Plížím se za veletraktorem a jeho vlekem a přemýšlím, jestli mám vůbec naději ho na našich křivolakých silničkách obroubených stromovím někde předjet. Traktor, stejně jako jiné náklaďáky a případné kamiony, se drží uprostřed silničky, aby se vyhnul přečnívajícím větvím stromů a nepevným krajnicím. S bídou se vedle něj protahují protijedoucí auta.
Najednou je rovnější úsek, traktor se vcucne k zarostlému příkopu a já před něj mohu proklouznout. Jako díky krátce zapnu blikačky a jen doufám, že to řidič traktoru zaregistroval, protože vím, že mi pravděpodobně nijak neodpoví.
A mě připadá, že je to škoda, že se na našich silnicích při nejrůznějších pouštěcích situacích málokdy používá poděkování vyjádřené krátkých mávnutím. Vypadá to jako blbina, ale já už zažila, jaké to je, když to funguje a někdy mi to prostě chybí.
Když jsme žili na anglickém venkově charakteristickém neuvěřitelně úzkými silničkami a auty ucpanými vesnickými cestami, bylo vzájemné pouštění se řidičů prakticky podmínkou, aby člověk někam vůbec dojel. A zdvořilost velela poděkovat – tedy mávnout. A já rychle zjistila, že naprosté většině řidičů zbyl čas i na to, aby děkujícímu ještě i odpověděla, protože tak se to sluší.
Já vím, že venkovská idyla v Surrey a Kentu, kde jsem se nejčastěji pohybovala, má k normálnímu světu poměrně daleko, ale tohle děkování se mi strašně líbilo. Vlastně to nic neznamená, ale víte, oč příjemněji se těmi pitomými úzkými místy projíždělo? Ona většina těch mávajících se totiž tak nějak automaticky k tomu mávnutí i usmála. (Zkuste to někdy – ono to skutečně jde jedno s druhým:))
Tady u nás se také řidiči pouští, ale pokud jde o gesta, tak vidím častěji ta naštvaná až nepublikovatelná, než ono příjemné děkovné mávnutí. Sem tam řidiči odpovědí na děkovné bliknutí výstražnými světly, ale častěji neděkují vůbec, přestože by se to hodilo.
Jsou situace, kdy si sama připadám jako blbec – když se potkám s jiným autem na jedenapůlautové silničce, sama častěji uhnu napůl do příkopu, protože mému autu nevadí terén a bahno, kde by případně jiný mohl mít problémy. Puštěný často přefičí kolem s nosem hore a výrazem lorda zvyklého na to, že mu nevolníci uskakují z cesty.
A já si říkám „Bodejť tě ten příkop spolknul, ty náfuko“ a umiňuju si, že příště se na nějakou zdvořilost vykašlu. (Kecám, pořád to dělám:)) Samostatnou kapitolou sem úplně nepatřící jsou řítící se náklaďáky dřevařů nebo zdivočelé (kdysi často mlékárenské) cisterny – tam je člověk tak vděčný, že setkání na úzké silnici přežil, že zdvořilost nebo dokonce přednost opravdu neřeší:))
O to víc potěší právě ono krátké přátelské bliknutí nebo mávnutí.
A tak se dneska ptám – jakou máte vy zkušenost se zdvořilostní komunikací na cestách v místech, kde žijete, případně tam, kam často jezdíte? Vidíte častěji děkovné mávnutí nebo zdvižený prostředník?:))
Fení otík pro Dede a ri (hlavně): https://plus.google.com/100024313571263677928/posts/67tk8UrrUU4
Držte nám palce!
Abych byla trochu v tématu, tak mávám. (wave)
A keď to bybozkávam na ušká, na chrbátik a na labinky, to sa dá ???? (inlove)
Viem, že mláďatá včetne ľudských sa nemajú bozkávať na ústa,
na papuľku a na noštek, pretože od dospelých možu schytať kopu baktérií (inlove) .
Klidně!
Tyjo, miluju slovenský slovo „labinky“. (h)
Jeeee
já tu mám taky taková strakatá zvířátka 🙂
Ale mají ouška nahoru. Nám z nich narostou králíčci 😉
Je to sranda, jak to ty první dny nejde moc, poznat, co z toho bude, až to bude, viď?
