BTW: Starší než les

0520dar3_1Je to docela malý trojúhelníkový lesík uzavírající starou chatovou osadu, na který přes cestu navazuje les velký. Jako malá jsem si tam chodívala hrát, když jsem bývala u babičky na zahradě. Když mi mohlo být takových osm let, tak vzrostlé smrky lesíku vykáceli.

 

Byl to jeden z mých prvních dětských žalů nad změnou milovaného prostředí, se kterou jsem byla nucena se smířit. Co mladým nasazeným lesíkem? Mezi mrňavými smrčky se nedalo dělat nic. Doteď si pamatuju, že když mi bylo asi dvanáct a potřebovala jsem vydýchat jakousi životní nespravedlnost, byly mladé smrčky zhruba stejně vysoké jako já a já už mezi nimi měla zase cestičku na „tajné místo“.

Potom jsem spoustu let vzrůstající les jen míjela, většinu svého lesního času jsem trávila hluboko v tom velkém, později jsem jen chodila kolem se svými malými dětmi. Pak nastala čas všelijakého stěhování, a pokud jsem na tato místa přijela, tak jen na zahradu a les moc nevnímala. Nakonec babička i děda umřeli a já do těch míst vlastně úplně přestala jezdit.

Minulý týden jsem vzala psy, odjela s nimi do Dvora, zaparkovala u hřbitova a já šla „po starých stezkách“. Automaticky jsem cestou mezi „lesíkem“ a lesem a házela klackem a pak jsem v nějaké chvilce najednou ten les znovu uviděla. Opravdu uviděla, srdcem, ne jen jako skupinu stromů. A žasla jsem. Vždyť já jdu plně vzrostlým smrkovým lesem, vypadajícím stejně, jako když jsem byla úplně malá! Než jsem se v životě párkrát otočila, tady vyrostl dospělý les!

 

0520dar1

 

Hm. Nikdy mě nenapadlo, že můžu být starší než vzrostlý les! Zadívala jsem se do něj pořádně a uvědomila si, že je tam už zase „bunkr“ postavený ze suchých smrkových větví, jinde jsem zahlédla pozůstatky větvičko-mechových domečků. Ano, další generace zdejších dětí si hrají v lese stejně, jako kdysi já – a úplně slyším rodiče, jak říkají: do lesíka ano, ale bez dovolení ne dál!

Jen travnatá cesta kolem zahrad byla zarostlá. To za mých časů ji pilně sekl jeden ze sousedů, který choval králíky. Králíci měli co do huby, my neměli mokré boty, když jsme tudy chodili, běhali a jezdili na kole. To bylo obzvlášť pikantní, protože cesta je plná smrkových kořenů a parádně to na ní natřásalo. Bylo svědectvím doby, že jsme ji nazývali „Třída obránců bobků“ – to proto, že zdejší zajíci ji hojně využívali coby zaječích veřejných záchodků. Rodiče název nekomentovali:))

 

Berry na "Třídě obránců bobků"

Berry na „Třídě obránců bobků“

 

Vyfotila jsem si les, a psy v něm. A usoudila jsem, že mám krásný život. Dočkala jsem se vzrostlého lesa a splnění spousty snů, o kterých jsem na tomto místě snila. Například mám psy… a ještě vlastně ty vytoužené „vlčáky“. A nejen je.

Pojďme si povídat o místech splněných snů – o místech, kde jste se kdysi cítili krásně a dnes tam ty pocity stále ještě dokážete najít:))

(Omlouvám se za nekvalitu fotek – je to focené mobilem a mezi dešťovými přeháňkami, moc světla k dispozici nebylo)

0520dar2

Aktualizováno: 20.5.2014 — 09:00

45 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Eh, omlouvám se, malému včera nebylo dobře, nějak nestíhám. Ale občas nakouknu, takže pokud si vzpomenete na nějaká svá kouzelná místa, ráda si to přečtu (wave)

  2. Na zahradě máme pětatřicetiletý smrk. Zrovna obrazil. Ve větvích musí být hnízdo, v neděli jsem pod ním našla skořápky.

