Je to docela malý trojúhelníkový lesík uzavírající starou chatovou osadu, na který přes cestu navazuje les velký. Jako malá jsem si tam chodívala hrát, když jsem bývala u babičky na zahradě. Když mi mohlo být takových osm let, tak vzrostlé smrky lesíku vykáceli.

Byl to jeden z mých prvních dětských žalů nad změnou milovaného prostředí, se kterou jsem byla nucena se smířit. Co mladým nasazeným lesíkem? Mezi mrňavými smrčky se nedalo dělat nic. Doteď si pamatuju, že když mi bylo asi dvanáct a potřebovala jsem vydýchat jakousi životní nespravedlnost, byly mladé smrčky zhruba stejně vysoké jako já a já už mezi nimi měla zase cestičku na „tajné místo“.

Potom jsem spoustu let vzrůstající les jen míjela, většinu svého lesního času jsem trávila hluboko v tom velkém, později jsem jen chodila kolem se svými malými dětmi. Pak nastala čas všelijakého stěhování, a pokud jsem na tato místa přijela, tak jen na zahradu a les moc nevnímala. Nakonec babička i děda umřeli a já do těch míst vlastně úplně přestala jezdit.

Minulý týden jsem vzala psy, odjela s nimi do Dvora, zaparkovala u hřbitova a já šla „po starých stezkách“. Automaticky jsem cestou mezi „lesíkem“ a lesem a házela klackem a pak jsem v nějaké chvilce najednou ten les znovu uviděla. Opravdu uviděla, srdcem, ne jen jako skupinu stromů. A žasla jsem. Vždyť já jdu plně vzrostlým smrkovým lesem, vypadajícím stejně, jako když jsem byla úplně malá! Než jsem se v životě párkrát otočila, tady vyrostl dospělý les!

Hm. Nikdy mě nenapadlo, že můžu být starší než vzrostlý les! Zadívala jsem se do něj pořádně a uvědomila si, že je tam už zase „bunkr“ postavený ze suchých smrkových větví, jinde jsem zahlédla pozůstatky větvičko-mechových domečků. Ano, další generace zdejších dětí si hrají v lese stejně, jako kdysi já – a úplně slyším rodiče, jak říkají: do lesíka ano, ale bez dovolení ne dál!

Jen travnatá cesta kolem zahrad byla zarostlá. To za mých časů ji pilně sekl jeden ze sousedů, který choval králíky. Králíci měli co do huby, my neměli mokré boty, když jsme tudy chodili, běhali a jezdili na kole. To bylo obzvlášť pikantní, protože cesta je plná smrkových kořenů a parádně to na ní natřásalo. Bylo svědectvím doby, že jsme ji nazývali „Třída obránců bobků“ – to proto, že zdejší zajíci ji hojně využívali coby zaječích veřejných záchodků. Rodiče název nekomentovali:))

Berry na „Třídě obránců bobků“

Vyfotila jsem si les, a psy v něm. A usoudila jsem, že mám krásný život. Dočkala jsem se vzrostlého lesa a splnění spousty snů, o kterých jsem na tomto místě snila. Například mám psy… a ještě vlastně ty vytoužené „vlčáky“. A nejen je.

Pojďme si povídat o místech splněných snů – o místech, kde jste se kdysi cítili krásně a dnes tam ty pocity stále ještě dokážete najít:))

(Omlouvám se za nekvalitu fotek – je to focené mobilem a mezi dešťovými přeháňkami, moc světla k dispozici nebylo)