No, k nám už patří jedno černý zvíře (Melly), jedno flekatý zvíře (Mandy), teď se těšíme na další flekatý zvíře (jméno ještě nevím) a asi nám bude chybět jeden černej kocour – podle hesla „každá fena má svého kocoura“. 😀
no, to se uvidí, jestli bude chybět nebo ne 🙂 černejch kocourů, přítulnejch a tulivejch, těch je málo, to víš…
No to jsem si mohla myslet! 😛 A Manďáka mi taky budou od Alenky vracet roníce krvavý slzy, už to vidím… on je návykovej…
Che, náhodou, bezprizorních černých koček jsou plný útulky. Ten, kterej si nás bude mít najít, si nás taky najde. Tak. (h)
Tady jsou fotky těch králíčků 8)
Tady jsou fotky těch králíčků 8)
http://jakkel.rajce.idnes.cz/kralicci
Nojo, to se pozná trávožravec od masožravce. Trávožravec je rychleji hotovej a schopnej utíkat! 😀
Jsou úžasní. Až uvažuju, jestli bych do budoucího dřevěnýho domečku možná… náhodou…
Houby, neuměla bych to picnout. 😀
Však se nemusí. Ti nejhezčí tráví život na gauči u televize a příležitostně okusují koberce 😀 Ti jsou pak trvanliví 🙂
Víš co… jak bych to… no, dvě až tři šelmy v baráku. Z rozškubaných plyšáků je míň tekutej bordel. (blush)
Tekutej …. 😀
Kočka si s dospělým králíkem neporadí, ani se zakrslíkem. A se psem se člověk domluví ( s většinou psů), psi rozlišují naše a cizí 😀
Já tě nepřesvědčuju, já jen pošťuchuju 😀
Kočka možná ne, ale nám Ferda přinesl domů králíka několikrát. A jednou i dospělého zajíce. Jenže to byl Pan Kocour, vážící skoro 9 kg a s dvakrát tři cm dlouhými tesáky.
Hele, postupně. Nejdřív fíně, pak domeček, pak Manďáka a čerňocha, pak plot, potom chlupatou sekačku s přidruženou výrobou vlny a sýra – a pak možná minisekačky na kraje chodníku s přidruženou funkcí živého psího aportu a plyšozdoby. (inlove)
A pak se z toho zblebnu a završím to kouněm. 🙂
Chichi, milá Io, klidně by to ještě ten králíček být mohl 😀 Je to sladká holčička… jsem zvědavá, co budeš říkat, až jí budou dva měsíce (chuckle)
Upozorňuju, že já si Ari vybrala jako tu nejmenší a nejhodnější fenku z vrhu… ve čtyřech týdnech. Už za další měsíc bylo všechno jinak (angel)
Hele, kdybych měla takovou Ari, já bych byla celkem ráda! Penuška byla hyperakční, Melinka mi se svou normální rychlostí života přijde děsně shnilá a pomalá…
Ale já je ani neviděla naživo, vybírala jsem podle fotek a stylem „věštba z fleků v srsti“. Tak musím doufat, že mi Penny vedla ruku dobře.
Melina už z toho, jak tady pořád blábolím o štěněti, dostala falešku. 😀
😀
Nepotřebuje to akutně dodat potomka? Třeba králíčka 🙂 ?
Jen si to představ…
Myšky štěněcí jsou moc krásné (h).
Jenom probíhám, nevím, kam dřív skočit.
Vona to eště moc neumí, vona se i na ty hračky v pelechu tvářila jako „Co to tady dělá?“
Říkám jí: „Pamatuješ, jak Penny kojila kost?“
„No?“
„Tak tohle je ta kost.“
„No?“
„Pamatuješ, jak to Penny dělala?“
„No, smála ses jí.“
„To jo, ale jak to dělala?“
„No…“
a tak dál až ke slavnému závěrečnému „Ahá… a teda tohle jsou ty hračky, jo? A plyšáci, víš, mně se na ně pokládá čenich líp, teda ne že bych si stěžovala…“
„Jo, plyšáci taky platěj.“
„Aha… ale olizovat je nemusím, ne? Víš jak nerada vyplazuju jazyk?“
„Šišišmarjá, lejdyno…! Si to vyřeš sama, simtě. A nefuň tu nahlas, kdo u toho má spát.“
Kolem naší firmy vede cesta starým lipovým stromořadím a projede auto jen jedno. Znalí vědí, kde jsou už udělaná místečka k míjení a tak povětšinou není problém. A jen velmi málokdy se mi stane, že by někdo nepoděkoval
Inko, buď máte tam u vás milejší lidi, nebo je tu to pouštění tak zjevné a zvykové, že to prostě funguje.
