Toulání se po jihu Čech s sebou nese nejen sportování a poznávací výlety, ale občas i zajímavá nebo překvapivá setkání. Dnes bych vám chtěla povídat o té holčičce a její mamce.
Včera odpoledne jsme vedle Českých Budějovic navštívili i Český Krumlov. Kromě áchání nad kouzlem a krásou tohoto města se nám povedlo několik nečekaných zážitkových úlovků. Prvním bylo muzeum obchodu – ale to vám naservíruju jindy, samostatně, protože stálo rozhodně za to.
Ani popisovat dojem z Českého Krumlova není to pravé – jistě ho většina z vás zná. A tak se zmíním je o té jediné příhodě – která mě však malinko vzala za srdce.
Cestou na krumlovský zámek se nám dostal do ruky leták lákající na koncert vážné hudby. Chvilku jsme o tom uvažovali, avšak po zjištění, že začíná za necelých čtyřicet mnut a navíc jsme byli oblečení… no sportovně, jsme to vzdali. Nicméně jsme stoupali k zámku spolu s koncertuchtivými návštěvníky.
A před námi šla dvojice – pravděpodobně matka s dcerou. Dívence mohlo být tak 11-12 let, měla pěkné černé šatky s bílou koukající spodničkou a „dospělé“ černé punčošky s jemnými bílými puntíky. Potud byl společenský úzus bezvadně naplněn. Ovšem tento úbor doplňovaly řvavě růžové, zjevně úplně nové sportovní boty – „botasky“:))
Bylo to jako pěst na oko, ale zároveň to bylo trochu dojemné. Matka si s děvčetem povídala, zastavovaly se na výhledech, často šly do sebe zavěšené. Obrázek poklidu a přátelské sounáležitosti. V jednu chvíli dokonce potkaly nějaké známé, a rychlá výměna pozdravů a poznámek mě utvrdila v tom, že můj odhad byl správný. Dívka ty boty právě dostala a byla na ně nezřízeně pyšná.
A mně se strašně líbilo, jak se ta matka dokázala povznést nad malichernosti a dovolila jí si ty (patrně vytoužené) boty vzít na sebe. Obě se tomu smály, dívenka šla s hrdostí královny ze Sáby a věřím, že i ten koncert se jí lépe poslouchal. Dívala jsem se na ně s porozuměním – moje vlastní mamka by mi to v takové situaci dovolila také.
A tak se ptám – jak jste to měli doma vy? Byli vaši rodiče chápaví k vaši pokusům o oděvní sebeuvědomění? A podařilo se vám taky někdy se taky v nejlepší vůli pořádně nahastrošit?:))
Milá Dede, u nás to bylo tak na půl – mamka chápala oděvní sebe uvědomění mých starších sester (jež od sebe dělilo čtrnáct měsíců) a ´protože byla (a stále je) velice zručná, tak jim ty modely šila, pletla, háčkovala … (Jedna tetička důležitě vykládala mamce „Já bych naší Helence nedovolila chodit v těch koženkových minisukních, dyť by vypadala jak ze střelnice!“ A mamka pokyvovala hlavou, že jako má pravdu – ovšem jenom do té chvíle, než došly k ním naše děvčata v černých koženkových minisukních, která mamička vlastní rukou spáchala (chuckle) ).
Jenže já, o čtyři roky mladší poškrabek, jsem na nějaké výstřednosti neměla nárok – nosila jsem to, co jsem zdědila (a většinou ve dvojím vyhotovení). A mně to ani nevadilo, do sukně mne nikdo nedostal a gatě sem klidně dotrhala. Až v osmé třídě jsem dostala první rifle a navíc trubky (jako první ve škole) a z těch jsem se rok nevyslekla – marně mi mamka nutila tmavomodrý krimplenový kompletek ála malý námořník …. (rofl)
Tie krimplenové látky, to bola divočina 🙂 .
Ale največší horror, na ktory si dodnes spomínam boli TESILOVÉ modré šatočky ala malý námorník, ešte aj s lodičkou vyšitou na vrecku. Neskutočne hrýzli (kousali) 🙁 .
Mama nič nedbala na moje protesty a na každý sviatok ma do nich narvala.
Až raz ma od tohto mučenia oslobodila jedna príhoda: Mama mi kúpila 2 dederónové pulovríky ( naozaj made in DDR), kt. hrýzli tiež. Po tom, ako som si jeden obliekla, sa mi urobili okolo krku škaredé červené vyrážky. Mama musela so mnou k doktorke a tá rozhodla, že to mám od oblečenia. Odvtedy ma mama nenútila nosiť nič, čo by hrýzlo 🙂 .
A odvtedy vždy keď kupujem pulover, alebo šál, najprv dotyčný kúsok odevu vyskúšam na krku. Ak hryzie – má smolu, nech je hocijako pekný.
Ach boze, Yetti,krimplen a tesil … hruza. To bylo jak skafandry. Uffff. Nastesti u nas bylo z ceho presivat, tak jsem se tomu celkem vyhnula. Ovsem fakt je, ze si v te dobe obcas daly koupit moc pekne latky – zejmena vlnene, z Krnova, tusim. Ale byly drahe.
Vlněna měla skvělé látky, co si vzpomínám. Byly drahé, ale byly krásné.
A ke konci se daly sehnat vážně hezké batiky v těch prodejnách lidového umění nebo jak se to jmenovalo.
Po obojím se mi celkem stýská. Teď bych nějakou dobrou těžkou vlnu i chtěla, a… (doh)
krásné látky měla i Textilana v Liberci – po které je dnes jenom díra, ne jako po granátu ale jako po bombardování. Mám z nostalgie schovanou krásnou vlněnou jemnou sukni i šátek. Sice dneska by s tím nikdo neuspěl ale na trhu jsou mnohem horší hadry.
Pamatuju si, ze mi mama nechala na promoci usit chanel kostymek z krasneho tmavozeleneho vlneneho zorzetu, taky ceska latka. Nic tak kvalitniho jsem fakt uz nevidela. Slouzil mi jeste dlouho v Americe. (inlove) Tech tovaren na latky je fakt skoda.
Joj Ygo – i ostatní, i já si pamatuju na ty šílené látky! Mě zachraňovala s oblečením jen babička Růženka a její šití podle Burdy 🙂
A první džíny jsem měla až na gymplu, a byly to Lee (myslím:)) Dodnes jsem na ně nezapomněla, takový dojem na mě ty gatě udělaly! (chuckle)
Asi mam velmi tolerantni maminku, ktera mne nechala prezit v rebelskych 16 az 18 letech v „jako hippie“ obleccich. A babicku, ktera mi to pomahala sit. (clap) A to v rodine, kde na mamine strane obleceni a latky bylo jejich zivobytim a vasni a doma na pude byly kupy satu a prenadhernych latek. Moje oblibena kreace, kterou si pamatuju (a na kterou jsem byla velmi pysna), byly velmi kratke upnute sortky, stare triko po tatovi, pres to tak pul kila koralku, vkusne doplneno vojenskym kabatem az na paty, a, pro poteseni rodiny a okoli, pouzdro na housle misto kabelky. (chuckle) Dedecek byl ze mne na mrtvici, a kdyz mne potkal na meste, tak se ke mne neznal. Tata hudral, ale ne zas moc (akorat jsem v tech silenych odevech nesmela k nemu do lekarny) a maminka je uklidnovala, ze mne to prejde, tak at mi daji pokoj.
Taky máš prima mamku, Hanko (inlove) Mimochodem mám dojem, že i rozevlátá mladá Baty čelívala podobným (láskyplným) poznámkám svého otce (chuckle)
Zítra pojedeme do Novohradských hor – bez kol 😛 Ono jaksi když jeden začne cyklistickou sezónu pár desítkami kilometrů, aniž předtím půl roku na kole seděl, tak jisté partie hodně trpí (blush)
Ozvu se zase až v pondělí… (nebo v neděli, když budu mít něco zajímavého a nevydržím to:))
Mávám z chvilkového přístupu na net 🙂 Nefunguje mi tu wifina, tak se přihlašuju jen přes mobil.
Děkuju za milé komentáře – a Io i za komentář k Tořiným dopisům. Ty dopisy jsem u sebe měla už déle, a strašily mě taky. Vydání už holt vyšlo na Liku… (h)
Jinak k dnešnímu tématu: když jsem to psala, tak jsem si myslela, že šlo o běžný „turistický“ koncert, ale Martin mi před chvílí řekl, že ne (on četl ten leták), že šlo o hogo fogo akci k výročí osvobození.
Takže opravuju svoje tvrzení, že by mě mamina nechala – nenechala:)) Chodívaly jsme do divadel i na operu (s babičkou) a na tato místa jsem dress code dodržovala, o tom se nediskutovalo.
Ale důležité je, že by mě ve vytoužených nových botách nechala i spát, pokud bych po tom toužila – měla pochopení, což se zatraceně počítá, když vám je (nejen) deset. A já jsem jí za to zpětně moc vděčná. Vlastně jsem se moc neměla proti čemu v pubertě bouřit – hrůza! 😛
Dneska jsem měla docela rušný den, a taky jsem o tomhle tématu dlouho přemýšlela – nějak mě ani nenapadlo chodit do divadla v teniskách, prostě „se to nedělá“ a bylo hotovo, přes to nejel vlak. I moje děti se jakž takž do divadel a tak oblékaly dle pravidel, ale na venkovní představení to bylo přece jen trochu jiné. Asi bych botky taky povolila. Důležité je, že šly spolu na koncert rády a užily si ho 🙂
Moje maminka měla velmi vytříbený vkus avšak pouze pokud se týkalo její osoby. To do čeho mne levně hastrošila vyvolalo ve mně těžké trauma a po nástupu do zaměstnání a zisku peněz , jsem se okamžitě oblékla.
Veškeré peníze jsem investovala do botiček salamandr, tehdy se dostaly právě v Ostravě v obchoďáku, kam jsme jezdili nakupovat, bo horníkům šlo zásobování na ruku. Ostatní se dostalo za těžce sehnané bony v Tuzexu.Je fakt, že jsem nejedla,někde se penízky musely ušetřit, zato jsem byla velmi štíhlá. :)) A taky byly brigády.
Tak jsem se styděla chodit v maminčiných příkazových modelech ven, že jsem vždy za rohem ulice utekla zpátky do domu a tam jsem ve sklepě ve skříňce na el. hodiny měla své vlastní převleky.Však jsem ty úžasné maminčiny kreace nechala doma aby to pak vynosila. 🙂 Zůstal tam nadčasový huberťák, který mně žral do krku,modelový kabát , ve kterém jsem si připadala jako naprcaná bělice, šátky na hlavu s roztodivnými vzory, boty s přezkou přes nárt,zimní meltonky a šedé galoše. Brrrr.
U potomka jsem pak tolerovala výstřelky a nakupovala žádané oblečky.
Do divadla jsme ale šli všichni dle dresscode a platí to i pro vnučku,venkovní scény však vyžadují zcela jinou přípravu. Vadí mi ale, když v ND vedle mne sedí tůristi v ošoupnaých manšestrácích.
Díky za bezva písání,foto holčičky s mamkou je krásné.
jenny,jo,jsem to já.
Díky, milá Jenny. Líbí se mi, že ses nevzdala (inlove) a taky, že dceru jsi už podobných zážitků ušetřila (chuckle)
Inu, co se týče té úcty ke tvůrcům umění – je to několik let, co jsem byla v Městském v Brně na Jazz Side Story. Venku byly čtyřicítky, já jsem vyrazila v dlouhých bílých plátěných šatech a manžel si vzal kalhoty od kvádra a bílou rozhalenku. Za námi seděl umělec a spolutvůrce představení pan Zdeněk Merta, v lehké plátěné košili rozepnuté až po pupík, sandálech a plátěných šortkách, které, byly – li by na dívce, daly by se směle nazvat pičutkami. A jak mu to chlapi záviděli!
Tedy Mirko, to je ale představa! (chuckle) No, zase mu nebylo horko, že? 😛
Asi ne ;o)))
Sestřičky jsou tam zlatý. Asi proto, že vědí to, co já jen tuším a z čeho mám strach.
Krakonoši, myslím na Vás a na paní,přeji jen a jen uzdravení.
Krakonoši, to je po těžkých operacích asi dost běžné, ne? A ze své zkušenosti vím, že tam, kde jde o vše, bývají ty nejlepší sestřičky… jiné by to nezvládly. Tak pořád moc držím palce! (h)
Nevím, já jsem loni absolvoval plusminus to samé, (vybírala se stovka na den, takže důchodce byl pacient, jako každý jiný a zákrok byl proveden včas), ale tohle je tom, že s tím ležela skoro čtyřiměsíce doma v nemocnici, (a byli jsme tam dvakrát), se s nějakým vyšetřováním neobtěžovali. Naprali do ní kapačku a: Nemáme místo, je vám líp, chodit můžete, takže odchod! :@
Manželku vrátili po operaci zpět na infekční. Museli ji přivázat k posteli, aby si nevytrhala drény, je v umělém spánku a nikdo ani netuší, zda se rozsáhlý zánět podaří zvládnout.
