Koukám z okna do korun našich prastarých ovocných stromů, momentálně hučících včelami pilně poletujícími ve voňavé záplavě květů, a srdce mi jihne. Mám ráda všechny stromy, ale důstojná křehkost starých ovocných stromů, s péčí zasazených a celá desetiletí opečovávaných hospodářem má prostě proti těm divokým něco navíc.
A právě teď, v období kvetoucích stromů, člověk snadno v přírodě nachází pozůstatky starých sadů, které pomalu pohlcuje divoká krajina, protože lidé tam už nežijí. Když je pozůstalých stromů víc, člověk i odhadne, kde se kdysi rozkládal sad, někde najde i zbytky základů domu, ke kterému stromy původně patřily.
A tak staré ovocné stromy uchovávají zlomky paměti místa, kde rostou. Ráda přemýšlím, jak to tam asi vypadalo, když byly stromky mladé, patřily k domu a hospodář s hospodyní každý rok střehli počasí, aby stromy správně vykvetly, aby je včely opylily a oni se mohli spolehnout na úrodu, která jim zajistila část zásob na dlouhou zimu.
Stromy byly prořezávané, jejich kmeny bílené, rány po uříznutých nebo uražených větvích byly pečlivě natírané štěpařským voskem, aby se strom správně zacelil. A teď zůstaly samy. Je zajímavé, že tyhle stromy vypadají tak nějak ztraceně vedle stejně opuštěných ovocných stromů lemujících silnice. To proto, že ony byly původně domácí, ne divoké, zatímco ty okolosilniční ke své cestě patří.
Když občas kolem těchto opuštěných stromů chodím, tak na ně většinou promluvím, pochválím je, že se hezky drží a pořád ještě každý rok přinesou nějaké ovoce. Co na tom, že ho sklízejí jenom ptáci! A věřím, že je jim to dělá dobře, protože ovocné stromy jsou stromy společenské:))
PS: Zrovna teď, kdy tohle píšu, je kácena jedna z mých prastarých vysokých jabloní. Už před jedenácti lety jí vítr ukroutil korunu a my vypěstovali ze zbývající větve novou korunu, sahající pořád ještě dost vysoko nad hranu naší střechy. Jenže ta koruna, teď kvetoucí, nějak nemá na čem držet, protože ta „korunní“ větev je úplně dutá a navíc se do ní dala houba. A jabloň stojí nad zápražím, kudy chodíme mnohokrát denně. Bude mi děsně chybět.
PPS o 30 minut později: Přidávám fotku. Ta jabloň byla pokácená v hodině dvanácté. Dutá nebyla jen ta větev, ale kmen až úplně dolů. A přitom krásně kvetla! Připadá mi to jako debata o poslední pomoci zvířeti… aby se netrápilo. No a stejně mi řekl zahradník, že malé Grafštýnské viděl v nějaké školce poblíž, takže počítám, že na podzim bude nová jabloňka:)) No řekněte, není to jako se štěnětem?
Dede, byla jsem dva dny u kamarádky na Vysočině a v okolí, těsně u lesa, se také nachází starý sad, který už nikomu nepatří. Stromy nesou úrodu, sice poskrovnu, ale stačí na to, aby moje přítelkyně mohla na každodenních psích procházkách chodit mlsat od třešní až po jablka a hrušky. Vím to, už jsem s ní byla několikrát na ochutnávce 😛 .
A minulý týden jsem byla s kamarádkou a jejími dvěma dcerkami nad Pernštejnem, na vyhlídce Mariino loubí a v lesích byly vidět tu a tam rozkvetlé staré ovocné stromy. Vedly jsme debatu o tom, kdo je tam sázel, zda tam bývalo stavení, úplně stejně jak o tom píšeš 🙂 .
Dede, s těmi ovocnými stromy v lesích jsi mi připomněla procházky jihočeským pohraničím, když jsem tam ještě pobývala. Vesnici Rajchéřov u rakouských hranic, z které zbyly jen ty ovocné stromy… a další. Taky vždy přemýšlím nad osudem lidí, kteří tam žili, a nad osudem domů a stromů, co zbyly…
Takové hořkosladké na tom je, že díky? dá se to tak vůbec napsat, diky? tomu, že to bylo vojenské příhraniční pásmo, je tam teď příroda tak nádherná a nezničená. Jen mám obavy, na jak dlouho…
Trochu mi to pripomnelo diskuzi u vcerejsiho clanku na NP od Zany, kde se rec stocila na Sudety. Vesnice v Jesenikach, kde mame chalupu, se tahne dlouhym strmym udolim az na konec cesty. Jako holka si pamatuju, ze mi tata zvrchu ukazoval, kde vsude staly domy. Poznal to podle shluku ovocnych stromu. Z domu samotnych jestli vubec neco zbylo, tak to byly zaklady, obcas komin. Jen na jare ty stare stromy prosvetlily krajinu. Dnes uz ani ty ovocne stromy nejsou. Protoze ta vesnice je v CHKO, tak se mohlo stavet jen na mistech, kde staval dum. A jak si lidi postavili nove chaty nebo zrenovovali to, co zbylo, tak ovocne stromy nahradily tuje a okrasne kere. V podstate zustal jeden sad v dolni casti vesnice, a ten je velmi opecovavany. Rostou tam specialni odrudy jablek ze stromu, ktere vydrzi to drsne jesenicke podnebi.
