Včera jsem měla takovej blbej den. Probudila jsem se s bolestí hlavy a vůbec mi bylo tak nějak nedobře. Nic zásadního, ale když se den uondaně doplazil k večeru a já přemýšlela, co si dát k večeři, najednou kdesi z hloubi mého podvědomí vyplula… krupicová kaše.
Bylo to hluboké podvědomí, protože krupicovou kaši jsem nevařila leta letoucí, co z ní vyrostli kluci a ti z ní vyrostli rychle. Není to tím, že by se u nás nedělala sladká jídla nebo kaše obecně – třeba ovesná je u nás na jídelníčku často, a rýžová je tehdy, když jsem příliš líná se patlat s kompletním rýžovým nákypem. Krupicovou ale nikdo nepostrádal.
I sáhla jsem pro dětskou krupičku, kterou mám doma pořád – už jsem vám psala o drdolové polívce? No, to je taková polévka s opékanými krupicovo-vajíčkovými knedlíčky a je skvělá na žaludky unavené cestováním, těžkou stravou nebo nemocí. Ale zpátky ke kaši.
Mléko mám doma pořád, protože bez něj nemůžu pít kafe a bez kafe jsem nepoužitelná. No a máslo a cukr se taky najdou vždycky. Teď nastalo krátké zapátrání v paměti – jak že se ta kaše vaří? Až jsem žasla, jak snadno mi naskočily dávno naučené poměry – na kaši do flašky dvě lžíce krupice na čtvrt litru mlíka, na talíř to chce lžíce tři. Hm, kde se to celé ty roky schovávalo?
I našla jsem vhodný jednoporcový rendlík a jala se připravovat kaši. A hned se mi vybavila jiná vzpomínka, ještě mnohem starší. Aneb pravidlo, jak tu kaší jíst.
Když jsem byla maličká, tak mi maminka vždycky říkala – vezmi lžičku a hezky s ní jeď po kraji kaše servírované na talíři, kraje vždycky stihnou chladnout a ty si nepopálíš pusu. A pak říkala: „Vařila myšička kašičku…“ a já jezdila a jedla a šetřila se ten rybníček rozpuštěného másla a kakaa nebo skořice, co byl uprostřed kaše, až úplně nakonec.
Ale pak vzpomínky končí. Krupicová kaše se mi velmi rychle přejedla, stejně jako mým dětem. Ani nevím proč, když třeba tu ovesnou máme rádi všichni i jako dospělí?
Každopádně ta včerejší večeře byla úspěšná. Kaše byla dobrá, žaludek rozbouřený migrénou si menu pochvaloval a já si užila chvilku nostalgického snění. Ale navzdory všemu si nemyslím, že bych ji jedla často – to něco, co mě od ní odradilo před lety, někde zůstává a mám dojem, že dětskou krupičku budu i nadále používat hlavně na drdólovku:))
A tak se ptám – máte nějaké zapomenuté jídlo, které se třeba občas vynoří aspoň ve vaší paměti? Nebo naopak jídlo, ke kterému máte tak silné vzpomínky, že ho vaříte, byť byste to třeba jinak ani nedělali? Prostě pojďme si dnes povídat o nostalgických receptech…
Nostalgické recepty? To ani ne, ale se sestrou občas vzpomínáme na velmi neoblíbené sladké jídlo, kterému maminka a babička říkaly nadivajna. Bylo to něco asi z bramborového těsta, pokladené jablky nebo hruškami a po upečení pocukrované (maminka měla sladká jídla ráda, my ne). Teď bychom ho ale rády ochutnaly, jestli bylo tak hrozné, ale recept neznáme; i maminka ho ve stáří zapomněla. (Poznámka: o ptáčcích se smetanovou omáčkou píše Ignát Herrman)
Z uvařených brambor , které nastrouháme nebo umeleme, po přidání vajíčka a a 2 lžíc hladké mouky uděláme“patlavé! těsto, které nalejeme v tenké vrstvě na vymaštěný pekáč.Můžeme nastrouhat jablka, nebo poklást švestkami. Upečeme do křupava. Nejlépe se krájí vychladlé, ale to nevydrží!
U nás jsme krupicandu z dětství oživili tak, že místo skořice nebo kakaa dáváme nakrájený banán (a máslo). V téhle úpravě ji mám ráda dodnes. A nostalgické recepty – to jsou recepty mé babičky, třeba domažlické koláče s růžovým mazáním nebo placky z odřezků nudlového těsta opečené nasucho na plotýnce nebo houbová omáčka se smetanou.
Valentino, vítej 🙂
A hned se ptám – co je to růžové mazání na domažlických koláčích? (wave)
Sice pozdě, ale přece. Dřív jsem se k počítadlu nedostal. Takže vím, co té kaši chybělo. Kousek citronu i s kůrkou, nejlíp ta patička. Jinak jsou z toho hrozně cítit omelky. Takhle jsem přesvědčil spoustu lidí , že „pohádka mládí“ je jedlá. Ten citron se u nás doma musel rozpůlit a umístit sestře a mně doprostřed talíře kaše jako poklad pod hradem.(hrudka cukru uprostřed). Co na tom, že vypadám jak Pavlovův pes, když mu zazvonili, jako zachycený diabetik mohu už jen vzpomínat. A nebo to bylo opačně? Psi začali slinit, Pavlov zazvonil a donesl dlabanec? Název Pavlovův reflex by tomu napovídal.
Zatím jsem jen komentovala níž, tak teď přidám svoje nostalgická jídla. Od máti asi nic, ona chudák fakt nikdy neuměla vařit (taky proto jsem se radši naučila vařit sama už v poměrně útlém věku), ale nemyslím to nijak zle, ona holt měla jiné priority a koníčky, vaření mezi ně nepatřilo, každý jsme nějaký. Takže moje nostalgické recepty jsou od babičky a dědečka. Měli to rozdělené, dědeček byl řezník, takže doma vařil vše od masa, babička byla Světluška (absolventka hospodyňské školy Světlá ve VM), ta vařila a pekla vše ostatní, výborně.
Vždycky, když jsme s máti měly přijet na víkend k nim, řekly jsme si, co chceme. Takže dědeček dělával guláš, karbenátky a nebo vinné klobásy. Na guláš už jsem snad přišla, karbenátky pořád nemůžu trefit a na vinné klobásy si jednoduše netroufám. Babička vařila spoustu dobrých jídel, ale to nejnostalgičtější pro mě jsou bramborové placky, dělané na sucho na plotně sporáku, pak pomazané máslem a skládané na sebe. Nakonec se pomazaly povidlím a zatočily, byla to dobrota. Nebo šnity (krémšnity), znáte to někdo? Není to hlavní jídlo, jen moučník a babička ho dělala jen při výjimečných příležitostech (svátky, narozeniny atd.).
Další nostalgický recept je jazyk s polskou omáčkou a knedlíkem, jako dítě jsem to milovala, znáte to někdo?
A poslední nostalgický recept je z kategorie zábavných, ptáčci se u nás dělali se smetanovou omáčkou a makarony. No a představte si malé rozverné dítko, makarony a omáčku a určitě budete vědět, proč jsem je měla tak ráda.
