Když jsem si tak promítala, co bych asi označila za nejsilnější dojem z prvního týdnu hlídání desetiměsíčního chlapečka, tak jsem došla k názoru, že je to síla úsměvu. Jeho úsměvu! Utáhne mě na něm jak na vařené nudli:))
Patrik je na rozdíl od mých hyperaktivních dětí celkem kliďas a smíšek. Rád si věci rozmýšlí, zaujmout ho něčím není velký problém. Usmívá se často a rád a já jsem zjistila, jak bezprostřední to má na mě vliv. Usmívám se taky, mnohem častěji než obvykle. Zjišťuju, že se usmívám, už když k němu jdu – ani ho nemusím vidět. Já reaguju na něj, on na mě, a dohromady jsme smavý tým.
Protože málokdy zůstaneme jen u úsměvu. On brouká, já mu odpovídám. On pozpěvuje, já zpívám. On prská, vyplazuje jazyk, dělá indiána, bručí, kvíká, klokotá… a já mu zdatně sekunduju, takže to vypadá, že hejkal je můj tichej brácha. Smějeme se, chechtáme se, děláme paci paci pacičky a takhle jedou páni, cákáme ve vaně, a já k tomu zase zpívám, a Marek okázale vzdychá, že se mu zbláznila matka a vyhrožuje mi, že to nahraje a dá na YouTube.
A pak malého uspávám, a to si jen špitáme, a broukáme, a když si dá ručky pěkně vedle hlavy a nezbedná očka se konečně zavřou, cítím takovou něhu a vděčnost, že se o ni můžu opřít. Protože jsem měla v životě to štěstí, že mám děti. A protože jsem měla v životě to štěstí, že i to moje dítě mělo štěstí, našlo si partnera a mají dítě. A s tím dítětem je legrace a má mě rádo aspoň tak, jak to miminko umí.
Zanedbávám každou práci, která se zanedbat dá, urychleně dělám tu, která nepočká, a lovím kouzlo okamžiků. Rozhodně to stojí za to. Už proto, že být prima babičkou, to si člověk musí vysloužit, dokonce bych se nebála říct, že je to třeba odpracovat. A jako já jsem dostala plné hrsti lásky od svých prarodičů, tak teď tu lásku posílám dál.
A tak se dnes ptám – co vy a vaše babičky a dědové? Posíláte si lásku po generacích? A mladí rodiče – jak vy si představujete ideální babičku/ dědu pro vaše děti? Za chvíli tu jsou prázdniny a babičky budou zase vysoko v kursu:)) Pojďme si povídat o babičkách! (A dědečcích!:))
PS: Ariberry jsou s malým v pohodě. Ari u něj ráda lehává, většinu času se snaží dostat do strategické polohy, odkud se mu dá olíznout nos. Patrik neprotestuje – bílej pejsek je velké lákadlo! Berry jsem tuhle přistihla, jak mu přinesla míček a nejspíš čekala, že jí ho hodí. Nehodil. Zatím:))
Z toho kloučka úplně tryská pohoda a dobrá nálada. Je vidět, že mu je dobře na světě.
Milá Dede, napsalas své babičkovské vyznání tak krásně, až mi to vehnalo slzy do očí. Já sama si toho moc neužila, babička mi zemřela, když mi byly 4, mojí ségru si chudák stihla pochovat jen jednou. Měla jsem jí moc ráda, ale díky špatnému zdravotnímu stavu se o mě nemohla starat tak, jak bych já i ona chtěla. A maminka mého táty o své vnuky nestála, radši prolejzala partajní schůze. Takže já v sobě mám díru, kde mi důležití lidé mého života chybí. Mí kluci si obou babiček a jednoho dědečka užívají. Jen se modlím, aby to bylo co nejdéle. Jsem stará matka, což s sebou nese tu daň, že moje děti si babiček dlouho neužijí a já svoje vnoučata taky možná nepoznám… Ale co už, zase mám skvělého manžela a bezvadného tátu svých dětí, na kterého se vyplatilo si počkat.
A Tvůj vnouček je překrásnej. Srdce mi nad ním jihne, i když jsem díky svým dětem maximálně saturovaná 😀
Krásný veselý klučík a já v něm, Dede, vidím trochu tvoje rysy! (inlove)
Je to nádherně a velmi pravdivě napsané, že totiž aktivní babičkovství je náročná činnost. Ale když po nabitém dni vnučka v postýlce zašeptá „babičko, buď tady ještě chvilku se mnou“ a vezme mě za ruku a šťastně se usměje, když si lehnu vedle ní – je to, jak píšeš, takový příliv lásky a něhy, že se to snad ani nedá popsat. (inlove)
Tak ať vám ty společné dny ubíhají hoooodně pomalu! 🙂
Dede – Paťka je jak sluníčko, v kloboučku nebylo vidět, jaký je to hároš blonďatý (clap) . Moc se vám povedl.