Já se přiznám, že už kolikrát jsem si řekla – však by tě neubylo, kdyby aspoň kývnul… Ale je fakt, že nemávači se obvykle vyskytují v drahých a velkých autech, tak třeba mívají pocit, že si už zdvořilost zaplatili v ceně auta (chuckle)
(Ne všichni! Jen někteří, abych nepomlouvala:))
Musím začať ako YGA.Hmmm,ja niekedy ďakujem,niekedy ďakujú mne,ale niekedy/obávam sa,že často/hreším za volantom,na staré baby,že sa cúrajú“ po prechode s taštičkami na kolieskach a bránia nám“mladiciam“ vrhnuť sa do procesu.
Ale-mám strašne rada staré dedinské zvyky,keď pri míňaní/stretaní/ sa pozdraví a prehodí niečo.U našej babičky to bolo: tak idete,tetka,idete? a odpoveď:Idem moja ,idem.Milé,nie?
Jé – to je moc hezké. To si vzpomínám na mé dětství, kdy ještě ne všichni měli zavedený vodovod a pro vodu se muselo k Obecnici (jako ke studni).
Takže když se potkali dva a jeden nesl kýbl, tak druhý se zeptal „Pro vodu, pro vodu?“ … „Nó, pro vodu.“
A za chvíli se potkali zas a aby řeč nestála, prohodili: „Tak už neseš?“ … „Baže, nesu!“
Děvčata, to je moc pěkné, co tu píšete… miluju tahle hovory pro hovory, které uhlazují cestičku od srdce k srdci 🙂 nemají valný informační význam, znamenají – jo, vidím tě a vidím tě rád – a to se počítá, ne? 🙂
Hmm – tak vztyčený ukazovák jsem snad ještě nezaregistrovala, poděkování za puštění na úzké silnici je tak asi ze sedmdesáti procent (z těch zbývajících třicet je polovina mladých řidičů, kteří jsou rádi, že drží volant oběma rukama). A je fakt, že když mne někdo pouští a jedu s Terkou, tak mne ona upozorňuje „A nezapomeň poděkovat“ (chuckle) – což já většinou nezapomínám.
Na přechodu děkuju úklonou hlavy a úsměvem – ale to jsem asi v menšině, neb jsem zjistila, že místní chodci jsou buď agresivní a přesvědčení o svých nezadatelných právech absolutní přednosti na přechodech i mimo ně.
Ano, já jsem ta půlka z oněch třiceti procent. Jezdím celkem málo, a když už, tak nejčastěji na úzkých lesních silničkách okolo naší chalupy. Uhýbám ve velkém předstihu, je-li kam. A když přece jen dojde na couvání, je protijedoucímu vše jasné 😀 Snad včetně toho, že po takovém výkonu si na nějaké odmávnutí většinou nevzpomenu.