Jóó, Aido! Jazyk s polskou omáčkou znám a miluju. Zrovna minulý týden si byl u mě syn pro recept. A povedla se mu moc.
Mě vždycky hrozně bavilo z té omáčky vybírat napučené rozinky a moc mi chutnaly ty změklé vlašáky v ní. BTW. Babiččinu polskou omáčku taky zatím nejsem schopná „trefit“, pořád té mojí něco chybí, i když dobrá je, to zas jo.
Nadšeně se hlásím k milovníkům jazyka s polskou omáčkou. (inlove) 😛
Polská omáčka s jazykem je 5 x ročně na jídelníčku…. skvělé jídlo.
Krupicovú kašu na sladko miluje moj Ex. Ja mám rada zemiakovú kašu bez múky, ale so slaninou a cibuľkou, k tomu kyslé mlieko.
Sladkosti ako palacinky, vtáčie mlieko, buchtičky so šodó,dolky atď. mi nič nehovoria ( a pri mojej cukrovke musím povedať chvalabohu). Ja sa z toho neviem najesť. Zjem 1 – 2 kúsky a dosť – som presladená. A o pol hodiny zháňam, čo by som zjedla :O .
Dede, to „vykrmovací víno“ – nebylo to Malagelo?
Asi jo! Děkuju – dnes nám tady zastupuješ paměť obecnou domácí (blush)
Zdeňa z lesovny měla pít Malaga, ale Kája Mařík ji to odnaučil, aby se z ní nestala stará Hromádková, co se válela po škarpách…
Ještě bych připomněla zbylý knedlíky: jasně, s vejci. Nebo se zbylým zelím a nítečkama masa od něděle. Nebo – a to jsem měla moc ráda a nějak jsem s tím u Franty ani synka nezabodovala – s povidlovou omáčkou (povidla naředěný mlíkem, trochu másla).
No jo, když já už knedlíky nedělám, to je pak těžký, že…
Kvůli těm se zelím (kyselým) jsem ochotná knedlík klidně i koupit, tak moc mám to jídlo ráda.
A to obyčejně razím heslo „nač knedlík, když jsou brambory a chleba?“
Domácí knedlík vyjde o moc laciněji než kupovaný a je lepší. Tady je jednoduchý bramborový: http://www.labuznik.cz/recept/bramborove-knedliky-zhorkych-brambor-bez-vejce/
A tady pro změnu chlebový: http://www.labuznik.cz/recept/knedliky-chlebove/
Já ti to věřím, ale ukrutně nerada se s ním patlu. 🙂
No, to je něco za něco, buď se patle a ušetří, nebo kupuje a ne. Radši patlu. Anei tak ne kvůli ušetření, ale proto, že mám ráda původní domácí jídla, o kterých vím, co v nich je. Navíc ta chuť těch domácích věcí je nesrovnatelná.
Myslím, že při mojí četnosti konzumace knedlíků mě ty čtyři dvacky za rok nezabijou. Za to, že nemám zapatlanou půlku kuchyně něčím, co fakt nerada dělám, mi to stojí. 😛
„A to obyčejně razím heslo „nač knedlík, když jsou brambory a chleba?“
Tak tohle podepíšu – u nás se stejně žije hlavně na bramborách, pak bramorách, v línějších dnech je to rýže, pak zase brambory a občas těstoviny.
Ale občas mám taky na zanino knedlíkové pochoutky chuť! 🙂
Já se sem vždycky dostanu až navečer, a dneska, jen co jsem to pročetla, tak už skoro slintám. Krupicová kaše… moje babička říkávala pohádka mládí… jo, mám ji ráda a občas – tak jednou do roka – si ji s chutí dám. Pak jsem si ještě vzpomněla na tvaroh se žloutkem, cukrem a hrozinkami, ten mi taky dělávala babička, do takové vysoké tlustostěnné sklenice, to jsem taky milovala. Ale co jsem nemusela, to byl svítek do polévky, to milovali všichni ostatní doma a já ho teda nikdy ráda neměla. Díky za ty krásný vzpomínky, co se mi tvým článkem vybavily, Dede… http://naszviretnik.net/wp-content/plugins/smilies-themer/Skype/03.gif
Toro, zmiňuješ take svítek. Maminka ten do polévky take někdy dělala, bylo to dobré, ale její svítek „na plech“ byl ještě lepší.
Krupicové kaši jsme take říkali pohádka mládí.
Stejně je zajímavé, že většina těch nostalgických receptů není masová (vlastně tu myslím není masový ani jeden, pokud jsem nepřehlédla. Jen slanina). Holt jsme všichni vyrůstali skromně, maso bylo vzácné, hlavně na nedělní oběd, na slavnostní příležitosti a jinak během týdne jen vzácně a ten drahý kus masa byl všemožně nastavován omáčkami (asi proto jsou tak oblíbené).
Jé, milá Toro, tys dostala do sklenice samostatně tvaroh s cukrem a se žloutkem! Ty ses ale měla! To my jsme vždcky jen směli vylízat mísu, když se dělal jako náplň do koláčů nebo do buchet. (chuckle) Ale stejně si myslím, že ho mamina dělávala víc, než na koláč potřebovala, protože na „vylízání“ zbývalo celkem dost (inlove)
Tvaroh s nastrouhaným jablkem je (byl) možná ještě lepší. No jo, kdyby mi ho někdo udělal…
A nastrouhaná mrkev s jablem.
A mrkvovej dort – strašnej opruz tu všechnu mrkev strouhat… Počítám, že naposled jsem ho měla tak kolem patnácti let.
Zano,strouhám mrkev na ručním mlýnku na strouhanku, to bys koukala,jak to je rychlý …a kilo mrkve sem, kilo tam, je to hned a nemám ustrouhaný prsty a bolavý zápěstí….a mlýnek stačí opláchnout, není to žádná namáhavá práce…
Byl u nás jednou na návštěvě malý syn mojí sestřenice. Dělala jsem bábovku a klučík u mě zvědavě a mlsně postával. Tak jsem mu namočila stěrku s tím, jestli si chce líznout. S chutí přijal, olízal uplně do čista a povídá „zeptej se mě ještě jednou, jestli si chci líznout“ 😀
Manžel byl celý den pryč a tak když „kocour není doma, myši mají pré“ – sedím u počítače a lenoším. Ale teď už musím pryč, ale krásně jsem si početla.
Takhle jsem babičce vždycky pomáhala míchat a vážit – a vylizovala misky (inlove) .
Chichi – takhle mi pomáhá Brůča. Jak začnu šlehat vejce do buchty, tak se ode mne nehne … a misku pak vylíže dočista do čista.
Ale ušlehaný tvaroh se žloutkem, cukrem a smetanou mamka dělávala ve velkém – miloval ho hlavně taťka (on byl na sladký), ale i my. A já to taky někdy dělávám – kde se na něj hrabe kupovaný lakrumáček (či jak se to dnes jmenuje).
