Tak jsem včera poprvé v této sezóně vytáhla kolo tady u nás a rozjela do kopců. Jak jsem tak funěla do serpentin v Dehtovském kopci, přemýšlela jsem nad tím, jestli to opravdu dělám dobře.
Jak roky jdou, jsem ráda, že si kondici přes různé potíže aspoň udržuju na přijatelné úrovni – o výrazném zlepšení si už můžu nechat jen zdát. Což vede k tomu, že jízda na kole po našich vršcích prostě ve větším stoupání bolí. Já vím, že si můžu do jisté míry pomoct, ale stejně – už když si plánuju výletovou trasu, preventivně nad těmi největšími kopci vzdychám.
Moje sousedka a kamarádka, se kterou chodíme „chodit“, je mnohem aktivnější cyklistka než já. Má naježděno spoustu kilometrů, byť její koleno je ještě v horším stavu než můj kotník:)) A ona bez okolků přiznává, že do větších kopců prostě kolo vytlačí, nedělá si žádné násilí.
Což je přesně to, co já nedovedu. Vychována v duchu „musíš“ a „nikdy se nevzdávej“ jsem na sebe jako pes. (Horší než pes!! Ten si obvykle násilí nedělá:)) A právě včera mě napadlo, jak moc je to vlastně efektivní?
Už předem si buď plánuju kratší trasu (jsou-li tam fest kopce) nebo aspoň v duchu kvílím, protože vím, co mám před sebou. (Je tedy celkem jasné, proč s Martinem obvykle zahajujeme sezónu na Třeboňsku:)) Zato Eva nevzdychá, Eva jezdí – a když je to nutné, tak kolo vede a kopec si vyšlápne pěšky.
Co myslíte, že je lepší? A jak byste takovou situaci řešili nebo řešíte vy?
No jo, to je ta výhoda nás chodců (chuckle) . I když přiznávám, že jsem si kdysi na dovolený se synkem půjčila kolo a jeli jsme (na Vysočině). Do kopce ta přehazovačka nějak nešla a já vypadala, že infarkt spíš už byl, než že je na spadnutí.
Fakt je, že funění do kopce pěšky je podobný, ale aspoň nemusím tlačit to kolo (flex) !
Tak koukám, že je to s jízdou na kole u manželských párů všude přibližně podobné – já do kopce tlačím, zatímco moje polovička nadává, že na mě musí čekat, event. se vracet a kontrolovat, zda jsem už nepadla. A to přesto, že ani jednomu z nás už není dvacet, ba ani třicet. Nicméně, budu jezdit na kole dál, dokud to půjde, i s tím tlačením do kopce! Všem přeju krásné cyklovýlety, a málo kopců! (My pro jistotu letos budem jezdit okolo Balatonu, takže po rovině.
Jak dole mluví Io o ukrajině – taky jsem si ji svého času užila!
Nejprve nástin topografický. Já sice pořád mluvím o tom, že se holka do roviny (a na rovině teď taky bydlím), ale ve skutečnosti jsem téměř horalka – neb Vrbice jest nejvýše položenou obcí v našem i sousedním regionu! A navíc, my bydleli až úplně nahoře. Takže odkudkoli jsem se vracela, vždy jsem stoupala vzhůru.
No – a v mých sladkých patnácti a šestnácti jsem o prázdninách robotovala na panském … ech, teda na kolchozi (který jest na opačném konci dědiny). A tady nastalo sólo pro mne a ukrajinu (kterou mi nezištně a na věčnou oplátku půjčila moje sestřenice, neb já kolo neměla – ono na Vrbici ho neměl téměř nikdo, poněvadž tam bylo zbytečné). Copak cestou tam to bylo dobrý. Nástup v teletníku ve 4.00 hod – já vsedla do sedla ve 3,50, dvakrát šlápla a svištěla bez brzdění (byla tma a nikde nikdo) až před šatnu – tam jsem vletěla (velocipéd jsem nezamykala – no toto!), popadla zástěru a gumáky a přesně ve čtyři jsem s ohřeblem vytahovala hnůj z prvního stání (rofl). Takže cesta a převlékání se vším všudy mi trvala deset minut.
