čemuž tak nějak pořád sklouzávám. Že si můžeme i popovídat.
Míša z Plzně
Milá Míšo, to jsi načala jiné zajímavé téma – jak vycházet se svými dětmi, když dopívají a posléze dospějí. Ono málokterému rodiči roztomilého batoláka nebo trucovitého školáka dojde, že největší část života prožije se svým dítětem jako s dospělým člověkem a tak je třeba ty vztahy postupně na tento přerod připravat, aby se to pak usadilo správně. Moje dítě zůstane celý život mým dítětem, ale jednat s ním budu jako s dospělým přítelem. (h)
Hm, nemáte pocit, že odmítání svateb a život ve volných partnerských svazcích posunulo význam toho krásného slova přítel, přítelkyně někam, kam vlastně nepatří? (think)
Občas se mi to povedlo se studentama. (V kroužku nebo na chodbě – v neformálním prostředí.) Oni řekli: „Jak jste dělali to a to?“ A já: „Jak jste vymysleli tohle?“
Jsou to nejhezčí kousky, který si s nima pamatuju.
Pro tebe a JJ – ano, to je ono, co jsem myslela. On se prostě starší a zkušený mozek skvěle doplní s těmi mladými a dychtivými… a když se to povedem, je to svátek. Když se to povede mimo rodinu, je to svátek na druhou:)) A obohacuje to obě strany… moc. (inlove)
Právě! Já na tom miluju, že mládežník má nápad, kterej by tě nenapadl, protože přece jenom už znáš cestičky a máš mapu. Ty máš tunu znalostí a dvě tuny zkušeností – například víš, co stopro nefunguje. Mládežník by se se svým nápadem zamotal do toho, co stopro nefunguje, ale ty ho kolem toho opatrně převedeš a pak už jenom zíráte na zázrak.
Tak tak. Takhle mi to funguje s oběma vnučkami. (Dědo, to je kouzelný, co všechno víš a umíš, za den s tebou se naučíme víc, než za týden ve škole). Mladší vnučka umí zkalibrovat displej i tiskárnu a tisknout naprosto dokonalé A 3 fotky, které i sama nafotí. Máma ji přihlásila do kurzu fotografování; když tam své výtvory přinesla, lektor dostal psotník a vzkázal domů, ať už ji tam neposílají, že umí víc, než on. Koupil jsem jí Samsung NX 20 s makroobjektivem, tiskárnu, počítač, byl zabaven otcovi (Win XP), přeinstalován, nainstalováno SW, (Photoshop 5, Kalibrační SW a drivery pro Epsonku R 2000) vnučce jsem ukázal, co má s fotkami a kolorimetrem dělat, (skladba adresářů, stažení z karty, editace a tisk), což zvládla za necelé dvě hodiny a teď už všichni jen zírají, co z ní padá.
Děcka mají úžasný vidění světa – a když je nějakej fajn dědeček naučí kouzla s hejblátkama… (h)
Naprostý souhlas. Nevím, jak to Elinda dělá, ale má spoustu makrofotek motýlů. Na mne nikdy nepočkají, ale jí dělají modely velmi ochotně.