Tak jsem se rozhodla, že povídku o Alžbětě a drakovi dovyprávím ve stoslůvkách, takže tady je další várka zahušťující již známá fakta. Takže vám konečně představuju zatím jen naznačenou osobu – Brandina původního jezdce Tarkana. Mezery, kterých je dosud dost, si můžete doplňovat dle vlastní libosti a přiznám se, že jsem na vaše nápady zvědavá. Protože já příběh v podstatě znám, ale rozhodně není promyšlený do podrobností…:))
Alžběta a drak je příběh o záchraně světa bez návodu – jednoznačný úkol, jako třeba zničit prsten nebo Voldemorta, beznadějně chybí. Alžběta ho zachraňuje, protože se smysly zjitřenými nezvyklou kocovinou uviděla dračici v nesnázích a nedokázala jí nepomoct. Příběh si ji pak vtáhnul sám, stejně jako Artuše, který měl původně v osmnácti letech úplně jiné starosti – jako například své jméno, akné, děvčata a hledání způsobu jak vysvětlit, že může být kadeřníkem, aniž by byl gay. Jediný, kdo je doopravdy potěšen, je dračice Brandy, protože život začal být zase zajímavý.
(Slibuju, že až dopíšu všechna drabble, tak je srovnám a nabídnu v kompletní podobě:))
Drabble č. 31 – Prolnutí
Dračice ležela na sedačce, poraněné křídlo podložené, a vypadala nešťastně. Alžbětě se v hlavě míchaly zbytky zdravotnického vzdělání s doznívající kocovinou.
„Zasypání a zavalení, invaze hořčíku… proboha, platí to pro draky? Všechno jsem vydesinfikovala, ale možná to chce šití. Dokážu veterináři namluvit, že je to ještěrka? Ale co když mu při tom vynadá? Jak to vysvětlím?“
Její zrak se na moment střetl s dračíma očima.
Bylo to jak výbuch emocí, prolnutí s cizí osobností, strašlivou, mocnou, všepohlcující… a opuštěně lítostivou.
Alžběta zareagovala jako Alžběta.
„Holčičko moje šupinatá, neboj, já tě nedám…“
Něco v jejich duších zaklaplo a drak se usmál.
Drabble č. 32 – Únik ze stereotypů
„Artuši, nemysli a střílej!“
Držel v ruce kuši a dělalo se mu špatně. Přece nemůže střílet na člověka???
Ale ti lidé se je vážně snažili zabít!
Poté, co vedle nich zadrnčel další šíp, mu princezna vytrhla kuši z ruky a opětovala palbu.
Díkybohu minula.
„Utíkej! Pod hradbami máme připravené koně!“
Koně?? Artuš v životě na koni neseděl.
Mysli!
Chytil ji za ruku.
„Pustíme koně, odpoutají pozornost. My musíme běžet ke kapli, kde je průchod do našeho světa. K tvému strýci pojedeme venkem.“
„Jak chceš jet, když odeženeš koně, ty… koni!“ zaječela princezna sbíhající ze schodů.
„Neboj, mám tam přistavené auto…“
Drabble č. 33 – Alžběta 007
Brandy ty se nesnažíš! Nemůžeš se prostě tvářit jako jezevčík?
Ne, stará babka nechodí ven s dogou! A jestli je v některém psovi drak, je to jezevčík.
Musíme se maskovat, jinak je nevyfotím. Přísahali, že se neznají a nikdy se nepotkali a já vím, že lžou.
Ne, otýpka klestí na zádech už neletí. Vezmu si tašku na kolečkách.
Nepovezu tě! Děláš jezevčíka, nezapomeň! Maskování!
Pletení? Proč pletení? V životě jsem to nedělala.
Na krmení ptáčků není vhodná roční doba. A ještě by mi vynadali, že znečišťuju park.
Musím nějak schovat foťák.
Už to mám!
Ne, žádnýho Dostojevskýho.
Letáky ze supermarketů!