Milinovou babičkou je moje mamka – všechny vnučky (a teď už i pravnučka) na Vrbicu rády jezdily. Je fakt, že dodnes zastává pár zásad – dát těm bestiím najíst, napít a nestarat se o čisté tričko. A vždycky říká „Na výchovu jsou rodiče, na rozmazlování prarodiče“ – no a tato filosofie se jí stonásobně vrací.
Jo – a moje vzpomínky na prarodiče? Žili jsme v jedné chalupě se stařečkem (stařenku jsem už nepoznala, ale prý jsem celá ona (wasntme) ) – otcem mamky. No, abych pravdu řekla, teda na výlety jsme s něma nejezdily (chuckle) .
Naši stařeček byli trošku hodně samorost – asi takhle, aj oni vyznávali heslo „Herodes, to byl král!“ – hlavně, když nás měli na starost, a my jsem jim dělávali na potvoru. A tak často to u nás vypadalo jak v hororu od Hitchcocka nebo v dramatu hodného Jarmily Glazarové. Ale nikdy, NIKDY bych ho nevyměnila za žádného pohádkového dědečka. Oni byli to koření – ten pepř a paprika – mého života.
Jo – vzpomínky na to, jak mne dědeček poprvé vzal do divadla by byly jistě vznešeně krásné, ale když si vzpomenu na to, jak po naší Danušce stařeček migli nůžkama, až se zapichli do dveří, tak tomu se nic nevyrovná. Ona totiž byla malá držka a nic si nenechala líbit. „Túto plošťku mosim zabit,“ říkali, a ona, ručičky v neexistující bok, jim na to odpovídala „Enom si to zkuste!“ (rofl)
Ygo, o vasem stareckovi bych si mohla cist furt. Byli samorost – ale jaky!!!!! (inlove)
Milá Dede, to je tak krásně napsané (inlove)
Taky jsem měla štěstí na báječné rodiče a mám co předávat dál. I děda a babi přeslicoví byli skvělí a stále na ně hodně a ráda vzpomínám. Jen nemuseli za tu Duhu tolik chvátat, zvlášť děda. Bylo mu 64 🙁 Dědu mečového moc nepamatuju, ale babi je stále tady, zanedlouho slaví 92. narozeniny a je neuvěřitelná.
Moje mládě má tři prababičky, a obě babičky i oba dědečky. A všichni jí mají co předat, tak hlavně, aby jim na to bylo dopřáno dost času.
Jo, a že se mi zbláznila maminka, to často říkám taky – když si s vnučkou „povídá“ a dělá blbiny. Prostě si to babičkování užívá. A tak to má být 🙂
A jo, Dede, maly Rušťáček je rozmily. Za chvili mu muzes udelat číro. (inlove)
Ja jsem asi mela stesti, ze jsem vyrostla v domacnosti, kde nas bylo 7 lidi. Mama, tata, bratr a ja, babicka a dedecek a teta Mari. A dole v dome byla lekarna, a tam jsem taky mela dospele kamarady. A v okoli zilo dost rodiny od babicky a dedecka. V Praze pak u tatovy rodiny nas v byte taky bylo jak dobrejch – babicka, teta, stryc, sestrenice a ja, pak sestrenice manzel a dve deti, a krom toho kolem ve meste spousta dalsi rodiny, casto se schazejici. Takze ja jsem vlastne temer nikdy nebyla v bydleni sama a cele to byla jedna velka rodina.
Takze ja jsem se od detstvi popelila kolem sirokeho pribuzenstva – a furt, do dnes, to funguje, i kdyz jsem v Americe.
A nejlepsi babicka a dedecek? Moje rodice. Tata uz dlouho nekde tlaci mraky, ale mama je furt vzorna babicka. A ty tri bratrovy deti babicku milujou, staraji se o ni, a tudiz mi davaji klid mysli.
Moje babička byla moc prima a často nás hlídala, i když ona nebyla na řádění. Ale to moji rodiče taky nejsou. Navíc je mým rodičům už 70. Naši jsou poměrně přísní a špatně snáší, že jejich vnoučata jsou vedená o dost volněji, než jsme byli my. Výsledkem je, že se k nim vnoučata zrovna neženou, protože babi s dědou je pořád komandují a vzdělávají. Ovšem je jedna výjimka. Rysinka miluje babičky a dědečky bez rozdílu a ráda jezdí i k našim. Ovšem mám pocit, že je to tím, že ona si je prostě dokázala omotat. Má na to obrovský talent. Na omotávání. Jestli pojede do Věšína, tak Zvířetníci možná uvidí, jak to dělá. Ale možná tam bude moc nového najednou a nepředvede se.
