Jezdím tudy už roky minimálně jednou týdně, někdy i častěji. Přesto to bylo dnes poprvé, co jsem skutečně vstoupila do muzea a nahlédla podrobněji do historie jedné strašlivé řeže. Bylo to na Chlumu u Hradce Králové a šlo o muzeum oné proslulé bitvy z 3. července 1866 mezi Rakouskem a Saskem na jedné straně a Pruskem na druhé.

Kolem památníku s císařským orlem hledícím do kraje z chlumeckého kopečku vede silnice, takže ho registruje úplně každý, kdo projíždí. Samotné muzeum je schované kousek od cesty, na vrcholu kopce. http://www.chlum1866.cz/

Nad malou, moderní budou muzea se tyčí rozhledna, připomínající zdálky jen konstrukci nesoucí vysílače mobilních operátorů. Teprve zblízka mohou návštěvníci obdivovat dvojitou šroubovici průzorových schodišť, která (se domnívám) rychle oddělí z návštěvníků ty, kdo mají problémy s vnímáním hloubek (jako třeba mě:))

Nemám ráda válečnou historii a sama od sebe ji nevyhledávám, byť jsem si jí dobře vědomá. Na té dnešní návštěvě mě nezaujaly ani tak vystavené artefakty – zbraně, uniformy, granáty a podobně, jako spíš historie plná arogance, nekompetence, nespolupráce a diletantismu, jaký předvedla především rakouská armáda. http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Hradce_Kr%C3%A1lov%C3%A9

Nepřipravená, vojáci netrénovaní, velitelé většinou bez pořádných zkušeností (dekrety se šlechtickým synkům kupovaly), naučení bojovat už v té době zastaralou taktikou, samolibí a ochotní spolupracovat asi jako smečka koček.

Pár zoufalců, kteří se čestně snažili něco udělat a něčemu velet (speciálně na rakouské straně se poslušnost moc nenosila), tragické chyby, a nakonec mlčící a nezasahující, přitom vybavená, pevnost Josefov – její velitel nedostal z Vídně rozkaz pomoct a tak nepomohl, ač svým zásahem mohl změnit průběh bitvy. Strašlivé plýtvání lidskými životy, protože ty byly v té době ještě pořád levnější než nová výstroj, školy a cvičiště.

To prosím není výsledek mých hlubokomyslných úvah, to je stručný výtah toho, co nám říkal průvodce. Během vysvětlování vypadal stále naštvaněji a já netuším, zda jsme ho tak obtěžovali my (byli jsme tam sami) nebo ho pořád ještě bolel způsob, jak to ti Rakušané tehdy projeli. Desetitisíce padlých na obou stranách, lidé umírající na polích ještě čtyři dny po bitvě, protože ošetření bylo pomalé a samozřejmě se nejdřív pomáhalo vítězným Prusům, a až potom poraženým Rakušanům a Sasům.

Nebylo mi hezky, když jsme odtud vyšli – myslela jsem nejen na vojáky, ale i na vypálené vesnice, na ty zbůhdarma zničené životy pro mě nepředstavitelného množství lidí. Ale byla jsem ráda, že jsem tam byla – a mám dojem, že by do takových muzeí mělo chodit víc lidí.

Už i za našimi humny se svět tváří, jako by anexe cizího území a válka byly počítačovou hrou, strategií, kde jen tahá figurkami a mění se tak geopolitické rozložení světa. Bolest, zoufalství a smrt se nějak nezapočítávají.

Někdy mi připadá takřka nemožné doufat v lidský rozum, o odpovědnosti a sebereflexi nemluvíc. A to se opravdu snažím!