Drabble č. 34 – Etiketa není všechno
„Už mám toho dost!“
Artuš chytil princeznu a vyvlekl ji z obchodu.
„Zkus si laskavě zapamatovat,“ zasyčel „že prodavačka není služka a poděkování tě taky nezabije.
Princezna se jen samolibě usmála a nevzrušeně si prohlížela svůj odraz ve výkladní skříni. Džíny a krátké tričko byly rozhodně víc sexy, než její obvyklé šaty.
„Urazilas všechny moje kamarádky a Alena po tobě nic nehodila jen proto, že netuší, co znamená povětrná!“
„Ty mě nemáš co poučovat! Mě učili etiketu už v kolíbce…“ odsekla princezna.
„Ale zbytečně, co? Tebe by snad ani ten drak nechtěl sežrat!“
Brandy vykoukla zpoza rohu.
„Volal mě někdo?“
Drabble č. 35 – Tarkan
„Tak to jsi ty…“
Tarkan byl pro Alžbětu překvapením. Vypadal jako sexy padesátník, ale oči měl staleté. Spolkla poznámku o alkoholu, protože najednou pochopila. Dračí bratr. Hm.
„Taky tě znám,“ usmál se.
Podivně zkřížená pouta dračí magie jim mátla pocity.
„Brandy čeká, že nám pomůžeš, Tarkane, samy to nezvládneme.“
„Já bych ho těm únoscům nechal. Nestojí za nic jako člověk i král.“
„Chápu. Ale představuje legitimitu. Řád.“
„Stojí řád za tvoji smrt?“
„Bez řádu bude mrtvých mnohem víc.“
Ticho.
„Jsi tak mladá, je v tobě tolik síly a víry…“
Alžběta polkla. Co byla v důchodu, jí nikdo nic podobného neřekl.
Drabble č. 36 – Sdílení
„Jak jí je?“
Jakub beznadějně potřásl hlavou.
„Je to zlé. Léky už nepomáhají. Jak je to dlouho, co dostala tu drogu?“
„Tři dny.“
Brandy zaváhala.
„Můžu něco zkusit. Třeba to pomůže, ale magie je nevyzpytatelná. Důsledky mohou být… zvláštní.“
„Kriticky vyčerpaný organismus přežívající v drogovém kómatu chceš léčit magií?“
„Neléčím. Ale mohu se podělit o svoji sílu.“
„Co potřebuješ?“
„Vezmu si její krev a ty pomůžeš, aby ona dostala moji.“
„Transfuzí ji zabiješ!“
„Kdo mluví o transfuzi?“
Nakonec souhlasil.
Chvíli čekali. Znovu změřil krevní tlak.
Neuvěřitelné!
Brandy radostně švihla ocasem.
„Pokud ti můžu poradit, radši ji v budoucnu moc nerozčiluj!“
Běžím se psima na celodenní trénink, takže pokud vás napadne nějaká otázka nebo vaše vlastní doplnění příběhu, ráda to tu najde. Jinak přeju krásnou neděli (sun) (wave)
Hm, jak tak na to koukám, tak až budu potřebovat něco zasadit a pak fakt důkladně zalít, tak se tě zeptám, kdy máš nějaký hodně důkladný stopování… 🙂
Nevěřila bys, ale po celou dobu nás mraky obcházely – opravdu fest začalo lejt až když jsme byly zase doma 🙂 Ovšem to nic nezměnilo na tom, že skoro všechno co jsem měla na sobě, muselo do pračky, boty jsem nahrubo ostříkala hadicí, zbytek údržby dodělám, až uschnou z nejhoršího (ale uvitř jsem měla sucho:))Dokonce i stopovačku jsem musela vyprat – lesy jsou plné bahna a holky, když jdou po stopě, tak nějaké to bahýnko nehledí. 😛 Auto smrdí jak mokrá psí bouda a bude muset být venku vlídněji, abych s tím mohla něco udělat.