Krupicovou kaši jsem už nejedla ani nepamatuji. Nevím, jestli by mi ještě chutnala i když jsem jí v mládí jedla ráda. Posypanou sladkou skořicí nebo kakaem, někdy i nastrouhanou čokoládou. Ano, způsobně se měla jíst tak jak Dede popisuješ, jenže my si z ní z bratrem míchali mramorovou kaši a dohadovali, kde má hezčí vzor. Maminka to neviděla ráda, říkala, že si s jídlem hrajeme a to je skoro hřích. Dobré byly i případné zbytky kaše, ty se jen lžící vykrajovaly a jedly studené. Moje kaše ale nesměla být maštěná, snesla jsem snad jen mírně pocákanou trochou másla. Když byla někdy ve školní jídelně, z toho mastného rybníčku uprostřed se mi zvedal žaludek a pak jsem tedy jen skoro z nutnosti a hladu opatrně obkroužila talíř a snědla jen suché okraje. Jakmile k nim máslo začalo stékat, dál už jsem nemohla jíst.
Milovala jsem také buchtičky se šodó. Bylo to myslím jediné jídlo, na které jsem se ve školní jídelně těšila. A nejvíce mi chutnaly maličké buchtičky, ty uměla moje maminka, ve školní jídelně je také někdy dělaly, ale spíše tam k šodó byly dvě nebo tři větší buchty.
A k prázdninám strávených na chatě patří malé lívance s rozmačkanými jahodami, malinami nebo borůvkami – (jen s cukrem, nebo ještě se smetanou). Maminka hotové lívance držela „ukryté“ v teplé troubě, abychom si k nim pak mohi svorně sednout. Jinak bychom jí je s bratrem brali rovnou z lívanečníku. Měla těžký litinový lívanečník po svojí mamince a já ho mám teď doma. Ale lívance jsem na něm dělala snad jen jednou, nebo dvakrát, ale nějak to nebylo ono – chybělo to chatovské prostředí a dětství. Americké waffle a pancakes (lívance) jsou velké, nadejchanější a mnohem sytější, rozhodně to nejsou naše lívance.
Další prázdninová dobrota byl vaječný svítek. Maminčin byl upečený přes celý plech, byl tenoučký (takže asi nebyl se sněhem), krupavý, posypaný šnitlýkem a rozkrájený na čtverečky. Byla to spíše taková odpolední svačina, kterou jsme jedli téměř na stojáka svítek byl ještě horký, jak ho maminka vytáhla z trouby,zavolala a její hrou vyhládlé potomstvo naklusalo.
Nostalgických jídel bych v paměti našla jistě víc, ale nebyly jsme v jídle rozmazlené děti a do restaurací jsme s rodiči nechodily (vyjímkou byl třeba párek v nádražní restauraci). Takže jsme vlastně znaly jen domácí jídla (plus ta táborová a školní) a mezi nimi byla taková, na které jsme se těšily více, než na jiná, nebo byla vzácnější a tyhle chutě se prostě uložily nejen do paměti, ale tak nějak i na jazyk.
A dodatečně děkuji Dede za vysvětlení ohledně Arina původu a odkaz na stanici – vše velice zajímavé a vybrala jsi si skvělé chovatele (a tedy i plemeno)
Maričko, můžu podepsat všechno, cos vyjmenovala, s výjimkou toho slaného svítku – ten se u nás nedělal. 🙂
Jo a dnes přišli pošťáci s obálkou krásným psaním z Alabamy… Jsem úplně dojatá, ještě napíšu! (h)
Sláva, došlo to, myšleno každé napsané slovo (clap)
No a recept, který nemám a už mít nikdy nebudu, je babiččin ovocný táč. Buchta podle mýho gusta: těsto se nalije na plech, naháže se tam ovoce, nasype drobenka. Je to raz dva, špinavý jsou dva kousky věcí – mísa a plech. Jenomže recept a způsob pečení odešel s babičkou.
Io, podle receptů svojí babičky bych to odhadla buď na těsto typu olejová bábovka, nebo na těsto s jogurtem nebo acidofilním mlékem. Dělá se i u nás, rychlý a jedlý recepty to jsou, hlavně ten jogurtovej 😛 (to je olizovací)
Tyjo, netuším. On to bude nějakej válečnej očesanej recept… nejspíš. Teoreticky bych měla tu Santnerku a někde na chatě existujou ty kuchařský učebnice, co podle nich babička učila, ale pokud vím, tak babička doma preferovala vaření rychlé, snadné, levné a nádobí příliš nešpinící. Tudíž to bude styl „nakydej to do mísy v množství kontrolovatelném podle odporu na vařece, párkrát zavrť vařekou, nalij, naklop na to ovoce, nahrň na to posejpku (ta tam byla, protože jsme ji s dědečkem milovali, vůbec nemusí být součástí původního receptu), vraž to do trouby, za dvacet minut vytáhni a sežer“.
Typickej problém vzniká v části „v množství a poměrech kontrolovatelných odporem na vařece“. 😀
Olej tam asi bude, pravděpodobně. O jogurtu pochybuju. Jako bábovka to nechutnalo, bylo to takový míň suchý než bábovka… já ti nevím, je to už pětadvacet roků…
Olejová bábovka není nikdy suchá, to není piškot. A odpovídá zadání – levné a rychlé. Myslím, že většina našich babiček musela často vařit z hodně mála a moje babička byla expert na to, jak jídlo „ošidit“ a přitom ho mít dobré. I vánoční cukroví. Možná i to je důvod, proč mi vlastně takové ty „bohaté“ moučníky a dorty nechutnají.
Kvíkly!!! (headbang)
Možná máš pravdu, i když… babičce bábovka nechutnala, že je taková moc suchá. Bude v tom ještě někde něco.
Piškot to není určitě, vyzkoušeno. Úplně jiná chuť.
Asi se budu muset naučit péct tak dobře jako babička, pak to teprve budu schopná zrekonstruovat… 😀
Úplně nejjednodušší a nejlevnější táč na plech je kynutý z litého těsta – půl kila mouky, 5 až 10 deka cukru, 5 až 10 deka másla, 1 vajíčko, půl kostečky kvasnic, půl litru mléka, špetka soli, špetka citronové kůry. Udělat kvásek z kvasnic, pak vše postupně smíchat, nechat kynout jen asi plk hodiny, nalít na plech, poklást ovocem, posypat drobenkou, péct.
…půl…
To je problém těchto receptů, když to sečtu, je toho kilo dvacet. Co s tím?
Já teď peču rychlou jogurtovou nahrabanou na internetu. Líbí se mi hlavně to, že se tam nedává žádný další tuk 🙂
Recept je kelímkový. Místo velkého jogurtu použiju malý a mám malý koláč 😀
Ri, lze dělit dvěma a případně tam nedat vůbec žádné vajíčko. Tenhle rozpis je na velký plech, těsto je spíš tenké.
Možná je dobrý, ale obávám se, že neodpovídá zadání. Zadání neznělo *nejlevnější*, ale *s kypřícím práškem a ne piškot ani bábovka ani perník*.
…aha, a rozklad o kypřícím prášku mi sežral ten kvíkly. Ale i tak, kvasnice jsou nepravděpodobné, protože buchta byla hotová – upečená – maximálně do 25 minut od vytažení mísy na linku.
Máme narozené feně!
Takže si nejspíš osvěžím nostalgický piškoty.
