Milá Terro-san, nevím, jak tě tam nahoru oslovit a uctít jinak, než znovu uveřejnit jeden z tvých kouzelných článků, plný laskavosti, jemného humoru, nadhledu, vědomostí a skvělé češtiny. Nemám jak si vyžádat souhlas s publikováním, jdu tedy bezpečnou cestou – předkládám čtenářům článek již jednou zde vydaný. Ať je ti nebe přívětivé, máš tam dost koček na podrbání a můžeš srdcem pohlídat své milované tady dole na Zemi.

Ebony – Honi soit qui mal y pense!

Kdyby se příslušnost ke starobylému rytířskému Podvazkovému řádu dala získat důsledným dodržováním hesla, které je v záhlaví dnešního vyprávění ze života hebké perské smečky, byl by Ebony patrně jedním z prvních důstojných čekatelů na tuto mimořádnou poctu. Tak jednoduché to ovšem není.

Rytířský řád, který založil anglický král Edvard III. asi mezi lety 1348 – 1350 (ano, v téže době, kdy Karel IV. císař římský a král český zakládal v Praze universitu), má totiž pevný počet členů a jediný způsob, jak se může žádoucí příležitost stát se příslušníkem tak vybrané společnosti rytířů naskytnout, je úmrtí některého z těch stávajících… Suchá historie praví, že řád, zřejmě jeden z nejstarších a nejváženějších v Evropě, byl založen na památku vítězství anglických zbraní v bitvě u Crécy (Kresčaku), která vstoupila do dějin i tím, že se v ní poprvé v Evropě uplatnila na bojišti děla. A Jan Lucemburský, veden duchem tehdejšího rytířství, vsedl na kůň a vyrazil do bitvy, o které musel vědět, že bude jeho poslední.

Existuje ovšem i podstatně romantičtější legenda o původu řádu, a především hesla na šerpě, která patří mezi jeho insignie. Na královském plese tančil král Edvard III. se svou milenkou Joan, hraběnkou ze Salisbury. Této dámě se uprostřed tance svezl podvazek a ozdobil svou nenadálou přítomností taneční parket plný rytířů, ochotných a schopných královu milenku na místě zesměšnit. Jen pro doplnění – byl to v tehdejším pojetí asi stejný trapas, jako kdyby dnes například monacké kněžně sklouzla na parket miniaturní krajková tanga a ocitla se mezi tančícími páry…

Tehdy ani dnes by se to nedalo příliš dobře zakrýt, a tehdy i dnes by se jistě našli lidé, kteří by se nedívali taktně stranou poslušni dobrého vychování, kterého se jim nepochybně dostalo. Edvard III. však prokázal rozhled vskutku hodný krále a duchaplnost rytířskou. Když uviděl první škodolibé záblesky v očích svých rytířů a zaslechl uštěpačné poznámky, podvazek zvedl, připjal si ho jako ozdobu na svůj kostým a pronesl už citovanou větu: Hanba tomu, kdo si o tom myslí něco špatného! Zachránil čest a pověst své dámy – a rytířský řád mu dal svou staletou existencí i pověstí za pravdu.

Jen – jak se tak rozhlížím kolem – nějak se mi z toho příběhu vytratil Ebony. Hned to napravím, tahle odbočka do historie mi totiž ušetří mnohé popisování zvláštních zákoutí ducha a způsobů chování naší Perské Jasnosti. Protože Ebony je – prostě Ebony. Cokoliv udělá, dělá samozřejmě a celým kocourem dává najevo postoj, který se dá nejlépe popsat právě oním Honi soit… Mimochodem mě napadá, že v Českém království máme jednu průpovídku stejného smyslu, byť slovníku značně zemitějšího: Komu se to nelíbí… Uznejte ale, že na takové téma se nic zábavného a navíc alespoň trochu elegantního napsat nedá. Zaplať Bůh za krále Edvarda a jeho hraběnku! Ale ať už to uchopíme za kterýkoliv konec, lněný nebo hedvábný, je černý kocour Ebony ztělesněním popsaného druhu sebejistoty.

Chcete příklady? Máte je mít.

Ebonyho první zásadou je neustupovat. JÁ jsem teď tady, a jak se s tím ostatní vyrovnají, je jejich věc. Až do příchodu černého lordstva prostě platilo, že bylo žádoucí a zdvořilé se obloukem obcházet a pokud možno si na neviditelných, ale přesně vymezených kočkouřích stezkách, křižujících domem, nepřekážet. Zdá se, že Ebony tuto jemnou prostorovou mluvu nevnímá – nebo ji nebere vážně. Cedrika tak uváděl do stavu naprostého zmatení, když pravidelně usedal na roh poměrně úzkého snídaňového baru, který šedivý krasavec používá jako přestupní stanici na krmicí místo k miskám a taky jako zkratku do prvního patra šplhacího stromu. Cedrik je opravdu všechno jiné, jen ne dobrý skokan…

Jenže najednou na jeho „odrazovém rohu“ seděl a v poklidu mhouřil oči Ebony. Cedrik předpokládal, že když na desku vyskočí, Ebony ustoupí – Célina i Dalí vždycky alespoň trochu uhnuli stranou. Černé lordstvo však nevidělo jediný důvod, proč svou rozložitou záď někam přemisťovat. A tak udivený Cedrik narazil do flegmatické, neprostupné a pevně stavěné temné stěny, zbytečně se pokusil zachytit drápky na hraně desky a skončil na zemi s nepopsatelným výrazem v očích. Shora se na něj upíraly dva žluté reflektorky a peršácký Ebonyho nosík vypadal ještě o kousek víc nakrčený nelibostí.

Co blbneš? Vedle máš místo pro čtyři kocoury!

Je pravda, že kdyby Cedrik vyskočil na bar jen o čtvrt metru západněji, černou překážku by s přehledem minul. Jenže ta setrvačnost! Páni kocouři, tři dny mi trvalo, než jsem pochopil, že toho halamu musím OBEJÍT!

Na tomhle místě by se slušelo poznamenat, že Ebony opravdu dospěl. Před nějakou dobou nám to prorokoval i náš dvorní veterinář.

Cože, toho máte z útulku? pohlédl nedůvěřivě na digitální váhu a pak na mě. Mno, hleděli si ho. Pod váhu tedy nemá… a ta srst doroste. Řekl bych, že nejen srst. Počítejte s tím, že vám doroste i kocour.

Ve dvou letech? podivila jsem se.

Klidně. Rostou i do tří let… někdy víc. Je to dobře stavěný kocourek, a když bude mít svůj komfort, bude to výstavní kus…

Dneska vím, že měl veterinář pravdu. Tolik jen drobná odbočka, aby bylo pochopitelnější, jak snadné je pro Ebonyho věnovat se své zálibě v překážení. Dalí, kterému na rozdíl od Cedrika skákání a šplh potíže nedělají, si z Ebonyho zoufal také: kdykoliv vyskočil na některou z mnoha plošin velkého a rozvětveného kočkouřího stromu, dopadl na Ebonyho. Lekli se oba, občas se to neobešlo bez pádu – ehm, pardon, kočky přece nepadají, to byl seskok na předem připravené pozice, ovšem ve značně nepřipraveném postoji. Kupodivu ten, kdo se pravidelně ocital na zemi, byl Dalí. Když ho to s konečnou platností přestalo bavit, zvolil jiný způsob pohybu po šplhadle. Vyleze po vysokém kmeni tak, aby od stropu VIDĚL, kde se právě rozkládá Ebony – a pak si vybere správné odpočívadlo.

Nikdy nenapsané, ale poměrně přesně dodržované pravidlo, že při napájení a krmení musejí od sebe přítomní kočkouři udržovat základní zdvořilostní rozestupy, Ebonyho taky příliš nezaujalo. Pokud náhodou necháme misky blízko sebe, prostě se k jedné umístí a jme se večeřet. Ostatní členové smečky se opatrně přibližují a očekávají protest nebo úhybný manévr. Chyba lávky – nic z toho nebude.

Ebonyho druhou zásadou je totiž neprovokovat. A když on usoudí, že vedle něj je u misek místa dost, a někomu přesto vadí, že bude chroupat granule pouhých 10 cm od jeho lopatek, je ten někdo přinejmenším „divnej“. On, Ebony, přece nikomu nehodlá bránit, aby se taky najedl. Ovšem běda, kdyby náhodou někoho napadlo bránit v krmení jemu. Chlupatým členům smečky nepřijde nic takového ani na mysl, to je pravda. Zato já jsem jednou vzbudila ten hloupý dojem, že chci Ebonymu plnou misku vzít! A dokonce ho od ní odnést!

Nepřejte si, jak vypadala moje ruka, když se mnou ten neurvalec skoncoval. Zřejmě má za sebou období boje o každé sousto a nějak na to ještě nezapomněl… Ebony tak bezděčně dokázal, že dovede být stejně hysterický jako kterýkoliv jiný peršan, jen důvody mívá poněkud odlišné. Přiznám se, že můj respekt k Jeho Kocourstvu vzrostl – uvědomila jsem si, že ho vlastně pořád ještě neznám, a že ten černý méďa má možná v duši pořádně hluboké šrámy, a docela určitě v tlapkách dynamit…

Ebony tedy úhybné manévry nedělá, ale také je neočekává a rozhodně nevyžaduje. Uvádí tím do stavu nejvyšší pohotovosti především oba své perské soukmenovce. Cedrika obcházely mrákoty, když právě pil z oblíbené fontánky, a Ebony klidně přišel k téže fontánce z druhé strany. Stáli a pili s čenichy asi tak 5 cm od sebe a na Cedrikovi bylo vidět to strašlivé kocouří dilema: správně by měl zpanikařit a utéct. Nebo se naštvat. Ale proč, vždyť se nic neděje, jen ten černý mamlas stojí hned naproti němu… a vůbec si ho nevšímá. Cedrik zkusil zasyčet. Nic. Syčení nabralo na intenzitě. Ebony zase nic. Nakonec ze sebe Cedrik vydal oblíbené výhrůžné zasípání – na tento povel Dalí už obvykle startoval s prudkostí nášlapné miny. Ebony lehce zvedl oči – a nic. Výsledek? Oba kočkouři svorně pijící z jedné fontánky.

Célina měla v tomto ohledu jinou nesnáz. Šedivá kočenka totiž ráda tráví noci schovaná za terrovým ramenem na malém polštářku. Ebony je kocour v jistém smyslu stále ještě odtažitý, jenže kouzlo večerního podrbání v posteli už taky objevil. Ta postel je veliká, převeliká – zvlášť pro kočkoury. A přesto Célina, stočená na polštářku v jednom z rohů, syčí a prská jako smyslů zbavená, kdykoliv Ebony na postel jen vyskočí, a to i v rohu přesně opačném. Mají to k sobě hodně přes dva metry, a často bývají ještě odděleni dvounožcem. Ebony přijde, natáhne tlapku, aby si řekl o podrbání a pomazlení, chvíli se blaženě tulí, a pak zase jde po svých. Ani ve snu by ho nenapadlo přibližovat se k tomu šedivému syčícímu papiňáku v rohu postele, ale papiňák přesto naskakuje, bublá a vydává zvuky jak těsně před výbuchem.

A zatímco Célinka prská, syčí a zlostně pošvihává svým dlouhým ocasem, očividně pohoršena tím, co pokládá za vrchol kocouří drzosti, usedá Ebony na horní odpočívadlo šplhacího stromu jako velký černý vykřičník za větou:

Honi soit qui mal y pense!