Ovšem cesta zpět hodinu – ta sviňa byla tak těžká, že jsem ji vlekla celou cestu domů (nadřená už z toho teletníku – ajajaj, těžce vydělané peníze) a funěla jsem jak sentinel.
Toťkaj jsem ňúrala u našich na hůře a bylo tam! Ta modrá nádhera visela na hřebíku, zaklučeným do hambalku. Neopatrně jsem se o něm zmínila před Jendou a víte co? Ten hoch se zbláznil a prý že ho chce doma, abych se optala, jestli to nemůže být moje dědictví (fubar) – jsem ho hnala svinským krokem! Tak Maruška růžový porculán, Danuša šící šlapací starožitnou mašinu značky Bobbin a já vypůjčenou ukrajinu! A to nemluvím o tom, že Jeník má už čtyři kola a zrovna dyndá z Terky to její – šak má prý ještě dětskou koloběžku!
Ygo! (rofl) Zase! (rofl) Skutečně trvám na tom, že bys měla ty své perly skládat doma do určeného adresáře a jednoho dne je knižně vydat – stála bych na tebe klidně frontu (chuckle)
Hmmm, já na kole nejvíc jezdila, když naši měli chalupu u Liberce. A prosím neměla jsem ukrajinu, ale peugeota (podle vzhledu bych řekla, že předválečnýho – tatínek ho od někoho dostal, když pro mne marně sháněl kolo).
Jo a YGO – já tehdy chodila na brigádu do Českýho Dubu, což bylo asi 7 km, s převýšením tak 200 – 300 metrů. Do cihelny (whew)
YGÓÓÓ, také já jsem bombardována zezadu návody od Jiřího,(jedu jako první, asi má pocit, že mne jistí 😉 kromě kopců), abych řádně přeřazovala. On se už jednou těžce z mého řazení poučil. To bylo tak:
Jednou jsme jeli po cyklistické stezce podél Dunaje, rovinka, jako když vyšije a někde v lesích mezi Tullnem a Kremží, kde se vzala tu – se vzala, taková jakási vyvýšeninka, (chuckle) něco podobného jako most nad železniční tratí (chuckle) , ale tohle byl spíš nájezd ke zdymadlu. Nestačila jsem tak prudce otočit řidítky, (kochala jsem se okolím) a také tak rychle přeřazovat, takže se řetěz JAKSI zkřížil a….praskl. Nastavení páček přeřazovačů na mě bonzlo, co jsem udělala blbě. Do civilizace poměrně daleko, auto také HODNĚ daleko, takže stejně to nakonec MLP vyřešil nejlíp jak to šlo. Nechal mě na místě (já jsem se zatím kochala prací velikánského zdymadla) spurtoval na kole zpět k autu, kolo naložil, popojel co nejblíže s autem, kolo složil z auta, vzal vercajk, vrátil se kolmo zpět, řetěz spravil (MLP spraví všechno!) a já jako paní hraběnka jsem dojela zpět už k blízkému autu. Ani jsem nebyla po téhle vyjížďce nějak namožená 😉 . Proto od té doby bedlivě dohlíží a stále mi kecá do řazení, neb vidí dobře na přeřazovací kolečka.
…“takže stejně to nakonec MLP vyřešil nejlíp jak to šlo“…Tedy Alex, já fakt čekala, že věta bude pokračovat „posadil mě na nosič (na svoji galantně složenou budnu), rozbité kolo přehodil přes rameno a jako dámu mě odvezl k autu“ 😀 Ale ne, i to co udělal bylo velmi rozumné a není nad to mít mužíčka co všechno umí spravit. Angl. výraz pro domácí šikuly a kutily „Jack of all trades“.
Alex, já mám dojem, že ten tvůj Jiří má čas od času nad hlavou svatozář (chuckle)
Možná na tom něco bude (blush) ! Už jsi kolikátý člověk, co mi tohle řekl. (chuckle)
Hmm, Alex, to, že má Jiří svatozář, tak o tym žádná, ale že ty máš křídla, to nikdo nezmíní!