Melipes stále netuší, jaká zrada se na ni chystá…
Hurá! Těším se na hlášení (inlove)
No páni 🙂 tak to gratuluju a jsem moc zvědavá, jak to dopadne. Pohlaď Melipese, chudinku nicnetušící 🙂
Io, gratuluji !!! Ale jak to zvládneš s debilním sousedem? Nebo už se to nějak vyřešilo? (tedy nechci zde otevírat starou věc, to sem nepatří, ale jednu větu na vysvětlenou by snad Dede povolila).
Maričko, prakticky od toho pokusu o vraždu nebydlím doma, není to možné, ten debil vyhrožuje, že „tu práci dokončí“.
Takže mám mimo jiný potíže domek, kterej nemůžu obývat, a místo toho bydlím momentálně v podnájmu. (A než jsem ho sehnala, bylo to různě po kamarádech.) Debil mi mezitím dělá na domku další a další škody – a já tam jezdím na kontroly stavu výhradně v doprovodu přátel.
A ano, oficiálně se to řeší, ale táhne se to opravdu hodně. Naštěstí mám tentokrát právníka, který je ochoten se mnou jít kamkoli, i na hloupé policajty, takže je naděje, že tento útok (zdaleka nebyl první, trvalo to třičtvrtě roku a brutalita se stupňovala) se snad nepodaří smést ze stolu jako přestupek. Ne že by to útočník nezkoušel, pochopitelně…
Io teď bydlí jinde… tamta věc se stále jen řeší a patrně je k vyření ještě dlouhá cesta.
Hlášení samozřejmě bude, jen co dostanu fotky! (Sledujte Makovej domek.)
Mamina od štěňat je taková fakt hodně penuškoidní, i výrazem, tak snad…
Ha, potřetí za sebou za čtrnáct! 😛
Gratuluju 🙂 !
Krakonoši, jsi tu někde? Jak je tvojí paní? Pořád na ni myslím a nejen já… (h)
Je probuzená po klinické smrti, dopoledne měla zástavu a čtvrt hodiny ji nahazovali. Teď leží na JIPu a je v umělém spánku.
Krakonoši, když ji z toho dostali, tak snad na to má, aby to zvládla. Pořád držím palce a věř, že je nás tady takových hodně, kdo na ni myslí! (h)
Krucinál. (h) Držte se oba. Moc, moc na vás myslím.
Krakonoši, je známo, že spánek léčí, tak ač je u vaší paní umělý, doufám, že se z něj brzy probere a pak už to půjde jen vpřed.
Patnáctiminutová zástava a čtrnáct dní prorokovaného umělého spánku moc prostoru k optimismu nedávají. Většina těchto případů vyústí do vegetativního stavu, bohužel.
(y) (y)
Milý Krakonoš,moc moc na Vás oboch myslím,držím palce-určite to dobre dopadne./A nenahnevaj sa- aj sa modlím-uškodiť to nemôže/Z tvojich príspevkov viem,že sa máte radi a krásne prežívate jeseň života -viem,že to bude ešte dlhé roky.
Uškodit ne, pomoci tuplem ne. Kdyby nějaký bůh existoval, zeptal bych se ho, kde byl, když upadla a pokud by mne odpověď neuspokojila, zjistili by všichni věřící, že i bůh může být smrtelný! (devil)
Pridávam sa k palcodržníkom (y) .
Krakonoši, drž se. Myslím na paní a věřím, že ji spánek posílí (h)
Věřit znamená houby vědět. Mozkové buňky začnou masivně odumírat po pětiminutové zástavě A ona byla v klinické smrti patnáct minut! I když to přežije, je otázka, v jakém stavu pak bude.
Pokud byla na přístrojích, když se to stalo – stalo se jí to na JIPce, ne? tak by tam podle mě ta něděje mohla být. Dokážu aspoň trochu pochopit jak se cítíš a tak člověk se nevírou brání naději, aby pak nebyl krutě zklamaný. Ale zkus tu víru v sobě najít aspoň když ji navštívíš, když na ni budeš mluvit. Zkus jí dodat sílu k boji.
Moje mamina byla v umělém spánku 5 týdnů, nakonec selhala všechna atb a pneumokok ji zabil. Ale během té doby, kdykoliv se ho podařilo na chvíli potlačit, se hodnoty fyziologické zlepšovaly… takže si myslím, že ta naděje tam je, byť maličká. A ona teď moc potřebuje, abys jí tu naději pomohl vybojovat. Což samozřejmě neznamená, že by to pro tebe bylo snazší, já vím. (h)
Chodím tam každý den a vidím, jak pomalu odchází. Teď přidala na tempu. Nehodlám si dělat iluze, bylo by to jen horší.
(h)
teď to Krakonoši čtu, moc jí držím palce i Tobě. (y)
Grízka/krupičná kaša/ to bolo jedlo-teda žúžo jedlo!! Ale musela byť redšia,bez masla, s kakavom a posypaná kryštálovým cukrom-pekne chrumkal v ústach. A potooom sme si ju so segrou starostlivo k neľúbosti našej mamy zamiešali,až bola celá tmava a jedli sme ju dokolečka dokola až po stred.A ten cukor chrumkavý!!-Dede krásna spomienka pri dnešnom hnusnom počasí.
A dávno som nemala zemiakovo-múčnu kašu-fučku.To bolo bezva jedlo,po uvarení zapečená posypana opečenou slaninkou a cibuľkou.Spodkom lyžičky sa robili jamky a tam stekala masť a slaninka a cibuľka…K tom,u varené vínko,alebo aspoň čaj.Ani neviem,či by som ju vedela urobiť.
Verenko, o bramborové kaši s moukou jsem zatím ještě neslyšela a to mám z brambor ráda skoro všechno – tohle taky nezní špatně 🙂
Co jsem objevila až na Slovensku byly lokše z moučného těsta plněné bramborovou kaší nebo šťouchanými bramborami s opečenou cibulkou a někdy i s červenou paprikou (kořením). Teoreticky bych neřekla, že to může být dobré, ale bylo! Tchýně to uměla udělat výtečně. Ale nikdy jsem se to nepokusila napodobit…
Bramborová kaše s moukou, to je skoro těsto na škubánky 🙂 A ty jsem take milovala !!!!
Ovšem škubánky dělám dodnes a často 🙂
Ale bramborový knedlíky samotná jen s cibulkou jsem už neměla dlouho, vždycky k tomu udělám aspoň špenát a ono je to pak přece jen jiný.
