BTW: Památník diletantismu a tisíců obětí

0504dar3_1Jezdím tudy už roky minimálně jednou týdně, někdy i častěji. Přesto to bylo dnes poprvé, co jsem skutečně vstoupila do muzea a nahlédla podrobněji do historie jedné strašlivé řeže. Bylo to na Chlumu u Hradce Králové a šlo o muzeum oné proslulé bitvy z 3. července 1866 mezi Rakouskem a Saskem na jedné straně a Pruskem na druhé.

 

Kolem památníku s císařským orlem hledícím do kraje z chlumeckého kopečku vede silnice, takže ho registruje úplně každý, kdo projíždí. Samotné muzeum je schované kousek od cesty, na vrcholu kopce. http://www.chlum1866.cz/

Nad malou, moderní budou muzea se tyčí rozhledna, připomínající zdálky jen konstrukci nesoucí vysílače mobilních operátorů. Teprve zblízka mohou návštěvníci obdivovat dvojitou šroubovici průzorových schodišť, která (se domnívám) rychle oddělí z návštěvníků ty, kdo mají problémy s vnímáním hloubek (jako třeba mě:))

 

0504dar1

 

 

Nemám ráda válečnou historii a sama od sebe ji nevyhledávám, byť jsem si jí dobře vědomá. Na té dnešní návštěvě mě nezaujaly ani tak vystavené artefakty – zbraně, uniformy, granáty a podobně, jako spíš historie plná arogance, nekompetence, nespolupráce a diletantismu, jaký předvedla především rakouská armáda. http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Hradce_Kr%C3%A1lov%C3%A9

Nepřipravená, vojáci netrénovaní, velitelé většinou bez pořádných zkušeností (dekrety se šlechtickým synkům kupovaly), naučení bojovat už v té době zastaralou taktikou, samolibí a ochotní spolupracovat asi jako smečka koček.

Pár zoufalců, kteří se čestně snažili něco udělat a něčemu velet (speciálně na rakouské straně se poslušnost moc nenosila), tragické chyby, a nakonec mlčící a nezasahující, přitom vybavená, pevnost Josefov – její velitel nedostal z Vídně rozkaz pomoct a tak nepomohl, ač svým zásahem mohl změnit průběh bitvy. Strašlivé plýtvání lidskými životy, protože ty byly v té době ještě pořád levnější než nová výstroj, školy a cvičiště.

 

0504dar2

 

To prosím není výsledek mých hlubokomyslných úvah, to je stručný výtah toho, co nám říkal průvodce. Během vysvětlování vypadal stále naštvaněji a já netuším, zda jsme ho tak obtěžovali my (byli jsme tam sami) nebo ho pořád ještě bolel způsob, jak to ti Rakušané tehdy projeli. Desetitisíce padlých na obou stranách, lidé umírající na polích ještě čtyři dny po bitvě, protože ošetření bylo pomalé a samozřejmě se nejdřív pomáhalo vítězným Prusům, a až potom poraženým Rakušanům a Sasům.

Nebylo mi hezky, když jsme odtud vyšli – myslela jsem nejen na vojáky, ale i na vypálené vesnice, na ty zbůhdarma zničené životy pro mě nepředstavitelného množství lidí. Ale byla jsem ráda, že jsem tam byla – a mám dojem, že by do takových muzeí mělo chodit víc lidí.

 

0504dar3

 

Už i za našimi humny se svět tváří, jako by anexe cizího území a válka byly počítačovou hrou, strategií, kde jen tahá figurkami a mění se tak geopolitické rozložení světa. Bolest, zoufalství a smrt se nějak nezapočítávají.

Někdy mi připadá takřka nemožné doufat v lidský rozum, o odpovědnosti a sebereflexi nemluvíc. A to se opravdu snažím!