P.s. – když říkám křídla, myslím andělská (angel)
Na kopci bydlím. Ať se vydám na výlet na kteroukoliv stranu, zpět se (unavená) vracím do příšerného kopce. Nemám ráda kopce. Pár let jsem to překousávala. Pak jsem kolo před více než 10-ti lety odložila, po úrazu kolene, s prognózou, že budu ráda, když budu moci chodit a mírně běhat, vše ostatní mám považovat za úžasný bonus, ale rozhodně s tím nemám do budoucna počítat. Letos jsem ho nechala odborně uvést do stavu pojízdného … kvůli dětem … jezdí už tak rychle, že jim pěšky (ani klusem) nestačím. Zvládnu jezdit, bolí mě jen svaly, kloub je OK 🙂 Jsem pevně rozhodnuta jezdit jen tak, jak to budu zvládat bez potíží. Co nevyjedu vyjdu pomalu pěšky. Nenechám si kolo znovu znechutit kopcem. A nezničím si koleno (úžasný výkon traumatologů z Ostravy-Poruby). Možná si na kolo nechám příležitostně přidat nějaký ten motorek 🙂
Hi, hi, Tosco, já bydlím UPROSTŘED vysokého kopce. Takže: do lesa, když vyjíždím ven tlačím do kopce, a teprve někde nad studánkou si můžu sednout a jet. Zpět už jedu z kopce. Na opačnou stranu, jedu dolů, ale stejně potom zase musím kolo vytlačit. Holt si nevyberu.
Ale víš co je divné, že ti odborníci neřekli, že se špatným kloubem na dolní končetině je lepší jezdit na kole, než BĚHAT :O . Je fajn, když už můžeš s dětmi jezdit, že už jsou tak velké, že to jde (y) .
Taky si myslím, jako Alex, že na rovině je kolo lepší chůze, pokud je nějaký problém s kloubem. Platilo to dokonce i na můj kotník nemilosrdně chroustající achilovku. 😛 Takže možná s dětmi natrénuješ netušené – kolo je (kromě v kopci:)) prostě skvělý rehabilitační nástroj 🙂
Jinak, Tosco, naprosto chápu tvůj kopcovitý problém 🙂 Naše víska je v takovém severojižně položeném „újezdu“, takže na východ a na západ jsou poměrně prudké kopce (ten východní je větší:)), na jih se jede pro změnu pořádný kus dolů, serpentýnami s dost velkým klesáním, a jen na sever je kousek (tak 2 km) něčeho, co by se dalo nazvat skororovinkou. Kopcům se tedy nedá vyhnout, pokud bych nejezdila pořád sem a tam do Zátluk a zpátky (chuckle)
Kolo lepší chůze … co se týká zátěže, tak lepší není, pokud je problém přímo v kloubu (což je). Kolo znamená větší otřesy než chůze. Pokud srovnáváme dosaženou vzdálenost vzhledem k zátěži kloubu, vychází kolo asi líp. Pro rehabilitaci mi byl doporučen rotoped. Kolo výslovně zamítnuto, právě kvůli otřesům.
Kolo jsme měla znechucené už před úrazem, nechybělo mi.
Chůze je existenční nutnost, tu nebylo možno zamítnout :). Občasné popoběhnutí také. Zkuste chytit prchající batole chůzí nebo si napřed dojít pro kolo 😉 Neběhám, ani kondičně, jsem ráda, že mohu popoběhnout (roky to nešlo).
Děti mi rozhýbaly koleno do plné hybnosti, i když lékaři před tím uznali, že úraz má trvalé následky, včetně omezené hybnosti. To vyjádření po úraze se nevztahovalo na kondiční aktivity typu chůze po horách, kondiční běh apod. Já cca rok řešila funkčnost kloubu tak, aby umožňoval běžný život, bez vážnějších omezení (chůze do schodů byla taky „sranda“), na zájmy typu uděláme si výlet do hor, došlo podstatně později.