Brkaše s hrubou moukou – to je kaše mého dětství. Na oběd se jedla vařená (uvařené brambory se lehce slily, rozšťouchaly a pak se do toho vrazila ta mouka nebo krupice v množství „tak akorát“, lehce pomastila sádlem) a večer se opíkala na železné pánvi do křupava 😛 😛 (dvakrát olizovací)
krupicovou kaši jsme teda opravdu dlouho neměli….Tom moc o sladké jídla nestojí tak asi počkám na Oliverka 🙂
kaši jsem vařívávala štěňátkům a ve velké misce hezky baštili společně 🙂 pak ale kluci byli rychlejší tak jsem holkám dávála bokem 🙂 no už se těším na naše štěníky cácorky a cipísky
No, třeba do roka a do dne budeš dávat kašičku Olíkovi i štěňatům a budeš jen koukat, jak rychle se všichni u talířku a misek vystřídají (chuckle)
no to bude teprve psina 🙂 dneska na kontrolním měření a vážení jsme zaznamenali tyto údaje, 4,9kg a 56cm, to už má o 20dkg víc než byla porodní váha kámoščiného Edy 🙂
Mne z pamäti vyplávalo tzv. vtáčie mlieko – husté vanilkové mlieko (alebo velmi riedky vanilkový puding?), v ktorom sa v záverečnej fáze povarili kopcovité lyžice snehu z bielkov. To bola lahôdka 🙂 A ako jednoduchú večeru som v detstve milovala zemiaky upečené vcelku v šupe len tak nasucho v trúbe a po upečení rozkrojené, osolené a obložené maslom, ktoré sa krásne roztieklo… Ešte teraz mi tečú sliny 🙂
Ano! Vtáčie mlieko taky znám – ze Slovenska, samozřejmě. 🙂 Když ho tchýně poprvé udělala, zírala jsem na to značně nedůvěřivě… ale pak mi to moc chutnalo. Ale každý den bych to taky mít nemusela 😛
Tak „ptačí mléko“ (je to tak správně, že?) jsem v mládí nikdy nejedla. Ale znám fr. „Oeufs a la neige“. To se v restauracích prodává jako luxusní moučník a já to doma nikdy nedělala, přišlo mi to vždycky děsně prance – podle výrazu naší angl. přítelkyně – „dlouhý rozběh na krátké sklouznutí“ 😀 Ale dobré to je, to ano
Tady je videjko na fr. přípravu a dokazuje můj lament.
http://www.youtube.com/watch?v=_2xQNLFfyQY
Katka, ještě lepší varianta pečených brambor nasucho je: Brambory upečeme již posolené, pokmínované rozkrojené tak na 1/2 až 1/4 dle velikosti a servírujeme s domácím sádlem, jen maličko, hodně to mastí a uprostřed talíře umístíme každému strávníkovi 1 až dvě čajové lžičky čerstvě třeného česneku. Musejí to ale jíst všichni, následný dech je schopen ohnout vidličku a domácnost má odér jak bulharskej vagón.
Bulharskej vagón (rofl) Jindřichu, ty jsi ale číslo!
Jinak ty brambory jsme takhle taky dělávali… i s tím česnekem 😛
Vtáčie mlieko
80 g kryštálového cukru, 20 g maizeny, 6 dl mlieka, 2 vajcia
Z bielkov a polovičky cukru ušlaháme tuhý sneh. Mlieko dáme variť. Keď vrie, malou lyžičkou zaváráme snehové halušky, ktoré na slabom ohni povaríme. Po uvarení vyberieme na misu a do mlieka pridáme druhú polovicu cukru. Do vriaceho mlieka s cukrom prilijeme v malom množstve studeného mlieka rozmiešanú maizenu so žltkami a povaríme. Uvarený krém vylejeme na misky. Navrch pokladieme snehové halušky. 😛
Naša kuchárka rok vydání 1965
Je to moc dobré i jako šodó krém. (sun)
Ano, to je přesně jak si to pamatuju 🙂
A koukám, že z Katky je Kytka (f) 🙂
Krupicovou kaši vařil manžel – litr mléka, 11 lžic krupice a jeden ovocný puding. Pokud byl k mání borůvkový kompot, přidal se kopeček na kaši na talíři – byla to prý ňamka největší a děti to milovaly.
Tak vychytávku s pudingem neznám, milá Lis. A ani nevím, jestli bych sehnala tolik strávníků, abych kaši z litru mléka udala. …i když mám dojem, že Ariberry by se nenechaly prosit, aby se přidaly (chuckle)
Tak nejprve jsem byla přesvědčená, že žádné zapomenuté jídlo nemám, neb vařím stále tak, jak jsem se to naučila v dětství a mládí od mamky.
ALE pak jsem si vzpomněla na ušlehaný žlútek s cukrem (a ve vyšším levelu ještě s kakaem). Úplně se vidím, jak sedíme v kuchyni na dřevěném stařečkovém lůžku – já a prostřední sestra (zajímavé, nejstarší se těchto dýchánků neúčastnila) – každá v ruce hrneček plecháček, v druhé vidličku a usilovně s ní šmrdláme tím žloutkem a cukrem. Bóže – jak mne bolela ruka! A pořád jsem tvrdila Danušce, že už to mám ušlehané (i když v tom cukr křupal) a tá opica mi furt tvrdila, že to ještě nestačí, že to ještě nesmím jíst. Vždycky si na to vzpomenu, když chystám šlehané žloutky do těsta (chuckle) .
A krupicu jsme si taky vařívaly my dvě – jednou s kakaem a jednou zase se skořicí. Mňam – mám ji ráda dodnes a když jsem někdy sama doma, tak si ji uvařím (protože nikdo jiný ji doma nejí – Jenda se jí snad přejedl v dětství a Terka v prenatálním stavu, neb ani co robátko ji nebaštila – fúúúj, matka ji chce otrávit).
Jo! Žloutek s cukrem! Tím jsem byla kdysi dovykrmovaná coby podvyživené dítko – a byla to jedna z medicín, co mi opravdu chutnala (salmonela se tehdy neřešila).
Horší to bylo s takovým tím zdravotním červeným vínem – nepamatujete se někdo, jak se to jmenovalo? Tuším se to ordinovalo „na krvinky“ 😡
Podvyživená byla u nás odjakživa Danuška – na radu doktora ji mamka ty žloutky s cukrem taky šlehala … a navrch to doplnila pivem (chuckle) – kdepak, tenkrát byly ty meducíny pořádné a děcka jejich užívání vždycky přežila ve zdraví (no, nebyli jsme žádná ořezávátka).
JanoBa, to byl asi kaiserschmorn, u nás v Brně šmorn, čili trhanec, oblíbené jídlo Franze Josefa. Má variantu moučnou i krupicovou (spíš piškotového typu) i třeba tvarohovou. Řídké lité těsto s hodně vejci se rychle upeče na tenko na mastném plechu, roztrhá a polije ovocnou šťávou, kompotem plus nějakou tou šlehajdou apod. Je to náramná mlsota. V každé starší kuchařce k vidění (Snadtnerová, Kejřová atd.atd.)
Joo Baty, samozřejmě, šmorn (y)! Šmorc! Jak jsem přišla na šmorc, prosim vás! No už je to drahně let. Díky.
Ano prosím, tvarohovej taky dělávám – ale nějak jsem to dávno nezkusila. Děkuju za připomenutí, milá Baty! (wave)
Asi včera lítalo něco ve vzduchu. Karel byl na schůzi v nějaké správní radě a mě najednou kmitla hlavou rýžová kaše s kakaem, cukrem a máslem. Také skoro zapomenuté jídlo. Sama jsem se usnesla, že teda ano. Pes zvedl také pracku pro, tak jsme tomu tu třičtvrtě hodiny věnovali. Já míchala, pes poslintával. No nevím, snědla jsem půlku (také kolem dokola krajem), seškrábla kakao a druhou půlku dostal za uslintané asistování Scott. No, radši počkám na další správní radu.