Ale! Bylo to bezvadné, my, co spolu stopujeme, jsme myslím dobrá parta, hezky nám to odsejpalo, pejsci se snažili a kolem poledne jsme si udělali lesní minipiknik (no, stáli jsme nad košíkem s jídlem, termosky s různými čaji a kávou stály kolem a nikoho ani nenapadlo si sednout:))
Za sebe jsem spokojená, protože Berry byla prostě výborná (má teď dobré období) a Ari se snažila – ze tří stop zkazila jednu (trochu se ztratila z aktuální stopy a tak náhodně přišla na stopu člověka, kterého sledovala stopu předtím a tak se jaksi přepnula a hezky označila úkryt, kde byl schovaný – ale už před dvaceti minutami a pro jiného psa:)) Byla strašně zklamaná, hned jsme navázaly motivační stopou a jak pilně děvenka čuchala (chuckle) Na té poslední stopě, přidané navíc, aby si spravila chuť, dobře vyřešila celkem složitý začátek a bezchybně našla, takže taky končila s velkou chválou.
Ovšem když jsem doma dala všechno do pořádku (pravda vypranou koženou stopovačku ještě musím důkladně promazat), padla jsem a spala jak šípková Růža 😛
Teda! Fakt máš s mrakama smlouvu. 🙂 Myslela jsem na tebe celej den, jak tam chůdě mokneš, tak je prima, že ne.
Berry je hvězda a Ari je príma. 🙂 Fakt, strašně moc obdivuju, že s nima tuhle práci děláš, ani si nedovedu představit, jak je to vlastně učíš, musí to být složitý jak věžní hodiny. (Asi je to tím, že já učím psy zas úplně jiný věci.)
No a piknik… 😀 naprosto věřím, že si nikdo nesednul. Ani deka by to nespravila, co? 😀
Kožený vodítko? Fakt? Celou dobu jsem si představovala nějakej nylon. Jasně, kožený je nejpříjemnější do ruky, taky mám ráda kožený vodítka, ale… nevím, nějak mi kvůli tomu bahnu naskakoval nylon. (sun)
Io, ono je to na „cvičení“ psa mnohem snazší než jiný výcvik, protože chceš po psovi něco, co sám od sebe umí mnohem líp, než ty – což je právě ten obrovskej kámen úrazu:)) Ty vlastně přesvědčuješ psa, aby se o tuto přirozenou dovednost podělil a dělal ji způsobem, který odporuje jeho instinktům.
Pes jde automaticky po stopě slibující nejsnadnější kořist – tedy po nejčerstvější a pokud slibuje zraněného tvora, tím líp. My ho nutíme, aby šel po stopě, kterou mu určíme, která je často starší, než cokoliv v okolí (vezmi jen stopu starou 2-3 hodiny ve městě).
Takže stopař musí jednak znát dobře svého psa (a pes musí CHTÍT pro něj pracovat)a umět ho číst, vědět něco z teorie pachu, a mít kliku 😛
Mám psí dotaz. Dokáží Ariberry čmuchat a najít stopu i při (po) dešti ? Jinak gratuluji k úspěchu psích holek a věřím, že i panička byla patřičně spokojená a nešetřila uznáním (jak píšeš níže). Všem psům pochvala dělá dobře (a nejen psům). Myslím, že už jsem kdysi dávno psala. Kdykoliv se Sadie při procházkách vykakala, pochvalně jsme to komentovali a také tleskali (good girl !!!). Jednou jsme šli v parku podél zadní oplocené části basebalového hřiště, kde už je divočina. Na hřišti zrovna probíhal zápas. Sadie poctivě vykonala svoji potřebu a my podle zvyku reagovali. No a právě v ten moment zabodovalo jedno z mužstev a přihlížející dav to odměnil patřičně hlučným potleskem. Sadie pochopitelně myslela, že veškerý potlesk patří jí a pýchou celá povyrostla. Ocasem vrtěla jak vrtulí, jen, jen se vznést.
