Ten večer byl vlahý po horkém dni a já zůstala stát jak očarovaná – to místo vyzařovalo takovou klidnou radost a útěchu, až se mi nechtělo věřit, že stojím opravdu na hřbitově. Jezdím tudy už roky, ale teprve předevčírem jsem skutečně uviděla hřbitov a kostel Proměnění Páně ve Velichovkách.
Půvabný hřbitůvek vypadal spíš jako ilustrace z nějakého romantického filmu: bílý kostel s pyšně vztyčenou jednoduchou, ale elegantní věží, spousta květin mezi opečovanými hroby, to vše na vrcholu poměrně strmé vyvýšeniny (říkat tomu kopec je dost nadsazené:)), takže navíc disponující úžasným výhledem na Orlické hory.
Kostel byl pohostinně otevřený, takže jsem tiše vstoupila a obdivovala, jak vzedmuté baroko dokázalo nevelkou kostelní loď nádherně vyzdobit, aniž by ji zahltilo. Panoval tu příjemný chlad, ve vzduchu voněla ozvěna kadidla a čerstvých květin. Zvenku doléhal hovor dvou starších dam zdobících jeden z náhrobků a rozléhaly se kroky muže, nosícího z auta velké těžké květináče s červenými muškáty.
Nebylo by na tom vlastně nic zvláštního, nebýt té klidné krásy, toho nečekaného a velmi silně prožitého pocitu míru. Nevím, jestli to bylo tím vlahým večerem, zapadajícím sluncem, či je to prostě pro toto místo charakteristické – nepátrala jsem po tom. Ten pocit dokonce ani nezničil telefonát, který mě urychleně z této krásy odvolal.
A tak vám o tom píšu a přidávám pár fotek z mobilu. A přeju vám, abyste někde poblíž svých domovů také našli místo, které si navzdory celému divoce rozkolísanému světu zachovalo hladivý klid a umí ho dát dál:))
Další informace hledejte tady:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_Prom%C4%9Bn%C4%9Bn%C3%AD_P%C3%A1n%C4%9B_(Velichovky)
Děkuju moc za milé příspěvky – já to sem přes den nějak nestíhám (wave)
a byla jsem tak včera v podvečer znovu, tak jsem dofotila co jsem minule nestihla – můžete se podívat na rajče
http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Velichovky_-_Kostel_Promeneni_Pane_s_hrbituvkem%2C_lipami_a_Janem_Nepomuckym/
Byla jsem v podobných kostelíčcích a působí na mě víc než honosné katedrály- tady mám pocit, že je to o těch lidech a ne o něčím egu. A hřbitůvky mě dojímají,tady je to o těch kořenech a rodinách…
Máš pravdu Matyldo, lidský rozměr si ty obrovské budovy ani pohřebiště prostě nedokážou uchovat. Tady je snad i ten Bůh blíž 🙂
Také miluji atmosféru klidu a míru malých kostelíčků a kapliček. Z jejich tlustých chladných zdí vyzařuje léty (ba steletími) vsáklá vůně, která je zvláštní balsám. Člověk může posedět ve starých lavicíh, nebo jen postát, zamyslet se, nechat duši a těli odpočinout. Pak – jak píše Alex – ani nemusí být věřící a přesto, když vyjde, cítí se zvláštně klidný. Když jsme s manželem ještě hodně cestovali, právě kostelíčky a jejich hřbitovy patřily k našim pravidelným zastávkám. Jak píše JanaBa a Hepča, také jsme pomalu procházeli kolem náhroních kamenů, protože nápisy na nich hodně prozradily o zemřelých a mohli jsme si udělat i představu ,jak „zdravá“ ta která víska je. Starých opuštěných hrobů a zanedbaných hřbitovů je mi líto. Vždyť jsou tak pravdivá slova, napsaná česky nad vchodem na krásný hřbitov v americkém „českém“ městečku Vilber v Nebrasce. „Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy“.
Jo a Dede, ty doprovodné fotky jsou nááádhernééé
Také chodím po kostělích, byť nejsem věřcí křesťan. Mám radu tu atmosféru – kromě vysloveně turistických katedrál si tam člověk vždy pro sebe něco duchovního najde 🙂 Namátkou si vzpomínám třeba na rybářské kostely v Cornwallu… to byla také silná místa.
To bývá Maričko napsáno i nad některými hřbitovními branami v našich městech….
Sharko, to už teď také vím a už jsem ho i víckrát viděla na jiných hřbitovech. Ale tenkrát, někdy v r.74 jsem ten český nápis četla poprvé a tím, že to bylo na českém hřbitově v Americe, tak mě svojí pravdou dost zasáhl i dojal.
Tez mam rada venkovske kosteliky a hrbitovy v CR.U nas v hanacke visce kostel byl centrem vesnice, i v tech 50. letech. Zvonil poledne a klekani, sly kolem nej pruvody na bozi telo, sly kolem nej pohrby, a je obklopeny lipami, ktere tak krasne voni.