Ze zapomenutých jídel si matně vzpomínám na něco, čemu babička přeslicová říkala šmorc?. Teď si myslím, že to bylo něco jako natrhané palačinky, proházené džemem a zakapané smetanou. Ví někdo, je to tak?
anóbrž TRHANEC..jj..ten já ráda….
A taky trhanec, Sharko, jasně! Díky.
Jano, rýžovou kaši nemusíš furtumfurt míchat, když ji uděláš v mikrovnce (wasntme) Aspoň já, coby míchací lenoch, tak dělám i tu ovesnou… (wave)
DDE, TVOJE NOSTALGICKÉR ECEPTY VE MNĚ VYVOLALY VZPOMÍNKU NA NEZPOMENUTELNÉ KŘÁPANCE ( BRAMBORÁKY) MNAŠÍ BABIČKY.MNĚ TOTIŽ JEŠTĚ DONEDÁVNA VRTALO HLAVOU,PROČ TY BABIČČINY KŘÁPANCE BYLY TAK SKVĚLE KŘUPAVÉ.NEMOHLA JSEM NA TUHLE SKVĚLOU KŘUPAVOST VELICE DLOUHO PŘIJÍT.AŽ POMĚRNĚ NEDÁVNO MN I VŠE VYŘEŠILA MOJE LENOST A NUTNOST SPĚCHU PŘI PŘÍPRAVĚ OBĚDA. OLOUPALA JSEM SYROVÉ BRAMBORY, NAKRÁJELA JE NA MALÉ KOUSKY, TY JSEM VRHLA DO NÁDOBY OBYČEJNÉHO NOŽOVÉHO MIXÉRU, PŘIDALA JSEM VŠECHNY POTŘEBNÉ INGREDIENCE KROM MOUKY A STROUHANKY(TEDY HROMADU OLOUPANÉHO ČESNEKU, VEJCE ,SŮL, MAJORÁNKU) A VŠE JSEM JEŠTĚ ZALILA TROCHOU VODY V TAKOVÍÉM MNOŽSTVÍ, ABY TO VŠE MOTOR MIXÉRU UTÁHL.PAK JSEM MIXÉR ZAPNULA A VLASTNĚ JSEM TAKTO VYROBILA LITÉ BRAMBORÁKOVÉ TĚSTO. ANI JSEM NEPŘIDÁVALA MOUKU A STROUHANKU, JAKO JSEM PŘIDÁVALA DO STARÝCH BRAMBORÁKŮ.PAK UŽ JSME JEN ROZPÁLILA NA PÁNVI SÁDLO ,NABĚRAČKOU JSEM ROZLÉVALA BRAMBORÁKOVOU HMOTU A SMAŽILA Z OBOU STRAN SKVĚLÉ BRAMBORÁKY. A VĚZ, ŽE OKRAJE TAKTO VYROBENÝCH BRAMBORÁKŮ BYLY STEJNĚ SKLVĚLE KŘUPAVÉ, JAKO JE UMĚLA MÁ BÁBRLÍNKA. DŘÍVE JSEM JEN MARNĚ DUMALA, PROČ Z GB BRAMBORÁKYN JEN ZT ĚCH NA STRUHADLE STROUHANÝCH BRAMBOR NUIKDY TAK KŘUPAVÉ A VÝTEČNÉ NEBYLY. TEHDY JSEM UŽ NEMĚLA NIKOHO, KOHO BYCH SE NA TU KŘUPAVOU ÚPRAVU BRAMBORÁKŮ ZEPTALA.NO I KUCHAŘČINA LENOST ČI NUTNÝ SPĚCH V KUCHYNI NĚKDY DOVEDOU DIVY A PŘINÁŠEJÍ NEČEKANÉ OBJEVY DLOUH NEOBJEVENÉHO A NEPOZNANÉHO.
A JÁ TU LENKOS PŘEMÝŠLÍM, JAKÝ MĚLA TVOJE BÁBRLINKA MIXÉR…
soudím, že Lenčina „bábrlinka“ strouhala brambory na té hodně ostré straně struhadla, jaké teď už na tom čtyřhranném není (vždycky jsem se na něm strouhla do krve, ale za tu dobrotu to stálo). Na té straně se brambory nastrouhaly hodně najemno…
sharko,odpovídám sem nahoru, aby to nikde nezapadlo. představ si, že moje bábrlínka měla MIXÉR ETA. ELEKTRICKÝ.MÁ MAMINKA TEN mnžový elektrický MIXÉR ZAkoupila v roce 1951. V TOM ROCE SE NARODILA MOJE STARŠÍ SETŘIČKA.JELIKOŽ MAMINKA TEHDY NEMĚLA DOSTATEK MATEŘSKÉHO MLÉKA, ZAKOUPILI S TATÍNKEM JEDENN Z ÚPLNĚ OPRVNÍCH MIXÉRŮ ETA, ABY SE UMĚLÁN MLÉČNÁ STRAVA NEMUSELA DĚLAB RUČNĚ ZDLOUHAVĚ.MAMINKA MĚLA S MALOU SESTROU VELICE MNOHO DALŠÍCH STAROSTÍ( SESTRA MĚLA ZNAČNĚ NEDOVIVINUTÉ A POŠKOZENÉ KYČELNÍ KLOUBY, TAKŽE SE S NÍ MUSELO DENNĚ NĚKOLIKRÁT TVRDĚ CVIČIT A NEBYL NA ZDLOUHAVOU PŘÍPRAVU KOJENECKÉ STRAVY ČAS. představ si, že ten památeční mixér z roku 1951 nebo 52 stále používám v domácnosti. MŮJ JIŘÍ MI JEN NEDÁVNO VYMĚNIL ZTEŘELOUA ŠŃŮRU A MIXÉR JEDE DÁLE. MÁ SICE TAKOVÝ TĚŽKÝ A DOST MOHUTNÝ MOTOR A MIXOVACÍ NÁDOBA JE SKLENĚNÁ A TÉŽ DOSTI TĚŽKÁ, ALE NOŽE JSOU OSTRÉ STÁLE. DONEDÁVNA JSEM JEŠTĚ DOKÁZALA SWHNAT K TOMUHLE SRTAROUŠKOVI I NÁHRADNÍ TĚSNÍCÍ GUMY, ABY OBSAH NEVYTÁKAL DO MOTORU. ER TA UMĚLA, DOKUD JEŠTĚ VYRÁBĚLA A NÁHRADNÍ DÍLY BYLY SKORO VŠECHNY JEŠTĚ NEDÁVNO K SEHNÁNÍ. TEN STAREŠINA BYL VLASTNĚ SOUČÁSTÍ KOMPLETU , BYL TOVLASTNĚ JEDEN S PRVNÍCH ROBOTŮ ETA. NA MOTOR SE DAL PŘIDĚLAT JEŠTĚ HNĚTAČ A ŠLEHAČSE ŠLEHACÍMI METLAMI.TEN ŠLEHAČ UŽ NEMÁM, PROTOŽE JSME HO KOMPLETNĚ DAROVALA JEDNOMU ZNÁMÉMU STARŠÍMU PÁNOVI, CO MOC NAŘÍKAL, ŽE ŽENA MU DOMA NIC NEUPEČE, JELIKOŽ JIM POPRASKALY OBĚ ŠLEHACÍ METLY PRÁVĚ NA TOMTÉŽ STAŘIČKÉM ROBOTU. A TEN MIXÉR JE FAKR MUZEÁLNÍ KOUSEK, ALE NEDALA BYCH HO NIKDY. TY NOŽE JSOUZ STÁLE STEJNĚ OSTRÉ, ALE MOTOR UŽ MUSÍM VÍC ŠETŘČIT, ABYCH HO TŘEBA NESPÁLILA. DNEŠNÍ MIXÉRY STOJÍ ZA ZDRÁVASKRÁLOVNO, TEDY ZA HO…. MÁM SDOMA JEDEN PONORNÝA PAK TOHOHLE STŘÍČKA NOŽOVÉHO. PONORNÝM MIXUJU JEN V HRNCI, ALE TŘEBA SVÍČKOVÁ JSEM JEN DO TOHOHLE STAŘÍKA.
