Koukám z okna do korun našich prastarých ovocných stromů, momentálně hučících včelami pilně poletujícími ve voňavé záplavě květů, a srdce mi jihne. Mám ráda všechny stromy, ale důstojná křehkost starých ovocných stromů, s péčí zasazených a celá desetiletí opečovávaných hospodářem má prostě proti těm divokým něco navíc.

A právě teď, v období kvetoucích stromů, člověk snadno v přírodě nachází pozůstatky starých sadů, které pomalu pohlcuje divoká krajina, protože lidé tam už nežijí. Když je pozůstalých stromů víc, člověk i odhadne, kde se kdysi rozkládal sad, někde najde i zbytky základů domu, ke kterému stromy původně patřily.

A tak staré ovocné stromy uchovávají zlomky paměti místa, kde rostou. Ráda přemýšlím, jak to tam asi vypadalo, když byly stromky mladé, patřily k domu a hospodář s hospodyní každý rok střehli počasí, aby stromy správně vykvetly, aby je včely opylily a oni se mohli spolehnout na úrodu, která jim zajistila část zásob na dlouhou zimu.

Stromy byly prořezávané, jejich kmeny bílené, rány po uříznutých nebo uražených větvích byly pečlivě natírané štěpařským voskem, aby se strom správně zacelil. A teď zůstaly samy. Je zajímavé, že tyhle stromy vypadají tak nějak ztraceně vedle stejně opuštěných ovocných stromů lemujících silnice. To proto, že ony byly původně domácí, ne divoké, zatímco ty okolosilniční ke své cestě patří.

Když občas kolem těchto opuštěných stromů chodím, tak na ně většinou promluvím, pochválím je, že se hezky drží a pořád ještě každý rok přinesou nějaké ovoce. Co na tom, že ho sklízejí jenom ptáci! A věřím, že je jim to dělá dobře, protože ovocné stromy jsou stromy společenské:))

PS: Zrovna teď, kdy tohle píšu, je kácena jedna z mých prastarých vysokých jabloní. Už před jedenácti lety jí vítr ukroutil korunu a my vypěstovali ze zbývající větve novou korunu, sahající pořád ještě dost vysoko nad hranu naší střechy. Jenže ta koruna, teď kvetoucí, nějak nemá na čem držet, protože ta „korunní“ větev je úplně dutá a navíc se do ní dala houba. A jabloň stojí nad zápražím, kudy chodíme mnohokrát denně. Bude mi děsně chybět.

PPS o 30 minut později: Přidávám fotku. Ta jabloň byla pokácená v hodině dvanácté. Dutá nebyla jen ta větev, ale kmen až úplně dolů. A přitom krásně kvetla! Připadá mi to jako debata o poslední pomoci zvířeti… aby se netrápilo. No a stejně mi řekl zahradník, že malé Grafštýnské viděl v nějaké školce poblíž, takže počítám, že na podzim bude nová jabloňka:)) No řekněte, není to jako se štěnětem?

Takhle vypadal kmen a to nejshnilejší byla ta úplně spodní část kmene