Kdyz nas tata zacal umirat, tak jsem byla doma asi mesic. Nektere dny brzo rano jsem sla od kostela pesky az k Morave a posedela u reky. A jednou cestou zpatky zacal v nasem kostele zvonit zvon. A zrovna kvetly ty lipy, cela naves byla provonena, tak jsem vesla, a v prazdnem kostele kostelnik tahal za snuru. Stary pan, nohy a ruce zkroucene chorobou, ale zvonil. Takovy jeden z okamziku, ktere vidim jak dnes. …
Hanko, teď to díky tobě vidím i já (inlove)
Dede, ještě ke včerejšímu článku o rostoucích lesích. I já mám u nás kousek lesa, který jsem viděla sázet, když jsme před třiceti lety začali v naší vísce stavět a já chodila do lesa se sousedovic německým ovčákem Alfem. Dnes je z něj už ve spodních partiích odvětvený, vysoký jedlový lesík. Ach jo, letí to, nám i stromům.
Já se ráda chodím kochat do kostelů. I když jsem nevěřící, ta tichá a klidná atmosféra mě „nabíjí“. Jako předškoláka mě hlídala babička a ta, když jsme byly ve městě nakupovat, tak se chodila do kostelů pomodlit. Já jsem si moc ráda mezi tím prohlížela obrazy a sochy a vůbec výzdobu. Asi se to táhne z ranného dětství 🙂 .
Ano, mám to stejně (inlove)
Moc se mi líbí fotka svatého pod lípou – je pod zeleným baldachýnem.
Patřím mezi ty, co mají hřbitovy rádi – nejen ten náš „radost poležet“ (chuckle) – dá-li bůh (a hlavně potomkyně), budu tam i já. Při toulkách naší zemí (a severní Dalmácií) často zajdu na místní hřbitov. Ó jak ty dalmatské jsou úplně jiné než naše – tak honosné! Kdepak skrovný růvek, ale obrovské mramorové hrobky s množstvím ozdob. Hele – a ještě pár dalších fotek.
http://yga.rajce.idnes.cz/2010_Sparadici_v_zari/#2010_Sparadici_104.jpg
Alex, to „prijemne polezet“ mi pripomnelo nasi cestu po Americe. Diskutovali jsme nad rozdilnostmi hrbitovu v Nemecku, Cechach a v Americe, az dcerka pri pohledu na jeden, ktery jsme zrovna mijeli, vykrikla: „Mami, koukej, tady by se ti to urcite libilo, tady maji mezi hrobama i stromy!“.
„Moje“ hrbitovy jsou tri. S maminkou jsem chodila na ustecky, ktery je ohavny a studeny. S babickou za jeji rodinou na hrbitov v D.Bojanovicich. Mam doslova zeleny pocit, asi proto, ze hned za vstupni branou byla velika lipa(?). Treti je hrbitov v Hredlich, kde uz jsem leta letouci nebyla. Pred ocima mam vysokou opukovou zed a na hrobe kocoura. Opravdu. Byl to obrovsky vesnicky kocour a zatimco maminka cistila hrob, ja se s nim mazlila.
Preji hezky letni den z DD, E.
Ano, milá Evo, stromy mi taky připadají na hřbitově nezbytné. Vyrůstala jsem vedle Olšanských hřbitovů v Praze (přímo u té nejstarší části) a vedle Královédvorského hřbitova. Jak jsou rozdílné, tak jedno mají společné – spoustu vzrostlých stromů…
Mávám na sever! 🙂
Ygo! Skvěle napsané – i s tím „růvkem“. (inlove)
A taky nemám ráda honosné mramorově kamenné hřbitovy – jako je například velký hřbitov v Košicích. Kdyby mě moji potomci do takového betonovo – mramorového sídliště strčili, tak je budu chodit strašit (think)
Také se ráda potuluji po hřbitovech. Jejich atmosféra mě zklidní. Jsem netrpělivá, většinou se kamsi řítím, ale hřbitovní klid mé kmitání prostorem trochu zbrzdí. S údivem se přistihnu, jak tlapkám co noha nohu mine a vůbec mi nevadí, že čas běží. Také už jsem se několikrát našla pochována, tak postojím a čtu si to jméno znovu a znovu. Je to zvláštní vidět své dívčí jméno vytesané na náhrobním kameni. A aby má jmenovkyně neřekla, narovnám kytičku nebo svíčku a loudám se dál.
Fotky jsou výmluvné. Zvláště jsem postála u východu z kostela. Zaujal mě kontrast mezi fotkou barokního, přezdobeného oltáře a tichou krásou zbytku interiéru. Hezké, Dede.
Krásně napsané, milá Jano (inlove)
proč vlastně nepíšeš víc? 🙂 (wave)
Máte pravdu DEDE na hřbitovech panuje takový zvláštní klid a mír.
Jako malou hočičku předškolního věku mě vodila moje babička na hřbitov. Chodily jsme tam za dědečkem. Takže to nemám spojené s něčím nepříjemným. Dnes už tam chodím bohužel i za babičkou. Ale ten klid a mír tam vládne pořád.
Ráda si čtu na náhrobcích. Zejména na těch starých náhrobcích lze ještě číst např toto : pan nadlesní, choť velkouzenáře, pan řídící. Smutné jsou ty dětské. Ale to je a byl život. Krásný i krutý zároveň.
Míša z Plzně
Máš pravdu Míšo, taky mám ráda náhrobní kameny, které hovoří a aspoň trochu představí člověka, který tam leží. Nápis „Rodina Taata“ mi přijde tak nějak… odfláknutý? (wasntme)
(wave)
http://sharka-68.rajce.idnes.cz/nahrobky/#dscf2711.jpg