SHARKO, UŽ JSEM TI JEDNOU ODPOVÍDALA, ALE ODPOVĚĎ TU NIKDE NEVIDÍM. MÍ RODIČE ZAKOUPILI V ROCE 1951 NEBO 52 ,JEDEN Z ÚPLNĚ PRVNÍCH PŘÍSTRČOJŮ ETA. ETA TOMU KOMPLETU TEHDY ŘÍKALA HRDĚ ROBOT. SOPUČÁSTÍ BYL NOŽOVÝ, VELICE BYTELNÝ A TĚŽKÝ MOTOR(TEDY POHONNÁ JEDNOTKA).POKUD JE ZÁJEM, DODÁM DOKUMENTAČNÍ FOO. MÁM HO STÁLE, JEN JIŘÍ VYMĚNIL PŘÍVODOVOU ŠŃŮRU A MOTOR VYČISTIL A PROMNAZAL. MIXÍ ÉR MÁM STÁLE DOMA A JE OPRAVDU NEUSTÁLE V PROVOZU A POHOTOVOSTI. ZHNĚTAČ SE ŠLEHACÍMI METLAMI JSEM DAROVALA,PROTOŽE JSEM PRO NĚJ NĚMLA VYUŽITÍ. MÁM SVŮJ, NOVĚJŠÍ TYP ETA ROBOTU, KTERÝ JSEM ZAKOUPILA JEŠTĚ ZA SVIOBODNA. TEN MÁ MNOHO NÁSTAVCŮ A DOVEDE I SEMLÍT RYBÍZ NA OVOCNOU MĚL,TAKŽE JSEM HNĚTAČ NEUPOTŘEBILA, A LE TOMU STARÉMU PÁNOVI SE VELICE HODIL.
LENKOS, JSME SE DOSTALA K EČTENÍ AŽ TEĎ. PATRNĚ STEJNOU ETU MÁME DOMA, TĚSNĚNÍ JSEM SI NECHALA VYŘÍZNOUT OD KOLEGŮ Z KAUČUKOVÉ PRYŽE, TAK KDYBY BYLO JINÉ,ZMĚŘ HO, POŠLI VNITŘNÍ A VNĚJŠÍ ROZMĚR OKROUŽKU A TLOUŠ´TKU…NECHÁM TI HO VYSTŘIHNOUT…..
LENKO, POKUD JSEM TO POCHOPILA, TAK PRINCIP BYL V TOM, ŽES TAM NEDALA TU MOUKU NEBO V TOM ZPŮSOBU STROUHÁNÍ ČI SPÍŠ MIXOVÁNÍ BRAMBOR?
ROZHODNĚ BRAMBORÁK BEZ MOUKY BY BYL RECEPT, KTERÝ BY MĚ OSLOVIL 😛
No, Dede, já taky do bramboráku mouku nedávám, ani mléko. Jen brambory, vajíčko, sůl, pepř, majoránku a česnek (hodně). Když už jsem jo rozmařilá, přidám trochu strouhanky. Krouhám na takovém tom „patentním kráječi prstů/nehtů“, kdysi se to prodávalo pod názvem V–krouhač, dnes spíš známý pod názvem mandolína, na velejemné nudličky. Díky těm nudličkám jsou kraje nepravidelné, hodně střapaté a křupavé. Dělám malinké, na 28cm pánev tak pět.
To zní hodně zajímavě – musím vyzkoušet, dokud máme ještě staré brambory. Jen dotázek: šťáva z brambor se sleje, nebo ponechá?
Chichi – které téma zaručeně vyvolá hojnou diskusi? Ano, milí čtenáři, papáníčko.
Slije, pokud nějaká je. Ze starých brambor jí moc není. Pokud jsou brambory „mladší“, doporučuju přidat cca lžíci bramborového škrobu.
P.S. Jo, jídlo vždycky zabere.
Já taky do bramboráku mouku, strouhanku ani mléko nedávám a peču hodně tenké, „s kraječkou“. Strouhávaly se brambory na těch hvězdičkách, ale to bylo o prsty, přešla jsem na ty jemné skzičky. Vodu v těstě se snažím rozmíchávat, nebo ji v nejhorším trochu sleju.
Dokonce jsem našla recept na bramboráky bez vajíčka, zkusím to.
DEDE, JÁ V POSLEDNÍ DOBĚ DĚLÁM FAKT BRAMBORÁK ÚPLNĚ BEZ TÉ MOUKY.STARÉ BRAMBORY OLOUPU, NAKRÁJÍM NA MENŠÍ KOUSKY, PŘIDÁM VEJCE , MAJORÁNKU SŮL A HROMADU OLOUPANÝCH STROUŽKŮ ČESNEKU, A K JEŠTĚ VŠE DOLÉVÁM JEN VODOU. NIC NEPAŘUJU, NIC NESLÉVÁM.ZKRÁTKA VYROBÍM TĚSTO KONZISTENCE ŘIDŠÍHO PALAČINKOVÉHO TĚSTA A TO TĚSTO PAK OPRAVDU NALÉVÁM NA ROZPÁLENÉ SÁDLO NA PÁNEV.JE TO VELIKÁ DOBROTA A FAKT V TOM NIC JINÉHO NENÍ.DĚLAL JSEM BRAMBORÁKY V SOBOTU A MOC JSME SIS JIŘÍM POCHUTNALI. ALE JE NUTNÉ, ABY TEN MIXÉR FAKT MIXOVAL NAJEMNO,PROTO MÁM TEN NA NĚM STAŘIČKÝ, NOŽOVÝ. PONORNÝ TAK JEMNĚ MIXOVAT JNEUMÍ A TAKY BY SE ASI BRZIČKO SPÁLIL MOTOR. MIXUJU TY BRAMBORY S VODOU JEN PO ČÁSTECH, ABY PRÁVĚ U TOHO NAŠEHO STAŘÍKA MOTOR NEODEŠEL. A FAKT TYHLE KŘÁPANCE KŘUPAJÍ A CHUTNAJÍ VÝTEČNĚ.MNAM
Drdolová u nás Chuchvalcová 😀
škubánky s mákem..jak já nesnášela,když se mi ten horkej škubánek nalepil na zuby a dásně a spálil mi dásně a jazyk..