  3. Milá Dede, moc hezký les jsi měla a zase máš,to potěší na duši i na těle, páč jedno jsou. Užívej si lesa,tam je vždy síla a klid a když člověk vyjde ven, cítí to znovuzrození.
    Díky !
    Celý dosavadní život jsem cítila, že můj les,je téměř každý, do kterého s pokorou vstoupím.
    Dnes mám svůj vlastní, chicht, musela jsem zakoupit jednu dvacetinu lesa k vůli cestě, která vede k naší starožitné chatě.
    Ale taky jsem vysadila u nás doma několik listnatých oplocenek a teď,v té nejstarší mám svoje sezení s malou zahrádkou pro potěšení a pozoruji rybník pode mnou se psy v zády, či ve vysoké trávě ztracenými. Les, to je síla !

  4. “Můj” les u naší chaty je naštěstí stále částečně starší, než já. V tohle lese bývala „první a druhá paseka“ . Rostly tam křemenáče, padalo na ně krásné sluníčko a v parném létě tam byla vůně lesa nejsilnější. Podle pasek jsme také odhadli, jak dlouho ještě půjdeme na vlak na nádraží do Mokropes (nebo naopak od něj do chaty), nebo k řece Berounce se vykoupat. Celá lesní cesta, asi 2km dlouhá, bývala podle toho i silně vyšlapaná chataři. Dneska už tudy chodí snad jen houbaři, do chat lidé jezdí z druhé strany auty nebo autobusem a koupání v řece už také není příliš populární (málokomu se chce tu štrapáci podstoupit). Takže cesta je zarostlá, deště jí vymlely a velká část je zapadaná silnou vrstvou listí, klacků a větví. Také obě paseky už dávno zcela zarostly – nejen mladými stromy, ale i vysokou trávou, ostružiním a borůvčím, že ani nedovedu odhadnout, zda jsou stromy vysazené, nebo smovolně vysemeněné. Když jsme tam s bratrem před třemi roky procházeli (cílená lesní procházka „po stopách dětství“), už jsem se v těch místech pomalu nedokázala orientovat. Jednu hranici lesa tvoří strmá, stromy porostlá skála, na jejímž jednom cípu se dodnes říká „Na vyhlídce“ a stále se tam chodí koukat „na vláčky“. Dříve jsme se mohli odvážně postavit až na samý okraj strže a měli jsme krásný rozhled na Berounku pod námi, železnici která přes ní vedla a kde se rozkládaly Všenory a Mokropsy. Dokonce byl vidět po pravé straně i Kazín. Dneska už stromy na skále rozhled zmenšily a i ten výheld pod ní už je úplně jiný – plný nových staveb. Ale les zůstává, je stále krásný a já se tam moc ráda vracím. Vzpomínky na moje dětství jsou a zůstanou v těchto místech nejživější, nejplastičtěnší.

    Splnění mých dětských snů pod vlivem pohádek se nekonalo – nevzal si mě bohatý princ, jehož tatínek král nám daroval půl království. Ale stěžovat si také nemůžu, moje království má sice jiné parametry, ale za zámek bych ho nevyměnila. Jen s tím vládnutím je to nějak obráceně.U nás velí kočky (i ten hermelínový oděv mají) a my s manželem jsme jejich oddaní podaní.

    1. Jé, milá Maričko, jestli to nepletu tak v Mokropsích pronajímali chatu manželovi rodiče a manžel tam jako děcko trávil každé léto. A jednou tam byl sám na svůj svátek a tak si sám sobě upekl bábovku. Ani si neblízl těsta při přípravě aby to bylo překvapení. A taky že bylo, on se totiž spletl a místo cukru dal do těsta sůl. To bylo pro malého chlapce strašlivé zklamání. 🙁

      1. Milá VK,moc zdravím ! No chudák malý kuchtík 🙂 na takové bábovce si vskutku nepochutnal. Ale záměna soli a cukru se stala jistě i světoznámým kuchařům a mně samozřejmě též (i když naštěstí ne do těsta bábovky).