Kdo mě štve víc, jsou cyklisti. Teda, ti normální ne, ale takoví ti dresaři, co prostě JEDOU. Přesvědčeni, že v zákazu vjezdu nemá žádné auto co dělat. (Povolení na příjezd k vlastní nemovitosti samozřejmě máme.) Neuhnou, nezastaví, nezpomalí, já se je bojím předjet a vzájemně se tak stresujeme občas i dobrých pár kilometrů 🙁
Pavčo, viz chodci… někdy si říkám – vždyť i většina tech cyklistů jsou někdy řidiči? Jak to, že nepochopí? (think)
Oni to prostě bývají jen do sebe zahledění lidé a nejspíš budu protivní nebo nebezpeční i jako ti řidiči…
Milá Ygo, chodci jsou lidi – takže milí, snažící se nezdržovat a kývající (taky to dělám, jsem nakonec až moc často řidič:)), neomalení, neopatrní, dělající naschvály… co už. Jsem vděčná za ty milé a ty nemilé se prostě snažím nepřejet, byť do té silnice sebevražedně skáčou 😛
Zkušenosti podobné. Někdy narazím na řidiče, traktoristu, který když je silnice před ním volná, tak uhne na stranu a mávající ruka z okýnka jeho stroje mi kyne, že můžu předjet, že je volno. To se potom já, z levého sedadla můžu přetrhnout jak k pravému bočnímu okýnku mávám a třepu rukou jako poděkování. A stejně, když mi dělník na silnici s výkopem pokyne, že můžu jet, protože za hrbek, kde pracují z osobáku nevidím. Tak mu potom mávám ako poděkování. Stejně tak před přechodem, kde váhá člověk, jestli ho i přes vyhlášku z té zebry smetu nebo ne. To zase já s úsměvek kynu (když mrknu do zpětného zrcátka, aby ho nesmetl nějaký vůl zezadu)jemným mávnutím ruky, že může jít. Taky mně někdy neodpoví a mažou dál, někdy se usmějí a očním kontaktem poděkují. Ale většinou to vychází všechno na nezájem.
Ahoj Alex,
niečo podobné sa stalo mne. Slušný vodič mi dal na prechode prednosť, a nejaký vůl (sorry, teraz urážam voly) 🙂 ma skoro „sejmul“ . Obehol vodiča, kt. mi dal prednosť a vo veľkej rýchlosti prebehol pár cm odomňa. (devil)
Keby som nebola taká šoknutá, tak nu ukážem ten prostredník
:O.
Tohle se mi stalo taky. Měla jsem to tenkrát o fous, a od té doby se bojím. Nepřecházím, dokud nemám s řidičem oční kontakt a jistotu, že o mně ví i ten v opačném směru, případně se neřítí někdo další. Což někdy ten první, pouštějící, komentuje kroucením hlavou. Ale já se usmívám, kývám a děkuju, tak většinou to snad pochopí.
Když to jde, klidně si na přechodu počkám. Zvlášť s kočárkem. Akce typu „strčím kočárek někam, kam sama ještě nevidím, a ono to nějak dopadne“ opravdu neprovozuju.
Jo, mám z aut respekt. Jako řidič, i jako chodec či výjimečně jako cyklista.
Ďalší prípad, kt. som videla až v 2. kapitole.Teda videla som a počula, keď nehodu spisovali pilicajti.
Starí manželia išli na svojej staručkej Škodovečke 120 pomaličky po ceste. Na prechode pre chodcov dali prednosť chodcom. Nejaký imbecil tresol do nich odzadu. Jeho nové, vystužené auto malo pokrčených pár plechov. Ale úbohé autíčko starých manželov bolo do šrotu.
Tí starkí si už nové auto nedovolia, a pritom viem, aké je auto pre starších ľudí nutné. A ich Škodovčička by im už bola vydržala „do hrobu“. A poisťovňa im zaplatí pár SK.
TAK NEVRAŽDILI BY STE V TAKEJ SITUÁCII (devil)
Pavčo, mňa sa nepokousil sejmout vodič v protismere, ale ten “ v stejným směre“.
On trpák OBEHOL toho, čo mi, chudák dával prednosť.
🙁
Mně se to stalo taky. Čtyřproudovka, auto v pravým pruhu zastavilo, auto v levým pruhu valí, nevidí, neslyší. Tak jsem došla tomu slušnýmu na konec čumáku, tam jsem se ustaraně zahleděla na přilétajícího levopružáka a pokrčila rameny. Slušňák se usmál a nalehl na klakson. Levopružák si pravděpodobně uvařil brzdy. 😀 Ještě jednou jsme se na sebe se slušňákem usmáli a šli a jeli jsme si pokojně po svých.
Jo přesně – stalo se mi to jako řidiči toho auta, co zastavilo a vedle mě projel ten, kdo nezastavil. Bylo to těsné a dost jsem se vyděsila. Takže když teď někoho pouštím chodce třeba na čtyřproudovce, pravidelně trnu.