krupicovou kaši miluju pokapanou medem a nejlepší kaše je ta nastavená bramborová s krupkama nebo pohankou,s marjánkou a česnekem, se sádlem..mňam. 😛
Sharko, a jak ty děláš ty svoje chuchvalce? 🙂
Drdóly (dle babičky) se dělají tak, že v polévkovém hrci nejdřív zahřeju olej nebo máslo, v tom opékám tu krupici (jako jíšku) trochu osolenou a pak na to dám dvě vajíčka a opékám dál, až z toho jsou voňavé opečené jakoknedlíčky – když se k tomu opékání přihodí nakrájený pórek, je to ještě lepší. Zalévá se to vařící vodou (aby se ty knedlíčky nerozpustily:)) a pak se přidává zelenina dle libosti, ale obvykle jemně krájená nebo strouhaná, aby byla rychle hotová. Je to moc dobrá polívka… 😛 (olizovací)
Bramborovou kaši nastavovanou krupkama jsem tedy nikdy nejedla… ale věřím, že je to dobrota, jako (skoro) všechno, v čem jsou brambory… (wave)
No, a když se to udělá z mouky a ne z krupice, je z toho „polévka z vaječné jíšky“, měly ji rády děti, když byly malé.
A když se do toho přidají podušené houby( s příslušným kořením) tak je báječná hustá houbová polévka
Dede, drdoly a chuchvalce jsou vyráběné stejně… 😉
když se nedá do nastavené kaše lámanka z krup nebo krupky, tak s tou pohankou je to taky dobré..zkus to..česnek,majoránka,pepř a sádlo nebo rozškvařenej špíček….
Škubánky s mákem nebrat! Já je dělám na slano s tvarohem (a s kyselým mlíkem) :*
Nostalgické recepty?
Jedno „menu“ – pořádná bramboračka s houbami a spoustou zeleniny + švestkové pukače s makem, jenže je nedělám, můj spolubydlící už sice mak nepovažuje za jedovatý, ale na ovocné knedlíky by ho bylo na něj moc.
A z dětství vzpomínka na vanilkový pudink s bílkovým sněhem, do kterého byl zašlehaný rozmačkaný rybíz – to bylo v době, kdy syrová vejce ještě nebyla strašákem (wave)
Ano, i u nás se dělávala k husté a výživné bramboračce plné zeleniny často sladká jídla. Ale ovocné knedlíky se nikdy mákem nesypaly – to jsem měla jednou ve škole a koukala na to asi jako ten tvůj spolubydlící 😛
A ten puding se sněhem… to zní sakra dobře:))
Tak o krupicové kaši mi poutavě vyprávěli rodiče- prý jsem se věnovala soustředěnému výzkumu, jak daleko se dá doplivnout. Byla testována jakákoli jiná kaše a výsledek byl stejný. Vyrostla jsem na zeleninové polívce.
Nostalgické jídlo- čočková nebo fazolová polívka, po které následovaly babiččiny vdolky nebo bramborové placky. Nemožnost vyrábět placky na indukci mi teda vadí.
MATYLDO,TYS TEDY BYLA DÁREČEK.TAKOVÉ VÝZKUMY S JÍDLEM(TEDY S KAŠÍ) MÁ VĚČNĚ HLADOVÁ PETRUŠKA NIKDY NEPROVOZOVALA. ALE VELICE BRZIČKO( UŽ V 6 TÝDNECH) DOKÁZALA Z HLUBOKÉHO KOČÁRU AŽ NA CHODNÍK VYPLIVNOUT DUDLÍK. NAČ TAKY CUMLAT NĚCO, Z ČEHO ŽÁDNÁ POTRAVA DO PUSINKY NETEKLA . PODOBNĚ TO UMĚLA I SE ZELENINOVÝMI PŘÍKRMY. PETRA UMĚLA KOUTKEM PUSINY VYPUSTIT VŠE, CO UZNALA ZA NEPOŽIVATELNÉ, ALE DO DÁLKY A VÝŠKY PLIVALA JEN ZBYTEČNÝ DUDLÍK. TAKY PROTO JSEM HO UŽ NIKDY DO JEJÍ PUSY NECPALA, PROTOŽE,I KDYŽ ŘVALA JAK BENGÁLSKÝ TYGR, DUDLÍK STEJNĚ NIC NEŘEŠIL. JELIKOŽ SPÍŠ NAŠI MRŃAVKU ROZZUŘIL SVOU „NEDODÁVKOU “ VYŽADOVANÉHO JÍDLA..
Vidím, že kombinace výživných polévak a sladkých jídel jsou logické a tedy v rodinách široce aplikované (inlove)
Z dítka plivajícího kaši bych radost neměla – ta kaše se udělá mnohem rychleji a snáz než ty polívčičky (chuckle)
Dedé, já dělávám dost často ovesnou kaši s kompotem, mňam. Tatínek kašovým obědům říkával „vzpomínka na dětství“. Mávám, dnes jdeme s kamarádkou a pejskama, do ZOO Brno.
Alex jestli v zoo potkáte dvě mladé kravičky spíš roční teleta skotské krávy tak to jsou od nás!!! přímo z našeho kopca Lipských pasek, minulý týden je tam vezli 🙂
Tak to jsi na tom stejně, jako Marek – ten miluje ovesnou kaši s mandarinkami… hm, a s čokoládou (chuckle)
Dej vědět, jak jste se v zoo měly! (wave)
Hezké zamyšlení po ránu Dede.
Mě tu krupicovou kaši dělala maminka tak, že mi na cukr a máslo ještě nastrouhala čokoládu. Jak tak přemýšlím, už jsem jí nejedla léta.
Ale zpět k vaší otázce na zapomenutá jídla.
Moje maminka mívala ve středu vždy tzn. dlouhou, to znamenalo, že dělala do 18 hod. Ten den jsem byla u své milované babičky Marie, která bydlela ve stejném sídlišti. A ona vždy ve středu dělala k večeři kynuté vdolky pečené na plechu v troubě. Pokapané máslem a posypané skořičí. A k tomu pravou nefalšovanou bramboračku. Tato kombinace byla moc dobrá.
A já tuhle po létech, sice bez té bramboračky, udělala doma ty kynuté vdolky se skořicí. A ti moji chlapi je snědli jako malinu.
Apropo k těm vašim krupicovovajíčkovým nokům do polévky, my děláme také noky z rozšlehaného vajíčka do kterého se přidá krupička a vše se dobře promíchá. Pak se lžičkou vykrajujou noky do vroucí polévky. To je zase recept od mé prababičky též Marie.
Míša z Plzně
Jé, Míšo, vdolky(maminka říkala dolky), jsme mívali taky. Maminka nastrouhala na křenovém struhadle jablka, trochu přisladila a přidala skořici. Mazalo, tedy spíš vrstvilo, se to na rozkrojené vdolky. To byla dobrota!! A kaši, převážně krupicové, se u nás říkalo „pohádka mládí“. Rýžová kaše, nebo rýžový nákyp se švestkama, jóó to už byl vyšší level 😀
Koukám Míšo, že recepty a kombinace základních jídel zvládaly hospodyně obdobným způsobem. (inlove)
Vdolky dělala mamina i babička, jen já se k nim nějak nemám. (wasntme)