        Já z Mokropes nejvíce znám chatařskou cestu od vlaku k řece, kdy jsme pak po druhé straně přes Kazín šlapali lesem do chaty. Když jsem byla malá, přes Berounku převážel v dost malé loďce převozník, jen snad 4 lidi najednou (nepamatuji se, že by náši 4-členou rodinu někdy vezl na 2x). Pak postavili lávku.

        Asi už jsem také jednou psala. Ale mám kamarádku, která v Černošicích-Mokropsech vyrostla. Jednou jí tam kamarád poslal dopis s adresou „Běločice-Suchokočky“ – a došel jí. Na poště měli jasně smysl pro humor.

  5. Dede, ten článek se ti moc povedl. Okamžitě jsem byla duchem v „mém“ lese, okolo chaty, kam jsme za mého dětství jezdili… ano, domečky z mechu, bunkry z větví… je príma mít takový „vlastní“ les. Splněný sen – nevím. Já asi žádný velký sen neměla, ale v podstatě jsem ráda za to, jak můj život doposud probíhal a doufám, že i nadále bude probíhat stejně,to by byl můj splněný sen.
    No ale jednoho adepta na splněný sen bych tu měla. Je to černý kocour Jája, který se už od jara snaží nasomrovat nám do domečku. A dneska se mu sen splnil… den otevřených dveří, protože krásně. A po příchodu z práce najdu co? Spokojeného černého kocoura, na chrní na gauči v obýváku. Teď leží vedle mně a chrápe. Nahlas. Spokojeně. Splnil se mu sen. Má své lidi a domeček…

    1. Toro! Takže přiští duben se bude tvůj fandom jmenovat Hotel u deseti koček? (inlove)
      Tomu kocourovi je dnes nádherně… ať vám to všem dobře klape. (h)

      1. Dede, kdepak, Hotel u Devíti koček je stálé jméno bez ohledu na počet proměnných, tedy vlastně kočičích obyvatel. On je do toho počtu JÁja započítaný, teď momentále jsou čtyři domácí (bez něj) a pět venkovek. No vypadá to, že bude pět domácích a čtyři venkovní. Ovšem byly i doby, kdy byly čtyři domácí a osm venkovních… a tak.

    2. Třikrát sláva Jájovi Černému Velikému! (inlove)

      (O svých stromech radši nebudu mluvit, protože mi je někdo pomalu zabíjí.)

  6. Jako panelákové dítě jsem znala jen parčík za domem- ono taky s výpadovkou plnou kamionů za parkem se nedalo jít nikam jinam. Takže příjmná místa byla na chalupě, kde se dalo lézt po stromech, lítat po polích a jezdit po zadku z pískových svahů. Doteď si vzpomínám, jaký to je, když se do těch starých tepláků zadřel vlhký jemný písek a ty tepláky následně vyschly a ztuhly 🙂

    1. Chichi, písek v mých hracích lesích nebyl, ten jsem zažila jen na hřištích, ale na popískovou oděvní ztuhlost se pamatuju taky (chuckle) Díky, Matyldo, za tu vzpomínku… (wave)

  7. Manželka jde zítra na tracheostomii a ve čtvrtek ji začnou probouzet. Je velmi pravděpodobné, že zůstane od pasu dolů ochrnutá.

    1. Krakonoši, pořád držím palce a doufám. Děkuju, žes dal zprávu, každý den na ni čekáme (h)

    2. Krakonoš,nie je to výborné,ale lepšie ako vegetatívny stav.Tak to berte.Držím palce,aby to dopadlo dobre,rehabilitácia niečo ešte zmení k lepšiemu a budete Dvaja na všetko.to sa počíta,samotnému je hrozne.