A ještě o psím čuchu. U nás zrovna zrají ostružiny a my už přes dva týdny vozíme Trixie na ostužinové hody. Ona je jimi přímo posedlá, dokáže sbaštit (přesněji shltne) klidně litr, ani nekrkne. Já trhám, co mi prsty stačí, ale jí to i tak připadá pomalé (na to abych občas stihla jednu do svojí pusy mohu zapomenout). A dokud nemá dost, nedá se od ostružin odtáhnout (však podle toho vypadá i její „odpad“). Takže tam jezdíme raději ob den, aby měla alelspoň trochu pauzu i když zatím nikdy ani jeden rok žádné zdravotní následky neměla. Asi to její tělo potřebuje, protože třeba Sadie sní jednu ostružinu z donucení. Jeli jsme tam v půlce týdne, Trixie seděla klidně na svém předním sedadle. Protože bylo horko, manžel chtěl pár metrů popojet pod stinný strom. Ale sotva jsme ostružiny jen o chlup minuli, Trixie zbystřila, koukla z okna, koukla na manžela, otočila hlavu za míjejícími keři, strčila čumák mezi opěrku sedadla ke mně dozadu a přes celý ksichtík měla velký otazník – „co to znamená, si přejééél“? Sotva jsme zastavili, měla jsem co dělat, abych jí stačila dát na flexi(je tam vedle silnice) a ona mě silou táhla na to „správné“ místo. A včera jsme jeli jinam, měla to být „bezostružinová prochajda“. Jenže, jak jsme vystoupili, Trixie chvíli čuchala, poctivě se vykakala a začala mě táhnout k nedalekému vršku. Nejprve jsem jí trochu brzdila, ze strachu, jestli tam není nějaké zvíře. To tam naštěstí nebylo, ale byla tam řada ostružinových keřů silně obalených plody. Ani jsme nevěděli, že tam jsou. Takže Trixie měla zase hody. Nevím, zda by Trixie vyčuchala člověka, ale ukrytou misku s ostružinami určitě.
Dokážou 🙂 On asi nejvíc hraje roli povrch, na kterém ta stopa jde.
Pokud jde o Trixie, tak věř prakticky všem svým dohadům. Oni jsou neuvěřitelní, co dokážou vyčuchat a když to navíc dělají pro sebe, pro to, po čem oni touží (a ne kvůli tomu, co chceš ty:)), tak se nestačíš divit. Navíc ona bude mít nejspíš v hlavě mapu všech ostružinových houští (bramble?:)) v okolí!
Tebe by snad ani ten drak nechtěl sežrat!
Nemohl by to někdo říct všem dospívajícím? Puberta je za trest pro všechny zúčastněné!
Pane jo, ten příběh každým dalším pokračováním pěkně košatí! Teda přiznávám, že už se v něm začínám malinko ztrácet, ale to bude moje chyba. Těším se, že si pak povídku přečtu ještě jednou na jeden zátah a vychutnám si ji. Vida, jak i mnou neoblíbené fantasy může být zábavné 🙂
Hančo, klidně to čti jen jako jednotlivé gagy… Ona ta soutěž do toho vnesla onen dobrodružný zmatek, protože jsem se snažila vyprávět děj a přitom se držet povinných témat 🙂 Teď se snažím postupně ledacos vysvětlit.
Ha, představilas nám Tarkana – pěkné jméno. Drabblíky se zase moc hezky četly, jsem ráda, že pokračuješ. Jen z Alžběty jsem trochu popletená – na jedné straně princeznička v džínách a krátkém tričku, na druhé stará babka – důchodkyně s taškou na kolečkách a jezevčíkem. A Brandy léčící silou svých myšlenek, meditační tranzfuzí či chvilkovým převtělením :)) No snažím se, snažím. 😀
U posledních vět – “ Jak chceš jet, když odeženeš koně, ty… koni!“ zaječela princezna sbíhající ze schodů.“ „Neboj, mám tam přistavené auto…“ , tak tam jsem si vzpomněla na knížku „Dům na pobřeží“ od Daphne du Maurier. Znáš ji Dede? Pokud ne, mohla by se ti líbit. Velice zajímavě se tam propojují časy, právě na základě (dobrovolného) drogového opojení . Jen, jak se pamatuji, je třeba prokousat se mírně zamotaným začátkem, než jeden pořádně pochopí jak se věci mají. Pak už se to nedá odložit.
Maričko, tak teď jsem opravdu zmatená – myslela jsem, že princezna a Alžběta jsou dvě různé osoby! (whew)
Jak říkám, ty náhledy dírkou v oponě jsou zajímavé a překvapivé, ale ta paměť už není, co bývala! (chuckle)
Alžběta je finanční analytik v důchodu, potká draka a zažije neuvěřitelná dobrodružství (ta taška na kolečkách a letáky jsou převlek pro Alžbětu 007) Princezna patří do toho druhého světa a je nafoukanou dcerou nafoukaného krále, kterého je nicméně třeba zachránit 😛
Děkuju děvčata, že se snažíte to pochopit 🙂 Slibuju, že to ještě jednou zahustím a pak seřadím a vydám pěkně popořádku (party)
Ja aháá, tak toho do „„Nestojí za nic jako člověk i král.“ 🙂 (shake). Díky za vysvětlení, asi bych si měla drabble číst znovu a znovu před spaním hezky celé od začátku, jako se dětem čtou pohádky. Pak bych je uměla pomalu zpaměti a nepletla kdo je kdo, přestože bych stejně – jako často děti u pohádek – detailně nepochopila. Takže Hančo, moje chyba, tys to měla správně zaškatulkované a já ti to zase rozškatulkovala. Ale mě Dede děsně baví tě číst a že jsem v ději (zatím) mírně zašmodrchaná je až druhotné. Ovšem teď nevím, jestli by tuhle větu autor považoval za tu nejlepší pochvalu 🙂 , ale je tak myšlená (clap)
Jééé, to je radosti, vyšla Brandy. A jdu si všechno od samého začátku pročíst znova, abych si příběh poskládala 😀
Jdu na chvíli upadnout do postele, neb chlapíčci nedbajíc na moji jarní únavu vstávají před šestou a okolo oběda už jsou tak protivní, že je těžké do nich dostat sousto a nervově to vydržet. Až se probudí, dorazí návštěva na palačinky, taktéž se dvěma chlapečky. A pak už jen budeme odolávat vichřici (rofl)
Udělala si mi Dede moc velkou radost „zahuštěním“ příběhu!
„Otýpka klestí se už nenosí“ a „drak v jezevčíkovi“ mě naprosto odrovnalo…
Čtyři chlapečci v jednom bytě za deštivého odpoledne? To bude hukot! (chuckle)
Byl, pravdu dis. My rodice sedeli, cpali se sladkymi palacinkami na obaleni nervu a tise se modlili. Zvlast dnes mela navsteva bajecny napad a darem prinesli dva lepive hazeci pavouky. Boj o ne mezi harantama byl skoro bratrovrazedny 😀
Dede, sorry, OT.
Já se na to vyfláknu, feně není.
Narodily se tři, já měla zamluvenou fenku prakticky od nakrytí feny, a teď mi chovatel napsal, že jedna fenečka nepřežila (slabé štěně, špatný sací reflex, stane se) a ostatní dvě jsou už zadané.
Tak už teda fakt nevím, kdy si mám zamlouvat štěně, když ne hned po nakrytí.
Konec otíka. 🙂
Tak to je mi líto, Io. Ale ono to jednou vyjde a to bude to pravé ořechové.
Jo. Jdu prolízat inzeráty.
S takovouhle nakonec totálně rezignuju a budu mít – já, křížencová! – štěně s papírama…
Asi si CD myslí, že ti nalosuje nějaké ještě lepší 🙂
Nevzdávat 🙂
Hm, to je mi líto. Jeden by neřekl, jak pracné může být najít vhodné feně… (angel) Ale neboj, Penuška nějaké určitě nakonec pošle. Třeba na to ještě (podle Penny) není Melly ještě připravená?
No, fakt je, že Melina rozkvítá do krásy, ale pracovní pes z ní nejspíš nebude. Už Penny měla šoky z učení se novým věcem, když tehdy v dávnověku přišla. Melly je má taky – známé věci dělá přesně a ochotně a směje se u toho, ale nacpat do ní základ nového cviku, to je sisyfovina. Například od začátku roku trénujeme tohle:
– chůzi u nohy, kterou už v podstatě uměla, ale bez Penny nebyla najednou schopná dělat,
– sedni – lehni – vstaň (umí! dokonce už začíná umět mutace!),
– pohyb ve městě, konkrétně nepanikaření, když potkáme strašlivé lidi, auta, šalinky… (umí, víceméně – pokroky udělala obrovský, už mi neuskakuje dvacet metrů z místa a nechá se pohladit od cizích, i když u toho dělá vyděšený oči; jakmile toho člověka potká podruhý, jde k němu ochotněji; potřetí k němu běží),
– základ aportu – zatím jsme ve fázi, že ji chválím, když vezme hračku do tlamy. Hračky byly Penuščiny, všecky. Prý. Takže když ji náhodou vezme, tak o tom prý nesmím vědět. No. Tak už umí vzít hračku a podat mi ji – a zase si ji ode mě vzít. To trvalo šest nebo sedm týdnů.
Takže nějaké to pracovní feňátko, co by šlo cvičit normální rychlostí bez tohohle šílenýho odbourávání starých ran…
Já vím, že se na Melly podepsalo to vyhození na tu čtyřproudovku, třičtvrtě roku v útulku, život ve Vražedný zóně s denním chozením kolem Debila+čokla, s denními desíti a víc hodinami vzteklého štěkotu Debilovic čokla deset metrů od nás, Penuščina smrt, její zranění, moje zranění. Plus velmi jemná povaha. Vím to – a stejně. Co je mi to platný. Než se mi to povede zvládnout, bude to trvat roky, a já bych fakt ráda psa na práci. Pokud budu mít po těch letech psy na canisterapii dva, tím líp. Melly má skvělou srst, příjemně se hladí a sama si to užívá, je velice kontaktní (když teda překoná svoje děsy), tak… Ale v téhle fázi to naprosto nezvládne, a pokud vůbec někdy, bude to zázrak.
Tak proto feně. Pro nás pro obě. Mně pro radost a Melince pro podporu.
DEDE,
nevieme ako sa má paní Krakonošová ?
Posielam jej aspoň takto virtuálne (rose1) .
Yetti, zpráva je u Ariina deníčku… není to dobré, ale držíme palce dál. (h) Uvidíme, jestli Krakonoš zaskočí.
„Jak chceš jet, když odeženeš koně, ty… koni!“
😀 😀
Princezna měla ještě rezervy v účelovém klení (chuckle)
Tak to je prostě úžasné. Příběh, složený z drabblat, jo! Perfektní. Moc se mi to líbí, Dede, opravdu!
Díky Toro 🙂 Však ty bys měla taky dát svoje kočičí drablata čtenářům v plen – co z toho udělat pár článků pro Zvířetník?
No vidíš, tak to mně teda třeba vůbec nenapadlo. Můžu se Liky zeptat, jestli by je chtěla 🙂 díky, potěšilas mě.
A mně se líbí to poslední, protože je mi jasný, jak se stalo, že záclony zapálil ten, kdo je zapálil. 😀
Ještěěě!!!
(wave)
Ne, jsem opilý. Až zítra.
Škoda, že jsem tuhle tvoji poznámku nezachytila zčerstva – byla bych se tě zeptala, jestli vidíš draka 😛