Tohle mne, Krakonosi, moc mrzi, to je nepekna situace. Ja sama jsem mela operaci krcni patere na posledni chvili pred paralyzou (narusena micha). A trvalo nejakou dobu se z toho vylizat. Uvedomuju si, jake jsem mela stesti. Preju silu do dalsich dnu – dnesni antibiotika jsou mocna. A budte s ni a budte hodny na sestricky – ty jsou v prvni bojove lajne.
Tohle bohužel nejsou moc dobré zprávy 🙁 . Pokud jsou zlaté sestřičky, tak je to polovina úspěchu, mého tatínka taky vykřesala z pooperačního zánětu jedna skvělá sestra (tady ten titul platil dvakrát, byla i jeptiška, povahou generál, ale zlaté srdce a pacienti ji milovali).
Držím paní palce, aby se z toho co nejdřív dostala.
To nezní nejlíp, ale po operaci běžně poutají kdekoho, pokud má drény, reakce po operacích bývají nečekané a často dost zmatečné.
Krakonoši, furt na vás oba moc myslím. (h)
Dnes jsem konečně dohonil paní doktorku. Takže: Během čtyřhodinového zákroku se zjistilo, že šlo o tříštivou zlomeninu bederního obratle. Oba díly se navzájem pootočily a úlomky kosti pronikly do míšního kanálu a způsobily zhmoždění míchy a okolních nervů, což způsobilo ztrátu hybnosti nohou a paralýzu zažívacího traktu. Úlomky byly vyndány, obratel srovnán a spojen čtyřmi hřeby. Po dvou dnech se objevují první nesmělé náznaky zlepšení, takže jí dnes začali snižovat dávkování tlumicích prostředků.Snad to vydrží.
(h) Tak jen aby to vydrželo. Ty palce ještě pouštět raději nebudeme. (h)
Pridávam sa http://naszviretnik.net/wp-content/plugins/smilies-themer/Skype/53.gif
🙁
Dobré je, že je tam náznak zlepšení, tak ať se z náznaků brzo stane průkazné zlepšování.
To ostatní moc dobré není….
Držte se, my držíme palce, tlapky, ploutvičky … všechno, co tu máme. (y)
Nedovolili, především maminka ne.
Já to měla se svými dětmi jinak :o) Když byly malé
(základní škola) měli jsme předplatné do Národního
divadla a sice loži. Dcera chodila zásadně všude v dlouhé sukni, svetru , „martenskách“ a s nepostradatelným baťůžkem. Proto ta lože :o) Moje maminka z toho byla nešťastná a vždycky říkala to s nimi takhle půjdeš, já bych se za ně styděla.
Baťůžek zůstal u mne doma, občas s ním „vyrazím“ na výlet a jeho majitelka (tedy moje dcera) se děsí,
no mami to snad nemyslíš vážně :o)
Teď už chodí ona se svými dětmi na dětské koncerty a
„dresscode“ dodržují, no uvidíme co dětičky vymyslí až
přijde puberta :o)
Milá Jaho (dá se ten nick vlastně skloňovat?) moc se mi líbí, jak baťůžek nezůstal opuštěn (chuckle) A jestlipak máš v oblibě i ty martensky?
V tom tvém případě, stejně jako u popisované dvojice šlo o dress code až v druhé řadě. Především šlo o pochopení a lásku, která umožnila výjimku. Kdo ví, jak dlouho se to děcko na ty nešťastné botky těšilo! 🙂
Naivní dotaz: Jaký, (pokud vůbec), je ,,dresscode“ na koncert v aréně pod širým nebem?
Dobrý deň, Krakonoši.
AKO SA MÁ VAŠA PANI ?
Držím pršteky a prajem jej skoré uzdravenie.
Z.
Tak jednak je tam požadavek nezmrznout a druhak záleží na tom, jaký koncert 🙂
Tohle není fakt jednoduchý.
Novoroční koncert v koncertním sále v Oslo. Můj muž jeden z pěti, který má kravatu. Zbabělec, po příchodu kravatu strčil do kapsy, protože kolem se to hemžilo džínama, svetrama, vestama, dokonce gumákama, ba i ruksakama (ponechanýma na zádech). Ženská část na tom byla lépe, leč i tam byly vidět vyčuhující zadečky a fakt i ty gumáky. Starší obecenstvo se obléklo přece jenom přiměřeně k zážitku, ale mládež na to dlabala. Dnešní moto je: jdu si poslechnout hudbu a slyším ji stejně dobře v gumácích jako v lodičkách. Mají pravdu, ale přece jenom by mohli zážitek umocnit jakousi přípravou na něco ne každodenního. Ale tohle už je asi pasé.