Aktualizováno: 4.5.2014 — 15:28

17 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Myslím, že k tomuto tématu máme i co říci, byť my jsme na straně vítězné- čiliže Pruské. A o velení na straně Rakouska, si myslím také své…a mrazivé povídání k této bitvě, má každý rok před ukázkou hlavní pořádající a z toho je cítit to, o čem se tu Dede jen zmiňuješ….
    A bitva Na Chlumu se zase blíží…..
    http://sharka-68.rajce.idnes.cz/bitva_na_Chlumu_3.7.1866_-_vyroci_145.let/
    a ještě tohle, ono to hovoří za všechno:

    3. července 1866 v 7 hodin ráno tedy nedaleko Hradce Králové propukla krvavá bitva, v níž se střetlo více než 400.000 mužů. Zpočátku se zdálo, že rakouská postavení ve zvlněném terénu za říčkou Bystřicí s mohutnou podporou vynikajícího dělostřelectva, pro které vybudovali ženisté plukovníka Pidolla již předem řadu dělostřeleckých okopů, pruský nápor zadrží. Na levém křídle pak s Labskou armádou bojoval saský armádní sbor a rakouský VIII. sbor. Ztráty Rakušanů (např. v prudkých bojích o les Svíb, který zuřivě bránila 7. pruská pěší divize) brzy začaly opět dosahovat děsivých rozměrů. Zvrat situace však definitivně nastal s příchodem 2. pruské armády korunního prince na bojiště po poledni. Pruské jednotky postupující od Hoříněvsi (2. armáda) a od po tvrdém boji ovládly kolem 14. hodiny střed rakouského postavení na Chlumu, odrazily zoufalé pokusy I. armádního sboru o znovudobytí této pozice a v zásadě tak rozhodly o svém vítězství v bitvě. Ne však o zničení celé Severní armády. Rakouští pěšáci krytí silnou palbou dělostřelecké zálohy a jezdectvem se, byť s řadou obtíží po 16. hodině přece jen pomalu začali stahovat z bojiště za řeku Labe. Benedekovi se přes všechny omyly podařilo zdecimovanou armádu alespoň odpoutat od nepřítele a zachránit její podstatnou část pro další operace. Ustoupili rovněž spojenečtí Sasové. Draze za to však zaplatili především rakouští dělostřelci, kteří kryli ústup pěchoty, často i za cenu vlastního sebeobětování. Výsledek bitvy u Hradce Králové (Prusy nazývané u Sadové) byl naprosto strašlivý: Prusové odepsali ze stavu 9.172 mužů, Rakušané a Sasové celkem 44.313! Jde samozřejmě o souhrnná čísla, mrtvých, raněných, pohřešovaných a zajatých. Mimo to ztratily obě strany asi 11.000 koní… Sama vítězná pruská armáda neměla po bitvě dostatek sil na účinné pronásledování protivníka a význam vítězství si pruská generalita v čele s králem Vilémem, který se bitvy rovněž zúčastnil, uvědomila až v následujících dnech.
    http://www.abc-bitvy.estranky.cz/clanky/prusko-rakouska-valka-1866.html

  2. Možná , že ještě lepší pro pochopení celé té hrůzy je projít okolí, lesy, úvoz mrtvých, Svíb. Všude jsou roztroušené pomníčky těch nešťastníků, kteří tam zůstali. A ve Svíbu to na člověka přímo padá…Jsem místní, chodím tam celkem často, ale ten zvláštní pocit z místa smrti(zbytečné) stále zůstává. Něco podobného jsem zažil ve Francii u Verdunu, a pak na americkém hřbitově nad pláží Omaha. Řady bílých křížů v dokonalém zákrytu, sestříhaná travička, a tisíce nedokončených osudů, zničených snů a nadějí. Sem by měli povinně hodit všichni ti šílenci, kteří to celé rozpoutávají.

    1. a když zaprší a spláchne se orná půda, dají se v okolí Svíbu a bitvy vůbec, najít kulky z té strašné bitvy…ještě je hledači všechny nevysbírali. Omaha na mne působí stejně, ty řady křížů jsou nekonečné…ale ještě více Zámeček v Pardubicích a popraviště..Ležáky a kostel nedaleko Karláku…

      1. Zámeček, Ležáky, Karlák -tahle působí svojí atmosférou, člověk při návštěvě ztichne, stáhne se do sebe…a přemýšlí. Ale zároveň budí určitou hrdost, hrdost na to, že ne všichni se sehnou, že jsou i věci, za které stojí zemřít. Chlum to ale nebyl…

        1. O Svíbu jsme v památníku četli, viděli film a poslouchali průvodce. Líčíš to, milý Fane, přesně tak, jak to vyznělo od nich… Počítám, že si tam také vyjedeme (máme to za humny, že:)), v neděli nás ale kapku tlačil nedostatek času.
          Děkuju, Fane, že ses ozval! 🙂

  3. Ach jo, Dede. Tak já jít do takového muzea, tak z toho několik nocí nespím. Vím, že se před skutečností nedají zavírat oči, ale té hrůzy, která BYLA, EXISTOVALA. Stačí, když můj muž, (také není vyznavačem válečné historie) sleduje poslední nedělní rána jakýsi pořad o letadlech v těch dvou strašlivých světových. Letecký nadšenec. Já vařím a jenom slyším komentář a musím všeho nechat a jít pryč a neslyšet, jaké hrůzy se povídají o utočných letadlech, o bombardérech a kobercovém bombardování…..
    Dnes jsem se ho zeptala, jestli si vlastně uvědomuje na co se to kouká. Nu, on fakt vidí jenom tu techniku a letadýlka. Už si nedokáže všechny ty věci okolo, dát do souvislosti. Války, brrr, moc se jich bojím. To mě předala babička i maminka.

    1. Alex, mluvíš mi z duše. (h) A když slyším o mrtvých, stovkách a tisících… tak to pořád není jen statistika, já v duchu prostě vidím ty pohřby, opuštěné rodiny, sirotky.

  4. Stále mne napadá jedna a tatáž myšlenka. Proč si to nerozdají v ringu ti co vyvolávají války. Proč nejdou v první linii, proč se schovávají za ženy a děti,proč berou matkám jejich syny?! Běžní občané nemají čas na jejich šachy, musí vydělávat a starat se o rodiny, tak ať nám ty válkaři dají pokoj. Neuspokojení frustrovaní malí napoleonci otravující svět.Velitelé všehosvěta,hýčakající svoje ego a způsobující neštěstí jiným národům.Psychopaté všeho druhu.Nikdy nebudou uspokojeni,nikdy nebudou mít dost.

    Jinak souhlasím milá Dede, historii je potřeba připomínat a ukazovat.Na válku bychom si měli maximálně hrát aby bojovníci, ve kterých to dříme mohli pěstovat nějakou tu libůstku.

    1. Proto ráda milá jenny koukám na Šíleně smutnou princeznu,tam je v ringu plném bahna nechali zápasit…ale bohužel je to jen pohádka…. 🙁

  5. Pravdu mas, Dede. Rada valek a bitek byl zmar nad zmar v zajmu nejakych mocenskych, casto az soukromych zajmu. A k tomu ti diletanti… Moje babicka (tatova maminka) se narodila v Josefove a prozila tam a v okoli dost let. Rikala, ze vzdycky, kdyz sedlaci orali, tak vyoravali lidske kosti.

    Snad jeste tohle: Marlene Dietrich – Sag mir wo die Blumen sind, wo sind die Soldaten? https://www.youtube.com/watch?v=aLAxbQxyJSQ Na tom se staci uz jenom divat na jeji oblicej, kdyz to zpiva. Nenavist a smutek. Smutek.

    1. Hano,při té písni mně vždy srdce bolí a Marlen, ta je nedostižná. Díky za připomenutí.

      1. (h) Děkuju, milá Hanko, za písničku i za ta slova. On ten průvodce v podstatě říkal totéž.

  6. Milá Dede, ty poslední dva odstavce nebudu rozebírat, protože to bych se dostala někam k současné politice a to se mi nechce.

    Já dějiny vojenství vnímám jako součást strašně smutné historie, která se ke všemu neustále opakuje. Dějiny zásadně píší vítězové, poražení jsou od toho, aby nesli náklady války a aby poslouchali vítěze. Co si budeme vykládat, historie se z velké části skládá z válek, že. Jenže mezi tím je spousta příběhů těch nejobyčejnějších nevinných lidiček, kteří jho války nesou především, kteří se do soukolí války dostali možná ani nevěděli jak. Špatní velitelé zabili spoustu těchto lidí v naprosto zbytečných bitvách svým diletantismem, nedostatečnou přípravou, nedostatečným vybavením. Jeden malý ponorkový střípek jsem sem před časem napsala. Na válce mě totiž opravdu nezajímá to válčení, krev, zabíjení, snaha urvat, co se dá ani zbraně. Mě zajímají právě ti lidé ztracení v té vřavě a jejich příběhy, často strašně smutné.