Zato tchán a tchyně jsou naprosto milionoví. Všechna vnoučata je milují a oni jsou ochotni se pro ně rozkrájet. Chtěla bych být jednou taková babička, jako je moje tchyně. Jenže já se taky vnoučat dočkám asi v pokročilém věku. Ale dobře vím, že to jde i bez těch fyzických výkonů, když na to člověk má talent. Ale třeba to jde naučit, tak okoukávám a třeba si pak budu něco pamatovat.
Dede,musí to být nádherné být babičkou.Taky mám to štěstí,že mám dítě,sice jsem jí neporodila,ale o to je pro mě vzácnější a jsem na Kačku moc pyšná,protože se prostě povedla.Jen se mi zatoulala se mi na druhý konev zeměkoule,tak to s babičkováním vidím bledě.Ale obě moje bábinky byly báječné a často vzpomínám,jak by se v té či oné situaci zachovala bábinka.Žiju do dneška z těch pohodových večerů….
“ Už proto, že být prima babičkou, to si člověk musí vysloužit, dokonce bych se nebála říct, že je to třeba odpracovat.“
🙂 🙂 🙂
Vnoučata jsou naší odměnou za to, že jsme nezabili vlastní děti 😉 (občas si to připomínám, abych třeba jednou taky mohla koukat na vnoučata 🙂 )
Ideální babička/děda? Mají vnoučata rádi, udělají si na ně dost času, aby si je ti malí mohli užít, a mají pro ně víc pochopení, než rodiče, ale respektují rozhodnutí rodičů ohledně základních pravidel a trvají na dodržování těchto pravidel. Např., co dítě může a nemůže jíst, u maličkých i kdy a jak má být ukládáno ke spánku u větších zase jaké hračky a aktivity jsou pro rodiče akceptovatelné a jaké ne… atd.
Prostě, ideální babička/dědeček si užívají svých vnoučat a umožní, aby si vnoučata užívala jich, ale nezapomínají na to, že jejich milované vnouče není „jejich“, ale má rodiče (kteří jsou za ně zodpovědní) a případně druhou babičku/dědečka, které to vnouče miluje úplně stejně (nebo úplně jinak, ale ani více ani méně) 🙂
Tak tohle bych podepsala.
Díky, Tosco, tu větu o vnoučatech za odměnu si budu asi často připomínat 😀 . A máš naprosto pravdu.
Já jsem to, Já Jelito 🙂 . Kdo jiný by se taky logoval číslem 😀 .
Babičky a dědečkové jsou poklad! Kluci jsou u nich celé odpoledne a mám dojem, že jsou u nich mnohem raději než u nás. A to nemám rodiče rozmazlovací, ale dost přísné. Nevím, jak tohle všechno budu jednou splácet… (h) .
Splatis, az z tebe bude babicka. (h)
Tak to se budu muset udržet dlouhá léta v kondici, pokud s tím budou kluci otálet stejně dlouho jako já 🙂 .
Mimochodem, naši mi přesně tohle říkají taky (h) .
Protože to tak funguje.
A když někdo z té posloupnosti vyskočí a nedává dál lásku, kterou dostal, tak mu to jeho děti taky vrátí – například tím, že vnoučata nepozná.
Ano DEDE babičkování je krásná věc. My s manželem si tu babičkovskou a dědečkovskou roli náležitě užíváme. Je to jiné než u vlastních dětí. Vnoučátka člověk miluje od první chvíle. A já měla to štěstí, že jsem Samíka viděla hned po porodu.
A je pravdou, že vnoučátka nejvíce ocení, když se jim člověk věnuje. Také zpívám, a manžel říká, že babičku postihla žlutá zimnice.
Můj syn s maminkou Samíka už není, ale Samíka pravidelně vídáme. Zaplaťbůh, že je to alespoň tak.
Já jsem vyrůstala s maminkou a babičkou, jeden čas jsme dokonce společně bydlely. V mých 2,5 letech mi bohužel umřel dědeček a emigroval otec. Takže dětství mám spojené s mojí milovanou babičkou Marií. Byla moc fajn, měla mě ráda. Rozuměly jsme si spolu. Měly jsme to štěstí, že dožila i mých dětí. Tak byla milovanou prababičkou.
Máme to v rodě. I já měla prababičku a moje mami je též prababička.
Babičky a dědečkové jsou třeba, bez nich by dětství bylo o něco ochuzené.
Míša z Plzně