Od pátku do soboty jsem byla v Praze, přičemž v sobotu dopoledne jsem měla čas a zajela si na Petřín. Ještě když jsem nastupovala u Anděla do dvanáctky, tak jsem byla přesvědčená, že jedu na Malostranské náměstí…:))
Ovšem když se do už tak hodně plné tramvaje vesele prolnul houf malých čarodějnic a čarodějů vedených dvěma velkými s tím, že slet (tedy výstupní stanice:)) je právě na Malostranském náměstí, vzdala jsem to. Když jdou davy někam, já zásadně mířím opačným směrem – pokud to jen trošku jde.
I vystoupila jsem na Hellichově, vzpomněla na staré časy, kdy jsme tudy chodili věnčit děti a Maxe, a jásavém slunci začala stoupat nahoru Seminářskou zahradou. Bylo nádherně, vzduch voněl, všechno bylo umyté častými dešti a prohříváno více než jarním sluníčkem. Byl to jeden z těch dní, kdy Praha roztaví láskou i obvykle okoralá srdce rodilých Pražáků:))
Stoupala jsem sadem vzhůru, nechala se okouzlovat šarmem staré Prahy a oddávala se lelkování ve vzpomínkách. Tady jsme chodili za svobodna ze Strahovských kolejí, kde bydlel Martin, dolů do města, sem jsem chodila s rodiči jako malá, stejně jako později s našimi dětmi. A tady, nad Strahovským klášterem jsme chodili ten den, co se narodil Marek, protože po zkušenostech s prvním porodem jsem odmítla je do porodnice dřív, než to bylo absolutně nutné.
A fotila jsem – byť jen mobilem. Tak se pojďte projít se mnou…:))
Další fotky najdete tady: http://sandvika.rajce.idnes.cz/Petrin
Praha je krásna. Vo všeobecnosti veľké mestá neznášam, ale Praha je najkrajšie veľké mesto, aké som videla.
Himlherrgot, ja by som tých našich politikov vyvraždila na kopu. Prečo nemohla byť Praha ďalej hlavným mestom Československa?!?!
A spomenula som si na pesničku Lucky Bílé Láska je láska 🙂
Ozaj Dede, dlhšie som tu nebola. Čo sa stalo Terre San?
Napřed jsem viděla album a nadchlo mne. Praha je krásné město a mne mrzí, že ji moc dobře neznám. Jenom Hrad a trošku i jiné památky. Ale poznat Prahu, to se v ní musí alespoň nějakou dobu žít. Moje babička o ní říkala – Matička Praha.
Myslím na Xerxovic, kdepak jsou ?
Už od šesti doma… a malej dozí španělskej grand se už stačil vykoupat v leknínech:)) Koukni na hady 🙂
Matylda:
Vstavače JSOU orchideje. (Vstavače, prstnatce, okrotice, kruštíky, švihlíky,smrkovníky, toříče, jazýčky, pětiprstky, bradáčky, běloprstka, hlavinka, vemeníky, rudohlávek, hnědenec zvrhlý, hlístník hnízdák, měkkyně bažinná, sklenobýl bezlistý, hlízovec Loesselův, měkčilka jednolistá… celkem cca 65 druhů, jen u nás. Nejvzácnější jsou jazýčky: Jadranský roste jen na jednom místě na Moravě v počtu dvou rostlin, kozlí byl údajně nalezen loni v jediném exempláři na Sušicku, před tím ho u nás nikdy nikdo neviděl.
Teda Dede tímto povídáním a fotografiemi jste mě moc potěšila.
Také jsme tam při výletech do matičky Prahy s manželem zavítali. A ten pohled ze Strahova na Prahu mě vždy dojme až k slzám.
Nedávno jsme v Praze byli už poněkolikáté na Vyšehradě. Tam je to také krásné.
Vždy ovšem nejprve jedeme do Hellichovky se podívat a poprosit Jezulátko. To už je náš takový zvyk.
Míša z Plzně
Krásné fotky Dede. Procházka seminářskou zahradou na Petřín patřila k našim oblíbeným, když jsme s manželem při návštěvách z Němceka dlouhé hodiny courali městem. S návštěvami (anglickými a americkými), které jsme do Prahy také několikrát vzali bývala tahle “túra” moc namahavá. Tak jsme se většinou vyvezli lanovkou, nejprve se chechtali jako malé děti našim pokřiveným vzhledům v bludišti a pak se šli kochat těmi krásnými výhledy na Prahu, které máš na fotkách.