Takže Krakonoši, dobrá rada drahá. Řešila bych to podle počasí, ale všeobecně bych já měla jednoduché šaty, sukni nebo kalhoty s blůzou nebo svetříkem, přes to sáčko. Ty ale sukni a blůzu asi nemáš, že. Takže látkové kalhoty, jednobarevnou košili bez kravaty, měkké sako nebo bundu, která jako bunda moc nevypadá. Polobotky. V létě dtto bez saka. A nezapomenout tleskat!
Si odpovídám. Píšu, že by mohli umocnit zážitek… a zapomněla jsem na respekt k orchestru v černém, který jim ten zážitek zprostředkovává.
Já jsme byla na koncertu vážné hudby na nádvoří litomyšlského zámku a řekla bych, že 99% lidí bylo aspoň částečně společensky oblečeno. Myslím, že módní bloggeři a bloggerky v tomhle u mladých odvedli slušnou práci. Otázka je, jestli je to jiné v malém městě a ve větším městě. Třeba u nás na vsi na taneční zábavy holky důsledně chodí v šatech- možná jen místní kolorit 🙂
No, když si představím, že bych měl manuálně pracovat, (a hraní na hudební nástroje manuální práce bezesporu je a někdy i dost fuška, hlavně u těch hlubokotónových, tedy rozměrných a těžkých), ve fraku, tak je mi těch muzikantů upřímně líto. Dělal jsem rukama celý život a kdybych při tom musel být navlečen v kvádru, asi bych na tom byl s výplatou mnohem hůř. (wave)
Ne, nedovolili by mi to. Jedna z mých babiček byla výborná švadlena a ženská se vkusem a natloukla do další generace, co je a není vhodné. Na druhou stranu jsme mívala slavnostní botičky, ve kterých jsem zas nelítala venku, takže jsem se taky těšila, že si je vezmu. Mimo slavnostní příležitosti jsme se občas oblíkala šíleně- svetry málem po kolena, sukně z modrotisku s krajkou po kotníky, na hlavě klobouk nebo slamák, ale to až jsme byla starší a unikla z rodičovského dozoru. Jinak jsme nosila to, co mi bylo zakoupeno a toho rozhodně přehršle nebyly a spoustu oblečení jsem ani neměla ráda, ale jiné nebylo. Dodneška třeba s děsem vzpomínám na zimní bundu v barvě popelářské oranžové, kdy jsme si fakt připadala jako šašek a rodiče nechápali, proč pořád nosím béžový zimní kabát (a to jsem béžovou vždycky nenáviděla!)
Chichi Matyldo, tvoje volnočasové oblečení mi ledacos připomíná:)) Já trpěla na „cikánský styl“, rozevláté kolové sukně a trička s výstřihem. A na obrovské svetry a dlouhé kabáty… a někdy to taky byly kreace neuvěřitelné 😛
Moje maminka byla nesmírně šikovná a ač nebyla švadlena, všechno mi šila, a pochopitelně se chtěla svými díly kochat. Nepamatuji se, že by mi to vadilo a nepociťovala jsem to jako nátlak. Ale je fakt, že mi dnes dělá potíže na sebe vzít něco, co se k sobě nehodí. Takže moje dovedná maminka, ať vědomě či nevědomě, ve mě určité zábrany vypěstovala. Byla šikovná, to ano. Pamatuji se, že říkala „Janička si přinese kapesník a chce z toho ušít plesové šaty“. No, ušila je. Já jsem po tatínkovi.
Milá Jano, ty máš styl a udržíš si ho i v lese (inlove) Tys vskutku dáma, já jsem vedle tebe obvykle ten tramp (chuckle)
No tak, Dášo!!
No a na lepší notu, holčička se má!
Odpověď na Dediny otázky zní NE a ANO, samozřejmě. :-)) Ne, nedovolili by mi si vzít „nevhodné“ boty na koncert. Ani babička ne – ne že by neměla pochopení, ale proto, že mě od úplně malinka, co jen pamatuju, učila, co je pro kterou příležitost správně. Dovolila by mi v těch nových botách běhat po bytě, ale na koncert ne.