Je to víc než 10 let. Chodím i na výlety, zvládnu i běh. V současné době už neuběhnu tolik, abych dětem stačila, tak zkusíme kolo. Myslím, že zátěž na koleno nebude ani větší ani menší, než byla dosud. Akorát se dostanu dál a rychleji.
Hm, tak to to tvoje koleno muselo dostat pořádně zabrat, když je to běh na takhle dlouhou trať! A to já si myslela, že moje dvouleté kulhání se žhavou achilovskou bylo bůhvíco 😛
Tak ať ti to běhá (inlove)
Byla to tříštivá zlomenina čéšky a nebyla to sranda ani pro mě ani pro doktory. A vzhledem k tomu, že mi díky 4 měsícům fixace v rovné ortéze, absolutně bez zátěže, koleno totálně ztuhlo a šel do háje kvadriceps, tak i jen základní rehabilitace byla běh na hodně dlouhou trať.
To sis uměla fakt kvalitně vybrat zranění, teda… (h)
Potvrzuju ze zkušenosti po dvojí operaci a jedné plastice (téhož) kolene, že na koleno silně (asi tři roky) po rehabilitaci a už rozhýbané tak, že člověk téměř bez bolesti dřepne, je kolo lepší než běh (když už člověk musí vybírat). Zpevní se i ty mrňavé svaly kolem, právě kvůli těm nepředvídatelným pohybům. A nebolí – teda nebolí *tolik*. A potom kupodivu přestane bolet a je zas o něco pohyblivější.
(Ehm… asi půl roku jsem jezdila na kole na tréninky – tzn. přivázat hole na koš na nosiči, strčit kimono do předního koše, Penny a pití do zadního koše, půl hodiny jet na trénink, tři hodiny se utěšovat, že vlastně jenom pokřikuju povely (prdlajz, velebnosti, plnohodnotně jsem cvičila), naložit kolo, půl hodiny jet z tréninku. Výsledek – měla jsem druhou nejlepší kondici v životě.)
Ech, hole nikoli francouzské, alebrž dřevěné, jedna z nich mečák. 😀
Na kole jsme nejvíc jezdili za pobytu v Německu (hlavně v Bavorsku). Vlastnili jsme tehdy i pick-up, takže když už nás omrzely trasy přímo od domu, kola jsme hladce naložili a jeli jinam. Najezdili jsme spousty km, ale zásadně rekreáčně, žádní polykači km (v košíku na nosiči svačinka, později oběd v nějaké zahr. rest. a navečer zase utahaní, ale spokojení doma). A rekreační byla i naše kola (skládací německá Rixe – stále je máme). Kolo mělo dvě rychlosti a brzdy jsem používala obě – na řidítkách i šlapky zpět. Mírně stoupající silnici jsem sice prvních pár metrů (nebo jen jeden) zkusila, někdy tou cik cak metodou jako Matylda. Ale jakmile to bylo namáhavé, nebo znamenalo postavit se do pedálů – slézala jsem. Protože – hlavně, když ještě byla dlouhá cesta vpřed – jsem se nehodlala zničit předčasně a pak (jak píše ri) jsem byla přesvědčená, že ničím i kolo, že se pod mojí vahou šlapka(y) ulomí v půli cesty a co pak. Manžel se někdy chlapsky snažil kopce šlapat, ale i on málokdy vyjel až nahoru. Pak jsem tlačili kola svorně vedle sede. Na drncavých polních cestách jsem kolikrát slezla i když byly rovné, to zase nedělalo dobře mojí kostrči. A kolo si také nestěžovalo. Tady jsme prvních pár let nakládali kola do auta a jezdili do zdejších státních parků (primo od domu se nikam jet nedá). Pak jsme nějak zlenivěli a navíc se rozrostlo naše zvířectvo a kola stojí opuštěně v garáži. Ale tenkrát jsem s koly byli několikrát i na Floridě, kde mají skvělé cyklistické trasy (a nejen na FL), populární tzv. „rails to trails“ Prostě z dávno nefunkčních a zarůstajících železnic (jednosměrek) vytrhali pražce dráha se změní na asfaltku nebo beton. Pak se jede dlouhé, rovné km. jen po rovince tudy, kudy dříve bafala lokotka – nádhera. Možno se vrátit, nebo na druhém konci najít ubytování, druhý den pokračovat, nebo se vrátit. Hmm, teď mám dojem, že tohle u vás také existuje, dokonce jsi o tom Dede psala z vaší poslední kolo-dovolené s Marinem a byla tam I fotka – nebo se pletu, nechci se vracet?