Zrcadlové bludiště na Petříně patří neodmyslitelně našeim k dětským výletům na Petřín – dlouho nás neomrzelo! Ale popravdě si vůbec nepamatuju, kdy jsem tam byla naposledy… asi s našimi kluky. No, za chvíli tam vezmu malého Patrika:))
Stále se mi teď stýská. Stýská se mi po Chrudimi, stýská se mi po Praze. Ale ty existují a při troše štěstí je mohu znovu uvidět a vzpomínat na to co jsem tam prožila dobrého i zlého. Jestlipak by se mi stýskalo po zdejších místech? Po Göteborgu? Po Vendelsömalmu? Asi jen po Röningerydu ve Smålandu, kde jsme krátkou dobu bydleli na samotě v lesích. Stýská se mi po věcech, ale hlavně po lidech a zvířátkách, které už nemohu uvidět. Mohu být jen šťastná že jsem s nimi krátce pobyla. Byla to pro mne čest. Lítost po Garykovi je dlouhá a probudila všechny lítosti mého života. Takhle sesypané na hromadu vypadají nepřekonatelné, je z nich celá hora a já ji snad už nepřelezu. A nebo jo. Zatím jsem to vždycky zvládla.
Stáří mne neustále zaskakuje. Takhle jsem si to nepředstavovala. Ta ztráta sil je veliká a stává se z ní překážka.
Milá Dede, děkuji za pohledy na Prahu a za tvé vzpomínky! (inlove)
Nejsem anonymní, jsem Velká kočka. Ale to jste lehce uhodli podle toho co píši. (chuckle)
Milá Velká kočko, posílám povzbuzíjcí pohlazení. Myslím, že různé stesky občas přepadnou každého z nás, jen máme každý tu “hromadu” jinak velkou. Mě se v začátčích v America hodně stýskalo. Těch neznámých novot (a bídná angl.), jiný život, krajina, vůbec všechno, no někdy toho bylo na mě moc. Když člověk cizinu jen navštíví, může se mu to nelíbit, protože ví, že se zase vrátí domů. Ale když víte, že TOHLE je teď váš nový domov, jsou dojmy úplně jiné, kritičtější. A já neměla s kým si o tom pořádně pokecat, telefonické spojení bylo téměř nemožné a když ano, tak nekřesťansky drané.Dopisy jaksi nebyly to pravé, jednak trvaly dlouho (až dva týdny) a stejně bych svými stesky maminku netrápila. Manžel byl hodný, to nebyl můj problem, ale přeci si mu nebudu “stěžovat” na zemi do které jsem se s ním dobrovolně vystěhovala, že? A tak jsem si občas přes den, když jsem byla sama doma udělala takový “stesko-plačící-sebelitující” moment. Prostě jsem se nad něčím nechala roztesknit a rozplakat. A nijak jsem se tomu nebránila, ba naopak jsem se „s potěšením“ litovala a pak jsem bulila a bulila. A věříš, že to vždycky hodně pomohlo. Většinou mi ten pláč vydržel jen pár minut, pak mě prostě přestal bavit. Ale ulevila jsem si, slzy ten pocit krásně odplavily,viděla jsem zase i pozitivní stránky svého nového života a bylo znovu dobře. Utřela jsem oči, otřepala se a šla dělat něco konstruktivního. Když se manžel vrátil z práce, našel mě usměvavou, kuchyň provoněnou něčím dobrým k jídlu a o mém pláči neměl ani tušení. Opakovala jsem to podle potřeby, ale v krátké době jsem ke svému údivu zjistila, že se skoro do téhle sama sobě naordinované terapie nutím. Že už ji prostě nepotřebuji, přivykla jsem, zvládla řeč, byla jsem přesazen, zapustila jsem nové kořeny a ve svém novém domově se mi líbilo a líbí. Já vím, u tebe je ten stesk jiný, dlouhotrvající a máš k němu možná více důvodů. Ale tak to zkus také se svému smutku někdy úplně, ale úplně podat. Prostě plač a plač až z toho budeš vyčerpaná. Ono to také donekončena nejde, unaví to, přestane jaksi působit. Ale pak je mnohem lépe a sluníčko zase svítí.
Maricko mila, to je tak krasne vyznani. (h) Moc ti rozumim, i kdyz ja jsem si to nastavila jinak, protoze jinak by to neslo. Ja jsem sem prijela sama a od prvniho dne jsem se musela starat o penize na jidlo a na cinzi. Tak jsem si zakazala smutnit, a krom toho jsem na to fakt nemela cas. A i kdyz se mi nejake veci zdaly divne, tak jsem hned zkraje mela pocit, ze kdyz ja neobejmu tu novou zem, tak ani ona neobejme mne. A obejmula mne. To by bylo na tak dlouhe povidani.
Podepisuji se, Hano.
Děkuji milá Maričko. Přikládám ten stav stesku mému stárnutí a nepřerušovaným bolestem, těch sil mám opravdu pomálu a všechno je najednou boj. I běžné denní úkony. Sejít po schodech do sklepa do koupelny, obléknout se atd., všechno dělám s posledním vypjetím. Ke všemu věci odcházejí jedna po druhé a život mi to znesnadňuje. Ale vždycky jsem všechno přežila, tak snad…..