Řidička nejsem, tak jen malou poznámku chodce.
Na přechodu děkuji zastavivším řidičům úklonou hlavy, zamávání rukou držící francouzskou hůl by spíš vypadalo jako vyhrožování 😛
MaRi, oceňuju poznámku o kynutí francouzskou holí! (chuckle)
Ja som prosím polovodič. Řidičák mám, ale auto nie :).
A teraz vážne. Keď prechádzam cez prechod pre chodcov, mám vo zvyku poďakovať sa kývnutím hlavy, ak mi vodič dá prednosť. Či odpovie, alebo nie, je jedno.
Keď som v BRD chodila so starkou na cintorín, na vozíčku, pravidelne sme na križovatke stretávali farmára na maxitraktore. Automaticky nám dával prednosť a keď sme zaďakovali, zamával nám a usmial sa. (inlove)
Čo sa zdravenia týka, ja som ešte zo starej školy. Pokladám za samozrejmé, že keď prídem na zastávku MHD, do obchodu, alebo do akejkoľvek čakárne tak pozdravím.
Samozrejmé je pozdraviť niekoho v lese. U nás na Horehroní bol niekedy na dedinách zvyk pozdraviť každého, koho ste stretli, bez ohľadu na to, či ho poznáte alebo nie. Dnes to už mladí ľudia nepraktizujú 🙁 . A v bytovkách sa nevedia pozdraviť ani niektorí susedia (doh) .
Milá Yetti, to muselo být pěkné, když ten traktor zastavoval 🙂
Jinak u nás na vsi se zdraví, vedle ve Dvoře už ne… ono to logicky asi opravdu může fungovat jen v malých obcích…
Ale náš panelák kdysi fungoval jako malá obec – místní se zdravili, ale už s lidmi z druhého vchodu jsme měli problém (chuckle)
Dede, bliknutí výstražnými světly a mávnutí používám často a už jsem se párkrát setkala s tím, že na mě řidiči protijedoucích aut blikli dálkovými světly. Koumala jsem, co mi chtěli říct, jestli třeba nesvítím, či co se děje a ejhle, ono to bylo upozornění na kontrolu „zelených panáčků“ za kopcem.
Z nedávna mám ale taky hodně špatnou zkušenost. Na víkendovém pobytu mi začalo ve Františce svítit dobíjení baterie, dvorní automechanik radil „jeďte, dokud to půjde“. Jeli jsem tedy, v kopci už na jedničku a velmi pomalu se zapnutými výstražnými světly a za mnou kamion troubil jak zběsilý a mermomocí se mi snažil nacpat do kufru. Potom se Františka definitivně zastavila mezi loukami a lesy, širokodaleko nic a venku déšť. Stáli jsme tam hodinu, projela spousta aut a ani jediné nepřibrzdilo, aby se zeptali, jestli nepotřebujeme pomoct. Bývalo by stačilo vytáhnout lano a odtáhnout nás 11 km do Vimperka. Vezla nás nakonec odtahovka a těch 11 kilásků mě stálo dva tisíce. Tak to zas byla ta nepříjemná zkušenost. Chápu, že se v dnešní době lidi bojí zastavit, ale vždyt by ani nemuseli vylézat z auta, jen přibrzdit a zeptat se :o(.
Myško, myslím, žes měla mimořádnou smůlu na lidi. Já mám třeba zkušenosti dobré – ale je fakt, že když jsem uvázla, bylo to tady v okolí…
No doufám, že už Františka šlape jak má (inlove)
V Norsku si řidiči mávnutím mezi sebou děkují celkem běžně, je to velmi milé a mám to také rád. Křivolakých a úzkých silniček máme také hodně, takže prostor pro děkování samozřejmě je. Co zato se v Česku dělá, co mi v Norsku chybí, je děkování na přechodu. Když mě někdo pustí, poděkuji (v Česku i v Norsku). V Norsku děkuji ještě o hodně radši, protože vím, že to tam není běžné dělat a řidiče to potěší – jednak že nejsem typ člověka, co mu tam skočí metr před autem a pak nadává, že to auto neubrzdilo, ale také proto, že je to slušnost na místě, která se neočekává. Řidiči na to v Norsku pokaždé (!) reagují úsměvem a viditelně dobrou náladou. Proto bych řekl, že mávání při pouštění se navzájem má v Česku samozřejmě smysl, protože i kdyby ten druhý třeba neodpověděl, radost mu to – aspoň trochu – udělá. A život je pak hnedle lepší 🙂
A jinak ještě s těmi přechody – zažil jsem v Sandefjordu jednou situaci, kdy se chodci, kluk a holka kolem dvacítky, blížili v podvečer k přechodu, ale byli od něj ještě hodně daleko, abych stačil bezpečně projet. Zrychlil jsem, abych to stihl, jenže oni zrychlili také, aby mi dokázali, že musím zastavit, a pak jsem ve zpětném zrcátku viděl hodně nezdvořilý výraz. Takových zkušeností nemám moc, vlastně z Norska jen tuhle jednu a odjinud také maličko, ale ten pocit, kdy mi chodec chtěl dát „jednu za vyučenou“ si pamatuji dobře a bylo to dost nepříjemné. Oč by bylo lepší, kdyby třeba tam byli o něco dřív, já jsem jim zastavil, a oni mávli na poděkovanou…
Jenom kratce se pridavam k Finrodovi. Ma pravdu, mam stejnou zkusenost. Zdvizeny prostrednik jsem tady jeste nevidela, sama jsem mavaci a kyvaci a dostava se mi tehoz.
Omlouvam se, pisu bez diakritiky, nejsem u sveho PC, ale zato mam tri slusive doury do kolena po operaci menisku. Zavinene kym? Spravne! Mam golden retrievera.
Dede, gratuluji k novemu nazvu, povedlo se!
Děkuju, milá Jano a ať máš koleno brzy neděravé! (inlove)
Ale dobrou. Neviděl bych to nijak tragicky…Já nejsem zrovna závodník, předepsané rychlosti většinou dodržuju protože jsem toho názoru, že to má smysl. Nicméně pokud někdo touží pádit, nechť pádí a když je 1) za bílou čarou dost místa a 2) vidím dost daleko abych si byl jistý že se mi tam nevynoří cyklista, chodec, či odstavené auto a 3) není tam bordel o který bych si prorazil gumu – tak pouštím. 90% řidičů zabliká, 70% motocyklistů vykopne pravou nohu. A vzájemné mávání na sebe když se pouštíme někde v zúženém místě je běžné. Na přechodu mi chodci tak 75% děkují, odpovídám kývnutím.
Je to moc fajn, když můžeš prostě odkývnout dobré zkušenosti, milý Pů. (wave)
Já, ač mám řidičák od 18-ti let, tak neřídím. Ani manžel, jsme rodina auta prostá.
Já se zase snažím, když přecházím na přechodě pro chodce, mít oční kontakt s přijíždějícím řidičem. Případně i zvednu ruku směrem k řidiči. Aby mě zaregistroval, že přecházím.
Míša z Plzně
Jako řidič takové chodce vždycky ocením, milá Míšo (wave)
Jinak mávám a oznamuju, že odjíždím na cesty a budu pryč acelý den. Těším se na vaše zkušenosti, ale ozvu se až večer (wave)
Děkovné zvednutí ruky provozuju- a když mě pouští někdo v protisměru, tak se i usměju. Dělala jsem to i jako chodec- když auto zastavilo na přechodu (až zas tak často to nebylo), vždycky jsme se na řidiče usmála. Úsměv je mezinárodní platidlo, a přitom nic nestojí.
A pokud jde o kamiony na silničkách, tak mám více než bohatou zkušenost z úzké silničky v dědince, kde z obou stran jsou vysoké zdi, protože domky jsou vyvýšené a ve svahu. Dědinka je přesně mezi dvěma dálnicemi, a tak si tudy kamioňáci zkracují cestu. Potkat je tady třeba večer je lahůdka- zatáčka je dlouhá a couvnout se nedá, páč do vás někdo vletí zezadu. Osvětlení mizerné. Tak tam je to na centimetry. Navíc nemám představu, jak vypadá statika těch domků ve svahu, když tudy projíždí plně naložené kamiony, na které ta silnička viditelně není stavěná.
Jo Matyldo, máš pravdu – tahle setkání jsou nepříjemná a ti lidé v domech z toho taky musejí mít těžkou hlavu.
Jinak taky se nám kamiony vyskytují na cestičkách, kde sama žasnu, že vůbec smějí projet. Minule jsem vezla mládež na vlak a ejhle – v jedné zatáčce ze zdejších serpentin vězen kamion, uvázlej pěkně na štorc, dokonale blokující cestu. Objezd na královédvorské nádraží jsme nestíhali, tak jsem svištěla do Jaroměře. Naštěstí jsme jeli na vlak v šest ráno, tak bylo dost prázno na cestách, abychom to stihli.
Dede, když jsem tuhle pouštěla z bočního výjezdu ze Synthezie v Semtíně kamion, tak mi kamioňák poděkoval bliknutím a mávnutím, blbec za mnou mi taky poděkoval, krátkým zatroubením a klepáním si na čelo… (angel)
Ano, milá Sharko, to je typické – řidič kamionu byl profík, který na té silnici musí žít, řidič za tebou byl prostě řidič vidící jen silnici před sebou 😛
Jinak my tu máme ještě jednu zdvořilostní disciplínu – pouštění autobusu v serpentýnách – on se totiž jen ve svém pruhu nevytočí. No a ti děkují jen málokdy – nevím, asi cítí, že jako představitelé veřejné služby mají vždycky přednost. (V tomhle mám radši ty kamioňáky – většinu:))
To mohl vyjíždět i z Explosie a toho bych pustil i kdyby tam bylo letiště. :o)))))))))))
Coby neřidič mám jenom z pěších cest:
Kdysi mě naučili, že když potkám někoho v lese nebo tak, tak pozdravím. Dneska se to moc nenosí, ale já to stejně dělám. Ti lidi se většinou úžasně překvapeně usmějou a odpoví. (Ti, co ne, mi za to nestojí – kyselý kvašáky jedny.) A tu a tam se z toho překvapení zastaví a normálně s člověkem pokecají!
Fakt je, že když má člověk s sebou psa, tak to k tomu pokecání svádí, protože je vždycky po ruce neutrální, ale určitě nekonfliktní téma: „Jé, vy máte pěknýho pejska, dá se pohladit?“
No, taky třeba v lese zdravím, ale mnoho lidí se na mě divně kouká – když to není přímo u vsi, když jde o turisty „z města“ 😛 Jiní se zastaví a povídají… takže asi jako v to autě 🙂
Dej odkaz na feně, až chovatelka vywebí nějaké obrázky! (pokud tak učiní, samozřejmě)
Na mě divně koukali *tamní*, člověče – v tom kraji snad není zvykem zdravit… „Mětstští“ na mě většinou divně nekoukají – krom puberťáků a nafrněnejch paniček na šteklích a s grizzlym v závěsu. (Jenže tyhle kategorie stejně nejsou vzorek normální populace a jak idioti se chovají i mimo les.)
Moc mávat neumím, protože se držím kousku silnice jako klíště, abych nespadla do příkopu. Traktory sice zdvořile uhýbají, jsou to ale traktory obludy a traktory mnohokolky a i když jedou dvěma ze svých šesti zadních kol v příkopu, neumím se vejít 🙂
Dřevařů je tu málo. Cisterny s mlékem jsou divoké, ale jezdí jen ráno. Zato se tu v obrovském množství prohánějí kamiony plné aut. Divné na tom je, že ta auta nejsou škodovky a že ty kamiony jezdí i v noci a v lese. Bezpečný skok do škarpy se tu myslím probírá v autoškole hned v první lekci … na rozdíl od jízdy v pruzích, která se necvičí vůbec 😀
Ri, máš úžasný styl, který mě rozesmál, byť vlastně nepíšeš o věcech, které by byly velmi zábavné. Taky mě jednou na naší silničce překvapil v pravoúhlé zatáčce kamion, který ji vytáčel v protisměru a já měla kliku, že v mém směru odbočovala jiná silnička, takže jsem měla kam uskočit. (tmi) Ale zase mi stihnul vesele zamávat! (chuckle)