Tedy YGO – zatáčka, zatáčka , zatáčka 😀 😀 😀 😀
Naše kníračky s námi vždy jezdily na kole po okolních lesích. Nemusíme na silnici a jsme v lese. Už teď Ajvi zvládne asi 6 km (a také jedeme 6-ti km rychlostí) To je rychlost, kdy si pejska klidně poklusává, tam čuchne tuhle čuchne, když koná potřebu, my jedeme ještě pomaleji a takřka kaskadérsky balancujeme na místě (chuckle) . Zvládla by víc, v dospělosti za den i 20 km. Tím myslím bez následků ve stáří na kloubech. (wait) Nic se nemá přehánět.
Bohužel Trixie není ani moc chodící, natož běhací (je čmuchací)a vééélmi Nerada se vzdaluje z okruhu, jehož pachy má v nose. A na zdejších lesních cestách není radon pustit jí z vodítka, nemusela by se už vrátit (nejen utéci za zvěří, ale spadnout do některé z mnoha roklí či bažin, které kolikrát ani nejsou skrze porost vidět). Tak si s Ajvinkou užívejte kolo-psí výjezdy i za nás.
Pred sebou mam tisic mil, tenhle kopec uz aby za mnou byl … Na kole jezdim hodne, jezdim rada, ale kopce uprimne nenavidim. Pri pomysleni na ne propadam malomyslnosti, pred nimi pak trudomyslnosti. Kleju cesky s nemeckym prizvukem a od srdce. S detma v kolistickem voziku jsem kopce chodila, nekdy jsem i deti vysadila, aby se bobanci prosly :). Vetsinou protestovaly, ale nebylo jim to nic platne. Plice mam jedny a nohy jako schwarzeneger nemam. Holky uz dneska jezdi samy, kopce taky neoblibuji, ale neprijde mi, ze by jim az tak vadily. Zdravim z DD!
Evo, ahoj! Mluvíš mi ze srdce a moc se mi líbila ta část, jak bobánci taky museli pěšky (rofl) Moji bobánci taky měli spartánskou výchovu, an matka je jen jedna a je třeba si ji předčasně nezlikvidovat 😛
To mi neuvěříte.
Jdu si takhle kolem hlavního nádraží. Bývá tam uvázané takové to růžové kolo, to půjčovací. Bylo tam.
A byla to ta moje stará herka!
Poznala jsem ho naprosto jistě – taky aby ne, když jsem na něm nějakých 20+ let jezdila.
Někdo ho spravil a teď spokojeně slouží dál.
Tak jsem mu popřála hodně štěstí.
Jestli tohle není náhoda!