A ano, nahastrošila jsem se v životě párkrát, zejména v druidském období. 😀
Hm, jímá mě zvědavost… cos nosila v onom druidském období??? (chuckle)
OT pro Toru:
Z těch Kouniček se tehdy vrátil živý můj dědeček a jeden nebo dva jeho přátelé.
Ta knihovna je pravděpodobně Pedagogická, kterou dědeček před válkou zakládal (dnes je na Solniční jazyková část naší katedry, ale knihovnu jsem tam zažila ještě v provozu včetně původních dědečkovou rukou psaných kartotéčních lístků). Dědeček se v ní pravděpodobně ve čtyřiačtyřicátém ukrýval, když někdo Němcům práskl, že existuje jakási skupina s vysílačkou na Londýn. V té skupině byli babiččini bratři, dědeček a jeho bratři a pár přátel. Nerozkryli je všechny. Zabili pokud vím jen jednoho z nich, ukopali ho k smrti v Kauničkách před nastoupenými podezřelými komplici a čekali, kdo se pohne. Dědeček se nehnul. Říkal, že to byla nejtěžší věc, kterou v životě udělal, nepohnout se a zírat před sebe, když mu u nohou vraždili kamaráda. Že to zvládl tak, že myslel na ženu a dceru. A noční můry z toho měl napořád.
Taky vyprávěl, jak pár Němců (aspoň myslím) uteklo na střechu Právnické fakulty. Měli s sebou strojní pušku. Kdo to tam znáte, umíte si představit tu paseku, kterou zvládli způsobit. Nevím proč, ale Rusové měli zakázáno shodit kvůli nim celou fakultu, takže je nakonec dostali tak, že vylezli na tu střechu jim do zad a zastřelili je. Dědeček to líčil, jako by u toho sám byl.
No a poblíž Pod kaštany jsme pak celkem dlouho bydleli. Jsou tam dvě patra sklepů a pod nimi podzemní továrna, kam chodili pracovat lidi z kaštanského tábora, a ta se dodnes tu a tam někde propadne a v zemi vznikne hluboká pravidelná díra.
Io, díky 🙂
(h)
Dede, s rozechvělým žaludkem, (přešla jsem od článku na Zvířetníku, sem za Tebou. Dnes je to síla, zažloutlý dokument dočtu později), koukám na kouzelnou paparazziovskou fotku (y) . Přávidím holčičce a máš naprostou pravdu v tom, že radostná nad botkami si jistě užila i ten koncert. Moudrá to maminka.
Moje maminka se musela starat o celou domácnost a nemocného tatínka, takže byla dominantní a umanutá rozhodovat za mne až takřka do loňského roku, takže pro tenhle „výskok“ by jistě neměla pochopení 🙁 .
Jo a díky, už je mi zase dobře!!!
Moja mama bola veľmi dominantný typ a tak mi kupovala len to oblečenie, čo bolo vhodné podľa nej. Výsledok bol ten, že som mala plnú skriňu šiat a nosila som 3 – 4 veci. Až keď som začala chodiť na VŠ a sama som si kupovala oblečenie, bola som so svojim šatníkom spokojná. Aj teraz mám plnú skriňu šiat, ale najradšej nosím rifle a tričko 🙂 .
No jo, zvyk je železná košile! 😀
Milá DEDE, u nás to bylo tak.
Moje milovaná babička Marie byla dámská švadlena a maminka nádherně pletla. Takže Michalka chodila od mala jako princeznička. Takže já s oblečením moc nerevoltovala. Jeansy jsem měla od dětství, to už v mé generaci nebyl problém.
Zato moje nohy to byl a je problém. Od mala vlastním nohu dlouhou předlouhou. Nyní, poté co nožní klenba podlehla gravitaci,jsem dospěla k číslu 44. Za minulého režimu jsem měla číslo 41. Sehnat něco kloudného byl velký problém. Takže jsem trávila dospívání a mládí v botách o číslo menších a trpěla převelice.
Nyní zaplaťbůh už velké boty seženu. Na kvalitní boty si potrpím, bolesti jsem si užila už dost.
Míša z Plzně
Míšo, on si člověk nevybral – já mám malou nohu a mívala jsem problém taky – když jsem nechtěla nosit boty z dětského oddělení (tmi)
A máš pravdu, kvalitní pohodlné botky jsou základ… (si asi myslela i ona holčina z fotky:))