Na to, jak se to potom vydařilo, to včera nezačalo úplně nejlíp. Panička ráno vystrčila hlavu ze dveří a ještě nedořekla svou obvyklou láskyplnou vítací formuli a už to tu bylo: „Kdo ukradl a okousal můj sázecí kolík? Arislavo Divoká, já tě přetrhnu jak hada!“ Urazila jsem se – vždycky to mohla být i Berry, ne?

Pak mě napadlo, že jsem ten kolík asi neměla nechávat hned vepředu pod jabloní – kdybych ho schovala do dřevníku, tak by na to panička nepřišla. …no asi taky přišla. Ale později! Ale mezi námi, pokud o tu věc až tak stojí, mohla ji někde zamknout, ne?

Každopádně jsme tu okousanou záležitost brzy smetly ze stolu, protože paničce zazvonil mobil a ona povídá: „Tak v půl? Jasně, budeme tam. Mapku jsem dostala.“ Natahovala jsem uši, protože jeden nikdy neví, jestli se ho to taky netýká. A víte, že tentokrát jsem měla jako vždycky pravdu? Bylo to o mně!

Takže za chvíli panička začala „dělat přípravy“. Tedy ona tomu tak říká. Fakticky to znamená, že chodí nepředvídanými směry a každou chvíli na některou nás šlápne, protože já i Berry jsme odhodlané jí s těmi přípravami pomoct.

Nejdřív jsem radostně povyskočila, když jsem dostala obojek a Berry ne – jedu já! Pak jsem se maličko lekla – sama většinou jezdím k panu doktorovi a to já moc nerada. Pilně jsme s Berry na dvorku obíhaly auto a čekaly, co bude. A bylo!

Panička koukla do auta a řekla sakra, kdo ho vyndal, a pak vynesla z garáže stopovací baťoh. A ten já poznám, protože má ukousnutý jeden popruh a… no jo, ale to jsem byla ještě malá a na výcvikovém táboře a zrovna bylo před deštěm… chápete, ne? No prostě bylo jasné, že se jede na stopu!

Ari před stopou (stopovačka je dosud připnutá k obojku)

Berry byla celá schlíplá, protože musela čekat doma, ale já viděla paničku, jak ji muchlá a podstrkuje dobroty, tak si zase nemohla stěžovat, si myslím. Panička taky dala do auta pytel s plasty, že je vyhodí. To vám byla psina – furt si nahlas říkala plasty, plasty, nezapomenout na plasty a schválně – zastavila u žlutýho kontejneru nebo ne? Jasně, že s námi plasty jely na výlet.

No a pak jsme zastavily u lesa a tam už stálo auto toho pána, co s ním stopujeme, to já už poznám, protože voní po psech. Panička si vzala spoza stěrače pytlík s pachovkou (to je ten hadr, co je cítit jako člověk, kterého ho mám hledat), potom připravila stopovačku a když mi nasazovala postroj, tak už šeptala: „stopička bude, Ari, stopička!“ a já poskakovala nedočkavostí, protože stopička znamená legraci.

A pak už začala práce. Obešly jsme si to kolem a já hned věděla, jak půjdu – dokonce dřív, než mi panička strčila pod nos tu pachovku. Vždyť tam nikdo jinej zrovna nešel! A tak jsem paničku hezky přetáhla přes silnici a vlezly jsme do lesa. Bylo vlhko, ten pach mi lezl do nosu úplně sám! U prvního lomu jsem nezaváhala a panička byla celá nadšená.

Pak jsem ji protáhla kolem mladého lesíka a pak jsem zastavila, protože stopa se zatočila a já začala hledat, kde ten chlap může být schovanej? A panička nejdřív řekla hledej dál, a pak řekla no jasně, ty bestie, a vytáhla znovu tu pachovku. Ten chlap tam nebyl!

Našla Ariška, našla!:))

(Vysvětlení: na pravidelných trénincích cvičíme hlavně pachové rozlišení (pes si musí najít z nabídnutých tu správnou stopu a té se držet, ať ji kříží kdokoliv), což je velmi náročné na počet zúčastněných lidí a prostor, protože každý pes musí pracovat na čistém, nezapachovaném úseku. Takže stopy jsou většinou maximálně 200 metrů dlouhé.   

A Ari mi poslední dobou začala po těch cca dvou stech metrech zvedat hlavu a dohledávat očima. Proto jsme včera udělali starší, podstatně delší stopu, aby byla nucena mít ten čumák u země déle. A tohle přerušení práce předvedla právě po době, kdy byla přesvědčená, že stopa už musí končit. Psi (a nejen oni:)) si strašně rádi v hlavách vytvářejí vzorce řešení a my nesmíme zapomínat jim ty vzorce bořit – prostě musejí čuchat!)

Tak jsem si teda zase čuchla a pak už to šlo jako z partesu. Panička mi nedovolila jít moc rychle – ona říká, že proto, abych byla soustředěnější a nepřešla nějaký lom (zatáčku na stopě:)), ale já vím své. Kdyby v lese musela běžet, zamotala by si nohy a já bych ji pak musela lovit z borůvčí!

No nakonec jsem chlapa našla (pro Jindřicha – u  Ježkovy chaty:)) a bylo z toho velikánské chválení a hrst piškotů a zase velikánské chválení, jaká jsem strašně šikovná. A já se nesla jako princezna a myslela si jediné: to vážně víte AŽ TEĎ???

Ariberry