      1. Krakonoši, Verenka má pravdu a pak, když je to čerstvé, tak rehabilitace může pořád ještě vylepšit výchozí stav. Podívej, všichni ty palce držíme, to by bylo, aby to nepomohlo (inlove)

          1. Krakonoš,zajtra večer to ešte nebude-zobúdzanie je veľmi pomalé,najskôr sa obnovujú fyziologické reflexy,súčasne pomaly miznú patologické,pacient postupne reaguje na bolestivé podnety,taktilné podnety/dotyk/,verbálne/preto som Ti mpísala,buď pri nej, dotýkaj sa jej, hovor /povídej/jej,mozog potrebuje vnemy.Až nakoniec sa obnovuje dýchanie/dlhší čas ešte musí byť pacient na podpore dýchania/Bude to dlhá cesta,ale nádej je!!Ty ju na tej ceste budeš sprevádzať a veľmi jej budeš už svojou prítomnosťou pomáhť.Držím palce

  8. Jako malé holky žákyně ZŠ jsem u nás na sídlišti Skvrňanech chodívaly do polí a do Třešňovky. Tam jsem si hrály a dováděly. Také jsme chodily do Slovanského údolí, kde jsme měli svá místa. Třešňovka a pole vzali za své, staví se tam teď silnice. A do Slovanského údolí už nechodím.
    Ale vzpomínky na krásné dětství mezi kamarádkami mi zůstaly.
    Míša z Plzně

    1. Míšo, třeba ta místa znou objěvíš s malým Samíkem, až budete jezdit na výpravy za vzpomínkami (happy)

  9. Jinak řečeno: není nutno brečet nad pokácenými stromy, pokud jsou na jejich místo zasazeny jiné.

    1. Víš, tohle mě napadlo než jsem tohle psala – teď se kolem nás hodně kácí, ale taky se hodně sází. Od spouště, kterou tu natropil Kyril (ta vichřice) a ak ta druhá, jejíž jméno si nepamatuju, je tu hodně pasek s mladými stromy. les tam není na procházení, je to husté, zarostlé, jehličnany i listnáče v jednom chumlu. Ale tyhle části lesa jsou vlhčí a zdravější, než ty staré, jehličnaté, kde rostou hlavně smrky, doplněné modříny a jen málo borovicemi. Máme tu i hezké bučiny, všechno je pěkně nastříkáno spoustou bříz – dubům se u nás moc nedaří.
      A já koukám, jak se ten les mění a napadlo mě, jakou krajinu tu za nějakých 40 let uvidí můj maličký vnuk. Moc doufám, že zdravou, zalesněnou i obdělávanou, jako je tomu dnes.

      1. Moje děti vidí taky můj les. Kousek je stejný, jenom povyrostl, kus vykáceli a zarůstá to tak, jak si to pamatuji z raného dětství. A mají stejná pravidla pro chození do lesa a hledají si v něm stejná místa a cestičky…

      2. Ten druhý byl Emma. A smrková monokultura je výborné komerční, ale nešťastné lesnické řešení. Smrky totiž koření mělce a nejsou schopné ustabilizovat svahy, navíc když je jich moc pohromadě, přemnoží se kůrovec a pak se nedá dělat nic jiného, než urychleně vykácet. Správný les by měl být smíšený s volbou druhů listnáčů i jehličnanů s ohledem na typ půdy a konfiguraci terénu. Ale takový les není příliš komerčně výnosný.

  10. Milá Dede, mně z toho článku dneska jde skoro mráz po zádech – v tom příjemném slova smyslu. Taky znám místo, kde jsme se schovávali v malých borovičkách a dnes se tudy v pohodě chodí mezi probranými celkem velkými stromky. I proto už dneska nebrečím, když mi v „mém“ lese kus vzrostlých stromů zmizí. Vím, že teď tam chvíli bude oplocenka, pak lesík a časem snad taky budu starší než vzrostlý les 😀 Když i s těmi splněnými sny, bude to fajn 🙂

    Mám pár konkrétních stromů, ke kterým chodím občas nabírat sílu, a jinak místo/místa v širším smyslu: krajinu, kterou jsi nedávno navštívila. Tam cítím kořeny, mám tam spoustu zážitků a vzpomínek a snad tam na mě ještě leccos čeká, je (mi) tam krásně.

    1. Milá Pavčo, s tou zmínkou o konkrétních stromech, za kterými chodíš, jsi mi udalala radost! taky mám jeden, u nás na horách, říkám mu Smrk Král – je ohromný. V lese bylo ještě pár větších, dole u potoka, ale ty už pokáceli ;(
      A já doufám, že tenhle můj vydrží – aspoň dokud vydržím já 🙂

  11. říkáš splněný sen?? tož pár jsem si jich splnila, většinou se týkají psů, třeba Frogi – první ale i poslední velký pes, s Terrym a Nástěnkou výstavy a pak jeden úplně jiný, naučit se na klavír hrát „Pro Elišku“ sice to chvilku trvalo ale jo dala jsem ji 🙂

    1. Milá jmenovkyně a kolegyně, taky zapínáš Zvířetník k obědu, zatímco jeden splněný sen konečně chvíli spinká? 😀

      1. též zdravím jmenovkyni 🙂 jojo tak nějak 🙂 byli tu naši tak jsem trošku ráno uklízela a pustila pc až odjeli 🙂

        teď taky spinká ale půjdeme na procházku, Frogimu dělá teplo dobře na pohybový aparát tak ať se nahřeje bobek

        1. Vítě, děvčata maminková, co je psina? Že to teď dělám taky (chuckle) Zrovna teď jsou Andy s malým na návštěvě u příbuzných, tak honem píšu…
          Tak ať vás potomci nezlobí (inlove)

          1. 🙂 tak vítej v klubu 🙂

            u nás bude babička polská od pátku do příští neděle, stihneme vítání občánků a výstavu 🙂 snad bude naše soužití v pohodě, Toma jsem poprosila, aby jí vysvětlit, že dotazy typu: a neudělají mu ti psi něco mě vadí, já jim 100% věřím!!!!

            1. Tak naštěstí u nás je Ania rozumná a holky mají z malého radost – zvlášť, co leze po zemi 😛 Berry je pečující, ale Patrik chce jen bílého pejska (wasntme)

              1. tak to je fajn, já jsem včil při kojení měla 3 asistenty, kudrny a Mourka 🙂 Nastěnka začla lovit i muchu 🙂

                doufám,že bude Oli spinkat musím trošku pouklízet 🙂

  12. Ten lesík jsem měl také jako dítě rád. Pamatuji si, že tehdy ty stromy byly ještě relativně husté, ale už zdaleka ne tak, aby byly neprostupné. Bylo to perfektní místo, kde se dalo schovávat a hrát. Jinak i za mě ještě byla ta cesta z vnější strany lesíka pravidelně sečená… taky si pamatuji, v jakém stavu byla cesta oddělující lesík a les – musím se tam jít podívat, když už jsem tu. Tehdy jsem ji měl rád, protože byla víceméně pouze samá hlína a jehličí, což znamenalo, že na kole se tamtudy dalo jezdit rychle a bez drncání, ne jako po kamenech.

  13. Dede, výraz „starší než vzrostlý les“ ma úplne dostal 🙂 🙂 Ale je to nádhera, takto sa vrátiť do detstva. Ja mám takéto miesto pri pamätníku padlým v 1. svetovej vojne, ľudovo nazývaným „štyri levy“. Je to veľká kúsok od Slavína, teda pamätníku vojakom padlým v 2. svetovej vojne. Smutné je len to, že hoci Slavín nanovo nasvietili a starajú sa oň a je právom dominantou bratislavy, štyri levy pomaly chátrajú, pamätník sa rozpadáva, odbavujú sa na ňom sprejeri a prakticky je zabudnutý… http://www.ron-del.net/index.php?co=1&sub=4&kat=62&detail=1987

    1. Katko, to je škoda a řekla bych i ostuda… Přitom to nevypadá, že by to chtělo zase tak strašně moc práce to pěkně ošetřit (a nainstalovat fotopast na sprejery, čert aby je vzal)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN