Když se prvňáček rychle přestane do školy těšit, když ještě po Vánocích těžko rozlišuje písmenka b, p a d, když ho začne ve všední den po ránu bolet břicho a přestává ho bavit svět, je nejvyšší čas zamyslet se nad tím, co ho k tomu vede.
Někdy se řešení najde snadno – dítko si nesedlo s učitelem, nemá kamarády, je toho na něj moc. V některých případech však odpověď přijde od psychologa a ejhle – vy i dítě stojíte proti nějakému dys. Dyslexie, dysgrafie, dysortografie, dyskalkulie. Definice těchto poruch si najdete snadno, ale jak pomoct dětem s těmito problémy žít, to už vám každý neřekne. A nepochybujte o tom, že to jsou pořádné problémy.
V tomto článku vycházím z vlastních zkušeností, protože Marek si z výše jmenovaného neodnesl jen tu dyskalkulii. Po strašlivém přístupu učitelky v první třídě, která Marka takřka zničila (zatímco já jsem tápala v nevědomosti a pochybnostech – znalosti o dyslexii a spol. nebyly před těmi sedmnácti lety zdaleka běžné), jsme se dostali k vynikající psycholožce, která nám pomohla. Pomohla tak, že z Marka je navzdory dyslexii, dysgrafii a dysortografii úspěšný student, který nezanevřel na vzdělávání, a všichni společně jsme potom přežili jeho školní docházku. Tedy hlavně tu její českou část.
Řekla nám totiž několik věcí, které se (tehdy) rodičům běžně v pedagogicko – psychologických poradnách neříkaly, a které já sama považuji za klíčové. A tak bych je ráda poslala dál, protože dětí s těmito problémy je hodně a někdy rodiče ani s tou nejlepší vůlí nevědí jak dál.
První a nejdůležitější pravidlo zní:
1) Zprostředkujte svým dětem informace, díky kterým se může rozvíjet jejich mozek, intelekt i osobnost, a to takovým způsobem, aby je mohly využít!
Naše společnost je prakticky založená na čtení – nejvíc informací a naprostá většina učební látky k nám přichází prostřednictvím textu. Děti s dyslexií (potíže se čtením) a dysortografií (neschopnost zvládnout pravopis) obvykle nemají sníženou inteligenci, ale právě kvůli těmto poruchám nedostávají dostatek podnětů a informací, které ke svému rozvoji potřebují.
Pokud se dítě pod vlivem neúspěchů ve škole a posměchu z toho vyplývajícího (pozor – nemusí jít jen o spolužáky, bohužel se to stává i u učitelů a dokonce i doma!) uzavře a začne odmítat učení jako takové, může skutečně nakonec skončit nevzdělané. Nebude to ale proto, že je hloupé, ale protože se mu nedostalo odpovídající pomoci. Proto prosím – pokud máte takové dítě doma, nikdy nezapomeňte na pravidlo jedna!
Cesta, jak zrovna z tohohle ven, je dnes snadná: zásobujte dítě informacemi v takové podobě, jaká je pro něj v tu dobu přirozená. Dyslektici se obvykle výborně učí poslechem, takže místo knížek mu noste audio a video záznamy všeho možného. Velmi pomáhá i počítač a nejrůznější animované programy – tuhle výhodu jsme my zpočátku neměli, ale dnes by to už neměl být problém. Skvělé jsou samozřejmě dokumentární filmy a filmy vůbec. Pokud podchytíte zájmy dítěte a podpoříte jeho schopnosti včas, najde později cestu i ke knihám.
Díky dostatku informací se bude mozek dítěte vyvíjet optimálně a dítě má šanci později využít všech svých vrozených dispozic.
2) Dítě se specifickými poruchami učení obvykle ničí stres a to mnohem víc, než děti bez těchto poruch. Snižuje jim nejen okamžitý výkon, ale i radost ze života.
Zásadní věc, kterou musíte jako rodiče pochopit, je fakt, že v případě těchto poruch nejde o nešikovnost, které by se dítě zbavilo, kdyby ovšem doopravdy chtělo. Je to podobné, jako kdyby se narodilo s jednou nohou kratší – usilovnými pokusy o běhání stejným způsobem jako zdravé dítě se k výsledkům nemůže dopracovat. Jen bude frustrované a nakonec ztratí snahu, vůli i víru v jakýkoliv úspěch.
Pokud ale problém pochopíme a – řečeno s oním příměrem – nabídneme mu vhodné ortopedické pomůcky, tak se může naučit běhat ne stejným způsobem jako ostatní, ale v podstatě skoro stejně rychle. Možná neuběhne maraton, ale v běžném životě nic nepoznáte.
Co s tím?
Tak za prvé je třeba stabilizovat prostředí v rodině. Samozřejmě nesmíte dopustit, aby se dítěti někdo vysmíval – je třeba vážně a v soukromí promluvit nejen s babičkami a dědečky, ale i se sourozenci!
Dále je třeba dítěti zadávat takové úkoly, v jejichž plnění je dobré – a potom chválit! Uznání se takto postiženým dětem nedostává často, a i proto ho tak potřebují. (Ostatně jako každý, že). Pozor na bezcenné pochvaly za nic, děti si jich neváží. Pochvalou je například i uznání: vidíš, dnes tu máš míň chyb než obvykle:))
Podporujte děti v pohybových aktivitách, a pokud to je možné, pořiďte jim nějaké mazlivé zvíře – nejlépe psa nebo kočku. Zvíře mu bude milujícím přítelem, kterému je jedno, že si jeho malý páneček plete písmenka a nic mu ve škole nejde.
Sledujte jeho zdravotní stav – trvalý stres obvykle vede k psychosomatickým poruchám, děti bývají často nemocné, mohou se přidat i v jejich věku nečekané problémy, třeba s krevním tlakem. Děti trpívají na noční můry (pomoc – milované zvíře v posteli:)), špatně spí a únava potom komplikuje všechny ostatní potíže.
Zamezte provokativním dárkům od příbuzných – dítě například cítí, že kniha jako dárek je připomínka jeho nedostatečnosti. Choďte s dětmi do knihkupectví nebo do knihoven a nechte je si vybrat. Číst knihy musí chtít samo, donutit je nelze.
(U nás Markovi otevřely cestu ke čtení první díl Harryho Pottera – bylo mu v té době stejně jako Harrymu – jedenáct, a já jsem následující roky bez řeči kupovala nejen Rowlingovou (poslední díl Harryho přečetl Marek v angličtině:)), ale i všelijaké šílené upíří příběhy, jen aby Marek četl…)
3) Obrňte se proti reakcím okolí a bohužel často i školy. Vaše dítě není hloupé, jen je třeba najít tu oblast, kde je vynikající. A ona určitě existuje!
V Norsku se říká, že dyslektičtí lidé mají „třetí oko“. Tím se chce říct, že lidé se specifickými poruchami učení se umějí dívat na svět kolikrát jinak, než lidé zdraví. Mívají talenty k různému umění, včetně matematiky a deskriptivní geometrie. Ale pozor, to neznamená, že vyniknou ve škole aspoň ve výtvarce a matematice!
V umění je často přitahuje fotografie a abstraktní obrazy, dnes tvořené často na počítači, a ani jedno z toho škola neocení. Pokud mají navíc dysgrafii, potom jejich první ušmudlané pokusy o kresbu podle vzoru paní učitelky nejspíš neskončí slavně, a bez vaší podpory se k malování nebo jiným pro ně vhodný výtvarným činnostem neodhodlají.
Stejné je to s matematikou. Děti mohou zvládat řešit těžké úlohy z Mensy, ale shoří na počítání obyčejných příkladů. Ve škole budou i nadále nedostateční, přestože za většinu jejich chyb může stres a nepozornost z něho vyplývající. Pokud se dítě snaží, a vy vidíte, že pracuje a nelajdá, jen ty výsledky jaksi neodpovídají, potom se snažte známky ze školy ignorovat a podporujte dítě všemi způsoby v rozvíjení jeho schopností.
Hrajte s ním šachy, karty, cokoliv. Voďte ho do galerií, hrajte s ním klidně i počítačové hry – důležité je ho stimulovat, postupně mu zvyšovat zátěž a stejně často ho nechat odpočívat. Pro tyto děti je život velmi stresující a únavný, víc než jiné potřebují klid a bezpečí domova. Lákejte je ven k různým činnostem, ale respektujte hranice jejich možností. Je dobré se za ně natahovat, ale jen postupně.
Pamatujte si, že učení jakéhokoliv předmětu (snad kromě tělocviku:)) je u nás závislé na čtení, takže dítě nebude mít problémy jen v češtině, ale prakticky všude. Pokud mu chcete opravdu pomoct, tak mu ze začátku předčítejte z učebnic – ale prosím bez průběžné kritiky. Dítě, které se učí samo, si také čte různé pasáže víckrát, když je nepochopí a vy to nevíte jen proto, že to dělá potichu.
Nečekejte, že až začne pravidelně číst, že se zlepší jeho pravopis. Dyslektické dítě čte úplně jiným způsobem, popravdě tak trochu odhaduje, co je tam asi napsáno, nečte „po písmenkách“. I hodně sečtělé dítě tak obvykle mívá problém s čtením nahlas. Radši to moc neřešte a děkujte tomu nahoře, že vůbec čte.
Ve škole
Nevím, jak moc se změnil přístup českých škol k „dys“ dětem v poslední době, ale v čase, kdy se Marek prodíral základní školou, se většina učitelů omezila na přístup, který by se dal charakterizovat takto: Nedávám mu pětky, které si zaslouží, ale trojky, protože má ten papír. Tak co byste ještě chtěli?
Uznávám, že s pětadvaceti různými dětmi ve třídě toho asi průměrný učitel moc nezmůže, ale i tak jsme měli štěstí aspoň na dvě učitelky, které Marka skutečně něco naučily. (Ano, za celých devět let na třech různých školách byly dvě.)
Ta první ho měla ve třetí a čtvrté třídě, sama se o něho zajímala, a když našla v jeho papírech vyjádření psycholožky, tak ji navštívila a o Markovi si s ní promluvila. Byla náročná, nic Markovi neodpustila, ale dala mu šanci.
Třeba tím, že než ho vyvolala, stoupla si nad něj a položila mu ruku na rameno. Měl čas se soustředit a jeho čtení nebo odpověď dopadlo mnohem lépe, než bez této prosté pomůcky. Nedávala mu lepší známky, ale veřejně ho pochválila za každý pokrok (Méně chyb než minule.)). Marek ji miloval a za dva roky nezapomněl jediný úkol! (Poté, co ji ředitelka bez udání důvodu na konci roku vyhodila, změnili jsme školu…)
Ta druhá byla matikářka v deváté třídě, která v něj věřila a právě proto ho dřela jak koně. Pomohlo obojí a Marek udělal přijímačky na gymnázium z matematiky na plný počet bodů.
V Norsku na mezinárodní škole žádné úlevy neměl, jen u tříhodinových maturitních zkoušek ze šesti předmětů dostal ke každé zkoušce půl hodiny navíc a měl mít právo psát na počítači.
Postupně se vypracoval na dobrého studenta a nebylo to tím, že by měla škola nějaké zvláštní pomůcky, ale pomohl hlavně tamní přístup, který eliminuje stres.
Učitelé tam s dětmi nesoupeří, ale spolupracují. Hodně se společně pracuje, písemky se předem ohlašují a lámání chleba nastává při pololetních zkouškách. Čtyřikrát do roka jsme dostávali hodnocení jeho práce, které využívá jak známek (od 1 do 7, sedm je nejlepší), tak slovního hodnocení. I ten první půlrok, kdy to byla s angličtinou naprostá katastrofa, našli učitelé něco, za co ho mohli pochválit…
A co na závěr?