A kdyz uz jsem u jesenickych stromu, tak se musim pochlubit. Mame u nasi chaloupky velmi pamatny strom – lipu. Rika se ji hadi kralovna, vek odhadem 400 az 500 let, prumer kmene 9 metru. A vedle ni je studanka. Z druhe strany relativne nedavno nekdo postavil kriz. Zde je odkaz na youtube – byla v Munzarove serialu o pamatnych stromech. https://www.youtube.com/watch?v=nY1KjJApX5k
Hanko, to je krása! Ta lípa je naprosto úžasná a povídání… eh, poučné 😡
Víš, já jsem strašně ráda, že ten náš kraj je takový obyčejný, normální. Kopečky, louky, pole vesničky. Sady. Pořád je to kraj obdělávaný pro užitek a občas i pro krásu. Asi máme kliku – byť pro práci to dobré není – že tu není opravdu veké město a hodně turistické jsou až Krkonoše.
Staří lidé z naší vesnice si stýskají po zaoraných cestách a třešňvých alejích – zdejší kraj byl třešněmi proslulý. (Jsem šťastná, že jsem neviděla lidvidaci těch alejí, stačí mi představa) Ale všimla jsem si, že lidé začínají zase vysazovat stromy – i ovocné nejen do sadů, ale i podél polních cest a na hrany luk… (f)
U nás je celé město plné rozkvetlých sakkurových (je to zde skoro nejběžnější strom) alejí. Krásna nesmírná.
Sakury jsou krásné, taky je tu občas máme, byť méně než jsou ve městech. Zdejší lidé radši sázejí ty užitečnější varianty stromů:))
Je to jako se štěnětem.
Na chalupě jsme museli vykácet pár stromů v podobném stavu, jako byla tvoje jabloň, ale rodiče tam už léta vysazují nové stromy, aby byli náhradníci.
A hluboko v polích tady máme plácek, kde je mezi lesíky proluka a tam roste jabloň a dvě třešně a houští šeříků (těch obyčejných), které tu ale nerostou nikde jinde. Po základech domu jsem tam pátrala, ale nic jsme nenašla. Ale je mi záhadou, proč by někdo tak daleko do polí sázel ovocné stromy…
Na naší parcele, když jsme ji koupili, svědčila o kdysi přítomnosti domu jen stará studna přikrytá (ne moc dobře) dvěma pískovcovými bloky. Dům, který tu stával, vyhořel ve třicátých letech minulého století a ty stromy tu po něm zbyly. A sázel je člověk, kterému se říkalo „Sadař“, aby ho prý na vsi odlišili od jiných mužů stejného jména. A jako sadař určitě uměl – ty stromy byly nasázeny tak, že se vzájemně chrání a i ty duté, jako třeba vetchá vysoká švestka, přežily i větrné bouře, jako byl třeba Kyril (či jak se to jmenovalo).
No prostě tím chci říct, že pokud dům, u kterého stávaly tvé nalezené ovocné stromy vyhořel, nemusíš najít vůbec nic. (wave)
Matyldo, zkus propátrat tuhle stránku, třeba tam něco najdeš: http://zanikleobce.cz/index.php? – možná o tom nevíš, ale taky jste na hranici Sudet, nedaleký Smolín byl už kompletně německý a řada dalších obcí taktéž.
Víte Dede zrovna dneska jsem dívala na krásně růžově kvetoucí strom před naším panelákem. Je to prostě nádhera. A já se tím každé ráno kochám. Vždy ho v duchu pozdravím a pochválím mu květy.
Na chatě máme zase 3 vysoké staré borovice. Ráda pod nimi sedávám.
Míša z Plzně
Borovice musejí v létě za horka nádherně vonět, že? (inlove)
Ano voní krásně a datel do nich v pravidelném intervalu klove zobákem.
Modré nebe nad hlavou a hřejivé paprsky slunce Tě hladí.
V ruce hrnek dobré kávy a vedle sebe milého člověka.
To nemá chybu.
Míša
Já miluju to, jak se za tepla na borovicích s praskáním otvírají šišky. Chodím kolem borovic ven se psy a to praskání znamená, že už to teplo myslí vážně 🙂
Vůbec borovice miluju. Když jsem byla malá, měli naši chatu v křivoklátských lesích. Tehdy byly borové. Dodnes si pod pojmem les představím borovice a mech pod nohama.
Jak hodně jezdíme, tak často potkáváme ovocné stromy u zaniklých domů. Třeba minulý týden okolo Konstantinových Lázní, tam všude, ale fakt všude, kvetly třešně. Na loukách, v lese…
Nakonec i u nás v Bohnicích bývaly sady a ještě tu dost těch starých stromů zbývá.
Je to jako se štěnětem. (h)
A já pláču pro stromy na chatě, s láskou dědečkem zasazené a teď matkou za živa likvidované… neprořezávané tak dlouho, že už nikdo neví, kde vlastně začít… Letní sklené, co jsem viděla naposled, uřízla dvě spodní větve a chudák jabloň žaluje k nebi zubatou korunou a větvemi pokroucenými jako ruce kostlivce…
To všechno se nemuselo stát.
Jenže o ty stromy pečovala s láskou naposledy babička.
Ta je od devětaosmdesátého mrtvá – a já nesmím. ;(
Stromy jsou silné a často dlouhověké, ale proti člověku s pilou namají šanci… A já když potkám opravdu hodně starý strom, často pár století, tak nejen obdivuju jeho výdrž a krásu, ale i fakt, že se po celá ta století nenašel zpupný idiot s pilou. (blush)
Vím, že se stromy sázejí i kácejí. Ale je mnoho velkých a starých stromů, na které byli třeba na vesnicích lidé hrdí po celé generace. Pečovali o ně, strom jim skýtal stín a útěchu. A pak ho někdo porazí, nejčastěji proto, že se musí uklízet listí nebo z neopečovaného stromu může spadnout větev. Vím, že občas se i takový strom musí porazit, ale často se kácejí i ty, které se porážet nemusejí, jen z pohodlnosti nebo zištnosti. A mě to strašně rozčiluje.
Přesně tak, jsem na tom stejně