Když jsme kdysi já i moje nejlepší kamarádka Markéta ne a ne dorazit domů ze školy nebo z výtvarky, chodily naše matky najisto – stačilo zaběhnout na náměstíčko, situované zhruba mezi našimi vinohradskými domovy a tam si nás vyzvednout. Činily tak s různou mírou rozhořčení – záleželo na tom, co jsme stihly zameškat.

Na našem vinohradském Čapajáku (dnes náměstí Jiřího z Lobkovic anébrž Lobkovičák) byl parčík, který se dal obcházet hezky dokola. Já šla domů cestou z jeho severozápadního rohu, Markéta musela jít směrem jihovýchodním. A jako většina malých (začaly jsme cca v deseti letech) holek a důvěrných kamarádek jsme měly pořád o čem mluvit. A když říkám pořád, tak tím myslím pořád:))

Takže když jsme šly společně domů, ať z blízké školy nebo vzdálenější výtvarky, chodily jsme se vždycky nakonec „vyprovodit“ na náměstí. Nejdřív já ji do jejího rohu, potom ona mě do toho mého. Výsledkem bylo kroužení parčíkem. Je jedno, jestli jsme chodily po nebo proti směru hodinových ručiček, podstatné bylo, že jsme chodily dlouho.

Zatím doma na nás čekaly uložené práce, ať domácí nebo do školy, a také se očekávalo, že svým zaměstnaným matkám vezmeme telefon, aby se mohly na dálku přesvědčit, že je vše v pořádku. (Pro mladší ročníky – ne, nebyly mobilní telefony:)) Takže si dovedete představit, jakou asi měly radost, když jsme byly zase nedosažitelné.

Občas dnes přemýšlím nad dvěma věcmi – jednak nad tím, jak jsme ten nepřetržitý hovor dokázaly vydržet bez zkázy hlasivek (že jsme měly vždy témata, to zase vím:)) a jednak nad svobodou, jaké jsme se tehdy vlastně těšily.

Popravdě, kolikrát jsme zasloužily pořádně za uši – vím teď. Například výtvarku jsme měly na Fügnerově náměstí, což znamenalo jet na Pavlák (nám. I. P. Pavlova, zvaný Slintáč:)) a pěšky dojít kousek vedle magistrály směrem k Nuselskému mostu. Co jsme ale dělaly my, abychom prodloužily cestu a mohly déle mluvit?

Jezdily jsme metrem až na vyšehradskou stranu Nuselského údolí a potom pěkně šlapaly přes most zpátky. To se to povídalo! Jestliže už tehdy měl most špatnou pověst kvůli sebevrahům, tak zato ještě neměl ony pověstné zábrany, které mají zoufalcům jejich úkol ztížit. To byl tehdy, panečku, z mostu výhled na Prahu!

Byla to čistá radost, dokud nás na tom mostě v jeden temnější podzimní podvečer nezačal jakýsi muž nejdřív zpovzdálí sledovat a pak honit. Doběhly jsme do metra tak tak a opravdu jsme se bály. Doma jsme to dlouho neřekly, protože jsme se (právem) obávaly, že by nám rodiče most zatrhli. Ale po další dva týdny jsme poctivě chodily po ulici z Pavláku… než nám otrnulo a vrátily jsme se na most.

A tak přemýšlím, jaké nervy museli mít naši, aby nám takové radosti – jako třeba onu skvělou výtvarku poblíž Nuselského mostu nebo později jízdárnu ve Stodůlkách dovolili. A oč opatrnější jsem byla jako rodič já (tedy ne, že by mi to bylo moc platné – když jsem se po letech dozvěděla, co mi kluci stihli provádět za zády…) a jak jinak to zase musejí řešit dnešní rodiče.

A tak se ptám – jak jste se toulávali a zapovídávali vy? 🙂