Z opravdových „dys“ poruch se nedá vyrůst, jen se s věkem dítě naučí s nimi žít a nějak na ně vyzrát. Děti neničí jen porucha jako taková, ale především stres a reakce okolí na jejich školní výsledky.
Slyšela jsem názor, že děti se nemají před stresem zbytečně chránit, že je do jisté míry nezbytný a děti otužuje pro reálný život. Obecně bych na to možná opatrně kývla, ale ne, pokud jde o děti s „dys“ poruchami a školu. Tyto děti totiž mají obrovský úkol vypořádat se s něčím, co si ti ostatní vlastně ani neumějí představit, takže stresu mají mnohem víc už jen z principu věci (a to jsem tu ani nezmínila šikanu, kterou tyto děti musejí často ve škole projít).
Ony se postupně zlepšují, vyzrávají a otužují, ale pokud je neuchráníme, když jsou zranitelné, tak mohou na všechno rezignovat. Nijak moc nepřeháním, když řeknu, že tímto způsobem můžeme z původně nadaného, ale „dys“ dítěte vychovat depresivního jedince, neschopného si najít pořádnou práci. A vina toho dítěte to nebude!
Takže pokud uslyšíte padnout v souvislosti se svým dítětem slova jako dyslexie, dysgrafie nebo dysortografie, tak se připravte na boj. Bude dlouhý, úmorný, často budete pochybovat, jestli má vaše snaha nějaký smysl.
Ale pozor! Nebudete bojovat se svým dítětem, ale po jeho boku! Je na vás, dodávat mu odvahu, motivovat ho, dostat z něj to nejlepší, čeho je schopné. Je to tvrdá práce, pro něj a pro celou vaši rodinu, s trochou štěstí se k této práci přidají i jeho učitelé.
I dítě s těmito poruchami může úspěšně vystudovat vysokou školu vhodného směru, ale taky nemusí. Může se najít v desítkách jiných činností, v řemesle nebo umění. Jenom nesmí ztratit zájem a víru samo v sebe. A to je právě úkol pro vás.
Vždyť kdo jiný než rodiče by měl dítě milovat bezvýhradně?
Tento článek vyšel původně v roce 2008 na Neviditelném psu. Opakuju jeho vydání proto, že je stále dost rodičů, kteří ho mohou potřebovat:))
Díky, Dede. Zatím ještě nevím, jestli to budu potřebovat, ale pokud ano, budu vědět, kde hledat (h).
Vave:
Vápenec opravdu není nutný, v Ústí nad Labem rostou tařice na čediči, který je kyselý. A u nás v kytkárně jsem je viděl v květináčích volně na prodej. Stačí, když je na místě, na kterém se nedrží voda poroste a pokvete i na záhonku.
Každý rok prosím ,Dede okolo polročných vysvedčení prekopíruj tento článok!!Spomínam na začiatky šk.výuky nášho Miša,ktorý vedel,akú má dys/mám taký dojem,že bol na to dokonca hrdý,že má niečo,čo ostatné decká nie/lenže pančelka jeho hrdosť nezdielala.nenávidel školu a o učke sa vyjadroval lakonicky-je blbá.Potom dostal mladého učiteľa,miloval ho,kradol doma ameriky-zdalo sa mu,že mladý fajčí póvl cigaretky a doprevádzal ho ako tieň i na rande.Jeho dys zmizli,ale písmo má hnusné/píše väčšinou na počítači./A je úspešný mladý muž/
Milá Dede, DĚKUJUUUUU!!! (h)
Psala jsem komentář hned ráno u snídaně, ale z ničehož nic se začal restartovat počítač a cosi si chroustal a já pak už musela s dětma vypadnout z domu. Takže jsem se ke komentáři dostala až teď, i když už ráno jsem manželovi, babičkám i dědovi poslala odkaz, aby si mohli přečíst, s čím se nejspíš budeme potýkat. V rodině si ale na nedostatek podpory nemůžu stěžovat. Všichni jsou moc fajn, takže to značně zjednodušuje situaci – historek o tom, jak jeden z rodičů nebo prarodičů odmítá diagnózu a dítě považuje za nevychované nebo neochotné jsem slyšela hodně.
A jak na Hadech psala Matylda, dětem se do toho, co jim nejde, nechce. Sebíkovi se nechce malovat, takže máme barvy do vany, prstové barvy ven na terasu, v obýváku tabuli a křídy, prostě se mu to snažíme zpříjemnit co to jen jde. I tak je to ale boj a k malování ho motivovat je náročné.
Co také výrazně pomáhá je fyzioterapie. Fyzično s psychikou souvisí víc, než jsem si uměla představit. Fyzio-paní zjistila, že Sebík nemá propojené hemisféry, takže jsme začali masážemi, které postupně přešly do samostatného cvičení na propojení hemisfér. Od té doby byly pokroky vyloženě skokové. Niels taky našel na YT video s cvičením na podporu mozkové aktivity. Začal to se Sebíkem cvičit v rámci hry, pak jsem se přidala i já a na konec malej Timmík, takže tu občas všichni pochodujem jak blázni, ale je u toho sranda a Sebík to i sám vyžaduje 😀
Odkaz tady: https://www.youtube.com/watch?v=chswcigW_nQ
Dede, příkladný podnět jak řešit problém s hydrou a moc potřebný! Tvoje interpretace by měla viset v každé ředitelně hned vedle císaře pána.
Jano, jestli ten problém nebude v tom, že tam nevisí ten obraz císaře pána :-). M.
Jo a máme to! To bude ono! 🙂
Ach, milá Dede, tenhle článek jsem potřebovala číst před pětatřiceti lety. Mám syna dyslektika a dost jsme se s tím potýkali. Tehdy se o tom nic moc nevědělo,zejména mezi laickou veřejností! Musela jsem se synem přečíst ve druhé třídě desetkrát každý text, který dostali za úkol. A podepsat. Ukazoval si ve slabikáři prstem a když jsem ho jednou vzala za ruku, zjistila jsem, že má úplně zpocenou dlaň. Samou námahou a snahou zavděčit se mi. A tehdy se to ve mě zlomilo! Tak holt nebude nikdy nahlas číst dětem pohádky, no a co? Nakonec absolvoval učební obor s maturitou ( a se čtyřkou z ruštiny – ty „domečky“ fakt neuměl), Dneska je z něj přiměřeně sebevědomý člověk, má vlastní firmu – v jiném oboru – a je zřejmě spokojený. Jo, a manžel s dyslexií vystudoval vysokou školu. Takže i s těmito poruchami lze prožívat spokojený a úspěšný život. Jen se opravdu nesmí dítěti srážet sebevědomí!
Díky za tenhle článek, věřím, že pomůže mnoha maminkám!
Kačka je částečný dyslektik, částečný dysgrafik a silnější dyskalkulik. Což je problém, protože učitelky dyskalkulii neznají a obvykle naprosto netuší, jak s takovým dítětem pracovat. Obvyklá reakce byla „maminka ti to doma vysvětlí“. Nejvíc mě štval učitel matiky v prváku na střední, který každou hodinu celé třídě opakoval „vaše kolegyně je postižená“, protože o dyskalkulii v životě neslyšel a když mu to koncem roku jiná učitelka vysvětlila, zíral jak spadlej z višně.
Nemluvím o době kdysi, bylo to před třemi lety.
Na práci s dys-dítětem je vysilující to, jak dlouho trvá, než se to to dítě naučí, úspěchy se dostavují pomalu a klopýtavě a to dítě je ve strašným stresu, protože škola mu nijak nepomáhá.
V pátek bude Kačka psát první maturitní písemku. Dostala na ni o trochu víc času než ostatní, snad to bude stačit.
Tak pod tento článek DEDE se můžu podepsat.
Kupodivu můj autista asperger Peta se učil výborně. Měl samé. Jen byl jiný a pomalý.
Druhý syn Paja měl dyslexii, dysgrafii a i dysortografii. Dokázal udělat v diktátu 36 chyb, jak mi sdělila paní učitelka při aktivu před všemi rodiči. Byla jsem rudá až na zádech.
Jenže tenkrát se o tom ještě moc nevědělo ani ve školách. Jak se do školy těšil, tak jí přestal mít rád. Ve druhé třídě následovala přeřazení do jiné školy. Nakonec 3.třídu opakoval a šel do speciální třídy pro dys. A získal super paní učitelku. Zlepšil se ve známkách o 3 stupně. A já se přestala při aktivech stydět. Bylo to fajn.
To že nechtěl Pája číst, jsme vyřešili tenkrát, že jsme mu koupili MC s namluvenými knihami. A tak náš Pája vypadal jako velký čtenář, ale měl to naposlouchané. Ještě dodnedávna a to mu je už 25 let, usínal s tím že poslouchá dnes už namluvená CD.
Já jsem se se svými chlapečky za dob jejich školní docházky opravdu nenudila.
Míša z Plzně
Děkuju za ohlasy a těším se, až si je večer přečtu – jedu do Prahy, máme s Likou školení 🙂
Výborný článek. Bohužel i dnes se najde hodně lidí, kteří ho potřebují otloukat o hlavu, protože systematicky ničí své žáky, kteří ten problém mají, i zoufalých rodičů, kterým nikdo neporadí.
O tom mi povídejte, naše Jáňa je dys… jako vyšitej. Je jí 45 a tenkrát to bylo prokletí. Nikdo o tom nic nevěděl. V první třídě se vyměnilo několik učitelek, učitelů a do jiné školy jsme ji dát nesměli. Navíc jsme jako rodina nebyli dobře zapsáni tam nahoře. Manžel ze mlýna a já dcera soukromníka, ředitel školy byl kovaný. Když jsme ji dostali do jiné školy kde byl i jiný přístup k dětem tak nám ji po ,, intervenci“ soudruha ředitele vrátili zase zpět na původní školu. Mohla jen do učňáku na zahradnickou školu v Kopidlně. Vůbec si nevěřila, všechno jsme museli nadřít doma. A ten nedůvěřivý přístup k životu ji zůstal. Je sama, nemá moc kamarádek, jen psy a práci.
Hmmm, my jsme na tom byli se synem obdobně, on navíc nebyl klasický dislektik, on četl a čte hodně, ale pravopis a azbuku se nenaučil, škrábe jako kocour a zapomínal… Třídní učitelka na zprávu psychologa reagovala, že ona mu nebude nic tolerovat, pokud se nám to nelíbí, ať ho dáme do zvláštní školy :O a bylo vymalováno. Jo, udělal učňák s maturitou, doučoval všechny spolužáky matematiku, ale stopy to na něm zanechalo. Asi i naší vinou, my si s tím nevěděli rady, tenkrát se o tom opravdu moc nevědělo…
Naštěstí teď už je to o hodně lepší.
tak já bych prosila zopakovat článek cca za 6 let 🙂
já jsem si v první třídě pletla a s o, b s d a klidně jsem napsala kl a četlo kolo, protože když řeknete „k“ tak slyšíte ko takže to o jsem tam měla…
už jsme vzhůru, Oli v noci krásně spinkal 🙂 ale mám tu pilno s Murinkem, jsou 3 místa kde opravdu spinkat nebude – přebalovací podložka, postýlka a kočárek a kde chce spat kocourek??? Tak tu včil chodí a furt po mě hledí kde jako má teda spat??
Chudák Murko! Aby snad nakonec spal v psím pelechu!! (chuckle)
Ygo tak ten chudák nakonec našel ten správný pelíšek – můj klín, přišel na mě vypelichat zimní kožíšek 🙂 a pak spokojeně odkráčel ven 🙂 tož takový chudáček to je
a jdu odchlupatit gatě 🙂
Měla jsem na gymplu (na latinu) tak strašnýho dysgrafika, že by mi mohl na tu písemku rovnou tisknout kusy brambor a vyšlo by to nastejno.
Ovšem věděla jsem, že je chytrej a že není podrazák.
Takže písemku si vždycky napsal. Já ji nikdy nepřečetla, i když jsem se vždycky snažila. Takže když jsem rozdávala opravený písemky, zavolala jsem si ho ke katedře a nechala ho, aby mi to přečetl.
Jasně, měl dobrou paměť a byl chytrej, takže by si byl mohl nastudovat správný odpovědi.
JENŽE TO SICE UDĚLAL, ALE NEZATLOUKL.
Prostě mi na rovinu řekl, třeba: „Tady mám (blabla). Vím, že tam měl být akuzativ s infinitivem, ale já tam mám (blabla). Správně je to (bloblo), ale to tam nemám, mám tam (blabla).“ A já na to: „Dobře, takže to bude za dvě.“
Nějak se to podařilo, že i atmosféra ve třídě byla dobrá a tomu klukovi to procházelo bez ústrků. (Skvělá třída!!!)
Ve vedlejší třídě jsem měla skoro dysgrafika, blázna do komplů – na klasickou řečtinu. To jsou ty příšerné klikyháky, kterých se většina vkládá přes Vložit symbol, když už máte štěstí a textovej editor to zvládá. Normální alfabéta (novořecká) má o pár přízvuků míň.
No a já chtěla přízvuky, že, protože odlišujou význam.
Ten kluk se mi naučil PSÁT V TEXU. Trvalo mu to půl roku a chlubil se s každým dalším zvládnutým znakem (a právem, protože, no, znáte TEX?). Písemku po dopsání posílal na školní tiskárnu na chodbě a zaběhl pro ni.
V životě mě nepodrazil. Nikdy neměl na tom počítači tahák. Nikdy. Jednou mu tu písemku z tiskárny šlohli, než pro ni doběhl, on to zjistil a zapřísahal mě, že mi to pošle na mejl, cokoli, ať mu věřím, že tam nic nepřidá, jestli by to mohl vytisknout znovu? Tehdy na ni dostal trojku, což byla u něj fakt špatná známka, a byl šťastnej, protože věděl, že neuměl, a věděl, že já vím, a věděl, že teď opravdu vidím, že mě nepodvádí.
Já věděla, že nepodrazí, protože on sakra dobře věděl, že kdyby podvedl, tak ty ústupky přestanou, a o to jsme ani jeden nestáli. Pochopil a přijal můj cíl – naučit ho řečtinu. Byl v ní čtvrtej nejlepší ve třídě.
Milovala jsem je oba a podporovala ze všech sil, protože se nevzdali a našli si cestičku.
(Oba ke mně jako bonus chodili s každým svým objevem, i nelatinářským… a občas to teda byly věci, že jsem zírala!)
(Pak jsem tam měla flákače, kteří si „koupili papír“, aby měli výhody. Nenáviděli jsme je všichni sborem, študáci i kantoři.)
Fór je v tom, že jsem pomáhala při studiu na PPPmB v terapeutický skupině pro dyslektiky, takže ne že bych nezbytně uměla diagnostikovat, ale tu a tam poznám a víceméně vím, co s tím.
Znám jednoho dyslektika, kterej vystudoval bohemistiku. Nechápu, jak to zvládl, ale dal to. (Pamatuje si kila textů, asi je měl někde na audiu.)
Znám jinýho dyslektika, kterej vystudoval ekonomku, ale to není to podstatný. Ta holka odmítla donést ten papír o dyslexii do školy, s tím, že v životě taky nebude mít úlevy a chce se to naučit řešit, dokud v podstatě o nic nejde.
On se naučil TeX? Tak to klobouk dolů. V TeXu se píše dobře, ale vzorečky a česky. Psát cokoliv řeckými písmeny znamená napsat pro každé písmeno příkaz. Třeba „\alpha\lambda\varphi\alpha\beta\vartheta\tau\alpha“ je místo slova „alfabeta.“ Psát takto souvislý text … klobouk dolů.
Ano, naprosto vážně, a vychytal si tam vlastní systém zkratek, takže nakonec psal stejně rychle jako já rukou. (h)
Kaštánku, ono je to v podstatě optimistické. Tak abys to nemusela hledat (inlove)