To je náhoda jak hrom – jak vypadá Ukrajina v růžovém kabátě? (chuckle)
Jinak jsem taky kdysi jezdila na tomto slavném kole – měla jsem ho po dědečkovi. Tehdy z něj nic nepadalo (děda pečoval), brzdilo parádně, ale rozjet ho, to byl výkon! 😛
A máš pravdu, když jsem na něm svištěla od Královédvorského hřbitova dolů do města, tak to byl nějaký svist! 😀 Jak bylo těžké, tak skvěle sedělo na silnici a ten pocit, že čověk skoro letí, ten jsem milovala (a miluju dodnes:))
Hodně dobře! Hlavně že někdo objevil ten problém, co to mělo s duší – dalas novou duši, do týdne byla děravá. Musel tam čouhat nějakej drátek nebo co. Nebýt tohohle detailu, nebyla bych ho opustila. (I když možná… tam na Vysočinu s tímhle kvichtem…)
Ona to není přímo Ukrajina, ona je to Ukrajina light, ale teda sloužilo skvěle a vydrželo strašně moc – možná ještě víc než těch 20 let, protože bylo kupovaný ještě před revolucí…
Jé – článek pro mne. Jelikož u nás celkem rovina (největší převýšení je most nad železniční tratí), tak ty kopce taky nemusím. Proto jsem byla vždy na pokraji sil, když objížděli Pálavu ze strany od Pavlova (kdo to zná, tak ví – však už jsem o tom Moravským sestrám vyprávěla) nebo jeli po signálce z Poštorné do Sedlece (prudké cikcak sešupy s navátou spraší v zatáčkách). Takže nakonec ty kopce taky šlapu po svých (a nejenom nahoru, ale někdy i dolů) a Jenda mne nasírá tím, že se po vyšlapání nahoru ještě dvakrát vrátí ke mne (furt na kole) a má kecy o jakýchsi přehazovačkách. Má štěstí, že se mi nedostává dechu, tudíž ho nemohu velmi hlasitě poslat do … Petrčanke. Stačí, že si sama pro sebe mumlám „zatáčka – zatáčka – zatáčka“ (italsky s moravským akcentem) (chuckle)
Poznámka – v pátek nám kleklo auto, tak jezdíme do zaměstnání na kole …
Italsky s moravským akcentem!!! (rofl) (rofl) Ygo, jsi zase ve formě:))
Jinak to ježdění do kopce a pak zase zpátky a zase přede mnou do kopce… to mi dělá Martin taky. Zatímco já chytám dech a mám tendnci mumlat nehezká slova (italsky s českým přízvukem:))) on si tam poletuje jako motýlek a ještě mě povzbuzuje!!!
Kristova noha!!.Až teraz som porozumela YGE!!Buď to urobili tie jahody,alebo nočné-v každom prípade som blbka a toto italské slovo so slovenským prízvukom som už dnes použila
Verenko, že jsi měla ty jahody se šampaňským!
Do kopce a zase zpátky … tohle mi někdo udělat, byl by to jeho poslední kopec v živote 😉
A byl by obviněn, že mi schválně rozbil brzdy, aby brzdily neustále, a on se na mě mohl vytahovat 😉
Nebo bych napsala ježíškovi o elektrokolo. A hotovo 😀
jsem tu na skok 🙂 máme tu tu babičku, zrovna venku s Tomem uklízí co si včera vykutala na zahradě 🙂
všechno dočtu jak v sobotu odjede, v sobotu ještě jdeme na krajskou výstavu u nás ve Zlíně 🙂
mějte se všeci krásně
Pájo, užívejte si i s babičkou a zase se zastav! Na té výstavě budete vystavovat nebo jen koukat? (Tedy předpokládám, že jde o výstavu psů (chuckle) )
Funět mě prostě nebaví. Tečka. Začnu jezdit cik cak, vembluju s přehazovačkou a stejně nakonec otráveně slezu. Kopec pro mě není výzva, kopec je otrava. Myslím, že při pohledu na moje kolo mě nikdo z přílišných sportovních aktivit nepodezřívá- moje kolo má na řídítkách košík 🙂
Takže bych to řešila jako tvoje sousedka- prostě vocaď pocaď 🙂
Jé Matyldo, a vozíš v košíku strakatice? Já tak vozívala Maxe, ale musím přiznat, že nadšen nebyl, byť to strpěl (blush)
Jinak já jsem jezdívala na kole s košíkem, v sukni s cípy zastrčenými za opasek a se slamákem na hlavě – ani tehdy ani dnes mě nikdo ze sportovních výkonů nepodezíral (chuckle)
Jen dnes dávám přednost specializovanějšímu oblečení – je pohodlnější, prodyšné a přitom při svištění z kopce tak neprofoukne 😛
Dede, po onemocnění v oblasti ééééh :S , prodloužených zad, si tak jako Tvoje kamarádka Eva, nedělám vrásky a kolo do kopce vytlačím (i tak to dá zabrat a funím jako sentinel), v rámci možností se kochám detaily okolo cesty, ale rozhodně si nemůžu dovolit se na sedínce týrat na kolovém sedátku do kopce! A po každém kopci následuje z kopce a to si adrenalinově užívám. Odlétám s Ajvi na cvičák!
Milá Alex, podstatné je, že to ani s bolestí tyvíškde nevzdáváš a létáš životem dál! (inlove)
Já to řeším tak DEDE, že jezdím jen na rotopedu. Jsem po operaci koleního kloubu. A když denně jezdím na rotopedu, tak mě to nebolí. Ale musím být důsledná.
Normální kolo už nenám, neboť se bojím, že by mě mohlo koleno zradit. S rotopedem do kopců nejezdím, tak to je fajn. A když při tom koukám na televizní zprávy, tak mimoděk zrychluji a zrychluji. Čím horší zprávy, tím větší rychlost.
Míša z Plzně
Míšo, zapni si ČT24 a za chvíli budeš v kondici pro Tour de France… bohužel (wasntme)
S rotopedem jsem se nikdy nesžila, a uvažuju, jestli by třeba to spinningové nebylo přijatelnější – pro zimní trénink (blush)
Upřímně řečeno kolo mě nejen moc nebaví, jak jsem ten pěšák, ale mám ho i zakázaný (čéška, jak jinak). Mně teda aspoň ortoped řekl, že jezdit samozřejmě můžu, ale jen po rovině nebo na rotopedu. Prej se u toho dá číst :O !
Jeee, kolo kelliška 😀
Miluju kola, podrbej jí za řidítkama 😀
Radit nebudu, není co. Sama musíš vědět, kolik a jak chceš jezdit.
Já jedu kam to jde a když to nejde, klidně (ale bez nadšení) slezu a kolo šťouchám nahoru. Kolem mě sviští střelci, sportovci … mám to ještě daleko, nemůžu se tak honit, říkám si v duchu a koukám na druhou stranu. Ono, rvát to na sílu škodí kolu, že jo, a to bych nechtěla 🙂
Eh, teď když jsem si poposedla mi došlo, že slézat z kola jsem se naučila v době, kdy jsem hodně jezdila se snímačem tepové frekvence.
Nedám na tu mašinku dopustit, protože mi později pomohla přesvědčit doktory, že prášky, co mi dali na tlak se pro mě nehodí 😉
Milá ri, lásku ke kolu máme společnou – Kellyšku jsem za řidítky podrbala (chuckle)
Miluju jízdu na kole úplně odmala a někdy lituju, že nebydlím v cyklisticky přívětivějším kraji. Jenže já miluju i ty naše kopečky, tak co s tím že… (já vím co – nosič za auto, kolo na nosič a hurá do Hradce:))
A do Věšína si kolo bereš?
😉
(Sledujete to, jo? 😛 )
Hm, neberu, protože tam asi nebudu. Na jednodenní výlet to je dost daleko a na dýl nemůžu. Nechám to koňoj – třeba mě popadne touha, vezmu řízek mezi chleby, kafe a na otočku vyrazím 😛
Jelikož mým posledním, před bytem zbaběle opuštěným kolem byla prakticky ukrajina bez přehazovačky, které v jejím pokročilém věku neopravitelně padal řetěz (kolo už nešlo dál posunout) a tu a tam odpadávaly i šlapátka (už náhradní), jsem dokopcotlačič.
Ovšem tato ukrajina měla brždění pedály, kteréžto je (pokud se vám neulamujou šlapátka nebo nepadá řetěz) podstatně silnější a líp reagující než brždění ruční (nehrozí, že se spletete a zadupnete vší silou přední kolo; nestrhnete si řídítka, jak mačkáte jakousi páčku; převod není přes pitomý uchechlatelný lanko na jakýsi čelisti, ale přes řetěz přímo na kolo… zkrátka miluju brždění pedály). A tak jsem hrdý skopcoslétávač! Mít plášť, byla bych na cestě z kopce rogalo. 😀
Taky miluju skopcoslétání, jen předtím do toho kopce vylézt je fuška (chuckle)