Těch slz po šokujícím odchodu Garyka bylo hodně. Překvapila mě ta navrátivši se hora životních lítostí. Tu jsem nečekala, nikdy předtím se mi to nestalo.
Jsi moc hodná, vím že zrovna ty rozumíš některým mým smutkům více než ostatní. Měla jsi štěstí a zapustila kořeny. Já ne. S rostlinkami je to někdy problém, jako zahradnice to dobře víš. 😉 A kořeny v Čechách jaksi zmizely. Visím ve vzduchoprázdnu, ale i tak jsem to doteď zvládala. Vlastně nevím co se to teď děje. Stárnutí, ztráta sil a nemohoucnost mohou být ty příčiny. Každý stárně jinak. Někdo lehce, jiný má zatěžko ty změny akceptovat. Ale nakonec budu muset, jiná cesta není. Objímám tě! (inlove)
Maričko, taky jsem si tyhle pocity zkusila. Pamatuju si, že jsem si připadala, jako bych musela hrát rovnou na ostro hru, jejíž pravidla mi prakticky nikdo nevysvětlil, ale ztráty se počítaly. Naštěstí jsme v tom byli jako rodina a to se pak dalo zvládat dohromady 🙂
Stejně jsi tak neuvěřitelně laskavá osoba, že mám dojem, že jsem si tě vymyslela (inlove)
Velká kočko, ono je toho víc – ta země ti úplně k srdci nepřirostla, stýskáš si, ale dokud jstě byli dva a bylas zdravější, tak se to prostě dalo odsunout. Stárnutí je zlé hlavně tehdy, když se komplikuje bolestí nebo bezmocí a pak tě rozčiluje i tvůj rodný dům, ne to země, kde se necítíš doma.
Vzhledem k tomu, že žádný z nás nedokáže jít proti času, je třeba hledat způsoby, jak ty změny snášet – a co nejlíp. Bez Garyka máš další díru v srdci a tak ti nezbude, že zase nějak látat. Musíš, protože i tak život stojí za to, abys ho žila a nejen přežívala. (h)
Když nic jiného, toulej se v příjemných vzpomínkách. A ty šaty byl dobrý nápad – třeba sluníčko přilákáš (sun)
Fotkami jsem se kochala ráno. Praha z Petřína je krásná – vůbec Praha JE krásná (i když si myslím, že pokud má nějaké město genius loci, tak je to Brno – jestlipak nejsem nějaký brnocentrista (chuckle) ). Moc se mi tvoje fotky líbí, ale něco mi tam chybí – i když na té první fotce, myslím, byly … krásné černé muchnice (rofl) (rofl) (rofl) ! Jo – zvětšila jsem si tu první fotku a JSOU TAM! A potom, že hmyzáky nefotíš (chuckle) .
Ygo!!! JÁ je tam naštěstí nevidím a ani vidět nechci (tmi)
Jo dnes jsem fotila rozkvetlej dřišťál (zase mobilem, jsem děsná) a přilítnul tam čmelák, elikej, krásnej, zemní. Jsem si na tebe hned vzpomněla a pokusila se ho vyfotit. A on uletěl! (angel)
Mám klíč od střechy. Když vyjdu hezky nahoru, jsem v úrovni Petřínské rozhledny a mám rozhled přes polovinu plochy Čech. A na Hradčany koukám hezky shora.
Výhledy jsou krásná věc – my kdysi za dobrých podmínek viděli z 6. patra na Floře běžně Milešovku, občas i severní hory…
Jak se má tvoje žena? Je to lepší?
Zatím ji našli kýlu a infekci močových cest, takže jí dávají do kapaček antibiotika. Včera byla na CT, ale nic jí, ani nám, neřekli, prý budou ještě další vyšetření. Ale už jen to, že jí to bolí pouze když se zkouší hýbat a přestali vyhrožovat ,,ambulantní“ léčbou, je úspěch! Od té doby, co se v nemocnicích přestaly vybírat poplatky, se úroveň péče hlavně přístup k pacientům radikálně zhoršily. (Nojo, zase se tu nějaký simulant chce zadarmo válet! První pomoc a hybaj domů!) :@
Vida, praha může být hezká, nejen uspěchaná, šedivá a plná lidí, jak působí na lidi, kteří přijedou jen na chvilku.
Matyldo, ale Praha je prece prevazne zlutocervena, ne seda. A ma prekvapive mnozstvi zelene. Petrin, Stromovku, Troju a Bohnice, a pak ty krasne terasove zahrady pod Hradcanama,Strahovem a na Male Strane.
Praha umí být k neuvěření krásná, mnoha způsoby. Ale bývá taky únavná, hlavně v centru…
Kdyby jen únavná; dnes už je centrum večer vyloženě nebezpečné.
Ach Dede, ta Praha je tak krasna. (h)
Viď? (h)