    Co mě ale fascinuje, jsou kluby nadšenců, kteří se dějinami vojenství zabývají. Na webu jsou jich sdruženy spousty. Ti chlapi (co si budeme namlouvat, je jich tak 99%) mají neskutečné informace a vědomosti o technice, o strategii, o vojevůdcích, generálech… A na někoho takového jsi zřejmě narazila při té prohlídce muzea. Toho člověka musí opakovaně bolet srdce, když vykládá o té naprosto zbytečné prohře a dedstiticících ztracených životů v bitvě u Chlumu u Hradce Králové.

    1. Při dovolených často procházíme muzea a pevnosti, byli jsme i v Josefově. Zajímá mě to. Jednak ženu šermíře to musí zajímat už z pudu sebezáchovy, druhak ono to opravdu zajímavé je. Sice je to blbý, ale armády obvykle jako první urvaly největší vynálezy lidstva a byť se mi nelíbí způsob, jakým je využily, je fascinující sledovat, co všechno ti lidé tehdy znali a uměli (a často líp než my dneska).

      1. Matyldo, vím, že máš správně vyvinutý manželský pud sebezáchovy (wave) . Ale já bych po těchhle mementech válečné historie fakticky nemohla. Na podzimní dovolené v Orlických horách jsem se nešla podívat ani do pevnosti Bouda, i když jsem se k ní samonožně vyškrábala. A koukat na bombardéry, jak pod sebou rozsévají strašlivou bolest a smrt… Neee.
        I když si už dávno uvědomuji, že ironicky, právě válečná mašinérie dala rozlet technice. A nejenom tam. Teprve v té hrozné druhé světové se odvážili lékaři na frontách, ve vojenských lazaretech, vyjímat z tlukoucích srdcí kulky a ejhle ona to ta srdce leckdy vydržela. Před tím bylo živé srdce tabu. Z toho se rychle vyvinul mimotělní oběh, operace na srdci, pokračovalo to (zjednodušeně!) k první transplantaci srdce pana dr. Barnarda a prvnímu transplantantovi panu Washkanski.

    2. Děkuju, Apino, za velmi dobré zamyšlení – máš pravdu. A na ten tvůj článek si dobře pamatuju (h) – a kolik takových lidí bylo! A kolik pozůstalých, často v zoufalé situaci. Přijde mi, že tohle NIKDY plánovači války v úvahu neberou. Ono se jich to totiž taky málokdy osobně týká, že…
      to je i odpověď pro Jenny. Kdyby tihle byli ti první, na které by určený nepřítel střílel, možná by se taky důkladněji rozmýšleli, zda neexistuje ještě i jiná cesta.

      1. Mám takovou teorii, že dokud nepřevažovaly ve výzbroji střelné zbraně, byla válka humánnější.
        Možná je to protimluv, ale podívej se na to takhle: když musíš toho chlapa naproti probodnout asi tak půlmetrovým kusem železa, vidíš mu do tváře. Pořád je to člověk. Do posledního okamžiku se může vzdát – on získá život a ty získáš zajatce.
        Jako nejkrvavější bitva antiky se uvádí bitva na Katalaunských polích – byla bych o ní psala v započatém a nedokončeném seriálu o Vandalech. (Nebo jsem o ní možní už psala, protože souvisí s Huny, už si nepamatuju.) Bojovalo tam celkem nějakých necelých 100 tisíc lidí, asi desetina z toho padla a svět byl v šoku – tolik mrtvých!

        K článku: mám vojenská muzea ráda, ráda se dívám i na bitevní pole, mapku s šipečkama v ruce. Ne že by mi nebylo líto lidí, ale potřebuju umět pochopit, co a jak se tehdy přesně stalo. Krom toho se snažím přijít na to, kde je ten přepínač mezi stavem „platí mezinárodní právo, lidi jsou víceméně bezpeční“ a „válčíme“. On tam je; vidím ho, ale neumím ho pojmenovat. Takže ho budu sledovat ještě pár dalších let a buď najdu, nebo ne. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN